Jak jsme hráli Pink Floyd

Anotace: takhle dlouhé to víceméně bylo

V tajovském kostele Nanebevzetí máme 3 varhanice. Ester je nejmladší. V pátek mi zavolala, že bude v neděli hrát, protože hlavní varhanice odjíždí na dovolenou. A že bychom mohli zrealizovat "ten Pink Floyd".
Řekla: "Ten Pink Floyd, jestli teda chceš a jestli to nejsou nějaký pankáči."
Pankáči to nejsou a já určitě chci. Mluvím o Pink Floyd už tři roky, kdysi jsem Ester
vytisknul noty písně Us and Them, ale pak věc usnula.

Mám Ester rád, ona to neví a i kdyby ano, jsem o 30 let starší a mám o 15 let mladší sestru, která Ester trochu připomíná. Proto je mi taková známá. Myslím, že nějaké flirtování je mezi námi vyloučené.
Jednou dávno když ještě studovala, mě Ester zvala na nějaký koncert, já jsem nechtěl a najednou z toto bylo úplné vyčítání. Ester zaklela a řekla, že teda nepůjde nikam když nejdu já.
"Teď jsi byla fakt milá," řekl jsem užasle a ona mě pak přestala zvát.

Ester studovala v Německu a vrátila se do Tajova vdaná, dnes má dvě děti. Tím se náš vztah trochu změnil a ještě více, když mi odešla maminka. Zpěváci věděli co
prožívám a proč nechodím na zkoušky. Potom když jsem se vrátil, mi Ester podala ruku a upravila židli. Viditelně hodná byla. Ještě se třikrát účastně ptala, co potřebuju. Mně to nedalo a šeptám potutelně "snad sex...?"
Ester řekla: "Sex ne, ale jsem ráda, že to vnímáš jako ochotu pro tebe něco udělat."

V našem vztahu je nyní víc pohody. I když její děti, musím přiznat, brečí kdykoliv mě vidí. Nelíbím se jim a nelíbí se jim asi ani máma, když jsem u ní. I Ester se kvůli tomu cítí nespolečensky, není to příjemné když takhle řvou. Měly by být zticha a nebrečet. Nebo si se strejdou hrát, vždyť je neukousnu.

Ve středu byla generálka na slavnost Nanebevzetí. Poslední zkouška před  prázdninami. Už jsme byli nastoupení, tenoři jako vždy na lavici, opření zády o varhany. Ester přišla poslední, takhle si stoupla dolů a zaklonila hlavu až mě zdola uviděla.
"Už jsem tady u tebe," řekla. Ona je přece jenom ráda, že v našem sboru, v tom našem klubu důchodců existuje jeden sice také starý, ale hubený dosud s vlasy, který ještě pořád hraje volejbal, jezdí na kole, nenosí brýle a chová se občas jako floutek.
Moje pusa tam dolů odpověděla: "Já, když vidím tak pěknou ženu, tak si hned připadám jako paroháč..."

... a to je zhruba všechno podstatné pro uvedení do příběhu. O hlavních postavách už víme dost.

---

Tak se mi splní dávný sen. Zahrajeme Pink Floyd! Zvládnu to ale? Teď už nejde couvnout. Zbývá jeden den.
Večer ve 21 píšu Ester: Máš ty listy očíslované 89-93?
Ester odepsala: Ne 43-47.
No tohle, ona má nějaké jiné noty? Nemohl jsem nic takového najít.
Ve 22.30 píšu: Potřebuju ty noty! Zítra v 9 vyjdu na sídliště a zavolám můžu?

Napsal jsem "můžu?" protože mě napadlo, že je pátek večer a možná bych neměl otravovat s takovými věcmi. Třeba se zrovna milujou? Co já vím co dělají u Ester v pátek večer? Vžil jsem se do jejího muže, otce jejich děti a úplně mě polilo horko z pocitu značné trapnosti. Proto jsem napsal "můžu?" abych zdůraznil korektní odstup.
Což bylo ovšem také nemístné a Ester na to neodpověděla. Proto jsem ráno čekal a nevěděl co dělat dál, zatímco Ester zuřila, proč nevolám, ale nemohlo to dopadnout jinak. Bez odpovědi na to nešťastné "můžu?" jsem se nemohl hnout.

V 9.30 volala Ester: "Tak co je? Kde jsi?"
"Už jsem vyrazil, za chvíli jsem u semaforu."
"My za pět minut odjíždíme na výlet."
"To nestihnu."
"Jakto?"
"Já to nenajdu."
"Ty nevíš kde bydlíme?"
"Někde na sídlišti."
"Hele, tak čekej u pošty."
"Nebo u semaforu, můžete jenom přibrzdit."
"Ne, to nebudu dělat, čekej u pošty. Za pět minut!"

Čekal jsem u pošty pět minut, deset, čtvrt hodiny, a už mi nebylo trapně. Stál jsem před poštou na chodníku, červnové slunce pražilo, ale zároveň foukal přijemný vítr. Na parkovišti co chvíli zastavilo auto, lidé vylézali a cupkali na poštu. Za chvíli se vraceli a odjížděli.
Potkal jsem jednu paní z kostela. Ohlásil jsem jí, že zítra budeme hrát Pink Floyd. Ona nevěděla co to znamená.
Povídám: "Vy jste byla mladá, když byli Beatles? Pink Floyd je pozdější."
Paní řekla: "Já už nevím, jestli jsem vůbec někdy byla mladá, asi nikdy."
"No jo, stárneme. Ale chodíte dobře."
"Ale bojím se že upadnu."
"A co máte?"
"Plotýnky, jedna operace, druhá operace a teď se bojím chodit i do kostela."
"Jo, každý máme vyměřené roky," řekl jsem moudře.

Pak šel kolem Tonda Mojžíš z kostela. Výborný, družný chlap, pořád říká "seš si jistej?" Pravý Tajovák.
"Kampak Mojžíši, kde máš Árona?" škádlil jsem Tondu Mojžíše. (To jsou biblické postavy - Mojžíš a Áron.)
"Nazdar Ezope, jak se máš?" povídá Tonda.
"Je to super. Zítra budeme hrát Pink Floyd."
"Seš si jistej?" řekl Tonda.

Oslovil mě Ukrajinec, jestli prý je tu pošta. Ukázal jsem na budovu a oba jsme se smáli. My Tajováci máme Ukrajince rádi, protože jsou slušní a sportovně založení. Rusů je tu také pár, Bulharů a Rumunů, máme rádi i je. Jsou to féroví, sportovně založení lidi. Takoví nikdy nemusí mít starosti jestli je Tajov přijme. Vždyť tady nikdo není domácí, všichni odněkud přišli.
Na volejbale máme Viktora jenž je stejně starý jako já a neuvěřitelně běhavý, běhá jako zajíc. A Světlanku která je mladá a opravdu krásná, má velké kulaté oči a rovné
světlé vlasy. Když na tebe doráží Světlanka u sítě, chmatá na tebe z legrace při podání skrz síť, tak to nejde vydržet. Člověk by na ni musel taky pořádně sáhnout, myslím teda někdo mladší. Já spíš uteču a žaluju. Pane rozhodčí, pomoc, ona mě obtěžuje!
Ester stále nejela a já už měl dobrou náladu.

Jako posledního jsem potkal pana Kamence, starého ministranta z kostela.
"Bratře," povídám, "zítra budeme hrát Pink Floyd."
Bratr ovšem nemá ponětí co je Pink Floyd, protože byl starý už i za časů Beatles.
Pan Kamenec řekl: "Budu ti muset koupit žiletky, abys nedělal ostudu v kostele."
"No ale Ježíš byl taky vousatý, i praotec Abrahám a proroci."
"To je pravda, ale máš to moc zrzavý, to není hezký."
"To není zrzavá, to je červená," bránil jsem se jako vždycky, když někdo kritizuje moje vousy.
Právě přijela Ester. Sama s dětmi. Vyskočila s notami, a že prý stačí, když jí je vrátím zítra na kůru.
"Promiň, my jsme se trochu zasekli," řekla.
"Ne, to jsem spletl já."
"Hele to je ta malá ..." naklonil se ke mně pan Kamenec a řekl její jméno za svobodna.
"Už jeďte, tak zítra a díky!" volal jsem na Ester. Děti brečely.

---

Celý den jsem dělal jiné věci a teprve večer usedl k notám písně Us and Them - Pink Floyd. Vyšlo najevo že:

1) nedokážu zpívat anglický text
2) přeložený český text se jako doprovod ke svatému přijímání nehodí
3) nedokážu takhle narychlo napsat jiný vhodný český text
4) mohl bych místo zpěvu hrát na klarinet, ale nesvedu ani to
5) se mi hrozně chce koukat na fotbal a Pink Floydem se vůbec nezabývat

Pak mě napadlo nahradit anglický text nějakým latinským. Aj to je nápad! Latina se hodí ke všemu. Nastříhal jsem text Cantate Domino kantikum novum a přelepil jím původní anglické verše. Na MuseScore byla skladba Us and Them v midi formátu, pustil jsem ji do sluchátek a potichu se učil zpěv. Šlo to dobře, zbývá jenom doufat, že Ester bude hrát podobně jako trenažer na MuseScore. Přejel jsem skladbu 8x a šel spát.

---

Probudil jsem se v 6.40 a hned dostal trému.
Taková tréma, to je jako když obdržíte rozsudek smrti. Víte, že něco velmi nepříjemného přijde a nemůžete nic dělat. Čas se vleče a vy propadáte úděsným předtuchám o vlastním selhání. Zcela určitě to nezvládnu, vyloučeno, ani nezačnu, natož abych zvládl těžší refrén. Hrdlo mám už teď úzké jako brčko, jak bych mohl zpívat? Asi seskočím z kůru, rozplácnu se dole mezi lavicemi na dlažbě, zemřu. Ano to je řešení, to bych udělal mohl.
Ztrémovaného člověka napadají ty nejpitomější myšlenky, nemůže jíst, nemůže pít, nevydrží sedět, neustále se pudově děsí neznámé nevyhnutelně přicházející situace, v níž mentálně nedovede obstát.
Trpěl jsem trémou jako zpěvák i jako organizátor.

Hodinu jsem řezal dřevo, osprchoval jsem se, naposledy přejel skladbu a pomalu se šourám ke kostelu.

Tajovský kostel stojí nad náměstím, přichází se úzkou starobylou uličkou mezi historickými patrovými baráky. Vchod do kostela je z boku, jsou tam schůdky pod měděnou střechou a malá plošinka těsně u vrat, kde stojí nástěnka s rozpisem bohoslužeb a různými materiály. Dole před schody stojí Tonda Mojžíš v bílém ministrantském hábitu a objímá lidi.
Ahoj, jak se máš, no pojď sem...
Já nemůžu, mám kovida! vymlouvají se věřící se smíchem, aby se vyhnuli té křečovité
proceduře. Tonda obejme všechny.
Obejmi tamhle Marušku, já už jsem byla!
Jé, tys mě ale sevřel, ty bejku starej.
Seš si jistá?
Teď já, nedívejte se na teplouše! To je chlapská záležitost.
Hahaha. Hehehe.
Takto se s Tondou různě hecujeme a zdravíme. Chviličku postáváme, kecáme, pak lidi nalezou do chrámu a bohoslužba začne.

Ester přijela na kole.
"Je tu dneska jáhen z Plzně, budeš zpívat všechno," řekla.
Doprovod k liturgii se skládá z písničky o 7-8 slokách a několika ustálených zpěvů, které většinou začínají zvoláním kněze. To na mě tedy spadlo, ale pro ztrémovaného zpěváka je to skoro lepší. Už abychom začali.
"Sláva na výsostech Bóohu," vykřikl jsem sólově shora a celý kostel s varhanami pokračoval "... a na zemi pókój lidem dobré vůle."
Začali jsme dobře, i žalm mi vyšel. Viděl jsem, že zpívám normálně a tréma trochu
ustoupila.
Vrátila se při kázání. Jáhen z Plzně mluvil velmi dlouho, a já se pomalu a jistě zase propadal do obav, jak to bude s Pink Floydem? Jak ono to bude? Bude hrát Ester na varhany stejně jako pípátko na MuseScore? Co když ne? A jaké tempo bude hrát? Ach jo, měli jsme si skladbu aspoň jednou vyzkoušet, aspoň 3 takty si dát... ale bylo pozdě na takové nápady, musíme vystřelit od boku a doufat, že jsme noty četli intuitivně stejně.
Při modlitbě Otčenáš bylo zvenku z věže slyšet jak zvon bije celou hodinu. Lidi už budou unavení, říkal jsem si, Pink Floydi je aspoň vzpruží. V tu chvíli přišel tak mocný nápor trémy, že jsem se začal modlit. Bože, dobrý Bože, Ty miluješ člověka a zajímá
Tě jeho dílo. Ty přeješ lidem zdar, protože jsi dobrý. Jistě jsi dobrý.

Na začátku skladby má zpěvák 12 taktů pauzu, tak vidím, že tempo vyhovuje a že Ester hraje názorně, melodii jsem poznal. Pomáhám si v rytmu pažemi a začínám.

Ester preluduje: m ta ta ta ty ta ta ta m ta ta ta
    půdovní text: us us us us us us us and them them them
   latinský zpěv: léééééééééééééééééééé téé tůůůůůůůůůr

V originálním zpěvu Davida Gilmoura zní ozvěna "as as as as...", to jsem nahradil jednou dlouhou slabikou. První "léééééé" jsem přetáhl, ale hned jsem to srovnal a další už držel bezpečně. Ucítili jsme, že to asi půjde a že latinský Pink Ployd není vůbec špatný. Páni, ono to půjde.
Bál jsem se ještě přechodu na refrén, jemuž po pauze předchází dva sestupné akordy, těmi jsem se na MuseScore řídil. Esterka hrála všechno přesně strojově a ty dva schůdky také zahrála, slaběji, ale zachytil jsem je a v nabyté sebedůvěře vřískal naplno:
In e klé si a, in e klé si a Síííííí óóóóóóóóón...
Bože dobrý, jistě to slyšíš, tohle je opravdový Pink Floyd! Takový úžasný životní dárek jsi mi dal. Ach Bože jak jsi dobrý, jak nevýslovně jsi dobrý...

Přijímání bylo u konce, rozpažil jsem jako čárový rozhodčí. Ester dojela ještě 2 takty a elegantně utichla. Pak na ni dlouho mířím rukou se zvednutým palcem.
"Super, super," syčím a Ester se usmívá.

Po mši jsme sestupovali věží dolů, těsně u dveří Ester udělala pohyb digitálním ovladčem.
"Ovládám tě, ha!" srandovala šermujíc mi přístrojem před hrudí.
Ruce mi vystřelily, objal jsem dámu, políbil ji do vlasů a pohladil.
"Ester, ty jsi výborná..." málem jsem řekl "baba", ale změnil jsem to na "varhanice". Ano, varhanice je lepší.
"Pardon, já jsem se neovládl," řekl jsem zdvořile, "ostatně to ten ovladač. Ovladač selhal, ne já..."
"Já jsem to udělala schválně," řekla Ester.

Ukázalo se, že Ester jáhna zná, podali si ruce. I mně podal ruku. Jáhen byl opálený jako čokoláda, sportovní typ. Říkal, že se mu narodilo čtvrté dítě.
"Ty bláho, takže už 4 kousky, to jsem nevěděla," divila se Ester.

"A ty máš jenom dvě," řekl jsem cestou od kostela nahoru k sídlišti, kudy chodíváme ze zkoušek. Ester tlačila kolo.
"No a co. My ještě nekončíme... Ezope, můžu ti říct něco osobního?"
Ajaj, říkám si, teď to přijde. Ezope vidím že mě máš rád, ale jsem vdaná žena...
"Jistě," řekl jsem.
"Uděláš něco s tím zubem?"
Ajaj, tak zub je to.
"Proč? Mně to nevadí."
"Ale vypadá to hrozně."
"Jo..." řekl jsem zvadle. Žádná vdaná žena, zub je to.
Dívky už dávno neřeší svůj stav, panáčku, nýbrž tvůj neúplný chrup. Ale nevadí, nemusím být všude první.

Došli jsme na semafory a čekali. Tady se vždycky rozcházíme.
"Támhle nasedni," ukazoval jsem na druhou stranu.
"Já nasednu hned na chodníku."
"Ne, až nahoře u vjezdu."
"Dobře, nasednu až u vjezdu," souhlasila Ester zatímco už cvakala zelená.
"Tak se měj a díky!"
"Uvidíme se v srpnu. Ahoj Ezope!"

Ester odjela a bylo po všem, jen "ten Pink Floyd" zůstal. Ano.

V tajovském kostele Nanebevzetí P.M. jsme zahráli Pink Floyd!