Poslední fanynka Henriho Mattisse

Příležitostná práce hlídače v galerii moderního umění pro mě byla po rozvodu nezbytnou finanční injekcí, protože z platu sociálního pracovníka jsem to neutáhl. Časem jsem si na ni ale zvykl a chodil jsem si do galerie odpočinout. Bavilo mě pozorovat lidi, kteří se přišli podívat na obrazy. Domýšlet si, co je za jejich motivací. Pozorovat různé archetypy. Skupinka emo slečen z Katedry umění ve šněrovaných steelech. Obstarožní fousáč s dlouhými vlasy v šedé šusťákovce obtěžkaný igelitkou.

Bylo sedm hodin, v osm máme zavíračku. Galerijní místnosti potemněly a prořídly, na reprodukce Henriho Mattisse začala padat tma. Jen na vrstvy olejovek Střech Coullioure dopadala slabá dubnová sluneční záře. Vrzly dveře a k pokladně doběhla bruneta s rozevlátými vlasy. S platným lístkem prošla nesměle kolem mě, a když jsem téměř neznatelně pokynul hlavou, že může pokračovat, jako kdyby z ní spadla nervozita.

„No… tady toho malíře neznám, doufám, že se mi to bude líbit,“ řekla si tak napůl pro sebe.

„Tak přeji, ať vám Mattissův styl sedne,“ řekl jsem povzbudivě a usmál se.

Žena si rozepnula červenou koženou bundu, chytila popruh kabelky a zadívala se do obrazu fialového županu, jemuž vévodila váza se sasankami. Po chvíli zmizela v druhé místnosti a já si uvědomil, že i pokladní už odešla domů a jsme tu tedy sami dva. Posvátné ticho galerie čeřily jen kroky neznámé ženy rozléhající se kdesi ve vedlejší místnosti.

Teda. Ta byla fakt hezká, napadlo mě. Co takhle ji pozvat na kafe? Anebo na víno? Ne, ne, vypadá jako abstinentka. A jak to zaonačit? V hlavě jsem si přehrával možné scénáře.

„Slečno, tak co, splnilo se vaše očekávání?“

„Ne, vůbec to nebyl můj styl.“

„To mě mrzí, ale třeba tu pachuť můžeme rozmělnit naproti v baru u skleničky.“

Anebo druhá varianta.

„Slečno, tak co, splnilo se vaše očekávání?“

„Ano, bylo to fantastické.“

„Tak to je skvělé, co si o Mattisovi popovídat naproti v baru u skleničky?“

Popovídat o Mattisovi? Není to jak na třídních schůzkách? A co to spojení v baru u skleničky? Ten bar se přece jmenuje U Vočka, to bych se ztrapnil. Hmm, a co kdybych úplně vynechal tu skleničku…

Klap, klap, klap.

Dunění těžkých podpatků se přiblížilo, slečna stihla galerijní okruh poměrně rychle. Tázavý pohled.

„Hm, tak co? Jaké to bylo?“ zeptal jsem se povzbudivě.

„Jaké to bylo? Konečně nějaké světlo v tom příšerném světě plném zla, bolesti, marnosti a zkázy. Bohužel ten krátký okamžik estetického povznesení pominul a budu se opět muset vrátit do sraček, v kterých žiju,“ odpověděla neznámá.

„Dobře. Tak na shledanou a hezký zbytek večera…“

Slečna zmizela do větrného podvečera a já šel zhasnout, zakódovat a zamknout.