Když se milenky chtějí stát manželkami

Anotace: Povídka zamilovaná, o lásce a tak trošku může být i ze života. Moc se těším na vaše komentáře

Když se milenky chtějí stát manželkami

 

Hypnotizoval jsem telefon.  

 

"Napiš. Zavolej. Zavibruj!" adresoval jsem mu. Telefon však odpovídal jenom zčernalou obrazovkou.

 

Prožíval jsem jeden z těch poblázněných stavů, tak typických pro situaci, kdy se vám srdce zblázní, a vy nemůžete přestat myslet na váš nový objev. Mohl bych jí napsat Já. Jenže co když ji budu otravovat?

 

Co když se jí to nebude hodit. Co když…?

Myšlenku jsem nedokončil. Telefon zavibroval.

Konečně.

"Baterie je plně nabitá prosím odpojte nabíječku"

Věnoval jsem telefonu pohled "To si ze mě děláš sakra ******"

Lehl jsem si na postel a ponořil se do vzpomínek

 

****************

Potkali jsme se na nějaké kamarádově oslavě. Naprosto nepřekvapivě mi byla úplně ukradená. Věděl jsem, že tam je, bral ji na vědomí, ale tím to haslo. Jestli ona věděla o mně? Určitě. Prý jsem s těmi dlouhými vlasy vypadal jako debil. Aspoň tak to okomentovala, když si myslela, že ji neslyším. Body k dobru jsem nejspíš nedostal ani za to, že jsem se zmatlal jak carský důstojník a jal se zpívat v rytmu kytary tak, že i kytarista raději odešel do vedlejšího pokoje. Sladkých 17.

 

Uběhlo zhruba 5 let, kdy jsme se takhle navzájem míjeli na jednotlivých oslavách a spářkách. Proběhla mezi námi jenom nějaká zdvořilostní komunikace. I když jsem si v jeden okamžik všiml, že se jí čas od času zablýská v očích, když spolu mluvíme, neviděl jsem to jako signál. Taky to mohlo ale být vínem.

 

Časem mi moje rodná hrouda začala být malá. Nemohl jsem najít práci a měl jsem i nějakou potřebu se osamostatnit. A tak jsem se odstěhoval přes půl republiky. Dostal jsem solidní místo a peníze se začaly na mě zase smát. Bujarých večírků jsem se už neúčastnil tak často. Ostatně nebylo ani s kým.

 

Jednou o víkendu, již ve večerních hodinách jsem se takhle toulal po nákupním centru. V ruce kelímek s kávou, jsem pozoroval výlohy a přemýšlel, co si pořídím, až budu nechutně bohatý. V ten okamžik vyšla zpoza rohu slečna. Registroval jsem ji až v tu chvíli, kdy zbytek kávy z kelímku skončil na její blůzce. Díky bohu, že ta káva nebyla moc horká. Na druhou stranu slečna dostala krásně brunátný nádech. Nejdřív mě proklela až do devátého kolena a pak vyjmenovala na jeden nádechnutí veškeré pohlavní orgány, kterými mě byla schopna počastovat. Pak mě teprve pozdravila.

 

"Ahoj, Tome"

"Ahoj, Báro. Nová blůza?"

"Ne, ty debile, vypraná v Perwolu. Kam jsi čuměl?"

"Neměl bych se tě zeptat na to samé?"

 

Ten pohled kdy se jí zúžily oči a ona mě opakovaně nimi probodla, byl k nezaplacení.

 

"Pojď koupím ti novou." rezignoval jsem.

"A to jsem ti chtěla jenom poslat účet z čistírny," řekla už mnohem radostněji

"Co na to říct? Jsem laskavost sama."

 

Kdybych věděl, co znamená koupení jedné blůzy, raději bych si nechal poslat účet z čistírny. Nebo to vypral sám. O dvě půl hodiny a dva redbully později slečna našla svoji vysněnou blůzu a já konečně dostal možnost jí vyzpovídat, co tady vlastně dělá.

 

"Co by? Dálkově tu studuju. Co ty tady děláš?"

"No, přestěhoval jsem se kvůli práci. Je to asi čtvrt roku. Jak často sem jezdíš?"

"Ale tak jednou za měsíc, jednou za tři týdny. Jak jsou přednášky, jak jsou zkoušky," povzdechla si.

 

Ta holka, kterou jsem před pěti lety viděl poprvé na oslavě u kamaráda, najednou vypadala úplně jinak. Krom toho, že mě nyní velice dráždily jinak chladné modré oči, cítil jsem i jak na mě začíná doléhat její charisma. Ta aura kolem ní, kterou jsem doposud nevnímal, mě najednou uhranula.

 

"Co se culíš?"

 

Nervózně jsem ošil. Nechat se zaskočit jako školák. Fuj.

 

Dokončili jsme procházku po obchodě a já ji doprovodil na tramvaj. Chvíli jsme jenom tak přešlapovali na zastávce a smáli se polité blůzce. Když tramvaj přijela a ona nastoupila, chtěl jsem se otočit a jít. Upoutalo mě gesto, které jsem postřehl jenom mimoděk. Ukazovala na svůj telefon. Přistoupil jsem ke sklu, které nás dělilo. Na displeji se objevilo telefonní číslo. V rekordním čase jsem si ho stihl poznačit. Tramvaj už byla v zatáčce, když jsem číslo vytočil.

 

"Zkouška spojení," řekl jsem a modlil se, že číslo je její a ne osmdesátileté nahluchlé prababičky.

"Spojení čisté," zasmála se v odpověď, "příště musím něčím polít já tebe."

"Báječný návrh. A co kdybys raději zavolala, až si budeš chtít jít jenom na drink?"

"Určitě."

****************

Ležel jsem v posteli a to že mi telefon vibruje, jsem ani neregistroval. Uběhly tři týdny od našeho setkání. Chodil jsem jako v mrákotách. Myslí na mě? Nemyslí na mě?

 

Telefon?

Telefon!

 

Slétl jsem elegantním držkopádem z postele, jen abych na poslední chvíli zmáčkl zelené tlačítko pro příjem.

 

"Prosím?“

"Už jsem si myslela, že na mě úplně kašleš."

"To bych si v životě nedovolil. Asi."

"Že asi. No ty jsi zlatíčko," zahrála hlasem ublíženého štěněte.

"Copak že sis na mě vzpomněla?"

"No zítra mám nějaké přednášky, ale upřímně moc se mi na ně nechce. Nepůjdeme radši na drink?" navrhla.

 

Srdce mi poskočilo radostí. Vzpomněla si. Nějak jsem ze sebe ještě dostal kdy a kde  se sejdeme. Telefon letěl pak do kouta a já se vrhl ke skříni. Když jsem ji měl vyházenou půlku, došlo mi, že se chovám jako 14 letý puberťák. A co hůř. Jako holka. Všechno jsem okamžitě naházel zpět do skříně a vytáhl košili, která byla nejméně pomačkána a džíny, které se tvářily aspoň trošku jak neobnošené.

 

Nevím, co mě to popadlo, ale když jsem čekal na zastávce, můj pohled zabloudil ke stánku s květinami.

 

Za dvacet minut jsem už zase nervózně, přešlapoval na místě, kde jsme se měli sejít.

 

„Klídek, dýchej zhluboka. Netvař se jako blbeček,“ zněl hlas v hlavě. Sledoval jsem svůj odraz ve výloze. Opravdu jsem se tvářil jako blbeček.

 

„Jéééé, ta je hezká, ta je pro mě?“ 

 

Vykoktal jsem souhlas. Zpoza zad jsem plynulým pohybem vykouzlil rudou růžičku s ještě nerozvitým poupětem.

 

Báře v očích hrály jiskřičky. Ne však ty pobavené. Byla v nich upřímná až dětská radost. K růži přivoněla a rty se jí roztáhly do úsměvu.

 

„To jsem netušila, že mě ještě dokáže chlap mile překvapit.“

„Dělám co se dá.“

„Kam vyrážíme?“

„Nemám tušení. Pojď, něco najdeme.“

 

Chviličku jsme se toulali městem, než na nás zpoza rohu vybafla neonová reklama na Pizzerii. Pohledem jsem se jí dotázal, jestli jí to vyhovuje. V odpověď již brala za kliku. Vešli jsme do útulné restaurace. Barvou byla laděna do bíla, a přesto to nepůsobilo nijak chladně.

 

Sedl jsem si na jednu z těch kožených sedaček, tak typických pro dnešní restaurace. Bára se posadila přímo naproti mně. Na okamžik jsem zalitoval, že si nesedla vedle mě. Číšník s klasickým strojovým úsměvem přinesl menu, které jsem vzápětí odložil a objednal si jeden z našich národních klenotů v půllitrech. Slečna si objednala karafu s bílým vínem a přejela mě pohledem, který říkal něco jako, jestli to pivo myslím vážně.

 

Myslel jsem.

 

Konverzace se nám pomalinku uvolňovala. Na začátku jsme nejspíš byli nervózní oba dva. Bylo to rande nebo si jenom dva kamarádi vyrazili na drink? Otázky jsem utopil v několika dalších pivech, a pokud nějaké podobné pochybnosti měla i ona, zalila je bílým vínem. O pár hodin později jsme se v již značně povznesené náladě rozhodli pro malou procházku. Prý abychom si provětrali hlavy.

 

Sotva jsme vyšli z restaurace, přivinula se ke mně. Byl jsem překvapený, ale automaticky jsem jí objal. A všechno vypadalo tak nějak přirozeně. Položila mi hlavu na rameno a pomalým krokem jsme se vydali k několika lavičkám na kraji parčíku.

 

„To teda nebyla moc dlouhá procházka,“ podotkla věcně, když jsme si pár metrech sedli.

„A kdo by se s tebou kam tahal, krásko?“ rýpl jsem si. Kupodivu reagovala na něco jiného.

„Krásko? Tak já se ti líbím?“ řekla a koutky ji zacukaly v úsměvu.

 

Podíval jsem se na ni, jestli si ze mě nedělá náhodou legraci. Kupodivu vypadala velice vážně. Teda, jak to jenom jde po sedmičce vína.

 

Pár vteřin jsem váhal s pohledem daleko, daleko za ní. Cokoliv, co bych plácl, by stejně byla zase volovina. 

 

Prostě a jednoduše jsem ji políbil.

 

Zlehka, na rty. Jen letmý polibek.

 

„Potřebuješ k tomu ještě nějaký komentář?“ zeptal jsem se.

„Několik,“ Prohlásila.

 

Přitiskla se ke mně a začala mě líbat, jako by měl svět za vteřinu skončit.

 

Tu noc to bylo již po druhé, kdy mě dokázala vyvést z míry. Z té lavičky jsem málem spadl i s ní, jak se naše těla v tom polibku zaplétala.

 

Pak mi jen položila hlavu do klína a dívala se na hvězdy nad sebou. Růži, kterou jsem ji daroval, držela na prsou.

 

„Tome?“ ozvala se.

„Copak, krásko?“

„To zní tak hezky,“ posteskla si, „dovedeš mě domů?“

„To víš, že jo,“ řekl jsem

 

Zavolal jsem taxík a za deset minut jsme byli u ní před domem.

 

Dostal jsem ještě jeden polibek a pak za sebou zavřela dveře.

 

Divné. Přísahal bych, že v ten okamžik, kdy zavírala, jsem viděl, jak jí po líci stéká slza.

 

S úsměvem na rtech jsem se vydal pěšky domů. Nebylo to kousek, ale i tak se mi šlo vesele. Bylo mi dobře u srdce. Ten lehký pocit, který vás nutí si občas poskočit radostí. Celou cestu jsem se křenil jako školák.

 

Když jsem druhý den vstával, hned jsem se vrhl k telefonu, jestli tam není od ní nějaká zpráva. Dostal jsem malý infarkt, když jsem na displeji viděl obálku s jejím jménem.

 

„Ahoj, děkuju za krásný večer. Bylo to moc hezký a já na to dlouho nezapomenu, ale bylo to naposled. Už mi prosím nepiš.“

 

Přečetl jsem si zprávu několikrát, a to se o mě pokoušel již infarkt velký. Svalil jsem si na postel. Očima jsem přejížděl tu zprávu asi stokrát. Nedávalo to smysl. Ještě před dvanácti hodinami bych přísahal, že spolu odcváláme do západu slunce. A teď ji už nikdy nemám psát? Nesmysl. Několik hodin jsem to nechal být. Bylo to mučivé. Neměl jsem jak jinak zaměstnat hlavu. Pustil jsem si film, jen abych ho za pět minut vypínal, protože jsem absolutně nevnímal co se na obrazovce děje.

 

Nakonec, když už zase jednou padla na město tma, vytočil jsem její číslo. Zvonilo dlouhé vteřiny. Po minutě mi plechová huba sdělila, že volaný účastník hovor nepřijímá.

 

„Díky to bych neřekl.“ odpověděl jsem.

 

Dny se pak vlekly svým obvyklým tempem a měnily se v týdny. Pochopitelně jsem ji měl pořád před očima. Stával se z toho až nebezpečný zlozvyk. Bylo na čase změnit aspoň na pár dní zase působiště. Vydal jsem se domů.

 

Tehdy se to celé dočkalo rozuzlení. A neměl jsem z něj radost. I když jak se to vezme.

 

Vzal jsem si pár dní volno, které jsem spojil s víkendem a státním svátkem. Navštívil jsem rodinu a několik přátel. Víkend spojený se svátkem se ukázal jako úžasná příležitost pro jarní grilovačku. Ne že bych se snad hnal něco pořádat, zvlášť když jsem měl volno. Byl jsem na ni pozvaný jedním z přátel. Nakoupil jsem maso a malé štěně. Piva pochopitelně. Měl jsem v plánu se zlámat jako zamlada.

 

Kamarádi mě radostně přivítali. Nevím, teda jestli viděli raději mě nebo ty zásoby, které jsem přinesl, ale začínalo se to jevit jako velice zajímavá akce.

               

Na pár desítek minut jsem hodil všechno za hlavu. Doslova. Maso šlo na gril, pivo do půllitru a já do zahradního křesílka. Užíval jsem si té pohody. Všichni jsme se smáli košilatým vtípkům a vlastně se tak nějak vrátili v čase o pět šest let zpátky.

 

Když hodina pokročila a došlo vše, co teklo, teda vyjma vody, o které jsme se dohodli, že ji necháme pro děti v Africe, několik z nás se rozpomínalo na společné známé a kamarády. Někteří už vytáhli fotky prvních manželek a miminek.  V ten okamžik mi došlo, jak těch několik let od doby, kdy jsem skončil ve škole, uteklo. Byl to jen zlomek vteřiny, kdy mi to proběhlo před očima. Nejspíš bych se tím zabýval déle, kdybych nezaslechl jméno dívky, kvůli které jsem měl několik nocí neklidné spaní.

 

„No, a Bára má tu svatbu kdy?“ ozvalo se odněkud.

„Jakou svatbu?“  vypadlo ze mě. Několik kluků se na mě podívalo jako bych právě spadl z Marsu.

„Jakou vole? Její vlastní. Konečně jí ten její na to kývnul. Mají to někdy v Září.“

 

Celá ta story byla až komická. Bára poslední dva roky chodila s jedním chlápkem, který si ji vydržoval jenom jako bokovku. Jenže časem ona na něj začala tlačit. Všichni si mysleli, že chlápek zmizí zpět za manželkou. Chyba lávky. On se klidně pokojně rozvedl, souhlasil s alimenty, přenechal manželce část podnikání. Jemu samotnému toho dost zůstalo na to, aby si mohl užívat s novou nyní již oficiální snoubenkou.  On bude mít novou mladší polovičku a ona zabezpečeného a minimálně nějaký čas milujícího manžela.

 

Díval jsem se do nebe a celé to poslouchal. Nezlobil jsem se. Vlastně jsem jí chápal. Cítil jsem takovou divnou vnitřní vyrovnanost. Dostal jsem odpověď na otázku, proč ji nemám už nikdy kontaktovat. Nelíbila se mi. Ovšem, že ne. Ale byla to jediná odpověď, kterou jsem měl k dispozici.

 

Možná by nám to vyšlo. Možná bychom spolu fakt odcválali do zapadajícího slunce. A možná bychom zjistili, že jsme na tolik rozdílní, že se nesneseme víc jak dva dny. Možná.

 

Vytáhl jsem ten samý telefon, který jsem před několika týdny marně žádal o další zprávu od ní. Našel jsem v seznamu její číslo a až s podivuhodně lehkým srdcem ho vymazal.

 

Usmál jsem se.

 

Které milence se to vlastně poštěstí, stát se manželkou?