Soumrak Casanovy

Anotace: Ukázka z rukopisu mé čtvrté knihy.Povídka, podle které je pojmenována celá kniha.

Soumrak Casanovy
Jako mladík, používal Bertík Lamač k lovu děvčat oči. Oko je prý do duše okno. Bertíkovy oči byly obdařeny silnými řasami a nahoře lemovány hustým, černým obočím. U chlapů je lov očima celkem vzácný, krásná žena s krásnýma očima a lejzrově řízeným pohledem je však nebezpečná všem mužům. Čumící chlap je většinou pro srandu. Kdo z drsňáků by si maloval řasy.
Bertík pohledy vysílal i přijímal. Vysílal očima signály jako netopýr v jeskyni a hledal směr případného letu. Někdy se signál vrátil, jindy vyšuměl.
Jako účastník první celostátní spartakiády v roce 1955 se očima zrovna popásal. Bylo mu třináct a mohl oči nechat na mohutných poprsích žen s kužely. Ke všemu měly tehdy ženy na seřadišti na prsou domovenky s nápisem Napajedla!
Jak tak rostl, používal upřených pohledů čím dál více. Má to smysl ovšem jen za předpokladu, že člověk je mladý a krásný. Jakmile je ve stáří člověk už jen krásný, stahuje břicho a barví si šedivé vlasy, nemá zvyšování obočí ten správný smysl. Oči musí nahradit nabitá prkenice, v nestřeženém okamžiku rozevřená a s tisícovkami.

V pokročilém věku začal vysloužilý plejboj Lamač pracovat očima na překrásné blondýnce. Byla sice trochu v letech, do tuctových bramborových ksichtů vesnické populace ale jaksi nezapadala. Dlouho si Bertík nemohl vybavit ten typ. Najednou mu to došlo. Sněhuročka! Dlouho se snažil k dámě přiblížit. Vyčkával, až bude ve vlakovém kupé sama. Konečně nastal ten okamžik. Načumněno je dost, na řadu přichází rozhovor. Ozvěna žádná. Bertík mluví a mluví. S dubem už by si byl dávno pokecal. Dáma se po dvaceti minutách zapýři a špitne:
,, Ja nět od tuda, ja iz goroda Akťubinsk!“

Přijímaný pohled cítíte. Stalo se to ve vlaku do Brna. Bertík louská oblíbenou literaturu faktu. Najednou mu slova nedávají smysl. Cítí upřený pohled. Diagonálou přes uličku spatří vysílač. Krásný vysílač! Je mladá, krásná, atraktivní. Skoro šedesátiletý dědek Lamač vypne prsa a hřebenem řadí do lajny šedivé vlasy. Číst se mu už nedaří. Záhady Bermudského trojúhelníku blednou před záhadou upřeného pohledu. Pohled pálí. Vtom se žena zvedá. Volně ložené pětky, smyslné rtíky, všeslibný pohled. Bertík už nejenže nečte, začíná mít i potíže s dechem. Najednou kráska stojí před zaskočeným důchodcem.
,,Pane, pomohl byste mi se zavazadlem?“ šeptají smyslné rtíky.
Vlak přijíždí na čtvrtý peron. Nosiče čeká padesátikilový kufr, plný jablek. Autobus na Prahu stojí prý u Grandu. Nosič vleče statečně těžké zavazadlo. Krasavice cupitá za šlechetným pomocníkem drobnými a koketními krůčky. Nosič se stydí přehodit těžký kufr do druhé ruky. Není přece žádná padavka! Rafinovaně nechá dámu předejít. Za jejími zády pak přehazuje těžký kufr z jedné ruky do druhé, jako horký brambor. Kufr s ním cvičí, nosič poletuje ze strany na stranu. Mravenec a larva. Služebníček, milostivá! Konečně autobus. Šofér celou scénu pozoruje s neskrývaným zájmem. Když pak oba chlapi rvou těžký kufr do schrány pod autobusem, zableskne v šoférových očích škodolibý výraz. Trp atamane, budeš tou krásnou a atraktivní manželkou třeba doma náležitě odměněn.
Nosič těžce dýchá, paní se blahosklonně usmívá. Na tomto místě lze očekávat drobné, v lepším případě políbení střevíčku.
,,Nepůjdeme na kávu?“ zašvitoří madam.
,, Nemám zájem, nashledanou,“ loučí se nosič s kráskou. Nemává ani za autobusem. Proč taky. Baví se jen úvahou, který blbec potáhne ten těžký kufr na konečné toho prokletého autobusu.

V okresním městě usedá Bertík Lamač ke stolečku před cukrárnou. Potkává známou ze stejné vesnice. Sedají si ke společnému stolku a navazují nezávazný rozhovor. Výborně se baví. Paní Věrka vypráví o zdravé výživě, léčitelství a přenášení pozitivní energie. Čas plyne při příjemné konverzaci. O blahodárný stín se v parném odpoledni stará firemní slunečník. V celé zahrádce sedí u kávy a zákusků jen oni dva. Najednou Bertík ucítí pohled. Tato vysílačka jej ovšem přivádí do stavu beznaděje.
Paprsky nevysílá zářivá krasavice, ale Eulálie Cubíková ze Zvonokos. Takhle končí Casanova. Přitahuje už jen zraky opršelých bidel! Tahle má velké, černé brýle, zakrývající směr pohledu. Jsou však u stolku s paní Věrkou sami. Když pomine lesbické zalíbení bidla s brýlemi v Bertíkoě společnici, musí být patrně terčem zájmu on sám.
Věruška se zjevně baví. Všimla si upřeného pohledu. V očích má zadostiučinění. Tak tohle jsou ty konce obstarožních plejbojů.
,,Počkej, počkej. Za dvacet let ti bude nadbíhat stejná sorta nápadníků!“ utěšuje se Bertík. Je mu divné, že to opršelé bidlo potkal na náměstí okresního města celkem pětkrát!
Rychle platí a oba mizí ze zahrádky před cukrárnou. ,,Eulálie“ odchod sledovala s nevolí a otáčela se pohybem celého těla. Bertík by tu škodolibku vedle sebe nezraději zaškrtil. Bavila se dobře.
Zážitek tlumí Bertík porcí guláše neznámého původu a podezřelé chuti v blízké restauraci. Věruška řeší oběd jen zeleninovým salátem a s despektem se vyjadřuje o Bertíkově výživě.

Mají společnou cestu. Jedou autobusem v tropickém vedru. Sedí vedle sebe. Paní Věrka vysvětluje přenášení pozitivní energie. Přistupuje k praktické ukázce.
,,Podejte mi ruku, odčerpám svoji energii do vašeho těla.“ Ruku podává. Baví jej, že vlastně nastane jakési tankování za letu. Paní Veruška se tak mění v čarodějnici Gzonskou, z veledíla Rocccambolo kníže katakomb. Bertíkovi se dostává poučení, že energie z těla dárkyně, bud postupně přecházet do všech orgánu obdarovávaného.
Bohužel slíbená transfuze přichází pouze do žaludku. Bertíkovi začíná být špatně. K žaludku se přidává i hlava. Za záhladného úsměvu čarodějnice se oběť hroutí.
Se sykotem se otevírají dveře autobusu. Bertík prchá do nejbližší restaurace. S paní Věrkou se ani neloučí. Pud sebezáchovy žene štvance na toaletu. Mizí v kabince a rychle klesá k zemi. Padá hlavou do mísy, jako na popravčí špalek. Chrlič rezavé barvy plácá na porcelán. Obsah žaludku se vyprazdňuje rychlostí vody, vypouštěné z přehrady. Tvář má bledou. Ze zrcadla se na něj dívá zdevastovaný člověk. Království za minerálku a jedlou sodu!

Z restaurace vychází do parné skutečnosti. Zbrusu nová, krémová košile je na prsou rezavá. Doufá, že se jeho žaludek nestal obětí pozitivní energie, ale pouze důsledků požití guláše nevalné chuti. Zničenou košil háže do popelnice. U Vietnamců si zakupuje slušivé tričko za dvě stovky. Ulevilo se mu. Na upřený pohled Euláli Čubíkové už nemyslí. Kašle na zamilované pohledy obstarožních krasavic.
Paní Věrku ale určitě vyhledá.
V jejím osobním podání a praktickém cvičení bude něco tajemného. Studování této teorie ve dvou, může být záležitost veskrze příjemná