Horor v žižkovské restauraci Lavička

Anotace: Ne všechno se musí jíst tak horké jak se uvaří aneb i hrůzyplný začátek může občas vést k nečekaně dobrému konci. Vzpomínka na dobu postcovidovou...

Je středa, nevlídné počasí a já se přesto hrnu do restaurace Lavička abych poseděl v restaurační zahrádce u svého oblíbeného pivka. Vzhledem k celosvětové pandemii koronaviru jsou vnitřní prostory restaurací ještě uzavřeny, ale naše prozíravá vláda před blízkými volbami konečně pochopila nutné životní potřeby obyvatelstva a povolila posezení a konzumaci v zahrádkách restaurací. Jsem zde letos již podruhé, ale ani nyní počasí návštěvníkům nepřeje. Je sice druhá polovina května, ale je citelná zima a občas se na malou chvilku spustí i drobný deštíček. Moje touha po zlatavém moku je ale tak silná, že jsem schopen snášet i toto utrpení. Však již za týden slibuje předpověď suché a teplejší počasí. Určitě se připojí i kamarád Slávek a konečně si letos poprvé společně popijeme a pokecáme. Poledne je dávno pryč, doba podávání obědů již skončila a podvečerní příliv zákazníků ještě nenastal. Vzhledem k počasí není tedy divu, že zahrádka je zcela prázdná. Ale ne! U stolu pod větvemi mohutného kaštanu sedí čtyři tajuplné zahalené postavy. Sedí blízko mého oblíbeného stolečku pro dvě osoby. Odvážně si sedám na své oblíbené místo, objednávám si pivo a nenápadně pozoruji společnost pod kaštanem. Stojí mě to trochu námahy, již špatně vidím i slyším a přitom chci zůstat nenápadný.Zjišťuji, že jde o čtyři stařeny, které upřeně pozorují šálky na kávu, které stojí před nimi, pozorují ty šálky a něco si nesrozumitelně mumlají. Jejich stáří, jejich vzhled a jejich počínání mě nenechávají na pochybách. Jsou to čarodějnice! A zřejmě věští z kávové sedliny! To mě znejistilo, ale zároveň i uklidnilo. Hlavně doufám, že se nejedná o sabat! Samozřejmě si hned také uvědomuji, že sabat je označení nočního orgiastického shromáždění čarodějnic vedených samotným Ďáblem a tak vzhledem k denní době a vzhledem k tomu, že jediný samec v okolí, kromě mne, je tu obsluhující číšník, který ale spíše než vládce pekla připomíná malého roztomilého čertíčka Marbulínka ze známé pohádky O Marbulínkovi a Lucince, tak vzhledem k těmto okolnostem se jednat o sabat rozhodně nemůže!

Ale nedá mi to a opatrně ty nebezpečné báby i nadále pozoruji. Mám stále vtíravější  pocit, že jednu z nich jsem již někde v minulosti viděl. Je zřejmě i hlavou celé té společnosti. Kostnatá, vysoká, s hustými bílými vlasy a s velkýma uhrančivýma očima. Když zvedne ruku tak ostatní tři uctivě zmlknou. Všiml jsem si, že když před chvílí zvedla ruku, ztišil se i vítr a okamžitě ustal i drobný déšť. Tak na tuhle ježibabu si musím dát velký pozor! Znelíbím se jí a ona mi přičaruje třeba oslí uši! I když třeba zrovna ty oslí uši bych bral! Mělo by to své nesporné výhody. Nemusel bych se nikomu dlouho představovat, každý by hned viděl s kým má tu čest. Ale hlavně by mi na nich perfektně držel respirátor FFP2 PREMIUM !

  Náhle se šéfová těch ježibab zvedla a namířila si to ke vchodu do vnitřku restaurace. Když kráčela kolem mého stolku, vrhla na mě pronikavý zpytavý pohled při kterém mi tuhla krev v žilách. Ještě než vešla do vnitřku restaurace tak se otočila k té své společnosti a pronesla výhružně tichým hlasem: Ještě se vrátím! Nedalo mi to, sebral jsem veškerou odvahu a potichu jsem zavrčel: Nestraš, babo! Určitě mě nemohla slyšet, ale přesto pootočila hlavu, podívala se na mne a v očích se jí nebezpečně zablesklo. Pak vešla dovnitř. Když se po chvíli vracela, nešla k těm svým bosorkám,ale namířila si to k mému stolku s hrozivým pohledem upřeným přímo na mne. Potom promluvila. To jsem již stál, zpocený hrůzou v očekávání toho nejhoršího. Místo strašlivé kletby pronesené příšerně skřehotavým hlasem, jsem se ale dočkal jenom otázky, pronesené hlasem spíše příjemným, sice trošku hlubším,  ale melodickým. Ty jsi Tomáš, že ano ?!  V dálce zahřmělo, oblohu osvítil blesk a v mé lebce se rovněž rozsvítilo:  Naďa!?! To je přece Naďa! Teď jsem pochopil proč se mi ta kouzelná dáma zdála tak povědomá. V myšlenkách jsem se posunul v čase o více než půl století zpět. Naďa byla mou spolužačkou na fakultě a já jsem tehdy obdivoval její sportovní kariéru. Naďa byla totiž československou reprezentantkou ve volejbale, reprezentantkou ve sportu, který jsem nejvíce miloval, ale pro který mi milý pánbůh jaksi pozapomněl nadělit patřičné vlohy. Na každoročních soustředěních volejbalových týmů fakulty na Albeři netrénovala Naďa s děvčaty, ale vzhledem ke své výkonnosti trénovala pochopitelně s námi, tedy s chlapy. Její přítomnost sice na jedné straně alespoň trochu zkultivovala náš poněkud hrubší slovník, ale jinak jsme si vzájemně nic nedarovali. Naďa byla prima holka a my kluci jsme si s ní vždy báječně rozuměli.

Mám ovšem radost ze shledání, vyrážím Nadě bouřlivě v ústrety, zvrhnu půllitr, rozleju pivo, převrhnu také židli a vrazím do stolku. Naďa se potěšeně uculuje:   Tak koukám, že jsi ze své proslulé šikovnosti ani věkem nic neztratil. Bohužel, musím dnes již odejít, ale scházíme se zde s holkama pravidelně každý měsíc a tak se, doufám, ještě uvidíme!  Nadšeně souhlasím, ale trochu se stydím za své předešlé vystoupení a tak Naďu překotně ujišťuji, že na stará kolena ještě potrénuji a příští naše setkání proběhne již zcela bez incidentů. Zamává mi vesele na rozloučenou a v uších mi následně doznívají její poslední slova, která jsou reakcí na mé předchozí zmatené omluvy:  Nestraš, dědku!