Ráno v hospodě

Odemkla jsem dveře restaurace, kde jsem si za těch pár měsíců už docela zvykla. Dny tu ubíhaly rychle a pokaždé, když jsem ráno těmi dveřmi procházela, napadlo mě: Co mě dneska asi zase čeká?
Zatím se mi nestalo, že bych se na nový den netěšila. Milovala jsem to tam a s kolegy jsme si našli způsob, jak spolu vycházet.
Vklouzla jsem dovnitř a kolega Roman si zrovna čepoval malé pivo. Jedenáct ráno. Nic neobvyklého.
„Nazdáár!“ křikl na mě a hned se napil, aby to šéf neviděl. I když to bylo spíš takové veřejné tajemství a stejně všichni cítili, že to z něj táhne jako ze sudu.
„Já měl včera noc, tomu bys nevěřila. Po práci jsem šel na jedno ke Kamilovi a nějaká buchta si ke mně přisedla. Začala valit takový hovna, že jsem si říkal, že buď je opilá, nebo úplně vypatlaná. No a nakonec jsem skončil u ní doma. Ale ty vole! Tam byl takovej bordel, že jsem málem utekl hned ve dveřích. Nechápu, jak můžou být některý ženský takový prasata.“
Pobaveně jsem se ho zeptala, od kdy je takový pedant na pořádek. Protože po jeho směnách musím chodit do práce o něco dřív, abych si uklidila bar.
„Ne, fakt humus. Všude hadry, špinavý nádobí a použitý kalhotky snad za celej měsíc. Já se bál, že na mě něco vyskočí.“
Dál už jsem ho moc nevnímala, protože si rád vymýšlel a přeháněl.
Byla sobota. Prázdniny skončily, léto taky, takže jsem nečekala žádný velký stresy. Udělala jsem si kafe, sedla si a čekala, až přijdou první otravové, co si po páteční noci potřebují spravit žaludek.
Za chvíli si ke mně přisedl i šéf Luboš. Byl to takový nenápadný, hubeňounký, blonďatý chlapík, který toho moc nenamluvil a lidi už z podstaty nenáviděl. My ho měli jako šéfa docela rádi. Zapálil si poslední cigáro, než se zavřel do kuchyně. Roman mezitím zíral do mobilu a najednou vykřikl:
„Luboši! Luboši! Víš, co je dneska za den?“
Luboš jen otráveně zvedl obočí a nepřítomným, skelným pohledem pozoroval hořící cigaretu. „Co?“
Ten den bylo zrovna jedenáctého září roku 2021.
„Luboši, víš, co se stalo přesně před dvaceti lety?“
Luboš si dlouze potáhl, vyfoukl kouř, zatípl cigaretu do popelníku a s klidem odpověděl:
„To vím naprosto přesně. Touhle dobou přesně před dvaceti lety jsem seděl v Americe v lochu.“
S Romanem jsme si vyměnili šokované pohledy. V tu chvíli jsem pochopila, že dnešní den bude zase stát za to.