Vánoční tajemství

Jedné klidné vánoční noci se venku šířila bouřlivá bouře. Malý Eda, jindy klidně spící celou noc, se náhle vylekaně probudil. Sedl si a přitáhl si studenou peřinku až ke krku, aby se zahřál. V okně, které měl naproti posteli, se náhle objevila záhadná postava s dlouhými bílými vousy. Eda rychle vyskočil, celý promrzlý, z teplé postýlky a rozeběhl se k oknu. Jakmile se k němu dostal, záhadná postava byla pryč a Eda viděl, jak rychlý sníh pomalu dopadá na zem. Rozběhl se zkontrolovat sušenky, mrkev a mléko, které nechali společně s maminkou a jeho mladší sestřičkou Vendulkou u krbu. Bezpečně běžel po schodech dolů, ale na posledním schodě zakopl a spadl. Nic ho nebolelo, a tak se začal hlasitě smát. Poté se opatrně zvedl a pokračoval ve své dobrodružné cestě. Jakmile se dostal do místnosti s krbem, všiml si, že všechno je tak, jak to tu bylo předtím. Přestože všechno bylo tak, jak bylo, cítil se zmatený. Kdo tedy byla ta postava v mém okně? Eda se rozhodl, že nejlepší bude, když se vrátí zpátky do svého strašidelného, přesto útulného pokojíčku. Vydal se ke schodům a tichými kroky, aby nevzbudil ostatní, se vydal nahoru. Byl strašně unavený, ale spát se mu nechtělo. Když otevřel dveře, které vedou do jeho pokoje, viděl zasněženou krajinu s velkým bílým zámkem v dáli. Jeho rozum mu radil, aby dveře zavřel a šel spát k Vendulce do postýlky, ale on se vydal dopředu a dveře se za ním samy zabouchly a poté zmizely. Zimní krajina byla celá pokryta bílým mrazivým sněhem, který Edu hřál do bosých nožiček. Ohlížel se kolem sebe, ale v mlze byl schopen vidět jen ten zámek. A tak se k němu co nejrychleji, malými krůčky vydal. Na to, jak daleko se zámek zdál, cesta k němu netrvala zas tak moc dlouho. Takže chlapec ani cestou nestihl nikoho potkat. Jakmile došel k velkým bílým dveřím, připadal si jako vetřelec na cizím území. Klep. Klep. Klep. Třikrát zaklepal na dveře a poté vyčkával. Za necelou minutu, která však Edovi přišla jako věčnost, otevřel dveře malý skřítek se zelenou vánoční čepičkou. „Zzddravím, omlouvám se, že ruším, ale tohle byl dřříve můj pokoj.“ Skřítek se zvesela usmál a odpověděl: „Ahoj, ty musíš být Eda. Paní skřítků se zmínila o tom, že přijdeš. Pojď dál, Edo.“ Eda s velkými obavami a úsměvem na tváři vstoupil dovnitř a následoval skřítka. Na to, jaké malé nožičky skřítek měl, šel rychlými dlouhými kroky. Eda byl unešený z vnitřku hradu. Stěny, nábytek a vlastně celý zámek byly tvořené různými sladkostmi, o kterých by se Edovi mohlo jen zdát. Skřítek se zastavil před zelenými dveřmi a pokynul mu, aby dveře sám otevřel. Eda ani na okamžik nezaváhal a zelené dveře zmateně otevřel. Jakmile vstoupil dovnitř, uviděl ženu s bílými vlasy oblečenou v červeném pyžamu se stromečky. „Ráda tě vidím, Edo, já jsem paní skřítků. Prosím, posaď se ke stolu a nabídni si, co tvé hrdlo ráčí.“ Eda se usadil a na talíř si dal velkou hroudu čokoládového dortu. „Jak jste ale mohla vědět, že přijdu?“
„Edo, ty věříš ve vánoční kouzlo a pana skřítků?“ „Samozřejmě,“ odpověděl Eda, nejistý si svou odpovědí.Paní skřítků, ztracená ve svých vlastních myšlenkách, se usmála. Eda dojedl svůj čokoládový dort a paní skřítků mu pokynula, aby vstal a přišel k ní. „Tohle je, Edo, kniha kouzel. Tato kniha se zobrazuje jen dětem a lidem, kteří věří ve vánoční kouzlo. A jelikož sis letos k Vánocům přál jen to, aby tvá sestřička byla zdravá, tak ti ji daruji jako vánoční dárek. Aorát ji nesmíš otevřít v mé zemi, jinak už ti nikdy nebude patřit.“ Eda přikývl a poté se hluboce nadechl. „Už pomalu svítá, měl by ses vrátit zpátky do své postýlky.“
„Dddobře. Ale kdo byl ten muž před mým oknem v noci, když jsem se probudil?“
„Na to musíš přijít sám, Edo.“
Edu probudilo světlo pronikající do pokojíčku přes zavřené okno. Vyskočil z postele a všiml si, že má celá chodidla od bláta. Zasmál se tomu a běžel zjistit, jestli jsou už ostatní vzhůru. Když však zkontroloval pokoj rodičů a Vendulky, jejich postýlky byly ustlané. A tak se pomalu, již ponaučený z předešlé noci, řítil po schodech dolů. Jakmile došel do obývacího pokoje, jeho rodinka už čekala u stromečku na to, až se k nim připojí. „Na, Edíku, ten je pro tebe,“ podala mu velký dárek jeho malá sestřička. Eda se usadil na zem a opatrně jej rozbalil. Byla to ta kniha, co mu dala do ruky paní skřítků. „Takže to přeci jen nebyl sen!“ vykřikl Eda a celý jeho zbytek rodiny na něj zmateně hleděl. Edovi však ještě zbývala poslední otázka z předešlé noci, a tak otevřel knihu a na první stránce stálo:
Pro Edu, který věří v můj svět a ve vánoční kouzlo. Doufám, že svou víru neztratíš a budeš ji šířit dál.

Paní skřítků
P. S. Ten záhadný muž před tvým oknem byl Santa Claus.