Pět palců pod Pisou

...

 

„Já se na to vykašlu!“ pravil vztekle Pietro a mrštil lopatou o zem.

„Mě už to taky nebaví,“ řekl Jacobo a opřel se o násadu rýče.

„Když už jsme tady, tak to doděláme,“ trval na svém Baccio.

„Tobě, Baccio, asi nedochází naše situace. Já ti ji objasním – pracujem tu jak hlupáci, zatímco si město oslavuje!“

„Hmm, a co jako?“

„Co jako? Jak se tak můžeš ptát?“ horlil Pietro. „Dnes je den svatého Raniera, celá Pisa má volno. Dávají si siestu, naoko se postí, ale za zdmi se ládují dobrotama. Jenom my jako tupci přehazujeme zeminu a máme prázdnou hubu!“

„Já bych taky něco zakousl, celé ráno tu pracujeme,“ přisvědčil Jacobo.

„A dost!“ naštval se Baccio. „Mistr nám řekl, že máme dokopat základy, tak je dokopeme. Až budeme hotovi, můžeme odejít. Ne dřív, ne později.“

„No dobře, dobře,“ ustoupil Pietro. S nechutí zvednul lopatu a začal naoko pracovat. „Ale ta zemina je hroznej sajrajt, samý písek, jíl a bahno. Mám to úplně všude! Jak tu můžou něco stavět?“

„A co tady vlastně bude stát?“ zeptal se Jacobo, bradu opřenou o násadu.

„Chtějí tu postavit věž, zvonici. Prý má být nejvyšší v celé Itálii,“ odpověděl Baccio. „Už jsem viděl přichystaný materiál – samý mramor bílý jako pokožka nějaké šlechtičny. Až to bude hotové, bude to něco.“

„Já ti řeknu, co to bude – vyhozený prachy!“ řekl Pietro. „Papaláši si řekli, že si natruc Florencii a Janovu postaví něco, čím je naštvou. Jako by nestačilo, že jsme je zmalovali na moři. A náš arcibiskup se v tom zhlédl, stejně tak všichni ti zazobanci! A výsledek je takovej, že my pracujem, oni si žerou.“

„Nemluv pořád a začni kopat,“ zamručel Baccio a otřel si rukou pot z čela. „Zbývá nám už pouze pět palců zeminy. Vykopeme pět palců a jsme hotovi.“

„Když to povídáš… no… tak pět palců,“ odvětil Pietro a s nevolí začal házet zeminu. „Hej, Jacobo, přestaň používat tu lopatu jako opěrku a makej!“

„Hmm…“

„Hele, Baccio,“ začal zase Pietro, „tak jsem si říkal – dokopeme základy a na nich postaví věž. Velkou věž, co bude vidět už z dálky. A každej, kdo ji uvidí, si řekne: páni, tak to je ta zvonice v Pise. Každej si taky řekne: to postavil ten slovutnej arcibiskup, chraň ho Bůh. A zacvakali to zámožní bohabojní měšťané, ctihodná vdova Berta. A navrhl ji slavný Bonnano, hvězda archi… archikta… no… stavebnictví…“

„Platí mě za odvedenou práci, ne za vyslovená slova,“ zpražil ho Baccio.

„Jen mě napadlo,“ nevšímal si ho Pietro, „každej slavnej tam určitě bude mít vyrytý jméno. A každej si ho bude pamatovat. Všem děckám z novýho pokolení budou říkat: to postavil on a ten… tak si je pamatuj. A ti to budou předávat dál a dál…“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Jacobo a přestal kopat, vděčný za každé vyrušení z práce.

„No, zkrátka, co my?“

„My?“ zopakoval Jacobo a opřel se o rýč, hluboce zahloubán.

„Co po nás zbude?“

„Zbude po nás jako po každým chudákovi – hromady dluhů a nevděčný děcka.“

„Páni, Jacobo, nevěděl jsem, že jsi takový učený, co říká moudra.“

„To víš. Ale je to tak. Každý si bude pamatovat jen ty slavné. Ale nemyslím slavné jako slavné, ale opravdu slavné.“

„Pokračuj…“

„Třeba za tisíc let. To už si nebudou pamatovat ani našeho arcibiskupa. Ale třeba toho německýho krále, Fridricha… hmm… Barboru…“

„Barbarossu,“ opravil ho Baccio.

„No, toho si budou pamatovat třeba i za tak dlouho.“

„Ksakru, Jacobo, ty seš teda mudrc,“ pokýval hlavou Pietro. „Tak arcibiskupa si pamatovat nebudou, ale nějakýho Němce jo? Pche, to jsou nápady. Ale zkazil jsi mi den, Jacobo, víš to? Na chudáka Pietra si nikdo nevzpomene, i když si špinil ruce na těch blbejch základech! Na nikoho z nás nebudou vzpomínat. Co na to říkáš ty, Baccio?“

„Že už mě to taky nebaví. Protože tady pracuji sám.“

„Tak se nečerti, no. Já tě mám celkem rád. Sice moc nemluvíš, ale jsi učenej, to se pozná.“

„Copak, popadla tě chvíle sounáležitosti, když jsme ti chudáci, na které si nikdo nevzpomene?“

„Tak trošku. Ale uznej, že v téhle díře jsme jako hlupáci. Mistr nás nevybral náhodou, ne. Schválně nás vybral, abychom makali i přes svátek. Je na nás namíchnutej. Kvůli čemu, to fakt netuším.“

„Myslíš?“ zeptal se Baccio.

„Určitě,“ řekl Pietro a nenápadně mrkl na Jacoba. „Na to vem jed.“

„Ano, ano,“ ozval se náhle Jacobo. „Určitě je to naschvál. Mistr je nerudný a v podobných věcech se vyžívá.“

„Baccio, a přece musíš uznat, že těch pět palců výkopu už nám trn z paty nevytrhne,“ přesvědčoval Pietro.

„Já ti nevím,“ odvětil Baccio, ale přestal pracovat.

„Když tu bude stát nějaká skvostná zvonice z mramoru, co se bude tyčit až do nebes, tak přece na pár palcích nezáleží. Uznej, Baccio.“

„Je to tak,“ přitakal Jacobo. „A s každou další várkou zeminy se nám mistr pošklebuje ještě víc.“

„Hele, Baccio, řekneme mistrovi, že výkop je hotovej, i s těma pěti palcama. Hloubat nad tím stejně nebude – jsme tak špinaví, že nám to uvěří. A potom, milý Baccio, tě pozvu na dobré pivo a připojíme se k oslavám ve městě. Když už jsme ti neznámí kopáči, nad kterejma slzu nikdo neuroní. Tam nám třeba povíš něco o tom Barbarovi… co ty na to?“

„Tak… pět palců není moc, to je pravda. A pivo by bodlo.“

„Vidíš. Co by se mohlo stát kvůli pěti palcům? Věž se přece nezbortí.“

„Třeba se nakloní jako opilá,“ zažertoval Jacobo.

„Kušuj, ty mudrci. Tak co, Baccio, jdeme?“

„Nu dobrá, máte pravdu, jdeme. Kvůli pěti palcům se přece svět nezbortí ani nepohne.“