ZKOUŠKA LÁSKY I CHARAKTERU

Anotace: Příklad i podceňované vrozené ženské rafinovanosti

Ve světě všehoschopného násilí vzácně žijí i lidé ohleduplní, čestní, milující. K této výjimce patřil také voják, který při výcviku válečného zabíjení nezapomněl na krásy života, k nimž patří i literatura. Nejvíce miloval poezii, která dokonce, zcela zvláštním způsobem, vedla jeho kroky po cestičce osudu.
Ve veřejné knihovně ho zaujala útlá knížečka, kde k natištěným veršům byly tužkou připsány krátké poznámky předcházející čtenářkou, jejíž adresu si opsal z evidenční karty a napsal jí.
Krátce nato byl převelen k plnění zahraniční mise do jiného státu. Ale jejich dopisování tím neskončilo. Právě naopak. Vznikl jakýsi stále se stupňující citový vztah. Tak silný, že tito neznámí lidé začali po sobě toužit.
On tak, že požádal o zaslání fotografie. Byl ale odmítnut s tvrzením, že když někoho milujeme, nezáleží na tom, jak vypadá.
Po měsících bojová akce skončila a konečně se mohli setkat. Domluvili se, že před nádražím. Ona měla mít v klopě růži, on v ruce knihu. Ve stanoveném čase, zcela rozechvělý, pozvolna postupoval ke smluvenému místu. V ústrety mu kráčela krásná blondýnka, na dlouhých nohách. Srdce mu poskočilo radostí. Těsně před ní si uvědomil, že poznávací znamení ale nemá. Hned za ní však stála asi čtyřicátnice, trochu při těle, už i prošedivělých vlasů, obuta dokonce jen galoších, ale s růží v klopě pracovního oděvu.
Úplně strnul zklamáním a chvíli váhal. Nemá se raději rozběhnout za tou blonďatou krasavicí, která se na něj tak vyzývavě usmívala? Pokušení nepodlehl. Dané slovo je dané slovo! Oddaně smířen s realitou předstoupil před ženu s růží a zeptal se: „Vy jste slečna“ a vyslovil její jméno. „Ne!“ zněla odpověď. „Ta slečna, co jste ji před chvílí minul, mi dala do klopy tuto růži a požádala mne, že pokud se na ni budete ptát, tak vás očekává v nádražní restauraci.“