Malířka

Malířka

Anotace: Procházela se po kočičích hlavách, sedávala přímo v prostředku cest a čekala než pojede auto, načež se pomalu zvedla a odkráčela si osvěžit bosé nohy chladnou trávou.

Často říkávala, že ví, jak je dobrá a co ji všechno čeká, když bude chtít, třeba jen trošku. A co víc – ona si to doopravdy myslela. A možná, jen možná, to byla pravda. Ale takové pravdě životní události zkrátka často nepřejí, a nakonec je pravdou pouze to, co se stane. A třebaže věděla všechno, co potřebovala (nebo si to myslela), nikdy nevěděla, co ji doopravdy čeká.
Ovšem v mládí to měla všechno v malíku. Sedávala na cihlových zídkách, oranžových a šedých střechách. Dost vysoko na to, aby se cítila volná, ale nikdy ne v nebezpečí. Přemýšlela nad tím, že by v nemocnicích měly být stropy nádhernými uměleckými díly, protože jsou tím posledním, co lidé vidí. Procházela se po kočičích hlavách, sedávala přímo v prostředku cest a čekala než pojede auto, načež se pomalu zvedla a odkráčela si osvěžit bosé nohy chladnou trávou. Poslouchala hudbu populární i vážnou. Navštěvovala různé galerie, prohlížela si barevné i nebarevné výtvory a jak cestovala mezi obrazy, ruce jemně prokládajíc za zády přes sebe, a pozorovala je, zdálo se, že se vznáší. Že mezi samým tím uměním létá tak přirozeně jako vážka u rybníka z jednoho květu na druhý a když by chtěla, může odletět třeba někam, kde ji nikdo nenajde.
Hlavně ale malovala. Nepamatovala si den, kdy by jí mezi prsty netancovala plejáda voskovek, tužek různých velikostí a později štětců s pečlivě namíchanými barvami. Když před sebou měla prázdné plátno, nikdy netrvalo dlouho, než na něm vyrostly krajiny známé i fantaskní, tvary hranaté, kulaté a tvary něco mezi, ale stále to byly tvary. Domy, předměty a bytosti téměř vystupovaly z pláten a skoro jako herci v divadle opakovali své repliky, ovšem každý člověk je slyšel jinak.
Zdálo se, že její studna je nevyčerpatelná a voda tak čirá, jak to jen jde. Všichni mysleli, že má před sebou opravdovou budoucnost plnou barev a zaplněných pláten.
Pak se stalo to, co se prostě stává a ona otěhotněla. To, jak se to stalo, je námětem pro úplně jiný příběh. Důležité je, že se to stalo.
Na rozdíl od jiných svobodných, náctiletých maminek to od začátku neviděla tak černě. Její rodiče ji ujistili, že jí finančně zajistí alespoň do začátku a ona vlastně vždy věděla, že někdy dítě přijde.
Začala se těšit a někde ve skrytu duše věděla, že to bude holčička. Její malá holčička. Nakoupila dětské lacláče, duhové ponožky, kožené botičky, roztomilé kloboučky a malé barety pro její malou holčičku. Představovala si, jak spolu budou malovat, když bude pršet, když bude svítit slunce a vlastně za každého počasí. Viděla sebe a svou holčičku navštěvovat obrazárny, botanická muzea, výstavy a každé místo, kde alespoň trochu visí vůně umění. Při té představě se vlastně usmívala, a právě tyhle věci jí pomohly vydržet porodní bolesti. Pak už čekala jen tu radost, barvy a krásně zaplněná plátna. Ale nikdo přeci neví, co ho doopravdy čeká.
Prvních několik měsíců nevzala štětec do ruky ani jednou. Rodiče sice pomáhali, ale sami měli ještě dvě mladší děti a jejich peníze její malou holčičku neuspaly, když si vyřvávala hlasivky.
Dávala tomu čas a zkrátka se těšila, až to přejde a všechno bude jako z obrázku.
Ale holčička nepřestávala plakat a křičet. Často jí brávala ven do města, procházela s ní výlohy různých obchodů a doufala, že najde něco, co ji alespoň na chvíli uklidní. Když procházela kolem galerií a výstav a nikdy nevešla dovnitř, protože už na prahu malá začala hystericky řvát, nejprve ji z toho bylo úzko. Pak si na to nějak zvykla a chtěla jen klid. Klid a malovat. Aspoň na chvíli.
Těšila se, že holčička vyroste a konečně bude ticho. Ticho a klid. Klid. A budou konečně navštěvovat všechna ta krásná místa, která ji teď už přišla tak vzdálená. Už nebyla vážkou, úžasným letcem. Stála na místě.
„Potřebuješ si odpočinout,“ řekla jí matka, „pohlídám ti malou. Maluj.“
Matka si tehdy vzala holčičku na celé dvě noci. Ale štětec si cestu do dlaní nenašel. Ležel sám u prázdného, zaprášeného plátna a pozoroval malířku téměř dva dny střídavě spát a odevzdaně koukat do stropu. A ona se zatím přistihla, jak si přeje, aby se holčička už nikdy nevrátila. Aby zůstala u babičky. Tam jí bude lépe. A mně bude lépe tady.
Později těch myšlenek litovala. A pak přišly znovu. Ona znovu litovala. Ale vždy přišly.
Holčička vyrostla a stále plakala. Když i v pěti letech více křičela, než mlčela, dokázala ze sebe vydat pouze ah a uh a stále ještě na noc nosila plínky, navštívily lékaře.
A představa jí a její malé holčičky, jak spolu prochází galerie v kabátcích, ruce založené za zády, prsty propletené, barety naražené pevně na hlavách, byla najednou pryč. Plátno bylo úplně prázdné a štětec se odkutálel.
Holčička vlastně nikdy nevyroste, říkávali jí všichni, ale je krásná. A dítě je požehnání. Samozřejmě to chápeme. Snažíme se vžít do vaší situace. Máte mnoho možností. Jsme tu pro vás. Jsme tu pro vás v úřední hodiny, ale pozor na obědovou přestávku.
Na začátku musela zahnat myšlenky na to, že kdyby se holčička nikdy nevrátila, bylo by jí lépe. Sem tam je musela zahánět i v průběhu. Několikrát jí to doktoři nabízeli. Ústavní službu. Její rodiče jí to ovšem horlivě vymlouvali, ba dokonce zakazovali: „Není to nic strašného. Dá se to zvládnout. Je to tvoje dítě. Vždyť víš, že tvůj malý bratr má ádéhádé, vidíš nás z toho snad na hromadě?“
Její malá holčička však stále plakala a ona nepozorovala žádné známky zlepšení. Vlastně se jí zdálo, že se všechno jen zhoršilo.
To, že osmnáct let nic nenamalovala, ji trápilo každý den. Mládí bylo dávno v nenávratnu. Její plátno se krčilo, začalo se vrásčit a mělo na sobě spoustu prachu a nehezkých skvrn.
Často se procházely kolem výloh, v malých, úzkých uličkách města a někdy si vyjely na venkov k lesu, což holčičku (která už teď vlastně nebyla vůbec holčičkou, měřila a vážila o dost víc, než její matka) někdy dokázalo trochu uklidnit. Malířka (která už teď vlastně nebyla vůbec malířkou) při tech procházkách přemýšlela, jak ztvárnit to a tohle, jak to říct přímo a jak abstraktně, ale nikdy jí to nevydrželo. Holčička se buď někam zaběhla, začala se řinčivě smát nebo naopak bodavě hekat a plakat. Často se rozutíkala k lesu, zřejmě jí lákalo pohybující se listí. A ona ji pozorovala, jak trhavě běží k tomu zelenému bludišti, a právě v těchto momentech ji napadaly různé věci. V takových chvílích musela přestat být umělkyní a začít být matkou.
Překvapilo jí, jak snadno se člověk dokáže všeho vzdát.
„Člověk si nemá zvykat na nic. Dokud nemá dítě. Pak si musí zvyknout na všechno,“ říkávala její matka.
Přála si, aby měla chvíli klid. Aby mohla malovat. Měla přeci tolik nenamalovaných myšlenek, nápadů, které se už přes osmnáct let snažily prodrat na plátno. Ale byla tady ta zeď, zeď křiku a pláče a řinčivého smíchu a útěků a těžkých pohybů. Tak moc si přála, aby byla chvíli, jen chvíli, doma sama. A tou chvílí možná myslela věčnost. Tak moc si to přála.
Prarodiče téměř přestali jezdit, její mladší sourozenci také dospěli a měli své rodiny. Zdravé rodiny. Žila z přídavků a když si našla energii, zrecenzovala v místním plátku z domu obraz nebo obrazy, které si prohlížela při procházkách ve výloze.
Když její holčičce bylo dvacet osm let, babička zemřela a děda šel bydlet k jednomu ze synů.
Téměř třicet let bez tahu štětcem. Ale nejen to. Téměř třicet let bez ventilování kreativních pohnutek. Když měla lepší náladu, přemýšlela nad tím, že jednou, za dalších třicet let, vezme plátno a něco na něj namaluje. Pak další. A další. A v jednu chvíli pomaluje tisíce pláten všemi těmi uskladněnými nápady, které se nastřádaly. Nápady se přeci neztrácí.
Po pohřbu matky se cítila zvláštně. Možná lépe. Její holčička utekla z obřadu (zavoněl jí les a rozhodla se k němu rozběhnout), takže ji následovala a jely domů.
Dalšího dne byly na procházce na venkově, kousek od města. Šly kolem lesa. Byl nádherný, třebaže zamračený den. Jemný vánek ji ovíval všude, kde bylo třeba a ona měla po dlouhé době zase pocit, že se vznáší od jednoho obrazu k druhému, od jedné myšlenky k jiné. Založila si ruce vzad a jemně se nadechla a zhruba po třiceti letech se uvolnila. Její holčička se s řinčivým smíchem rozběhla k lesu, k hlubokému, ale lákavému lesu. Běžela dál a dál. Ona ji jen sledovala a přemýšlela s lehkostí, na jakou nebyla zvyklá.
Zabránila její holčičce, aby utekla do lesa. Odvezla ji domů a ten večer z hluku, pláče a hlasitého smíchu nebyla rozčílená, ba ani smutná.
Hned ráno ji zavezla do ústavu. Od oné procházky nad tím už nepřemýšlela. Nikomu o tom neřekla, zkrátka to udělala. Zabránila její holčičce, aby utekla do lesa, ale nezabránila sobě. Překvapilo ji, že jí bylo tak úzko, když holčičku odevzdávala dvěma milým ošetřovatelkám v barevném oblečení, které si ji odvedly do ještě barevnějšího ústavu.
Onen den, ono odpoledne a večer, zažila ticho, které považovala za dávno vyhynulé. Seděla před prázdným plátnem a v ruce držela štětec a bylo jí lehko. Myslela na to, co ji za těch třicet let napadlo, na nejmenší záblesky myšlenek. Na to všechno, co zůstalo uvnitř.
Pozorovala plátno a opravdu se snažila hloubat hluboko.
Zavládlo zvláštní ticho. Seděla před prázdným plátnem a v ruce držela štětec, kterému se nechtělo tancovat.
Autor Fojt, 21.07.2019
Přečteno 85x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

Není úplně šťastné ty těžké etické otázky rozehrávat v takto snovém skoro pohádkovém příběhu. Dítě nevzniká samo, nenosí je čáp. A člověk žije svůj život, ne že svobodné malování utváří člověka, jak se mezi řádky naznačuje.
Povídka má velmi náročné téma, místo řešení v příběhu lidí ale dospěla spíš k tlumočení fatalistických klišé.
"zabránila SVÉ holčičce" (ne její). Jazykově jinak na dobré úrovni.

22.07.2019 08:10:46 | Karel Koryntkareagovat

Zdravím a děkuji za komentář. Rozehrát etické otázky ve velmi jednoduchém, skoro pohádkovém příběhu byl záměr, takže jsem rád, že to šlo cítit. To, že se Vám to nelíbí, s tím samozřejmě nic neudělám. Chtěl jsem příběh, který nějaké řešení postrádá - ona to totiž chtěla vyřešit, hrozně. Jenže to nešlo.

28.07.2019 18:13:46 | Fojtreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter