porcelánová panenka

Anotace: velké bolesti jsou němé..

ležela jsi v posteli.. vypadal jsi jako porcelánová panenka.. sametová bílá kůže.. nádherné vlasy.. krásně zvlněné.. černé.. barvila sis je už dlouho.. snad jsi už ani ty sama neznala jejich pravou barvu.. tu už ukazovaly jen zašedlé fotky ve tvém malém albumu.. nikdy jsi ho nechtěla otevřít.. ale teď.. ležel rozevřený vedle tebe.. viděla jsem, jak ti po tváři stékala slza.. lehla jsem si k tobě a setřela ji..
tys mě objala a tiše jsi plakala dál.. nebylo potřeba nic říkat.. znaly jsme obě dvě tyhle stavy.. nebylo by to dobré.. věděla jsi, že jsem u tebe a nepustím tě.. a já věděla, že ty nepustíš mě.. obě nás to drželo při životě.. společném životě, v němž jsme prožily to nejkrásnější, co jsme mohly.. chvilku jsem tě hladila po vlasech a po tváři.. a najednou jsem slyšela tvé klidné oddechování..
byla jsem ráda, že jsi usnula.. tvoje bolest mě dostávala do kolen už dlouho.. pořádně ses nesmála už celé měsíce.. tak krásně jsi se smála.. znělo to, jako by všude cinkaly zvonky a jako by se s tebou smálo klubko dětí.. všechno, co v tobě bylo krásné se smálo.. a já se musela smát s tebou.. vždycky jsi mě tím strhla.. byly jsme obě jako malé holčičky.. a to jsme si říkaly, že jimi budeme až v dospělosti.. „až vyrostu, chci bejt malou holkou“ říkávala jsi.. a já se ochotně přidávala.. jenže jsme nikdy nevyrostly.. z dětských her..
spaly jsme.. obě jsme klidně oddechovaly.. nevím, co se ti zdálo.. vím, co se zdálo mě.. vím, že jsi byla u mě.. usmívala ses na mě a hrála sis s mými vlasy, tak, jako jsi to dělávala vždycky, když jsi měla dobrou náladu.. zpívala jsi nějakou hloupou ukolébavku.. jednu z těch, které jsem nesnášela a tys mě s nimi provokovala.. hrozně tě to bavilo.. zpívala jsi, i když jsem po tobě hodila polštář.. i když jsem tě začala lechtat za krkem, kdes to nenáviděla.. jen ses smála.. a zpívala a zpívala.. ale pak bylo najednou ticho.. zvážněla jsi.. přitulila ses a líbala mě.. bylo to jako dřív.. krásné.. ale byl to jen sen.. nebylo to opravdové..
ze snění o minulosti mě vytrhl křik.. otevřela jsem oči a zjistila jsem, že u mě neležíš..
šla jsem se podívat, co se děje.. šla jsem za křikem.. až k otevřenému balkonu.. a uviděla jsem tě.. obklopenou hloučkem lidí.. najednou jsem křičela i já..
běžela jsem dolů.. srdce mi prudce bušilo.. nemohla jsem se dostat pryč.. nešlo mi otevřít.. lomcovala jsem dveřmi.. a ony povolily.. viděla jsem tě.. viděla..
ležela jsi na zemi.. vypadala jsi jako porcelánová panenka.. sametová bílá kůže.. nádherné vlasy.. krásně zvlněné.. černé.. barvila sis je už dlouho.. snad jsi už ani ty sama neznala jejich pravou barvu.. tu už ukazovaly jen zašedlé fotky ve tvém malém albumu.. nikdy jsi ho nechtěla otevřít.. ale teď.. ležel rozevřený ve tvé posteli.. viděla jsem, jak ti po tváři stékala slza.. slza a krev.. lehla jsem si k tobě a stírala ji.. ale tys mě už neobjala..
já plakala..
plakala..
pro zničenou porcelánovou panenku..