Vojta a rohlík

Anotace: Gymnaziální povídka, ve které se dozvíte, jak probíhá šťastný den jednoho studenta, když se zkříží s osudem jednoho rohlíku...

Jak může začít povídka o jednom rohlíku? Asi takhle: Bylo nebylo, za sedmero chemickými závody rozkládalo se sídlo honosící se jménem Pardubice. A v tom městě nacházelo se pekařství. Každý den tam vznikaly stovky koblih, koláčů, rohlíků a dalších pocukrovaných i nepocukrovaných pochutin. Ale ještě než se stihly rozkoukat do nového dne, zavřeli je do plastových věznic, kterým lidstvo odjakživa říká přepravky, a byly postupně exportovány. Pro ně to byl šok. Nikdy se nesetkaly s rohlíkem-stařešinou, který by jim řekl, co je čeká, kam vede jejich cesta...Rohlíky při tom stresu získaly hroší kůži, podle konzumentů spíš křupavou kůrčičku, a jak se bály koláče, úplně se jim stáhlo tělo včetně toho sladkého kousku tvarohu. Až najednou mučitel-převozitel zastavil a rozdělil početnou armádu vzpouru plánujících pekárenských výrobků a skupinu odnesl někam do neznáma. „Kam...kam zmizeli?“ ptali se pozůstalí, jenže za chvíli došlo k dalšímu dělení, až nakonec zbyla jen maličká parta odhodlaných, ale v tomto počtu téměř bezmocných upečených kousků těsta. A i jim se zdálo, že se přesouvají pryč z té cely. Ne, nezdálo, je tomu tak! Vidí velkou budovu. Kdyby uměla obyčejná sýrovka číst, mohla by rozluštit velký modrý nápis "Gymnázium 96".
Vojta se probudil. Podíval se na budík. 7:45. „Ideální čas na vstávání do tý hrozný školy, dyž už teda musim,“ povzdychl.
7:48:10 právě si připravil batoh s věcmi
7:51:02 návštěva koupelny
7:51:07 odchod z koupelny
7:52:25 odchod z domu
„To bude zas den, svačinu sem si zapomněl, k vobědu bude určo šlichta.“ Ležérním krokem se přibližuje ke vchodu do budovy. Po tolika letech už ten modrý nápis nevnímá. Všímá si jen toho, že v tuhle dobu se hrne do školy nejvíce lidí. Teď na necelých osm hodin vstoupí do budovy a bude bojovat o přežití. Ví, že dnešní den bude velmi náročný. Musí dávat pozor, aby dobře rozvrhl své finanční možnosti a nakupoval jídlo postupně, aby nehladověl. Nic není horší než hladovějící student. Postavit se před třídu podobných lidí vyžaduje notnou dávku kuráže. Například v případě, že by musel být bufet zavřený, by se měla pro bezpečnost vyučujících výuka zrušit. Představte si někoho ze svých spolužáků, kdybyste mu zakázali jíst při matematice. Tím by mu byla odepřena veškerá činnost, kterou obvykle vyvíjí a mohl by se stát velmi agresivním.
Přátelé z pekárny pomalu spěchali z pultu do žaludků nenasytných bytostí a na straně pečivové organizace ubývalo sil. A tím i možnosti osvobodit se. Kolem jedenácté hodiny byly na vymření pizzabulky a též koblihy, a za další půlhodinu už nebyl ve školním objektu jediný nenatrávený exemplář. Postupem času se národnostní menšiny koláčů a sýrovek stávaly skupinkami o několika jedincích. A i ony se už dostaly do potravinového nebe. Až tu zbyl sám. Jistě se ptáte KDO? On, poslední rytíř v boji za svobodu.
Vojta přišel k pultu. Obědem, který obdržel v jídelně, se nenajedl. Komentoval to nepublikovatelnými slovy. „Co si dáš?“ zeptala se. Byl zaskočen náhlou otázkou při takovém výběru, nemohl ze sebe vypravit slova. Ukázal na poslední kousek pečiva – osamocený rohlík.
„Tak ten převrat nestihneme,“ stihl si ještě pomyslet, a pak už putoval za svými kamarády. Do nebe.
Kdokoliv další přišel ten památný den do bufetu, viděl Vojtu polykajícího s obrovskou chutí rozžvýkaný rohlík. „Tys koupil všechno, co měli!“ obviňovali ho. Od té doby je Vojta nazýván jako ‚ten, co vykoupil rohlíkem bufáč.‘