Tři přání

 

 

„Ty hlupáku, velbloudí držko, máš balvan místo mozku!“ nadával šejk Manat.

„Odpusťte, můj pane. Přitom ten beduín povídal, že máme jít za sluncem,“ řekl klidně Salem.

„A víš, proč jsme se ztratili? Protože se slunce ksakru hýbe!“

Salem zaklonil hlavu a podíval se na zářící kotouč, který nemilosrdně pražil na celou poušť. Poté se zadíval na svého pána.

„Aha.“

„Ach, u bohů! V životě jsem neměl hloupějšího sluhu! Proč se mi jen tohle muselo stát? Už dny bloudíme v téhle zpropadené poušti! Voda nám došla, chleba ztvrdl. A na obzoru není žádná oáza. A to zatracené slunce pořád pálí! Dokonce i ono se mi vysmívá!“

„Slunce se nemůže smát,“ utrousil Salem.

„Kdo se ptal na tvůj názor? Já ti… jé, ksakru!“

„Není vám nic, můj pane?“

„Vidíš? I ten velbloud se proti mně spikl! Tak takhle ne, ty hrbatá potvoro, já si teď půjdu po svých!“

„Chcete pomoct, můj pane?“

„Ne, snad umím slézt z velblouda. Hmm… No dobře, pomoz mi.“

„Ano, můj pane.“

„U dromedáří držky, ten písek zatraceně pálí! Už toho mám dost!“

„Chcete zastavit, pane?“

„Ne, chci to skoncovat!“

Salem pokrčil rameny a jal se chystat stan. Na zem položil přikrývku. Manat na ni ihned padl.

„Jak jsem mohl takto dopadnout? Býval jsem přece šejkem z Jatribu, toho největšího města široko daleko. Jak se jenom ti hnusní pohlaváři mohli spolčit a vyhnat mě? Jak si to mohli dovolit, bez důvodu?“

„Nechtěli platit vysoké daně, můj pane.“

Žilka na Manatově spánku povážlivě naběhla.

„Byl jsem spravedlivý a dobrý vládce. Moje jediná slabost byla vést město k velikosti!“

„A také nechtěli válčit, můj pane.“

Žilka se zvětšila ještě více a začala pumpovat v rytmu srdce.

„Mlč! Proboha, mlč, nebo tě zardousím! Už toho mám dost! Tebe, těch hodnostářů z města i těch hlupáků z lidu, co mě vyprovodili holemi! Já jsem šejk Abd Manat! Jsem předurčen k vládě, nikoli k bloudění v poušti! Já… ehm… ehm… vidíš, už kvůli žízni kašlu.“

„Bohužel, můj pane, voda došla.“

„To já vím! Ach, co bych dal za vychlazenou vodu. A mísu svěžího ovoce. A kdyby mi to donesly mé ženy… hmm… ach, jak mi chybí jejich hebké náručí v této pustině…“

„Ženy vám už ale nechtěly dát náručí, proto vás vyhnaly, můj pane.“

„Kdy se už naučíš mlčet, osle? Jak tě znám, tak nikdy. Ehm… ehm… zatracený kašel. Kdyby tu tak byla oáza. Svlažil bych hrdlo čistou vodou… voda… voda. Voda!“ vyhrkl a vstal. „Vidíš to, Saleme, tam za tou dunou? To je oáza! Vidím její stromy! Jsme zachráněni!“

„Počkejte, pane…“

„Záchrana! Konečně! Osud je opět při mně!“ řval Manat a vyšplhal na velkou dunu. Pak zakopl o vrcholek a skutálel se dolů.

„Můj pane, není vám nic?“ doběhl k němu Salem. Pomalu ho obrátil na záda a vytřepával z něj dotěrný písek. Šejk se zadíval kolem sebe skelnýma očima a odevzdaně ležel.

„Fata morgana… přelud… jsme ztraceni, Saleme. Všude je jen písek… smrtící písek…“

„V tom máte pravdu, můj pane,“ potvrdil sluha a zadíval se do okolí. Kam až oko dohlédlo, se táhl žlutavý oceán. Ale jedno místo bylo zvlášť žluté a podivně zářivé. Salem se k němu vydal a rukou zahrabal v písku.

„Podívejte, pane, olejová lampa. Dokonce ze zlata.“

„Nebuď hlupák, Saleme, to je další přelud.“

„A jak je hladká, můj pane, radost ji pohladit. Jééé!“

Manat by byl přísahal, že se na chvilku nebe zatáhlo a vítr zaskučel hrozivou silou. Z lampy vylétl zářící stín podobný ohnivé kouli. Zvláštně se vlnil a létal kolem užaslého Salema. Pak na sebe vzal podobu docela obyčejného člověka oblečeného v pestrobarevném hábitu.

„Gratuluji vám, poutníci,“ promluvil hlubokým zvučným hlasem. „Našli jste mé vězení v podobě této lampy. Myslel jsem, že v poušti budu mít klid, ale vy lidé jste už všude. Tak tedy k věci – máte tři přání. Mohou být jakákoli, jen nesmí narušit kosmický řád věcí. Nuže, mluvte a vyslovte je.“

Salem se podíval na Manata.

„Jé, pane, to je džin.“

„Nebuď hlupák, Saleme. Je to jen fata morgana. Podruhé se nachytat nenechám.“

„Ujišťuji vás, že jsem skutečný,“ zamručel džin. „A když už jste mě probudili, tak si něco přejte. Ať už mám pokoj.“

„Je zajímavé, jak dokáže být moje fantazie barvitá…“ prohodil Manat.

Náhle k němu džin přilétl, popadl ho za šaty a rázně jej postavil.

„No tohle, já opravdu blouzním,“ řekl šejk. Pak mu na obě tváře přistál silný políček.

„Tak co, pořád blouzníš?“ ušklíbl se džin.

„A… co… aaaaa … to je džin!“

„Už jsem to řekl. Povím ti to ještě jednou a nehodlám se opakovat, tak poslouchej: máte tři přání. Vyslovte je a dejte mi pokoj!“

„Tři přání… tři přání! Ha, osud je při mně!“ zaradoval se šejk. „Konečně, tak kdo je zpátky na koni, co? S touto mocí mi bude celé město lízat nohy! A budou litovat mého vyhnání. Rada starších se skloní před mou vůlí a manželky se mi už nebudou smát. Cha!

Ale počkej, musím si to pečlivě promyslet. Pouhá tři přání… musím s nimi naložit co nejlépe a získat co nejvíce.

Získám nazpět město. Moment, město? Proč jenom jedno město? S mocí džina si můžu založit vlastní království! Království? Nač se tak omezovat? Můžu si přát cokoli! Tři přání! S pomocí nich můžu ovládnout celou Arábii! Můžu ovládnout svět! Chachacha!“

Před šejkem se rozprostřelo takové množství možností, že to jeho mysl zcela pohltilo. A s kombinací ostrého slunce a žízně to zapříčinilo jeho náhlý pád do mdlob.

 

„Můj pane, proberte se! Konečně už otevíráte oči. Bál jsem se, že jste odešel navždy. Jak se cítíte?“

„Bolí mě hlava… neuvěříš, jaký se mi zdál sen, Saleme.“

„Raději moc nemluvte, můj pane. Tady, napijte se, ale pomalu, voda je studená.“

„Hmm… je výtečná. Ale nyní cítím, jak mám v žaludku prázdno.“

„Prosím, můj pane, dejte si ovoce.“

„Hmm… lahodný fík. Člověk by skoro nevěřil, že je v poušti. No moment! Přece jsme v poušti! A co ten džin? Byl to snad přelud? Pověz, Saleme, co se stalo?“

„Můj pane, džin tu skutečně byl a slíbil tři přání. To vás tak rozrušilo, že jste upadl do mdlob. Nedokázal jsem vás vzbudit.“

„Tak přece jen to byla pravda. Pověz, kde je? Kde je ten džin?“ dožadoval se Manat a rozhlížel se kolem. Pak dostal zlou předtuchu. „Saleme, kde jsi sehnal tu vodu a ovoce? Saleme, že jsi nepromrhal naše tři přání?!“

„Ne, můj pane, nepromrhal. Přál jsem si spoustu vody a k tomu ovoce. To nám vydrží na dlouho. Ale po jejich splnění se džin vrátil do lampy a ta vystřelila do nebe a zmizela.“

„Saleme, ty hlupáku,“ popadl ho šejk za krk a lomcoval s ním. „Ty jsi sprostě promrhal moje přání, co mě mohla zachránit!“

„M-můj p-pane,“ koktal nešťastný sluha.

„Počkej, džin ti mohl splnit tři přání. Saleme, co bylo to třetí? Přál sis moc? Ne, bohatství… přál sis hromadu zlata, že? Odpověz!“

„Přál jsem si něco mnohem lepšího, co nás oba zachrání z téhle pouště, můj pane.“

„Tak nenapínej! Je to vojsko? Armáda beduínů?“

„Mapa, můj pane.“

Pod Manatem se podlomily nohy a skácel se do písku. Poté hodně dlouho mlčel. Až po notné chvíli opět otevřel ústa.

„Ty hlupáku, velbloudí držko, máš balvan místo mozku!“

„Odpusťte, můj pane. Přitom džin říkal, že vám to udělá radost,“ opáčil klidně Salem.

 

...

 

Zdravím a děkuji za přečtení. Psaní povídek je pro mě docela nová věc – budu rád, když napíšete své dojmy, co se Vám líbilo, co naopak zlepšit.

Ať se daří a mějte se

:-)