Nedělní debata

...

 

„Moc ti děkujeme, Ivo, za skvělý oběd,“ řekl Karel a spokojeně se rozvalil na židli.

„Ano, díky, měla jsi to přímo skvělé, lepší svíčkovou jsem nejedl,“ přitakal Tomáš. Jeho žena Karolína se na něj úkosem podívala.

„Díky,“ řekl prostě Jakub a věnoval se mobilu.

„To nemusíte děkovat,“ červenala se radostí Karlova žena. „Je ale pěkné vás vidět všechny pohromadě – tři bratři jako v pohádce.“

„To jo. Dlouho jsme se takhle neviděli. Co, bráchové?“ zahlaholil Karel.

„No… dlouho,“ souhlasil Tomáš. „To víš, ve firmě jsem teď musel pořád něco řešit.“

„Ale firma teď jenom kvete, ne? Když teď ve vládě sedí Modří, tak ti dali plno zakázek. Fotovoltaika jenom frčí… A co ty, Kubo?“

„Hmm?“

„Jakýpak hmm? No řekni, bratříčku, určitě se ti po starších sourozencích stýskalo.“

„Po těch prudičích? Určitě ne,“ zasmál se Jakub.

„Cha! Prořízlá pusa jako vždy! Taky se mi po tobě stýskalo. Hele, něco slyším – že by přišel synátor?“

Do jídelny se otevřely dveře a skutečně přišel vytáhlý mladík v černé mikině.

„Nazdar, Péťo!“

„Čus.“

„To je dost, že taky vylezeš ze své kukaně,“ pokračoval Karel. „Jseš bledej jak bzinka. To máš z toho počítače. Ale když už ses uráčil přijít, tak aspoň zapni televizi. Dej to na jedničku.“

„Karle,“ zhrozila se Iva. „Jsou přece svátky. Slíbil jsi, že tu politickou debatu aspoň dneska vynecháme.“

„Ale neříkej mi, co mám dělat.“

„U nás je to samé,“ usmála se soucitně Karolína. „No, Tome, neodvracej hlavu, je to tak. Tváříš se jako Mílius, ale když jde o politiku, to je pak hurikán.“

„Karle, ale dneska budeš mluvit slušně,“ řekla přísně Iva. „Jsou tady děti. A já nechci, aby naše Ema nebo Tomášův Kristián pochytili tvoje výrazy. Už stačí, že tak mluví Petr.“

„Hej, to bylo jednou!“ ozval se synátor.

„Prosím vás, kdybyste ho slyšeli, jak nadává u počítače. Jednou mu něco spadlo v pokoji – to jsme zrovna měli návštěvu – a oni se ptají, jestli prý máme doma řemeslníky!“

„No, tak po mně pochytil vulgární slova,“ uznal Karel. „Aspoň že je chytrej po tobě. Péťo, pusť to už!“

„Ale slibte mi, že budete slušní!“ nedala se Iva. „To by ještě scházelo, abyste se rozhádali, když už jste se konečně sešli.“

„Ále, nejsme malí kluci,“ mávl rukou Karel.

„Já jsem ve společnosti vždycky slušný,“ ohradil se Tomáš.

„Já to stejně sledovat nebudu,“ řekl Jakub.

Nato se televize konečně zapnula a na obrazovce se objevila povědomá místnost s kulatým stolem. Iva s Karolínou si vyměnily vševědoucí pohled a raději vzaly děti a přesunuly se na gauč, kde potichu klebetily. Bratři, ke kterým se připojil (hlavně z hladu) i synátor Petr, zůstali u jídelního stolu, párátka v puse, ruce opřené o bytelný stůl.

Moderátor představil trojlístek politiků, kteří se dostavili, a hned oslovil prvního z nich.

„Cha! Vidíte!“ zvolal Karel. „Zase musí dát první slovo tomu Modrákovi!“

„Ticho,“ zabručel Tomáš.

Jakub jen zakoulel očima.

Synátor si zatím donesl vrchovatý talíř jídla a přisedl si ke stolu.

„Jak hodláte bojovat s inflací?“ zeptal se moderátor.

„Děkuji za otázku,“ řekl politik nonšalantně a upravil si brýle, „zde je potřeba si uvědomit, že inflaci zapříčinilo nerozumné chování předchozí vlády…“

„Ale hov… totiž kulový,“ zarazil se Karel při Ivině varovném pohledu.

„…samozřejmě už od nástupu se snažíme všemi prostředky o její zmírnění, ale je to práce na dlouhý čas…“

„Co na to říkáš, Tome?“ zeptal se Karel.

„Zrovna tohle mě moc nezajímá…“

„Co prosím? Jak to můžeš říct? Inflace ovlivňuje všechny a všechno. Kvůli tomu blbovi v televizi je všechno drahý – benzín, svíčková… i to párátko, co máš v hubě!“

„Dobře, to nezpochybňuji,“ mírnil ho Tomáš, „ale co s tím asi tak udělají? Stejně jako minulá vláda – nic. Mě spíš zajímají jiné věci.“

„A to co? Co je důležitějšího než inflace?“

„Tak, pro mě – hele, už o tom mluví! Ticho!“

„… se co fotovoltaiky týče, tu budeme samozřejmě podporovat nadále…“

„Jo!“ neudržel se Tomáš.

„No super,“ nasadil Karel kyselý obličej, „tak to tady všechno pokryjeme solárama, nalepíme to na baráky i na ornou půdu, pokud teda ještě nějaká zbyla, a budeme mít solární království. A víš, kdo z toho bude mít prospěch? Ti všiví lobbisti a solární baroni!“

„To je možný, ale pro mě jako podnikatele přes panely to znamená hodně.“

„Super, no. Tak ty se napakuješ. Ale jakej to má účel? Bude to k ničemu – za deset let to budou zase všichni sundávat. Dej na má slova!“

„To, že nemáš rád soláry, ještě neznamená, že jsou hned špatné.“

„Tvrdí kdo? Tady sousedovi málem vyhořel barák, protože mu někdo zfušoval připojení k síti!“

„To má být jako na mě?“

„Hele, říkám ti, vykašli se na panely, dělej něco pořádnýho. Ty panely, to je jako s těma elektroautama, teď je to in, protože to všichni dotujou jako zběsilí, ale za pár let po tom neštěkne ani pes.“

„Náhodou, elektroauta jsou budoucnost,“ ozval se Jakub.

„Cože?“ zvolali jednohlasně jeho bratři.

„Povídám, že jsou budoucnost.“

„Hele, tys měl odmala blbý nápady, ale už by tě to mohlo pustit,“ řekl Karel.

„To je nerozum,“ kroutil hlavou Tomáš.

„Co to s váma je?“ vyjekl Jakub. „Planeta se otepluje čím dál rychleji a musíme omezit uhlíkovou stopu. Auta na elektriku jsou jediným řešením.“

„No ty vole…“ ulétlo Karlovi. Iva se na něj zamračila.

„Když chceš omezit uhlíkovou stopu, proč máš nový mobil?“ zeptal se suše Tomáš.

„Hele, brácha, nepruď! Vy, oba dva, to, co používáte, je demagogie!“

„Pche, demagogie,“ odfrkl si Karel. „Ty mluvíš jak ti lepšolidi. Můj názor je jediný správný, vy ostatní jste tupci.“

„To jsem neřekl!“

„Karle!“ ozvala se konečně Iva. Ten v duchu strnul, protože ji už dlouho neviděl naštvanou. „Jestli se budete hádat, tak to rovnou můžeme všichni zabalit a odejít! A tu televizi přepínám!“

„Ale no tak, nepřepínej to! A nedávej to na retro muziku… né!“

„Jestli mě budeš dál štvát, dám to na dechovky! A nebudeš mluvit sprostě!“

Karel se už nezmohl na odpověď, tak si založil ruce a nasadil útrpný výraz. Z televize začala hrát písnička Be Happy. Protáhl obličej.

Jakub se na něj výsměšně podíval. Karel mu pohrozil pěstí.

„Jen počkej, tebe to taky čeká,“ pronesl zlověstně.

„Chomout manželství tě nemine,“ přidal se Tomáš.

„To bych s manželstvím musel souhlasit. A to nikdy neudělám. Stejně je to překonaný koncept.“

„Cože?“

„No, co z toho máte? Z manželství? Copak je nějaký papír na matrice tak důležitý?“

„Hele, že ty chceš dělat tu polygomoru?“ zeptal se Karel znechuceně. „Ty vole, je tady vůbec někdo normální?“

„Karle!“

„No jo, pořád, Ivo.“

„Tak třeba to má taky něco do sebe,“ provokoval Jakub.

„A dost. Mluv, o čem chceš, o těch eko nesmyslech, jak krávy serou oxidy…“

„Karle!“

 „… co oteplují planetu. Ale o tomhle nemluv.“

„Jak chceš,“ pokrčil Jakub rameny.

„Prý je ta polyamorie celkem běžná, hlavně na Západě,“ ozval se překvapivě synátor Petr, který zrovna dojedl.

Otec Karel mu věnoval nevyzpytatelný výraz. Roztáhl nozdry jako býk, po kterém někdo hodil červený hadr, a zhluboka se nadechl.

„Tyhle blbý vtipy už nedělej nebo ti vypojím počítač.“

„Už mlčím.“

Nastalo nezvyklé ticho. Tak nezvyklé, že se dokonce Iva s Karolínou ohlédly, co se to děje.

„Bráchové,“ promluvil nakonec Tomáš. „Přece se tady nebudeme hádat. Ať už o politice, nebo o něčem jiném. Koneckonců, politika je stejně o ničem a každá vláda má své mouchy…“

„Co taky čekat, když ty blbce volí jiní blbci…“ proklouzlo Karlovi.

„Hele, brácha, každej má jiný názor…“

„No, a koho jste vlastně volili?“

„Karle!“

„Už s tím přestaň, Ivo! Do prdele, snad se můžu zeptat, koho volili! Nebo už nemůžu nic? Ty, Tomáši, se tváříš, jako bys byl nad věcí, ale bereš prachy, co ti vyserou ti Modří! A co ty, Kubo? Já už tuším, žes volil taky nějaký debily? Otázka jaký?“

„Tak já ti to řeknu,“ naštval se Kuba. „Já jsem volil jediný správný debily, co byli zrovna k mání – Zelený!“

„Ty vole! Já věděl, že musíš být vždycky speciální, ale že tak!“

„Kurva!“ vypěnil najednou Tomáš, „ty si hraješ na moralistu, jako bys věděl nejvíc! A přitom si volil ty hovada Rudý!“

„Jaký hovada? To jsou jediní slušní, kterým záleží na téhle zemi!“

„Víš, co jsou? Jsou mamrdi! Mamrdi!“ řval Tomáš.

„Maminko, co jsou to mamldi?“ šišlal nevinně malý Kristián, kterému zrovna rostly nové zuby místo mléčných.

„Já nevím…“ vypravila ze sebe Karolína a s Ivou sledovaly to rodinné divadlo.

„A co jsou Modří?“ nedal se Karel. „Ještě větší mamrdi! Lobbisti, tuneláři! Svoloč!“

„Rudí jsou ale horší!“ ozve se taky Petr.

„Sakra, co ty o tom víš? Vždyť tys ani nebyl volit, tak co kecáš!“

„Náhodou byl!“ naštval se Petr a vzápětí si uvědomil svou osudovou chybu. Jeho otec zúžil oči a zvedl se ze židle.

„Petře, ty jsi mi tvrdil, že volit nepůjdeš. Petře, ty jsi mi, kurva, lhal! Do prdele! Když jsi s tím dělal tajnosti, koho jsi sakra volil? No! Odpověz!“

„Černý!“

„Černý…“ popadl se Karel za čelo. „Ty… tys volil ty vyhulence?! Kurva, Petře, teď jsi mě nasral!“ vykročil k němu. Petr se raději stáhl na druhý konec stolu. „Kam utíkáš! Pojď ke mně! Já už ti ty blbý nápady z hlavy vymlátím!“

„Tak to ti je taky musíme vymlátit!“ zakřičel Tomáš a vystřelil ze židle.

„Jo, chceš se prát?“ vyjel Karel. „Nedělej ramena, když na to nemáš, ty solární… hmm… anále!“

S tím se bratři vzájemně popadli za trika a začali se přetahovat.

„Sakra, Kubo, nestůj tam a pomož mi,“ obrátil se na něj Karel. „Modří jsou pro vás Zelený osinou v prdeli!“

„Karle, ta osina jste vy, Rudí!“ odpověděl Kuba a rozeběhl se. Přistál na Karlových zádech a snažil se mu dát kravatu kolem krku. Karel se zmítal jako mohutný medvěd, z jedné strany se pral s Tomášem, na svých zádech pak zmítal s menším Kubou. Po statečném zápase sebou smýkl a padl na zem. Tam rvačka pokračovala a bratři se ocitli ve vzájemném propletenci rukou a nohou.

Když se Karel statečně rval za své politické ideje, koutkem oka spatřil rozmazaný pohyb a nějaký světle hnědý flek. Než si bratři uvědomili, co se děje, spustil se na ně hotový vodopád svíčkové. Hutná omáčka je celá zmáčela a oni se konečně pustili – z úst prskali luxusní svíčkovou a stírali si ji z očí. Když opět viděli, spatřili nad sebou Ivu s Karolínou. Obě ženy stály výhružně v naprostém tichu jako antické bohyně pomsty. Jen místo kopí a štítu svíraly prázdné hrnce. Jedno ale bylo mnohem horší – ticho pokračovalo. A hrozilo, že to mlčení jim roztrhne bubínky.

Všichni bratři se pomalu zvedli, ale nedokázali se podívat ženám do očí. Místo toho zírali na podlahu pokrytou svíčkovou.

„Já…“ ozval se nesměle Karel, „možná jsem to trochu přehnal…“

Iva si založila ruce v bok.

„… hodně jsem to přehnal. A omlouvám se. Já… nechtěl. A omlouvám se, že jsem mluvil sprostě.“

„Já…“ promluvil Tomáš, „jsem to taky trochu přehnal.“

Karolína vztekle pohodila hlavou.

„Překročil jsem čáru, omlouvám se. Je mi to líto.“

„Já se nemám za co omlouvat,“ prohlásil Jakub.

Obě ženy mu věnovaly pohled zabijáků.

„Taky jsem to přehnal, omlouvám se.“

Ticho pokračovalo. Bratři se podívali jeden na druhého. Pak si vzájemně podali ruce.

„Omlouvám se,“ pronesli sborově.

Iva vypjala hlavu a úkosem se podívala na ně a na rozlitou omáčku.

„A omlouváme se za tu svíčkovou,“ zaznělo jednohlasně.

„Takže, milánkové…“ začala Iva.

„…Uděláme to následovně,“ pokračovala Karolína.

 

...

 

„Nakonec ta návštěva nebyla tak špatná,“ prohlásila Karolína ležíc na gauči. U něj si hrála malá Ema s Kristiánem.

„Máš pravdu, měli bychom to dělat častěji. Ale bez té dramatické části,“ zasmála se Iva.

„Hele, tady ti jde manžel.“

Ke gauči přišel Karel, v jedné ruce lžičku, druhou měl pod ní, aby obsah nevykápl na podlahu, která byla zrovna čerstvě vytřená.

„Tak co, hotovo?“ zeptala se ho Iva. Karel nešťastně pokrčil rameny a podal jí lžičku. Iva ji vzala, pofoukala a ochutnala.

„Nevím… té svíčkové něco chybí,“ mlaskla.

„Ať to dokoření Tomáš, ten jídlo celkem umí dochutit,“ ozvala se Karolína.

„Ten zrovna dokončil myčku…“ zaprotestoval Karel.

„Tak už může tu svíčkovou dochutit,“ rozkázala Iva. „Vše?“

Karel se poslušně otočil a vrátil se do kuchyně. Tam panoval čilý ruch – Jakub hlídal hrnec s novou svíčkovou, Tomáš zapínal myčku na nádobí a synátor Petr uklízel nepořádek na podlaze, protože se rozsypala solnička.

„Něco se jí na tom nezdá,“ informoval Karel. „Tome, prý to máš dochutit.“

„Ach jo,“ povzdychl si útrpně bratr.

„Přitom mně se to zdálo dobré,“ zabručel Jakub.

„To jsem to dopracoval,“ ozval se synátor Petr. „Přitom jsem nic neudělal. To je vláda matriarchátu!“

„Hele!“ ozvali se sborově tři bratři. „Politiku už do toho nemíchej!“