Prokletý jukebox

Anotace: Jak to všechno pro Valiho v Baráku začínalo se dozvíte v deváté povídce. Momentálně si procházím velkým pracovním vytížením, ale vracet se k těmto povídkám si neodpustím! :)

Sbírka: Barák I.

 

Možná byste si, milí čtenáři, pomysleli, že v takový knajpě, jako je Barák, se dá narazit jen na alkoholiky co vedou neinformovaný řeči o politice občas proložený sexistickejma narážkama jak z 50. let. Není tomu tak! Narazit se tam dá i na příhody spirituálně těžšího kalibru.

 

Sice těsně, ale i já to zažil, když jsem do Baráku přišel úplně prvně. Vlastně, na událostech, který vám chystám vylíčit, nesu špetku viny. Stalo se to někdy v prosinci roku 2014 a já byl ještě docela tele.

 

Byla bodavá zima a já se neskutečně těšil, jakej že to uvidim lokál, nedaleko kterýho nově bydlim. Mě osobně nikdy tyhle podniky nevadily, nejsem zrovna vybíravej. Díra, odkud jsem se sem ten měsíc přistěhoval kvůli práci neměla hospodu ani jednu, takže jsem si polepšil.

 

Exteriér budovy s oprejskanym, sotva čitelnym nápisem „Barák“ spolu se střepama po zemi vybízel k opatrnosti. Stejně, vcházel jsem plný naděje a očekávání. Uvítal mě smrad cigaret a něčí tuberkolózovej kašel. Nejvíc chlapů se kejvala okolo stolu uprostřed Opatrně jsem partu pozdravil a prosoukal se k baru, co byl hned naproti stolu. Následovalo oslovení barmana.

 

Přes all in v riveru někdo schrábnul pořádnej kopec žetonů a chlapi to dostávalo do varu. Do nosu mě uhodil silou parníku smrad z nemytýho špíglu, až mě napadaly zlý scénáře.

 

„Ahoj, já jsem Vali,“ říkám nakonec týpkovi v modrym tílku. Vypadal spíš, jako by tu byl doma, ne v práci. I přes poněkud vykulený oči měl neutrální, trpělivej výraz. Až pozdějc jsem měl pochopit, že to je opravdu jenom výraz. Byl celej červenej a mě napadlo, že ze solárka to nebude.

 

„Čus. Já sem Ouško. Máme tady novýho štamgasta?“

 

„Tak to zase nevim, ale určitě se uvidíme,“ směju se.

 

Nakonec jsem se seznámil tak nějak i s ostatníma. Středem dění byli gladiátoři se žetonama. Poker z nich všech šel nejlíp Hanzovi - tichýmu chlápkovi, co se moc neprojevoval, zato hrál jak o život. Naopak blonďákovi Ondráškovi tenhle koníček lezl pěkně do peněženky. U něj bylo zajímavý, že i kdyby mi někdo dal k hlavě pistoli, nedokázal bych říct, kolik mu mohlo bejt. Působil mladě a přitom hrozně staře.

 

Mezi řečí mě napadlo prohlídnout si celou hospodu a moje pozornost se zaměřila na jukebox. Šel jsem k němu s připravenejma drobákama.

 

"Nepouštěj ten jukebox," pronese najednou tichej Hanz od pokeru s důrazem, když už si chci vybírat umělce. „Proč?“ otočim se. „V neděli jukebox nepouštíme, tady to tak je,“ doplnil Ondrášek vyhejbavě a za poslední dvě stovky, který měl si vzal nový žetony.

 

„Ale je zapojenej... navíc,“ čtu z displaye, „do čtyř hraje zadarmo!“ Raduju se a strkám kováky zpátky do kapsy.

 

„Tak hele,“ zjevil se za mnou najednou výčepní Ouško a chytil mě za ruku, „na ten jukebox zapomeň. Tady máš jedno pivko na podnik, ale jukeboxu se ani ne-do-tý-kej.“

 

"Mmhm, sakra, chtěl sem jen pustit ňáký Chinaski, ale ok," přikyvuju a beru si od něj pivo. Nebyla to pravda, chtěl jsem si pustit Sodomu Gomoru.

 

Přiznám se k jednomu - ze začátku mi ta zvláštnost hlavou moc nevrtala. Pivo zadarmo. Navíc jsem tam byl prvně, mohlo se jednalo o jakejsi interní vtípek, kterýmu nemůžu porozumět. Tak jsem koukal na poker a poslouchal, jak se u toho chlapi častovali a uráželi. Nabitej bank v hodnotě skoro šesti stovek shrábnul instalatér Vodička.

 

Pak se ale k mýmu potěšení řeč stočila k jukeboxu. Okamžitě jsem požadoval znění zdejší legendy. Ouško od baru to tiše pozoroval, ale mračil se u toho.

 

„Kdokoliv zapne v neděli jukobox, když hraje zadarmo, tak se mu stane něco špatnýho dřív než odejde z hospody,“ povidal stařík sedící v rohu hospody.

 

„To je divný. Tomu věříte?“ řeknu.

 

„Nó, když…“ „Nejsme blázni…“ „Hmm, tss…“ „Dones panáky…“ „Takhle to zní jako kdyby…“ Opatrných reakcí byla spousta, dokud Ouško nepraštil dlaní do baru. „Tak to si piš, že tomu věříme! Je to to… reálný, vole! Zeptej se tady Bohouše,“ ukáže na hráče v maskáčový soupravě s vlajkama Německa na ramenou.

 

„Chtěl sem si jen pustit to málo z německý hudby, co tam je,“ postěžoval si Bohouš, koukaje po lokále. „Olin mi říkal, ať to nedělám. Neposlech’sem,“ zachvěl se. „Při vodchodu na mě spadla tamhleta kovová cedule nad dveřma a já musel na šití. Brácha byl u mě na chatě, tak, že mě vodveze. Chata mi schořela i s pozemkem.“

 

Mohl bych hned poznamenat, že se jedná o špatnej stav zdejší konstrukce spojenej s lidskou blbostí, ale přišlo mi najednou až líto kazit mysteriózní atmosféru.

 

„Já to zažil jako první,“ ozval se dědek z rohu.

 

Já ale další příklad nepotřeboval, byla to šílenost. „Proč ten jukebox prostě nevytáhnete ze zásuvky?“

 

„NÉÉ! To vůbec, vůbec! Ať tě to ani nenapadne,“ bránil se Ouško. Zvedal ruce, kroutil hlavou a začal si nalejvat panáka.

 

„Takže to ste taky zkoušeli?“ Dostalo se mi jen tichýho mávání rukama, ve vzduchu smrděla rezignace a zoufalství. Zachtělo se mi zeptat se, co se děje, když v neděli vypadne proud. Prokletí putuje na ČEZ? Vzdal jsem to. „Vy ste tady hodně pověrčivý?“ zvedám obočí.

 

Celou hospodu překřičel Ondrášek, kterýho vůbec nerozhazovalo, že jestli prohraje svoje žetony, nebude mít ani na zaplacení lístku: „Na to serté, Vodička rozdá karty a vy dávejte blindy, DE SE HRÁÁÁT!“

 

Tak se hrálo dál. Jenže, stručně řečeno, nejsem žádnej pijan a po čtyřech pivech jsem byl celkem nadranej. Možná už tušíte správně, co to znamenalo. Ouško mi poslal pátý Svijany a můj zrak se zase jednou stáčel k jukeboxu. Zvědavost se nedala unýst.

 

V pokeru už se drželi jen čtyři lidi, mezi kterejma byl s pár žetonama kupodivu i Ondrášek. Nikdo to nechápal, každej to řešil. Mezitim jsem si všimnul, jak už podruhý z venčí dovnitř nahlídnul jakejsi špinavej a zarostlej člověk. Šel jsem popadnout šanci za pačesy.

 

„Hele, mam pro tebe návrh, poslouchej.“ Byl jedno velký ucho, tak jsem ho přátelsky vzal okolo ramen a doufal, že nikdo nevejde na malej dvorek. „Vlastně je to snadný. Potřebuju, abys šel dovnitř a pustil jakoukoliv písničku z jukeboxu. Umíš s tim zacházet, ne?“ ptám se a dávám mu desetikorunu.

 

„Uhuuh, nesem devil, co si mysíš? My sme taky li-“

 

„Ok. Na, tady k tomu máš pajdu. Pusť to ale až se nikdo nebude dívat. Když se to povede, dám ti další pajsku. Teď jdi na polívku a pivo.“ Když nad tim tak přemejšlim, tý viny budou špetky dvě…

 

Stačilo čekat. Několik dědků odešlo, chlapi u stolu před barem byli v tranzu. Jedinym problémem zůstával Ouško. Stál tam jak na stráži. Možná něco cejtil, možná ten jukebox fakt bral vážně.

 

„Ouško, tak mě napadlo, měli bysme si dát panáka, ne? Co piješ?“

 

„Já piju všechno,“ uzavřel to.

 

„Dóbře, tak si dáme dva jägery.“ Mohljsem jedině doufat, že bezďák poslouchá. Pak mi ale kdosi pomohl kouzelnou větou „All in, chlapí!“

 

V tom se to stalo. Všichni zmrzli jako solný sloupi.

 

„…maestro, zahrahjte mi tuš

a hrajte o tom, že se už jen motám jako vrak

že noc je černá jako tuž

a smutná jako fedrpuš co nosí funebrák…“

Ten bezďák nejen že byl rychlej jako stín, s "písní hazardního hráče" od Waldemara ještě projevil určitej smysl pro humor. To, co následovalo, byla taky pěkná muzika. Popsal bych ji asi následovně:

 

*šoupání stolů, jak několik chlapů začalo utíkat z hospody*

*něco co znělo jako vysokej ženskej křik*

*nespočet nadávek jedna přes druhou, šok, panika*

Ouško si rovnou přihnul z lahve, z který nalejval, odstrčil mě a nastoupil rovnou na bezdomovce. Ten vše sledoval a pochopil. Zachoval se překvapivě - přiskočil k oknu, zkušenym pohybem otevřel kliky a vyskočil rovnou ven jak nějakej podělanej ninja.

 

„Tohhle není ani možný!“ zařval Ouško z okna.

 

„To fakt není možný! TO SNAD NÉÉ! JÁ VYHRÁÁÁÁL!“

 

„Ty? Co?!“ rozlítil se Hans, kterýho nerozházel jako jedinýho ani jukebox. „Tobě nic nevyplatim! Podvádíš Ondrášku!“

 

Než Ouško jukebox vypnul přes ovladač, nervózní chlapi se k linčování přidali. Nalitek Ondrášek se vrhnul na Vodišku, i když ten jako jedinej nenadával. Začala bitka.

 

 „To je jasný prokletí! Zase budu mít na tržbě díru! Zkurvenej krám!“ řval Ouško.  Nevim odkud, ale najednou v ruce držel paličku na maso. Rozeběhnul se. „Už ho tady nechci!“

 

„Počkeeej, to nebude tak horký!“ snažil jsem se ho zastavit. Marně. Zase mě odstrčil a - přísahám - začal paličkou mlátil do jukeboxu. Usoudil jsem, že na baru nechám peníze a zastavim se někdy příště.

 

Dnešní flashbacková episoda (Bůh žehnej anglicismům) měla vedle vysvětlení, proč se v Baráku už nehraje poker, především ilustrovat nakažlivost pověrčivosti a sílu mozku spojit si v tu chvíli i nespojitelné. I když… někdy si říkám, že prokletí jukeboxu by celkem elegantně vysvětlovalo všechnu tu smůlu, co se mi od tý doby v Baráku lepila na paty. Přecijen, to já a můj úmysl způsobil jeho zničení, to já udělal něco horšího než je vytáhnutí ze zásuvky. Je to nesmysl, ale doopravdy, co NENÍ? Já jen že jdu za půl hodiny s Adamem lovit mimozemšťany.