Život na houby

Život na houby

 Ještě včera jsem byla normální. To se ale mělo kdožvíproč změnit…

 Jsem Matylda. Žiju v Brně, chodím do šesté třídy a mám obyčejný, nudný život. Tedy měla. Dneska ráno jsem se totiž probudila ve třídě naší školy, což je samo o sobě podivné. Jenomže ještě divnější bylo, že se ze mě stala houba! Ano, houba na mazání tabule! Nemůžu se hýbat, jenom měnit svůj úhel pohledu. To je sice bezva, ale lidskost mi to nenahradí. Je sedm padesát. Za chvíli začíná hodina, když se ozve Pavel: „Služba! Tabule!“ Všichni víme, že když není smazaná tabule, učitelka šílí. Takže k tabuli kráčí Marek, hezky svižně, šup šup, jen ať si ještě stihnu zahrát hru na mobilu. Tady je houba, popadnout ji, hezky namočit vodou, pěkně ledovou, vždyť té houbě to nevadí, myslím si vztekle. Teď začne dřít tabuli, bolí to jak čert a já ječím jak siréna, ale co naplat, když mě nikdo neslyší. Tak, ta zatracená deska se leskne, jenomže na mně si ti jakožto na houbě vybralo daň a jsem celá barevná od kříd, špinavá od prachu, takže zopakovat ledovou sprchu, ani kousek nevynechat. Vyždímáme a necháme ležet na umyvadle. Kdybych byla člověk, tak kromě toho, že jsem pravděpodobně mrtvá, protože mám zlomenou páteř, tak bych určitě dostala i zápal plic. Přichází učitelka, začala biologie. Docházka, tak, a zkoušení. Nebýt houbou, tak se asi škodolibě usměju, protože byl vyvolán nejhorší žák, Jakub. Sranda začala. „Tak, tady mi popiš stavbu buňky. Ne, špatně! Vymaž to! Kde máš houbu?“ Nikde. Ten slepec mě nevidí, takže popadl hadru a mě se ulevilo. Na tom nezáleží, no co, aspoň mě teď nikdo neždímá. Řeší nepodstatné blbosti. Ozval se zvonek, spolužáci se sbalí a vypadnou. Následující hodina je němčina, což vůbec nechápu, protože na ni nechodím a taky protože je to němčina, kterou se učí osmáci. Přežila jsem němčinu, ano, přichází moji spolužáci. „Vybíjená! Kdo nehraje, je srab! Dej sem tu houbu!“ ječí ti spratci a berou mě do rukou. Jedné holce, Kateřině, vletím přímo na obličej. Obě se toho zhrozíme. Nesnáším mejkap, a jí, no, se rozplácla houba na líčko. Jiná holka, Lena, mě vezme a mrští na Pavla, ale mine a já se rozplácnu o zeď. Přichází zeměpisář, díky za záchranu, a vede Lenu a Pavla do kabinetu. Po zemáku je ještě španělština, matika a čeština. Pak už do naší třídy nikdo neleze, a já jsem tak vyčerpaná, že usnu. Probudí mě až uklízečka, která se ale postupně začne měnit v mámu. „Vstávat, jde se do školy!“ zavelela a já unaveně vzdychla.

 Myslela bych si, že život v těle houby byl pouhý sen. Jenomže to by Lena a Pavel nesměli dostat napomenutí třídního učitele za výtržnosti ve třídě…