Postřehy z Lavičky

Anotace: Geniální vědec Albert Einstein kdysi údajně prohlásil: "Obávám se dne, kdy vývoj technologie předčí vzájemné lidské vztahy. To potom svět bude mít GENERACI IDIOTŮ" Den, kterého se Einstein tak obával, se pomalu, ale jistě blíží...

Ve středu odpoledne, tak jako obvykle, sedím v žižkovské Zahradní restauraci Lavička a čekám na své dva přátele, Jirku a Slávka. V tento čas a na tomto místě se setkáváme pravidelně abychom popili trochu toho pivka, pokecali si a odehnali chmury ze svých tváří. Jsme již oficiálně staříci, s rostoucím věkem chmur přibývá, životního optimizmu naopak ubývá. Jsme ale životem zakalení a tak víme, že chmury je třeba odhánět a optimizmus posilovat. A k tomu je plodná diskuze a dobré pivo rozhodně vhodnější než nějaká pochybná antidepresiva anebo třeba acylpyrin.

Ještě je čas a tak  trpělivě čekám. V tuto denní dobu je restaurace téměř prázdná. Začínám se již trochu nudit,  ale potkává mě nečekané štěstí. K vedlejšímu stolku pro dvě osoby si sedá mladý pár.  Dva nádherní mladí lidé. ON je ztělesněním atleta z éry starověkých řeckých olympijských her a ONA je takřka totožná s mými bujnými představami žen, které ve mně v mém  pubertálním věku vyvolávalo čtení KAMASUTRY, kterému jsem se, ilegálně s baterkou v ruce a ukryt pod dekou, náruživě věnoval ve své posteli v nočních hodinách.

            Oba mladí lidé si sedli proti sobě a věnovali si zářivé úsměvy. ON se potom opřel lokty o stůl, sepjal ruce jakoby k modlitbě, pozorně se na své sepnuté ruce zadíval a zmlkl. ONA položila své ruce volně na stůl, obdařila svého partnera toužebným pohledem mladé laně, zadívala se na své ruce, slibně se usmála a rovněž zmlkla. A v této poloze oba zůstali. Pouze občas ON zvedl hlavu a v jeho tváři se objevil záblesk vášně a vzrušení. Také ONA občas zvedla hlavinku, oči se jí rozzářily jako dva drahokamy a ona vyslala před sebe pohled plný touhy a očekávání.

            A já si v tu chvíli uvědomil, že jsem svědkem zázraku. Zázraku nádherné lásky dvou mladých lidí. Hluboké lásky, která se obejde bez zbytečných slov a která je výsledkem sympatií a souznění dvou mladých lidských srdcí. A v této chvíli jsem se také upřímně zastyděl za své občasné pochyby o emocionální zralosti dnešní mladé generace.

            Silný citový zážitek ve mně nečekaně vyvolal vzpomínky na dobu mého mládí. Po ukončení vysokoškolských studií na matematicko-fyzikální fakultě Karlovy Univerzity jsem byl na umístěnku vyslán na střední ekonomickou školu do Českých Budějovic, kde jsem byl tehdy povinen, a to minimálně jeden rok, působit jako učitel matematiky. Od rodičů se mi tehdy z rodné Prahy moc nechtělo, ale spolužáci, kluci, mi záviděli. Prý, ty máš kliku, jdeš na školu do krajského města a navíc na ekonomickou školu a ta bude plná mladičkých koček. Jen si to představ! Budeš tam mít pod sebou, samozřejmě pouze služebně, desítky krásných panen…

Není ovšem zlato všechno, co se třpytí.  Desítky koček sice byly, s tou jejich krásou bych to ale nepřeháněl a s výjimkou několika málo žabek, kterým se Matka Příroda za cosi zle mstila jejich odpudivým zjevem, by ses panen ani s dalekohledem nedohledal. Ale něco sympatického na té službě v krajském městě přece jenom bylo. Zatímco v Praze jsem byl tehdy i jako středoškolský kantor vždy jen soudruhem učitelem, v Budějovicích mě rodiče žáků uctivě titulovali „pane profesore“. Proletářská revoluce měla na venkově asi trochu zpoždění. Samozřejmě, v oficiálním služebním styku jsem zůstal i nadále jenom tím soudruhem učitelem.

            Asi dva dny před zahájením školního roku si mě do ředitelny povolal sám soudruh ředitel. Připomněl mi, že škola poskytuje také dálkové a večerní studium pro dospělé a podle zákona se musí uchazeči o studium podrobit přijímacím zkouškám z českého jazyka a z matematiky. A examinátorem pro zkoušku z matematiky budu pochopitelně já. A hned mi předal seznam dam, které měly zkouškou úspěšně projít. "Víte, je to zájem soudruhů tam nahoře," sdělil mi šeptem v místnosti, kde jsme byli jenom my dva. A obrátil oči k nebi. Nejsem úplně pitomý, hned jsem pochopil, že by byl nesmysl stavět se proti vůli strany, vlády a dělnické třídy a tak jsem jen srazil paty. Celkem to šlo, problémy byly pouze s docela pohlednou soudružkou, asi tak v mých letech, která šéfovala účtárně jednoho většího podniku a zřejmě také soukromě šéfovala i jeho soudruhu řediteli. I když jsem velice brzy pochopil, že znalost násobilky a sčítání vícemístných čísel není vždy nezbytně nutná pro vedení účtárny, stejně jsem propadl depresi. Také vím, že za podobných okolností propadám záchvatům nekontrolovatelného vzteku. To si jako kantor ovšem nemohu dovolit. Musím se proto i proti své vůli snažit být hodný, empatický a maximálně vstřícný. To ale mělo za následek, že při loučení na mne ta soudružka upřela své hluboké černé oči a se svůdným úsměvem se mě dotázala: „Pane profesore, to jste vždycky  ke všem ženám tak něžný?“ To už jsem nebyl schopen se jí dívat do těch očí. Můj pohled sklouzl o úroveň níže na její štíhlý krk. V mém uchu se ozval známý syčivý hlas: "To je krček, co? To by se to škrtilo, co?!  Máš chuť, co? Jen se vůbec neostýchej!"

            Ďábel!  A už mě zase pokouší… S velkým úsilím jsem nedovolil zraku sklouznout ještě o level níže, na ženin hrudník. Kdoví, čím by mě ten pekelník ponoukal v takovém případě…

            Ale dobře to dopadlo. Soudružku na školu přijali a mne ze školy nevyhodili. Nakonec jsem odešel sám. Vše začalo na konci školního roku při třídní schůzce rodičů. S jednou docela sympatickou dámou jsme řešili problémy její dcery s matematikou. "Víte, pane profesore, holka na tu matematiku není. V tomhle je asi po mně", dodala matka s koketním úsměvem. "Ale, pane profesore, kdybyste jen věděl jak ta naše Mařenka skvěle vaří!"  A já náhle před sebou již neviděl sympatickou dámu, ale obrovitou krajtu tygrovitou, která se s otevřenou tlamou právě chystá vrhnout na ještě svobodného zajíčka. Naštěstí vyděšený zajíček měl již odslouženo a tak nelenil, dal ve škole výpověď a bleskově upaloval zpátky do Prahy  k mamince…

            Ze vzpomínek mě náhle vyrušil výkřik u vedlejšího stolku. "Hurá! Dostal jsem ho!" Ten olympijský atlet nevěřícně ale nadšeně zírá na své sepnuté ruce. A já si až nyní všiml, že v nich drží mobilní telefon. Takže banální střílečka… Jeho partnerka k němu obdivně vzhlédla. "Jak jsi šikovný! Ale i já jsem je dostala! Víš, ty růžové s kraječkou, po kterých jsem tak toužila. A podprsenku k tomu! Měli je na Internetu! Intimissimi! Já jsem tak šťastná," říká a očima hladí partnera i mobil, který dosud zakrývala svýma  složenýma rukama na stolku.

            Tedy žádný zázrak lásky, která se obejde bez zbytečných slov, žádné mlčenlivé souznění mladých lidských srdcí! ON je alespoň šikovný a ONA je šťastná, že má své vytoužené kalhotky.  A jako třetí do mariáše zbývám již jen já, starý romantický trouba, který právě přišel o veškeré iluze…