Jungmannovo bouřlivé období

Jungmannovo bouřlivé období

Anotace: Povídka, kterou jsem poslal do letošního ročníku Hlavnice A.C.Nora

Pátek 18. března

Těly mladých experimentálních divadelníků lomcovala nervozita. Sál narvaný diváky čekal, až herci předstoupí na podium a rozehrají svou úvodní klaustrofobní scénu své fenomenální hry.
„Vy nevíte, kdo jste? Myslíte, nebo nevíte?“ poslouchal zadumaný Mezek zpoza opony patetické repliky svých kamarádů, když tu konečně přišel na to, kterýže detail zapomněli před představením připravit. Všem to vrtalo hlavou, ale nepřišli na to. Ono ne nadarmo se říká „přes buky neviděl mlází“.
„Sako s vložkami chybí! Zapomněli jsme na ubytovně sako s vložkami!“ vběhl Mezek v kuchařské vestičce a růžovém triku (gay!) na podium. Diego utnul repliku v půlce (další takový...) a šokovaně pohlédl do prázdného prostoru za sebou. Mezek vyběhl do deštivého večera. Za půl hodiny je zpátky. Jiří s Diegem bezradně utekli do šatny, zatímco masa diváctva se otřásla nesouhlasem. Jakmile se Mezek vrátil, začali znovu. Jiří se ne příliš úspěšně pokusil hlučný a již notně znuděný dav upozornit, že hra již opět pokračuje.
V polovině hry se zvedlo všech pět kritiků a odešlo do blízké kavárny na pivo. Hrající zoufalci znejistěli. Osvětlovač už dávno přestal obsluhovat reflektory a v již zcela rozsvíceném sále dominoval kroužek diváků, kteří hráli mezi sedadly jakousi karetní hru. Totální ignorace.
„Josefe, zase ses vožral s Pelclem a Dobrovským?“
„Ano.“
„Pamatuješ si, kdy ses... tak do háje už, Mezku, Diego, nevykašlem se na to? Porota chlastá kdesi pejvo a zbytek hraje karty. Nikdo už nás nevnímá.“
Mezek si s bušícím srdcem sňal železničářskou čepici a žaludek mu svým tvarem napodobil křížalu. To je konec divadla! Pomalu odešel z pódia...
... a celý zpocený se probudil vedle klidně oddychující Martiny, přičemž budík neúprosně oznamoval 6:30. Jde se do práce!

No, motivace by byla. Ted už jen vypilovat herecký výkon! Zatímco Jiří a Diego odjížděli z Havlíčkova Brodu divadelním autem řízeným panem Vavřincem, Mezka nabral v práci Jiříb (no, to vyjíždění schodů mu moc nešlo). S plešatou a bystrozrakou částí divadla tentokrát jela i Jana, která výjimečně nevěnovala víkend googlování katalogů s análními kolíky (na Vánoce bude stejně Napoleon) a rozhodla se občerstvit svou duši kvalitním... Litovlem, Zubrem, Radegastem a nějakými těmi rumy.
Mezek s Jiříbem opět důvěřovali GPSce, která dnes nenavigovala ani mezi telecí vepře, ani skrze zarostlé lesní cesty. Mezek se snažil najít nějakou vhodnou muziku k poslechu, ale v přihrádce na CD objevil jen jakési náboženské rituální předměty.
Dojeli jsme na místo, kde nás uvítalo nádvoří obrovského mysticky vypadajícího zámku ze 16. století. Hned vedle omšelého autobusu zrovna probíhalo nějaké lidové náboženské procesí. Jízda králů? Vodění medvěda? Nebo že by už začaly Velikonoce? Mezek usilovně uvažoval, s čím by si selky v krojích, poskakující před jakýmsi obřím papírovým kohoutem, spojil. Později jsme se dozvěděli, že šlo o oficiální představení Černého divadla a jejich hry Povstání sicilských rudokožců. Škoda, kdyby nebylo načasováno do doby našeho hektického příjezdu, mohli jsme to omrknout a neodbýt to jedním řádkem. Takhle musíme i tu jednu větu vykrmit vatou.
Předchozí diskuse o spaní ve spacácích na kamenné podlaze sklepa se nicméně spokojeně rozplynuly. Zde jsme měli jak spát, tak i sát a hrát. Kdyby zámek zchátral, ideální squat. Před devíti lety ho však rekonstruovali, tudíž se nemusíme bát. Šach mat. Uvítal nás široký pokoj s ručníčky a televizí. Pohled z okna naskýtal krásnou scenerii na mlžnou Lhotu s protékající řekou (ehm, existují vůbec i jiné typy řek?)…
No nic, dosti kochání, naběhli jsme do divadelního sálu, abychom se ujistili, že roli skutečně neumíme. Důležitější bylo se opít. Pokud bychom se neopili, pak by už problém mohl nastat. V místní kavárně jsme si dali pivo a partičku Mezkovy nové stolní hry Blafuj, u níž se snažil Jiří aplikovat své šachovo-mariášové metody, leč jeho propočty a logické úsudky nakonec skončily jako zelení aktivisti v Brdech. Diego ještě naplnil teřich předraženým gulášem (Mezek si koupil krajíc chleba, sýr měl svůj) a zvažovali, zda tuto kavárnu využít jako oficiální doupě. Nevýhodou bylo, že ačkoli k tomu nebyl viditelný důvod, pivo se nenosilo (teď spíš letí tričko a kalhoty). Jiří nezvládl své emoce a cosi kritického zavrčel na servírku.
„Jiří co blbneš, zbláznil ses? My se omlouváme za kolegu, on ještě nedokázal pochopit, že je coby host trpěn,“ vymyslel Mezek při psaní reportu paralelu s naší legendární hrou Multimediální Luther.
Během kucení, přesouvání a nervů jsme letmo zahlédli mexická sombrera studentů divadla Ibis nad vanou z Příbrami. Obecně řečeno, na studentská divadla jsme se moc nezaměřovali, jelikož nešlo o naši soutěžní kategorii.
V 19:15 středoevropského času jsme už byli nachystaní v zákulisí, nicméně hlediště zelo prázdnotou jako Diegova peněženka po ranním probuzení. Hm, asi to neumí najít, nebo mají zpoždění, pletl si Mezek repliky her, nicméně objektivním faktem bylo, že předchozí představení se protáhlo a nabyté zpoždění nebylo možno kdy smrsknout. Natahovalo se proto jak hlen až do konce večera.
Jungmannovo bouřlivé období začalo. Jiří suverénně přeskočil stránku a půl, což pak všechny herce rozhodilo natolik, že několika dalším replikám předcházela významná nejistá pauza (jak navázat, sakra!). Naštěstí si diváci faktu, že František Martin přešel během dvou replik z odtažitého a nepřátelského vykání k familiérnímu a uvolněnému tykání, nevšimli. Anebo to pochopili jako multidimenziální pojetí motivu změny. Anebo si prostě řekli, že při vykání se lidem hůře sbližuje.
Zajímavější byl experimentální konec hry, kdy Jiří s Diegem zcela rozbili ochrannou slupku reality dělící herce od diváků a začali nebohé odporné voayery osahávat. Brýlatý týpek pohlédl na plešatého Jiřího, který mu s pohledem vraha ohmatával dredy a s dojebaným výrazem opustil rychlým krokem sál. Další lidé ovšem nevěděli, zda tento motiv není součástí nějaké komplexní souhry diváků, takže se zmateně rozhlíželi kolem. Záměrem představení však nebylo nasměrovat splašený dav k únikovému východu (na Love parade se to neosvědčilo), proto se herci opět vzdálili. Divákům popadaly úlevou křemeny ze srdcí.
Mezek se hned po představení prodral k téměř jediné volné židli, aby mohl zhodnotit Divadelní kroužek Olgy Scheinpflugové a jejich hru Tekutá instantní prdová esence. Soubor navíc (ne)formálně šéfuje náš dlouholetý příznivce Jan Horáček, takže zvědavost byla namístě. Zbytek souboru se už ale do sklepení Ř-klubu nenarval (Jiří se zkoušel posadit na rám obrazu, ale shledal tuto polohu nepohodlnou), takže šli na doporučení technika sát do jedné z hospod na náměstí. Další představení našeho tradičního soupeře Divadla moudrých stařešin nás nezaujalo svou anotací. Ono z Barbary Streisand člověk časem vyroste.
Představení patřilo co do kvality žel k těm horším. Ničím neohromil obsah (Příběh popisoval různorodou skupinu lidí, která se na pohřbu hašteří o dědictví zesnulého, načež se zjeví anděl a z mrtvého je rázem nemrtvý. Jakože živý, chápete?) ani forma (výkony studentů gymnázia, kde navíc dochází k poměrně velké personální recyklaci, bývají často poznamenány tradičními nešvary amatérů). Mezek, který jako jediný hru viděl, by pro zlepšení doporučil v každém případě přepsat scénář tak, aby hra obsahovala hlubší téma i jeho důslednější vypointování. Herci by pak měli zapracovat na osobní motivaci charakterů, celé to totiž působilo tak nějak ploše. Důležitý je také pohyb po jevišti, který byl zcela podceněn. No, dosti rádoby erudovaných přednášek, pojďme se přesunout dál.
Diego Mečka telefonicky poinformoval o poloze hospody a po chvíli bylo divadlo zase kompletní. Čtvrtá cenová kategorie, hlasitá muzika (a ještě hlasitější řev opilých štamgastů), dredatí (sic!) domorodci, sem tam utržená dřevěná noha židle. Bez handsfree sady ke komunikaci byla veškerá činnost paralyzována. Opilý štamgast se zastavil nad naším stolem, chvíli se kymácel a následně poměrně artikulovaně vyslovil: „čovole“.
Dopili jsme a šli na besedu. Mezek v tričku si všiml, že padá sníh. Holt počasí je nevyzpytatelné. Jiříb mezitím odjel, takže jsme zůstali jen čtyři. Diskuse probíhala tak, že k představení se vyjadřovali výhradně porotci, jelikož kdyby měl být poskytnut prostor ještě dotazům z publika, festival by se musel prodloužit do pondělí. Přišla řada na nás:
„Kto režíruje váš súbor?“
„Nikdo, my jsme komuna.“
„Aha, hmm... tak kto ho vedie?“
„Nerozumíte mi, nemáme vůdce.“
„Dobre, ale kto ho riadí?“
„Uff, víte...“

Přesunuli jsme se na přední židle (Mezek zodpovědně s náručí fotoaparátů a mobilů) a těšili se na verdikt poroty. Jiří přerušoval monolog porotců občasným focením, což vyvolávalo smích publika. Zde se ovšem výpovědi liší. Zatímco Jiří s Diegem považovali hodnocení za vyloženě kladné (dva porotci nás docela vychvalovali, dva nešetřili kritikou), Mezek vycítil, že na Jiráskův Hronov by to chtělo možná hlasitější ódy. Co když bude u dalšího souboru kladná kritika ze strany všech?
Poté, co Jiří odmítl drogy, došlo k přesunu do kavárny. Kritíčci srazili stoly a přidružili se do rozhovoru. Zatímco Mezek zjišťoval od herce Černého divadla a zároveň organizátora různých festivalů podmínky organizace krajské postupové přehlídky (pár set tisíc v hotovosti a něco grantů a sponzorů k tomu), Jana polemizovala s Diegem, zda je zemětřesení v Japonsku výsledkem teroristické zahraniční politiky USA, nebo jde o ryze přírodní jev. Mezek se následně přesunul k Jiřímu, aby se společně s porotci ponořili do intelektuální debaty. Jiří má ovšem na veřejnosti tendenci zastrkávat hlavu zpátky do tepla svého tlustého střeva, takže po chvíli debat nad principem autority v divadelním prostředí začal sklouzávat k určitému typu otřepaných disputací, které jsme vedli pět let zpátky, když jsme na chatě ve tři ráno neměli do čeho píchnout.
Kritíčci se nejdříve snažili do debaty vstupovat, pak změnit téma a nakonec vzali pivo a že už jako pomalu půjdou, ať si můžeme naše osobní spory v klidu dořešit.
„Stůj! A sedni si! Podívej na něho, na toho hlena prašivého, co to tu vykládá,“ rozkázal Mezek kritíčkovi, až se mu zamlžily brejle. Množství piv však nenechalo chladným ani Jiřího:
„Do hrdele běž, ty chlupožroute,“ častoval Mezka a kritíčci se rozpačitě usmívali.
Diego zase vyměnil společnost Jany za herečku z Moudrých stařešin, která upoutávala pozornost svým nápadným kroužkem ve rtu. Asi půl hodiny o něm diskutovala s jedním z herců. Diego však převzal veslo a téma zůstalo neměnné. Mezek byl nucen Diega poučit o postmoderní multikulturní toleranci. To je jako kdyby měl Diego na paži vytetovanou kotvu nebo koule na bradě a během debat s cizími lidmi by musel diskutovat jen o ní (případně o nich).
Kavárna se pomalu vyprazdňovala, jen naše divadlo sálo a sálo. A ani si nevšimlo, že postupně všichni odešli, zhasla světla a kdosi pozvedal na okolních stolech židle. Diego dopil pivo a šel si k baru pro další.
„Vy jste si nevšiml, že už máme hodinu zavřeno?“ řekla barmanka, která si již notnou chvíli podepírala tvář dlaní a doufala, že herci nějak pochopí, že už to není dobré s tou zavírací dobou. To jsou holt ženy. Místo aby řekly, tak naznačí. U východu již nějakou tu chvíli přešlapoval zdřevěnělý Jan Horáček. Usmál se na Diega:
„Zavřeli, že?“
Přesun do další hospody (jakýsi herec – technik? nás kamsi zval) vzal za své. Odmítli jsme také pozvání popíjet kdesi v ubytovně na periferii města. Byli jsme unaveni a šetřili síly na další den. Ráno moudřejší večera. My uvyklí nádražních hospod o tom víme své. Dopotáceli jsme se k našemu pokoji (skrz nechutně dlouhou chodbu) a Mezek vyzkoušel přehršel dveří, než se trefil do těch správných (na rohožce byl něčí ejakulát, podle toho jsme se v budoucnu orientovali). Později nám přišlo rozumnější si prostě zapamatovat číslo pokoje, které na něm bylo napsané. Jana ještě před spaním popřepínala pár programů, ale záznam ze schůze senátu není úplně ideálním řešením, když se chce člověk ještě chvíli udržet vzhůru. Zalomili jsme jako squashová raketa.

Sobota 19. března

Kocovina nebyla tak hrozná. Skočili jsme do sprchy a rozhlédli se oknem na ranní Lhotu zalitou březnovým sluncem. Dnes se bude sát… Ledový vítr se do nás opřel plnou silou. Bylo devět. Svižně jsme okoukli náměstí a zjistili, že jedna pizzerie otevírá v 9:30, druhá v 10:00 a třetí už má otevřeno. Přelítli jsme jídelní lístek s pivem za 40 kč a těstovinami za dvě kila a řekli si, že zde onu chybějící půlhodinu přečkáme. Pizzerie byla dost snobská. Být tu s námi jeden z bývalých členů souboru, určitě by v ní chtěl zůstat po zbytek dne.
Přesunuli jsme se do levnějšího podniku. Hladový Mezek si dal „císařské špagety se smetanovou omáčkou“ (prezentované jako polední menu za 70 kč), načež mu přinesli instantní nudle v mléce. Zatímco nadšeně mlaskal, Jiří žalostně zavyl nad stavem české gastronomie. Poněvadž mi někdo do deníku poznamenal, ať zmíním existenci secesního štukového patrkoše, píšu to sem. V restauraci měli secesní štukový patrkoš.
V jednu už začínala další divadla. Soubor Dohola! měli velmi zajímavý název představení. Ten nás přilákal - Černá skládka za Madridem. Představení nás bavilo. Výborné herecké výkony (na studenty střední školy to bylo co říct) a úžasná práce se zvukovými efekty a výtvarnou stránkou. Jen škoda, že některé motivy zůstaly nerozvinuty a velký důraz byl kladen na hudbu (všeho moc škodí). Jiří a Diego byli přesvědčeni, že hra byla inspirována lynchovým Twin Peaks. Hned po skončení jsme proto mladé herce pozvali ke stolu a zasypali je vědrem otázek.
„David Lynch? A to je kdo?“ odpověděl jeden z herců a vysvětloval, že inscenace byla založena na povídce Raye Bradburyho. Těsně vedle.
Jelikož jsme potřebovali mezi představeními pauzy, aby se mohl zážitek uležet, TucBuk jsme vynechali a podívali se až na představení Divadla Na zápraží, které etymologicky rozebíralo sousloví „U sta kačen“. Opět zde byla práce s multimédii (s tím máme zkušenosti asi jako panna Marie s orgasmem), přičemž náš celkový dojem patřil mezi ty dobré.
Následoval Rybářův totální výmyk. Zde byly naše pocity dosti polarizované. Hra měla tři části. První část byla naprosto perfektní. Skupina filmových kritiků rozebírá absurdní drama. Úžasná slovní komika. Sál řve smíchy. Vzpomněli jsme si na Bibli od divadla Sklep.
Náhle scéna končí a následuje žánrový obrat o 180 stupňů. Z ochotnické parodie je náhle patetický existenciální monolog. Postavy v kápi procházejí jevištěm. Náhle střih – a zbytek představení vidíme už jen dva mimy, kteří cosi dělají a my nechápeme co.
Mno, zajímalo by mě, zda tvůrci hry uvažovali, co to udělá s divákem. Ono koukat na Mortal Kombat, který se v polovině změní v adaptaci kunderova Žertu by bylo určitě zajímavým psychologickým pokusem. Otázkou je, zda divák skutečně sežere všechno.
Frída, Jiřího židovská kamarádka a zároveň jedna z hereček následně vysvětlovala, že ty tři odlišné díly hry spojovalo téma křehkosti. Na konci každého přece pustili zvuk autonehody. Tak jaképak řeči, že tam nebylo žádné pojítko… No, zřejmě by to chtělo důkladnější textový i konceptuální rozbor.
Další představení od Dvaceti tun celeru absolvoval opět jen Meček, který jej charakterizuje jako „60 minut konstantního smíchu“ a považuje je za jedno z nejlepších z celého festivalu. První část popisovala jakýsi televizní diskusní pořad o literatuře, ve druhé mohli diváci shlédnout výbornou veršovanou hru O perníkové chaloupce, ač poněkud nekonvenčně pojatou. Celá hra svým jemným slovním humorem připomínala naši vlastní poetiku lehce líznutou Cimrmanem. Jelikož nemáme k dispozici scénář, pokusíme se jednu repliku parafrázovat:
„Tady nám divák posílá úsloví šaty dělaj člověka.“
„Ano. Zejména latex a kůže. Někdy guma.“
Předposledním kouskem byl 3D Team. Dva instalatéři, kteří žijí ve společné domácnosti řeší svou svízelnou situaci. Trochu mi to připomnělo Zkrocenou horu. Výborná pantomima, úžasné herecké výkony. Jelikož však dva z herců figurovali současně jako uvaděči festivalu, nebylo nám jasné, zda jde o soutěžní soubor.
Mezkovi už po instantních nudlích zase vyhládlo a šel si koupit do hladového okna hamburger. Zbytek divadla (kromě Jany, kterou celodenní skotačení nějak zmohlo) se šli podívat na poslední představení od uskupení Povstání antilop.
Antilopy hrály zajímavě. Na jevišti bylo narváno snad 20 lidí včetně tří kojenců (možná batolat) a celé to naprosto věrně simulovalo křtiny v kruhu rodinném. Zápletku představovala jedna z rodinných příslušnic, jíž se ostatní pokoušeli dát dohromady s kamarádem z dědství. Na stáří už ovšem člověk není moc sexy, takže se diváci mohli pokochat hysterickými plačtivými scénami. Jiří s Diegem zhodnotili představení velmi negativně. Mezek, který přišel asi deset minut po začátku hry, byl v hodnocení trochu mírnější, jelikož seděl o čtyři řady níže – tudíž alespoň slyšel repliky, které si herci (?) drmolili pod vousy. Ostatně z většiny herců moc replik nevypadlo a celé to připomínalo nějakou zvláštní formu ochotnické improvizace. Každopádně na nominaci to nebylo, na tom jsme se shodli všichni.
V polovině hry (ve scéně, kdy kněz hovoří s příbuznou hlavní hrdinky stylem „nojakože... prostějakoby... víšjak... tónoviď?) to začalo mezi lidmi šumět jako při blížící se tsunami a divácká koncentrace se začala drolit. Diváci a divačky se, kroutíce hlavou, začali zvedat a opouštěli sál. Jiří se otřásal bujarým smíchem a Mezek sál plechovky s pivem.
Ale Diego se nesmál. Došlo mu to.
„Tři, dva, jedna... buhahaha. No, Diego, směj se,“ popichoval Jiří svého kamaráda. Ten však mlčel. Došlo mu, jací jsme voli. Jak neohleduplně se chováme. Povstání antilop má tak špatnou hru, že mu již dobrá polovina diváků odešla, porota jim při besedě vypráská kožíšek a třeba to bude tak zdrcující kázání, že už se do Lhoty samým studem ani nepodívají. A Jiří, místo aby mu ukápla solidární slza a ze slušnosti to dokoukal, ještě se směje. A hele, došlo pivo. Jiří, jdeme!
Mezek se ještě podíval na konec (kdy se za zvuku tvrdé rockové hudby a disko variace na francouzskou hymnu otevře podlaha a z ní vyšlehnou pekelné plameny) a pak odešel se zbytkem diváků. Jeden z porotců pak mnohem později v hospodě vysvětloval Jiřímu, že právě na konci se skrýval ten hlavní motiv a Jiří tudíž hru nepochopil.
Přesunuli jsme se do Ř-klubu, kde měla za nějakou dobu zahrát kapela. Diego už měl upito do té míry, že se řídící centrum jeho těla přesunulo z mozku do pohlavního ústrojí a uznale komentoval procházející ženy. Mezek s Jiřím ovšem se svými chatrnými zraky nedohlédli déle než metr a půl, takže jen pozorovali rozmazané postavy a souhlasně přikyvovali.
Naši milí přátelé chvíli hledali program, ale zřejmě jej někde vytratili.
„Tak co je s tím vyhlašováním a besedou? Už to mělo začít ne? Kde jsou ti porotci?,“ rozhorlil se Jiří, když, prohledávaje zámeček, nenašel ani znaky porotcovství.
Rozhodli jsme se k občansky angažované akci. Poklidným Ř-klubem se najednou začalo ozývat hlasité skandování Mezka, Diega a Jiřího:
„Po-rot-ci! Po-rot-ci! Vy-hla-šo-vá-ní!“
Nikdo se však nepřidával. Je to snad nezajímá, říkal si v duchu Jiří a ještě zintenzivnil bubnování do stolu. Mezek se ještě skočil zeptat do kavárny, jestli snad nedošlo k nějakému přesunu nebo tak.
„Vyhrály to Antilopy,“ odpověděl Mezkovi jakýsi neznámý alternativec.
„Aha. Takže vyhlašování jsme propásli.“
„Ne, vyhlašování teprve bude. Musíte jít do divadelního sálu.“

Všichni tři chlapci naběhli do sálu, kde byl zrovna tvrdé kritice podrobován jeden ze studentských souborů. Monolog byl občas přerušen výkřikem některého z batolat (Nebo kojenců? Nevím, státnice z Tollingerové a Freuda jsem měl před třemi lety).
Nastalo vyhlášení nominací. Za studentskou kategorii to bylo Dohola! (uznalý potlesk) a Černé divadlo (potlesk, ale neviděli jsme). Za experimentální kategorii vyhlásili Rybářův totální výmyk (ta židovská lobby je snad všude:)), což bylo překvapující, ale představení určitě patřilo k těm lepším a Povstání antilop. Cože?
Jiří se okamžitě přihlásil a požadoval definici experimentálního divadla. Jelikož i někteří z porotců to teprve studují, Jiřího dotaz byl zahrán do autu s tím, že se to může probrat později u piva. Jiří se spravedlivě rozhořčil. Představil si, jak je vyhazován ze zkoušek z divadelní teorie za nedostatečné osvojení jednotlivých žánrů a jako mladý posluchač Slezské univerzity argumentoval dokonale nabiflovanými telefonními seznamy učebních skript.
„Tohle není experiment! To je studentsko-ochotnický paskvil, vždyť oni to studují, oni sakra musí hodnotit ty soubory odpovědně!“ vysvětloval pateticky Diegovi, který hleděl do prázdna s otevřenými ústy. Mezek využil svého vrozeného pesimismu a na tuto variantu se připravil. Byl proto dojebaný o něco méně.
Zatímco Jiří s Mezkem polemizovali, zda byla příčinou kojenecká batolata, která zaťukala na ciferníky biologických hodin ženské části poroty, anebo vycházela porota z dobrých zkušeností s tímto souborem, Václavův hněv explodoval a vytvořil obří jaderný hřib:
„Já si ty kritíčky najdu! A zeptám se ZA KOLIK? Kolik jim do prdele dali!“
Přišli jsme na pokoj a polemizovali, co s načatým večerem. Zatímco Jana se ospale probudila na posteli a Jiří s Mezkem se snažili ještě jednou rozebrat příčiny neúspěchu, Diego – vykloněný z okna – hlasitě sděloval plynoucí řece svůj názor na právě uplynulou besedu. Úkolem Jiřího a Mezka pak bylo vysvětlit mu, že není determinující litovat zameškaných uruguayských fjordů.
Přestože by Frída dnes měla dodržet šábes, rozhodla se s námi oslavit (pardon, zapít) včerejší snažení. Abychom popsali její osobnost přesněji, bylo nám sděleno, že osciluje mezi křesťanstvím, buddhismem a judaismem, což ilustrovala řada tetování na jejím těle. Jelikož však židovské anekdoty v kategoriích vtipů hrají první housle, Mezek zvolil toto označení. Nebo snad znáte nějaký buddhistický vtip?
Vlezli jsme si do pizzerie U černého pavouka (nebo snad koně či býka, to už je dvoje) a Frída s Diegem začali zuřivě objednávat vodky. Jiří s Mezkem dorazili později, hned poté, co zjistili, že jim zbývá v peněženkách jen pár mincí. Začal oční souboj. Usměvavý barman rychle zbledl, když spatřil, co s Jiřím udělala vypitá vodka. Jeho oči jako by říkaly „Vyblej se na ten bar a narvu ti lahváč do prdele“.
Ostatně docela sadu mu dávala i Frída. Barman po několika vodkách a pivech znejistěl:
„Moment, a máte to vůbec čím zaplatit?“ Frída si přepočítala dvoukoruny:
„Noo… nemáme.“
Diegovi byla nabídnuta dvěma dívkami cigareta. Gesto pochopil zřejmě symbolicky, a proto se posadil na židličku mezi ně.
„Takový hnusný opilý humus by neměl sedět mezi tak krásnými ženami. Asi bych měl jít,“ snažil se Diego určitým způsobem navodit uvolněnou a přátelskou atmosféru. Hospoda mírně ztichla.
„No to bys měl,“ rýpnul si týpek u stolu hned vedle.
Další situace hrozící incidentem nastala, když se Diego domáhal další cigarety (tak daleko už jeho paměť, čte-li tyto řádky, zřejmě nesahá). Postupně obešel asi tři stoly, a když neuspěl ani u jednoho, začal velmi rozhořčeně apelovat na morálku popíjejících. Vždyť ty cigarety jim leží na stole! Tak dejte, dejte, aspoň jednu, co vám to udělá.., Co vám to sakra udělá.... Co vám to do hajzlu kurva udělá!
Mezek s Jiřím na sebe významně mrkli, odlepili se od baru a motajícího se Diega usadili zpět na barovou stoličku. Mezek zalovil v kapse a našel posledních 7 korun.
„Na, Frído, vy židé víte, jak množit peníze. Zkus zařídit, aby z toho byla alespoň dvacka.“
A skutečně. Nějakým opravdu záhadným způsobem nám na podtácku přistálo ještě několik piv. Diego si šel vybrat do bankomatu a vrátil se s dalšími stokorunami. Ach ne!
Jiří s Mezkem zadumaně pozorovali, jak se k sobě Diego a Frída nebezpečně přibližují a Jiří se rozhodl solidárně Frídu sbalit sám. Reakce Diega byla očekávatelná. Ve chvíli, kdy neměl s kým konverzovat, na baru spokojeně usnul.
Mezek odtáhl Diega ke stolu a pozoroval Jiřího, který coby zkušený harcovník oslňoval dívku:
„Víš, Frído, nikdy jsem si nevšiml tvých hezkých rysů.“
„Grhb? Gork? Aha, tak děkuji.“
„Jsi skutečně velmi okouzlující, bych řekl.“
„Hmmmh.“
„Já tak nějak tuším, že ti něco schází. Cítím to. Něha, mužská náruč. Pohlazení! Studánky tvých očí prozrazují, že žal prostoupil tvou romantickou duši.“
„Já bych...grg... potřebovala...“
„Ano, Frído? Jen to řekni!“
„... potřebovala pořádně vomrdat.“
Jiří se zhluboka napil piva a Mezek chápavě pokýval hlavou:
„Jistě, ano. To je zcela v pořádku.“

Byl čas jít (Diego by se mohl probudit a zaplatit další rundu vodek). Z Jiřího a Mezka byli nyní pasáci, jejichž úkolem bylo dostat dvě ovečky do chlívečku. Tak dvě ovečky, to není takový problém ne? Diego byl vynesen ven.
„Kde je Frída, Mezku?“
„Naposledy jsem ji viděl, jak jde na záchod.“
„U sta antilop.“
Jiří vstoupil zpět do pizzerie. Teprve teď jsme si uvědomili, že v zadní části se ještě nachází diskotéka. Frída nikde. Mezek počal bušit na dámské WC. Nic. Jiří mezitím pohlédl na ženu ve výstředním oblečení se slovy „Tak za kolik?“, neboť byl přesvědčen, že jde o prostitutku.
Žena otevřela šokovaně ústa, ale Jiří se nenechal odbýt a zcela jednoznačně se optal na cenu za pohlavní styk. Mezek už si představoval, jak přichází pět potetovaných Ukrajinců a za nimi se ozývá „Tady ti, to jsou oni!“ anebo naopak, že Jiří zmizí kdesi v křoví a on zůstane na ovečky sám. Eskapáda se však vetřela do pokožky.
Mezkovi došla trpělivost a otevřel dveře. Ženské WC zelo prázdnotou. Jiří suverénně vstoupil do prvních dveří, které vedly do skladu potravin.
„Hej, tam nemáte co dělat, tam můžou jen zaměstnanci!“ zařval kuchař.
„My hledáme kamarádku,“ odbyli kuchtíka Jiří s Mezkem a začali se prohrabovat mrkvemi, pórky a mraženými kusy dobytka.
„Aha, tak to je v pořádku.“
Nikde nic. Došli jsme do Ř-klubu, kde právě Frída vytancovávala své divadelní kolegy. Diego nikde. Najednou zvoní telefon. Diego nutně potřebuje dovést zpátky. Myslel si, že je v Havlíčkově Brodě, tak šel domů. Ale nějak průmyslová čtvrť s komíny najednou. Vůbec nevěděl. Po delším telefonátu Jiří z Diega vymáčkl informaci, že poblíž je restaurace U Horváthů.
Vydali jsme se zpátky k hlavnímu náměstí. Mezek doběhl nějaký pár (má za ušima):
„Prosím, já bych...“
„Drobáky? Nemám. Cigáro? Nekouřím. Hašiš? Nefetuju. Telefon nepůjčím, jídlo u sebe nemám.“
„Hledám restauraci U Horváthů.“
„Aha, tak to je až na předměstí Lhoty.“
Další oslovení občané se už rovnou začali chlámat.
„Haha, a to tam chcete jít jako teď? Jako pěšky? No tak to vám potrvá tak hodinku, možná dvě.“
Jiří ztratil trpělivost a rozhodl se, že Diego zodpovědně musí dojít sám. Vyřešil to taxík. Dle Diega jeli snad 30 minut. Následovalo ještě posezení v Ř-klubu a intelektuální debaty s divadelníky. Mezek s Jiřím projevil vůli jít. Ono bez peněz koukat, jak lidé sají, není dobré. Diego však oba ujistil, že peníze nejsou problém. Dneska zve.
„Diego, dal bych si možná to pivo už.“
„Na, tak se napij z mého. Ale ne moc.“
Jiří postavil Diega a Frídu před ultimátum. My jdeme a vy jdete také, nebo spíte v lese. Nabídka zůstala nevyužita. Když jsme pak procházeli přes účko zámeckého nádvoří, Jiří hlasitě zvažoval možnost soulože s dívkou, jež se o něj otírala při tanci:
„A co z toho? Vohnu ji vo prkénko a za dvě minuty udělám kap.“
Nějaký vousatý pán pozvedl pivo a s úsměvem přitakal.
Ačkoli Diego s Frídou museli zdolat dvoje zamčené dveře, za chvíli byli v pokoji, evidentně aniž by jim někdo otevřel (židé, Chuck Norris a MacGyver si prostě poradí všude).

Neděle 20. března

Frída se probudila a zjistila, že v noci přišla bez kalhot (ti židé prostě musí všechno prodat). Naneštěstí je našla za postelí a zbytek tohoto reportu bude tím pádem méně vtipný. Vzhledem k tomu, že pan Vavřinec přijede v domluvenou dobu (kdy to je jsme netušili) a na opozdilce nečeká, vstali jsme před devátou a začali si balit věci. Prázdnotou zející zámeček nám nadhodil na smeč řečnickou otázku, komu tedy předat klíče od pokoje. Prý do jakési schránky na zdi, vzpomněla si Frída na způsob ukončení pobytu v loňském roce.
Cesta uběhla velmi rychle. Dali jsme jedno (dvě, tři…) bilanční Na růžku a zjistili, že naším handicapem je, že když se neovládáme, začneme se bavit intelektuálně. Opepřili jsme tedy náš slovník několika vulgaritami. Co je třeba zmínit bezvýhradně – Jiří slíbil Mezkovi, že se doma zeptá na možnost uspořádat společný večírek našich rodičů na chatě. Nyní však dosti legrácek. Čeká nás ještě tuhý boj o týden později. Střež se, celostátní přehlídko v Děčíně...
Autor Metcheque, 26.05.2012
Přečteno 662x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter