O Vítě.

Anotace: Nemám nějak buňky na poezii a tak jsem napsala další kapitolu ze svého románu, jako samostatnou povídku.

Víťa stála před nízkou budovou a četla si nahlas. Škola bojového umění.
Konečně si splní své životní přání, aspoň doufá. Letos ji bude už 35 let a to asi na učení, není ten správný věk. No, jde se na to a s chutí otevřela dveře. Prošla halou a zastavila se u recepce, kde si vyzvedla u svalnatého mladíka dotazník a přihlášku do kurzu. U stolku vše vyplnila a pokračovala do druhé o něco menší místnosti. Tam už byla fronta asi dvaceti lidiček různého věku. Poslušně se zařadila na konec fronty a snažila se dokouknout ke stolku, kde kdosi odebíral vyplněné přihlášky a dotazníky. Fronta se pohnula a asi po dvaceti minutách Víťa konečně viděla na muže u stolku. Ohromeně zírala, horko ji střídala zimnice a srdce se ji rozbušilo div že ji nevyletělo z hrudi. V té chvíli si vzpomněla na slova tajného agenta ze seriálu“Sedmnáct zastavení jara“, kterého hrál Vjačeslav Tichonov. „ Tělo musí poslouchat nás a ne abychom my poslouchali jeho.“ Tahle vzpomínka ji pomohla natolik, že když už stála přímo u stolku, byla naprosto v pořádku. „Dobrý den, jmenuji se Miloslav Procházka, jsem majitel a zároveň i učitel této školy.“ Jak studeně zněl jeho hlas a ani špetka poznání. Vzal bych si od vás vyplněné papíry a můžete mi říct prosím….. automaticky odpovídala na jeho otázky, ale myšlenkama byla daleko, daleko v ráji jeho objetí…tenkrát. Prosím, podepište se. Podepsala se a připadala si jako ve snu. „Můžu mít osobní otázku?“ Konečně uslyšela v jeho hlase zájem.“ Už jste se učila bojové umění?“ Víťa odpověděla.“Ne, neměla jsem možnost a teď bych konečně mohla.“ Hlas se ji zachvěl.“Já vím, že mám své roky, ale moc ráda bych to zkusila.“ Usmál se. “Dobře, tak v pondělí v 18.hod. se uvidíme a tady je seznam věcí na hodinu, nashledanou.“ Probrala se až na ulici s papírem v ruce a to ještě díky tomu, že pršelo. Deštník samozřejmě neměla, ale nevadilo ji to. Naopak, měla všeho plnou hlavu a takovej letní deštíček ji jenom prospěje. Šla pomalu, lidé se po ní otáčeli. Ten deštík ji opravdu pomohl, zchladil její rozpálenou hlavu. Až se lekla, jestli se ji nekouří z hlavy, když se po ni tak otáčejí. Konečně dorazila domů a byla durch. Napustila vanu plnou horké vody, se spoustou pěny. S rozkoší se do ni ponořila. Ležela ve vodě, jen hlava ji koukala. Myšlenky měla na hadry. Potřebovala rozptýlení, jinak dočista zblbne. Jak to dělají ty Američanky? Napustěj si plnou vanu, jako ona. Nalijí si šampáňo, zapálej si cigáro a pěkně si ve vaně rochněj. Vylezla z vany, připravila cigarety se zapalovačem marně hledajíc šampáňo. Nalila si aspoň ovocné čůčo, které postavila k cigaretám na kraj vany. Připustila si horkou vodu a opatrně vlezla do vody. Uvelebila se, ladně šoupla cigáro mezi rty, škrtla zapalovačem a dlouze zatáhla. Zamotala se ji hlava , zakuckala se. Cigareta v páře povolila a odlomila se od filtru, tabák se vysypal do vody a bylo po idyle. V jedné ruce zlomený vajgl, ve druhé ruce sklínku s čůčem a mezi vysypaným tabákem ve vodě, seděla zvrhlá Víťa. Jen chvilku a vybuchla v hurónský smích. A přišlo to krásné uvolnění, které tolik potřebovala.
Vypustila vanu, osprchovala se, oblékla si župan a se zbytkem čůča ulehla na postel. Stmívalo se. Otevřeným oknem bylo slyšet šumění deště, které tolik milovala. Dopila a prázdnou sklínku postavila na noční stolek. Déšť zesílil a v dálce se zablesklo, zahřmělo. Víťa vstala, přivřela okno, vypnula televizi ze zásuvky i anténu. Z lednice vzala limonádu a dlouze se napila. Měla žízeň po tom tahu. Sundala si župan a nahá vklouzla pod deku. Za chvilku už spala bezstarostným spánkem, jako mimčo.