Anotace: V oblibě jsou dnes zvířecí miláčkové. Vezměte si lupu! Při troše píle a představivosti, jistě toho mého udrbaného miláčka, mezi řádky povídky na monitoru uvidíte. (Z volného cyklu "Trapárny.")

                                                                                                                                                                                                                                                           

 

    Jak jenom o té malé inteligentní potvoře začít?  Tak předně, je to moje velká kamarádka. Ale není žádná taková, co jen lidi otravuje a budí v nich odpor. Je sice hovorná, ale hned třemi jazyky. Psím, lidským a veverčím. Je to neposedná, prťavá blecha Pepina. Jo, abych nezapomněl! Umí svým bzučivým tenounkým hláskem komárka zpívat! Zrovna nedávno jsem si pobrukoval bývalý hit od legendárních Beatles a pojednou tu Pepinu slyším, jak mi notuje svoji obdobnou verzi písně za mým uchem:

Něcóó, mi leze po zádech

až séé, mi zatajuje dech

je to blecha Pepina a celá její rodina

jéé, jéé, jéé!

 

Ještě jsem o tom malém géniovi dostatečně nepřesvědčil? Tak přidám! Má v sobě urozenou krev a narodila se v rodině Hannoverských milionářů v nóbl srsti  Afghánských chrtů. Její otec se vylíhl na Anglickém dvoře v pačesech urozeného peera Georga Pinponga a jeho matka, pro změnu vylíhlá na ocase psího genia, komisaře Rexe. V souhrnu těchto faktů je zřejmé, že v Pepině koluje modrá krev – nebo, alespoň světle modrá, no!

Jednoho darebného dne, kdy jsem jako obvykle virtuálně rubal v pralese Českého jazyka vhodná slova pro další Trapárny, jsem pojednou ucítil tvůrčí únavu.  Nevěděl pojednou, jak dál!

„Ale, ale! Náš Balzac je s múzou v koncích?“ výsměšně mi bzikla Pepina na uchu.

„Já bych tě chtěl vidět na mém místě, Pepino! V hlavě mám prázdno a válí se mi tam jen literární torza.

„Tak abys nebyl na Literu opět za nezdaru, tak ti nějaký ten trapásek z vyprávění mé sestry Bětušky vybzučím. Chceš?

„No bodejť! Spusť a poté uvidíme!“

„Tak třebáá - třeba tenhle.  Ale je trochu košilatý, nevadí to? Bzikla Pepina a zasmála se, bzzichíí, až mi málem v uších zalehlo.

 

Tak tohle se stalo v Německu.  Bývalé NDR u Baltu, v turistickém kempu Ückert, vystavěného především karavany a stany. V té umakartové a plátěné pospolitosti si užívala rekreace i rodinka Chňapákova. Je ráno a duo rodinky si přispalo. Silný mořský vzduch a posezení v improvizovaných bufetech u mizerného piva a kořalek „Divoká svině a žitné“ udělalo své.

Chňapáková se probrala, a rozmrzele se na nafukovací matraci posadila. Chvíli pozorovala, jak se její manžel při chrochtavém chrápaní na zádech dusí a to i díky pokleslému vrchnímu patru zubní protézy, která mu brání v přístupu kyslíku.

„Ten asi musel včera vypadat, když si ani nevyndal zuby! Ale poté se zamyslela a sebekriticky dodala. „Když říkám asi a nepamatuji si, tak to jsem včera musela pěkně vypadat i já?“

Popadla svoji plážovou tašku. Nechala manžela manželem a vydala se zkratkou po pláži k obchůdku pro čerstvé, zde velmi chutné rohlíky. Vzala to přes pláž NICHT TEXTILEN kde se zájmem sledovala zde již „proslaveného šmírujícího Čecha“, který s nimi na rekreaci přijel stejným autobusem. Právě v kloboučku a plavkách cyklicky míjel nahé, německy mluvící ženy i muže, kteří zde hráli plážový volejbal. Zády k němu a předklonu, teď všichni manifestačně stali v řadě s vyšpulenými zadky! Dávali mu se smíchem najevo, jak je trapný, když je zde pravidelně chodí šmírovat. Chňapáková proto sama naháče diskrétně obešla tím nejzazším obloukem.

Po chvíli se už stejnou cestou vracela s rohlíky nazpět k jejich stanu. Volejbalový naháči uvolněné fackovali zdivočelý míč a po čumilovi nezbyla ani stopa. Trochu zmatečně hledala svůj směr. Konečně se zorientovala mezi stany a karavany podobnými si navzájem, jako vejce vejci. Byla u cíle. Za vstupem do jejich stanu pravě zády k ní klečel její muž, kroutil nahým zadkem a cosi na podlaze přehraboval. Na kostrbatém těle mu svítil bílý zadek jak semafor a pod ním se pohupoval objemný šourek. Jeho ženě to přišlo bít komické. Šibalsky se pousmála a nenápadně se k němu přiblížila. Rukou uchopila šourek a laškovně jím potřásla.

„Budliky, budliky! Nesu ti rohlíky!“ zvolala a zalykala se smíchem.

Manžel vycouval ze stanu a otočil se čelem.  

„Was soll der scheis, lóhliky?“ vychrlil udiveně údajný manžel. Ve zmatené ženě by se krve nedořezal! Štítivě si otřela o celtu stanu ruku a snažila se vyšprechtit omluvu. Mezi napnutými šňůrami stanů se klopýtavě dala na ústup. Ještě z povzdálí k ní doléhal hutný smích „německého Adama“ se slovy „was ist das, lóhliky?“

Po dlouhých a šílených minutách konečně dorazila do správného cíle. V něm už bezpečně identifikovala svého, ještě na zádech spícího a chrochtavě dusícího se manžela. Byl rozmrzelý, když ho deprimovaná manželka probudila a vehementně ho přesvědčovala, že se musí okamžitě – ale okamžitě, přestěhovat z tohoto chaotického místa někam jinam!

„Tak to bych asi na podruhé nepřežila a raději se zavrtala do písku jako Olgoj chorchoj!“ řekla si v duchu.

Nakonec. Celý zbytek rekreace žila v obavě, že se s německým „budlikem“ opět setká.

 Samosebou, že se tento aktuální hit a šprým roznesl mezi všechny rekreanty a probíral se s anonymními iniciálami ve všech možných i nemožných variantách. Logicky se to nakonec doneslo i k jejímu mužovi. Ten se smál a pobavilo ho to. Nakonec nic netušící to okomentoval slovy.

„Tak to bych chtěl být u toho, kdyby se to dozvěděl ten její oficiální majitel šourka!“

 

 

„Tak co, škrabálku! Dobrý pro Trapárny?“  bzikla přidrzle Pepina a jemně do mne píchla sosáček. „Jo, dobrý.  Ale jsi ty ale mazaná, Pepino. Něco mi tady povyprávíš a hned si za to cucneš mimku mé krve?“

„Nebreč, neskuhrej, člověče! Krve máš jak pro upíry a kvůli kapce bys vyváděl. Sosák se mi leskne čistotou a množit se ti tady v dohledné době nebudu.“ s výčitkou ona ke mně.

„Příběh dobrý, tedy. A neměla by si ještě nějaký navrch?“ záměrně jsem změnil téma s tím, abych ještě z Pepiny nějakou tu Trapárnu vypáčil.  Ale ona nic! Přistoupil jsem ke galerce a uchopil na stolku ležící lupu. S hlavou u zrcadla jsem zkoumal, jestli se ta Pepina na mně nešklíbí. Ale ona si jenom olizovala sosáček. Zadívala se do mého obře zvětšeného oka a ksichtík se jí vyjasnil. „No, něco bych ještě pro tebe měla. Bzichichíí!“