Parní Golem císaře Rudolfa

Poslyšte, já vám povím, jak to bylo, protože kronikáři kecaj a učitelé dějepisu věděj houby. To se dozvíte jen tady u Fleků mezi dvěma půllitrama. Já už mám třetí – no dobře, desátý – ale hlava mi pořád slouží, takže poslouchejte.

Za časů císaře Rudolfa Druhýho, kdy se v Praze hemžili všelijací alchymisti, hvězdopravci a šarlatáni, se v tomhle městě jednoho dne zjevil chlap. Nikdo nevěděl odkud. Jedni tvrdili, že spadnul z nebe, druzí, že prošel kouzelným zrcadlem v císařský Kunstkammer, a třetí, že ho připlavila Vltava v sudu od piva, co utekl z pivovaru U Fleků. Každopádně přišel, klepnul se do prsou a povídá: „Já jsem inženýr.“

No jo, panečku, nikdo nikdy nevysvětlil, odkud se ten inženýr vlastně vzal. Ale hned se vědělo, že je jinej než ti všichni patláma-patláma kouzelníci. Alchymisti míchali lektvary, kouřili sklepy a zahulili Rudolfovi komory, ale von žádný „paprťála paprťáma“ nevykládal.

Rudolf měl slabost pro podivíny, ale i trpělivost má svoje meze. A když mu inženýr řekl: „Vaše Veličenstvo, když vám vaši učenci neuměj najít Golema, já vám ho sestrojím. Ne z hlíny, ale ze železa a páry,“ tak Rudolf zbystřil. Protože na Golema měl chuť jak dítě na marcipán.

Všichni čekali, že inženýr začne shánět mandragory, nitráty, drahý kameny a kouzelný pergameny. Ale von nechtěl nic takovýho. Řekl si o uhlí, železo, měď, zinek a sudy vitriolu. Všichni čuměli, jako kdyby spatřili anděla v holínkách. A on jen mávnul rukou: „Z toho udělám stroje, zbraně, léky, elektřinu… a hlavně moc.“

A měl recht. Nejprv začaly fučet parní stroje, že to znělo jak regiment vojáků. Pak ukázal, že z mědi, železa a vitriolu jde vyrobit baterie – a mezi kouskama uhlí se zablesklo světlo. Alchymisti padli na kolena, Rudolfovi vypadlo brko z ruky a křičel: „Tohle je kousek nebe v lahvi!“ A Praha se rozsvítila lampama, Karlův most svítil jak na svatbu.

A vojsko? To byla teprv paráda. Ne mušketýři s jednou ranou za minutu, ale samopaly a kulomety, co chrastily jak hrom. Švédové se dali na takovej úprk, že se dodnes ve Stockholmu budí zpocení. A Habsburkové? Ti se na Bílé hoře rozutekli dřív, než stihli rozbalit chleby s uzeným.

Magistr Kelly jen stál, koukal na toho párou funícího Golema a koktal: „Ale… tohle není zlato!“ A inženýr se smál: „Zlato je k ničemu. Tohle dělá moc.“ Kelly zmizel jako pára nad hrncem. To mu šlo dobře.

A nebyly to jen zbraně. Inženýr vzal plesnivej chleba, vyšťoural zelenou plíseň a udělal z ní lék. Lidi, co by jinak padli na mor, najednou vstávali. Pak vzal hnis z kravskýho vředu a píchl ho lidem – a ti už nikdy nechytli neštovice. Doktoři se křižovali, lidi se klaněli a Praha byla najednou nejzdravější město v Evropě.

A na moři? Portugalsko, Španělsko, Anglie – všichni už tam byli, ale česká flotila na páru je smetla jak mouchy. Francouzi se hádali o paruky, Angláni o parlamenty, Holanďani kupovali svět na burze tulipánů – a Češi mezitím měli páru, světlo, kulomety i flotilu. A k tomu ještě vlastní rozum: žádnej handl s otrokama, co si tahali Francouzi a Angláni. Češi si jen klepli na čelo: „Nač otroky? Kdo je tady bude živit? Vždyť doma je dost chlapů, co za pivo udělaj práci i s písničkou.“

Amerika byla česká dřív, než Mayflower vůbec vyplula. Indiáni si připili pivem a povídali: „Ohnivou vodu? Nikdy. Českej bílej muž má páru i pěnu.“ Washington? Historicky existoval, ale nikdo ho neznal – žádnej Sever proti Jihu nikdy nebyl. Vládnul tam Jiří Václav, posílal do Prahy telegramy: „Úroda dobrá, brambory slušný, kukuřice slabá. Pošlete sudy.“ A všude na světě se začlo platit tolarem.

Český námořníci neumírali, protože měli sudy jablek a pytle citrónů. Zuby jim držely jak hřebíky, zatímco Anglánům padaly do rumu. Austrálie? Tam Češi přivezli husy, co kejhaly s klokanama, a domorodci zahodili bumerangy a házeli půllitrama. Afrika? Rudolf koukl do mapy, uviděl Hic sunt leones a povídá: „Žirafy a sloni ať si tam běhaj, uhlí si vezmem pozdějc.“

V Rusku si car myslel, že má lidi pod palcem, když si postaví lokomotivu na zahradě. Jenže mužici zjistili, že mašina jede i bez cara. A bylo po carovi. Žádnej výstřel z Aurory nikdy nebyl, protože v Petrohradě kotvila česká parní fregata Svatý Václav. Lenin skončil jako pisálek návodů Jak čistit kotel a Stalin jako topič, co furt remcal, že mu někdo zasypal rošt. Ale u Ruska je holt potřeba dávat pozor pořád.

A Číňani? Ty opisovali jak diví, lepili kotle rýží a dráty vázali provázkem, takže jim to bouchalo jak švy na starý košili. A inženýr? Ten psal svoje zápisky v kódu složitějším než čínský znaky – a ještě česky. A to se, panečku, hned tak nenaučej.

Von prej už tehdá zkoumal i vozejky na elektriku. Ale pak mávnul rukou: „Žere to baterky, je to drahý a k ničemu. Pára to utáhne líp.“ A když se pustil do motorů na benzin a naftu, ono to jelo. Od tý doby se po celým světě drncaj vozy Praga. Protože co jinýho by jezdilo, než co vymysleli Češi.

Jednou v noci Rudolf s inženýrem seděli a mudrovali o budoucnosti. Císař chtěl větší děla a rychlejší lodě, inženýr delší dráty a víc světla. Nemohli se dohodnout a inženýrovi uklouzlo: „Jen tady hlavně nezavádějte žádnou demokracii.“

Rudolf vyvalil oči: „Demokracie? To slovo znám. Nezkoušeli to už kdysi Řekové? Co to ale přesně je? To se jí, nebo pije?“ Inženýr vysvětlil, že lidi si sami vybíraj vládce. Rudolf se smál, až mu spadla koruna: „Lidi, aby si sami vybírali? To by dopadlo jak na jarmarku: jeden housku kulatou, druhej makovou, třetí preclík – a nakonec se poperou a zůstane jen kůrka! Kdo má páru, ten vládne. Kdo má uhlí a zbraně, ten má budoucnost. A kdo má demokracii, ten má jen kravál.“

A tak bylo jasno. Amerika pražská, Indie česká, Austrálie taky, Rusko na páře, Čína na drátě, Afrika čeká, až přijedeme pro uhlí. A hlavně – žádnej mor, žádný neštovice, žádný války. Celý svět patřil Praze.

A já vám říkám, pánové a dámy – díky tomu inženýrovi máme dnes páru, světlo, zdraví, klid a hlavně český pivo. Žádný zákazy kamen a komínů, počasí je pořád krásný. Žádný války, žádný třenice – páč kdo má půllitr před sebou, ten se nikam neběží prát. A s tou Afrikou? Tam si jednou pro uhlí zajedem, až nám tady dojde.

Takže připijme na Rudolfa Druhýho – pro nás je vždycky ten správnej. Ale hlavně připijme na toho inženýra, co mu Rudolf dal důvěru a prostředky, a na český pivo, který drží svět i Říši Českou pohromadě. ????