Zakázaná

Anotace: Námět na tuto povídku mě napadl při pročítání jednoho článku v novinách. Snažila jsem se to pojmout z trošku jiného pohledu. Snad se vám to bude líbit :)

Vzala za kliku a pomalu pootevřela dveře. Do pokoje, který byl ponořený do temnoty, proniknul úzký proužek světla z obýváku. Snažila se však, aby míjel postavu v posteli zachumlanou do deky a otočenou ke zdi v nic netušícím klidném spánku. Nechtěla ho o ten skvostný moment připravit. Sama věděla, jak nepříjemné to je – nespat, budit se uprostřed noci a pak dlouze zírat do stropu až do rána. Postava se trochu pohnula, zdálo se ale, že stále spí a jen tak se neprobudí. Pousmála se. Vždycky vypadal stejně – otočený na pravém boku, peřinu nataženou až ke krku, nohy přitažené k břichu, ruce ohnuté v loktech a hlavu skoro opřenou o zeď. Téměř dokonale splňoval to, co v časopisech nazývali spánkem v poloze plodu. Při té myšlence se trochu zachmuřila. Vyrazila ze sebe téměř neslyšný povzdych, stiskla znovu kliku a snažila se dveře zavřít tak tiše, jak to jen bude možné.
„Moniko?“ ozval se ale najednou jeho hlas.
„Jak to, že nespíš?“ zeptala se a vklouzla do pokoje. Dveře zavřela bez zaváhání. Oba je pohltila tma.
„Spal jsem. Ale měl jsem dojem, že něco slyším,“zašeptal.
„To nic, to jsem byla jen já. Můžeš…spi klidně dál.“
Slyšela zašustění peřiny. Posadil se. I ve tmě viděla jeho siluetu. Zavrtěl hlavou.
„Teď už nebudu moct spát.“
Chtěla mu na to něco odpovědět, něco, co se obvykle říká – ale předběhl ji. Poklepal dlaní na místo vedle sebe.
„Pojď ke mně.“
Hlasitě polkla. Rozbušilo se jí srdce a prudce jí vysílalo tlakové vlny až do spánků. Bylo jí na omdlení. Na zvracení. Žaludek měla jako na vodě a kolena tak měkká, jako by v nich ani neměla žádné kosti. Ruce se jí třásly. Cítila, jak jí vibrují konečky prstů. Byla to moc lákavá nabídka. Ale ona věděla, že nemůže. Nesmí. Musí to překonat. Musí vydržet. Zvládnout to jednou – a pak už to pokaždé půjde snáz. Chtěla mu říct, že ne, že musí odejít. Vrátit se do své ložnice. Jenže neřekla nic. Jen zprudka dýchala a snažila se nevnímat ty kapičky potu, co jí vyrazily všude po těle.
„Jenom na chvíli,“řekl. Jeho hlas se jí zabodnul do hlavy jako šíp. Byl tam a opakoval stále znova ta slova, která jí byla schopná v minutě sebrat pevnou půdu pod nohama a nechat ji jen tak ve vzduchoprázdnu. Bez jistoty. Bez opory. S motýlky v břiše.
On s ní dělal to, co nikdo jiný předtím. Nikdo.
„Tak tedy na chvíli,“vyrazila ze sebe nakonec a malátně se k němu vydala.
Posunul se a udělal jí vedle sebe místo. Opatrně se tam posadila. Jen na kraj postele, na samý krajíček. Žádný dotyk, žádná blízkost, žádné cítění jeho tepla a jemné vůně. Nic z toho. Jen krátké společné posezení.
„Není ti zima?“ zeptal se a vytrhnul ji ze soustředění.
Byla překvapená. Měla na sobě své staré o dvě velikosti větší pyžamo, v kterém obyčejně trpěla spíš horkem než zimou. Nic jiného doma ani nosit nemohla. Kvůli němu. Kvůli sobě.
„Celá se třeseš,“dodal a odtáhnul od sebe přikrývku. „Pojď, vlez si ke mně.“
„Matěji…,“vzdychla a utrápeně se na něj podívala. „Víš, že tohle není správné.“
„Není správné, že se tu třeseš zimou. A já mám pod peřinou vážně teplo, sáhni…“
Chytil ji za ruku a než stihla cokoli udělat, položil si ji na své břicho. Sotva se ho dotkla, rychle se zase odtáhla. Bylo vážně krásně teplounké. A také hebké, porostlé jen jemnou vrstvičkou chloupků… Bylo dokonalé. Jiné, než jaké vídala posledních pár let.
„Matěji…“ bylo to jediné, na co se vzmohla.
Nezabralo to. Opatrně si ji k sobě přitáhnul.
„Musíš přestat,“pokusila se ještě o poslední vlnu odporu, ale byla si jistá, že už velmi brzo podlehne.
„Ale já nechci. Nechci přestat,“trval on na svém a přitom ji objímal kolem pasu. Cítit jeho ruce na svém těle, pro ni bylo neskutečnou slastí. A také neskutečným utrpením – věděla, že až sem to neměla nechat zajít. Už nikdy.
„Nechci s tím nikdy přestat,“zašeptal jí do ucha. „Chci tě tady mít napořád. A hladit tě a líbat tě…“
Ucítila jeho drobné rtíky na svém krku. Po zádech jí přejel mráz. Byl…dokonalý. Výjimečný. Úžasný. Věděla, že jednou by byl dokonalý milenec…Ale ne pro ni.
„Víš, že to nejde,“snažila se říct pevným hlasem.
„Proč?“ zeptal se, zatímco jí stále přejížděl rty po šíji.
„Je ti 16. A mně 34.“
Pokaždé, když to vyslovila, se celá zachvěla. Znělo to příšerně…
„No a?“ prohodil on. „Není to takový rozdíl…“
Zachichotala se.
„Čemu se směješ?“ zeptal se a dotčeně se odtáhnul.
„JE to rozdíl, to zaprvé. Navíc – nejsem cizí. Jsem tvoje pěstounka. Mám tě vychovávat, učit…“
„Vždyť ty mě učíš…“ zašeptal jí do ucha a ona se silně zachvěla pod náporem jeho teplého dechu na své kůži. Jediné, co v ten moment cítila, byla radost. Absolutní a bezbřehá radost. Možná se měla cítit špatně, měla mít výčitky svědomí a snažit se ho zastavit – ale nic z toho v ní nebylo. Byla s chlapcem, kterého milovala, s tím, který jí uměl dát to, co žádný jiný před ním a byla šťastná.
Ne, nespala s ním a zatím to ani neplánovala. Ty letmé nahodilé dotyky, to napětí, ten elektrický proud mezi nimi, jí stačily. Polibky plné něhy a lásky, pozornost, v jakou už nikdy nedoufala. Nikdy by nepotřebovala víc… Jenže on na ni tlačil. Byl v tom až po uši. Zamilovaný, bláhově zamilovaný. A neuspokojený. Chtěl víc… Začínalo to být nebezpečné, vymykalo se jim to z rukou. Měla z toho strach…Z toho, co se dělo i z toho, co by se teprve mohlo stát. Bála se o něj. O jeho život. Nesnesla by, kdyby se na něj někdo díval skrz prsty kvůli ní. Už tolikrát to chtěla ukončit – pro jejich vlastní dobro. Ale nikdy k tomu nenašla sílu. Srdci neporučíš…
Zajel jí rukou pod pyžamo. Prudce se od něj odtrhla a vstala.
„Tohle není to, co bych tě měla učit. Tohle ne.“
„Ale…“
Rozhodla se, že to udělá. Teď nebo nikdy.
„Ne, mlč,“přerušila ho pevným hlasem. „Matěji, tohle musí skončit. To, co děláme, je špatné. Nemůžeme v tom už nikdy pokračovat. Už nikdy se to nebude opakovat.“
Jen to dořekla, všechny vnitřnosti se v ní stáhly. Lámalo jí to srdce. Uvnitř sebe sama věděla, že lže a že je na tom stejně jako on, že tohle předstírání nic nevyřeší. Cítila se jako bláhová malá holčička bezhlavě zamilovaná do toho úžasného chlapce odvedle…
„Moniko, ale…“
„Ne,“řekla znovu přísným šepotem. „Jestli to nepřestane, budu to muset říct Tomášovi a ty se vrátíš do domova. Rozumíš mi? Nebudeš už tady s námi moct být…“
Zarazil se. Tohle nečekal. Ani ona nečekala, že toho bude schopná. Nikdy by to do sebe neřekla… Neodpověděl jí. Jen přikývnul a tiše se položil. Viděla, že hlavu má natočenou ke stropu a strnule na něj zírá. Přemýšlela, co se mu asi právě honí hlavou. Použila na něj zbraň těžkého kalibru. Ranila ho. V očích se jí zaleskly slzy. Co to, proboha, udělala? Jak vůbec mohla…Takhle se nechová člověk k někomu, koho miluje tak jako ona jeho… Nevěděla, co dál. Možná by bylo nejlepší, kdyby odešla. Vrátila se k manželovi, který spal v jejich ložnici. Lehla si vedle něj a …
„Když já tě miluju,“ozvalo se najednou.
Strnula.
„Miluju tě a ty mě taky. Nevím, co je na tom špatného. Co je zlého na tom někoho milovat?“ tázavě se na ni podíval. „Všude nás přece učí, že láska je dobrá věc. Tak v čem se ta naše liší?“
Na tváři se jí objevila slza. Vrátila se k němu. Sedla si na okraj postele a stiskla pevně jeho ruku. Zdálo se, že je to ale spíš ona, kdo potřebuje dodat odvahu.
„Nepochopili by to,“řekla pak tiše. „Nikdo z nich by nás nepochopil. Žena jako já nemůže milovat svého adoptivního syna. Je to divné. Je to nepřirozené. Je to… je to…odporné.“
„Jsem ti odporný?“ upřel na ni tázavý zrak.
„Ne, jistěže ne. Jak bys vůbec mohl? Ty…ty jsi… výjimečný. Ale to oni nechápou. Nechápou, jak se to může stát, že dospělý člověk miluje dítě…“
„Já už ale nejsem dítě. Je mi 16. Vím, co chci.“
„V jejich očích jsi pořád dítě. I když se cítíš jinak, pořád jsi dítě… V 16 se pořád ještě rozkoukáváš, neznáš svět. Možná ani pořádně nevíš, co chceš…“
„Co kdybych jim to vysvětlil? Řekl, jak se cítím,“zkoušel to znovu a v hlase mu zněla naděje.
„Neposlouchali by,“zavrtěla však hlavou. „ Nechápali by to. Obviňovali by nás. Obviňovali by mě. Řekli by, že jsem ti ublížila. Moc ublížila. Tak to prostě v životě chodí… Jsou určitá pravidla a meze, přes které bys nikdy neměl přejít. A nám dvěma se to nepodaří změnit…“
Nic neřekl. Jen kývnul hlavou. Naděje se vytratila. Zůstali jen oni dva – strnule sedící vedle sebe, mačkající si dlaně a bez nápadu, jak a kam dál… Jen ten sžíravý pocit osamělosti a to nikdy nekončící ticho, jim naznačovaly, že z téhle bezvýchodné situace, nemůžou utéct tak jednoduše. A že to s největší pravděpodobností bude bolet…
„Musí to mezi námi opravdu skončit?“ přerušil ticho Matěj.
Kývla. I on přikývl. Smutně, odevzdaně… Nedokázala se na něj podívat.
„Můžu tě ještě naposledy políbit?“
Věděla, že to musí odmítnout. Nemůže se zase nechat stáhnout. Právě to ukončili…Jenže to bylo znovu silnější než ona. To, co ji k němu táhlo, bylo silnější než jakákoli racionální myšlenka, kterou vyslal její mozek. Cítila se jako závislá, jako kuřák, který se právě rozhodl, že přestane kouřit, ale tu poslední cigaretu si přesto zapálí…
Pomalu a vláčně souhlasila. Sednul si a přitáhnul ji k sobě. Jemně, ale dost silně na to, aby nemohla klást odpor. Usmál se na ni a pak zavřel oči. Jejich rty se dotkly. Nejprve se o sebe jen lehce třeli, ale po chvíli jim to opět přerostlo přes hlavu – a letmý polibek na rozloučenou přerostl ve vášnivé sbohem…
Když se od sebe odtrhli, byla celá růžová a roztřesená. Jako kdyby jí bylo patnáct a právě dostala svůj první polibek. Prsty se nevěřícně dotkla svých rtů…Nemohla uvěřit, jak dokonalý je. Nemohla přijít na to, proč s ní dělá to, co dělá. Proč její žaludek metá kotrmelce a ona nad sebou absolutně ztrácí kontrolu. Proč vypíná svět a žije jen pro něj, proč je v tu chvíli ta nejšťastnější žena na světě a nepřeje si nic jiného, než zemřít v jeho náručí právě v tento okamžik. Napadlo ji, proč tohle nikdy necítí s Tomášem…
I on se usmíval. Smál se a v očích mu plály plamínky. Byl šťastný jako ona. Nic ovšem netrvá věčně…
„Měla bych jít,“přerušila tu dokonalou chvíli a zvedla se. Jen s těžkým srdcem pustila jeho ruku. Věnovala mu pohled a utrápený úsměv a pak už se pomalu šourala ke dveřím. Nebe se proměnilo v peklo. Věděla, že jestli teď odejde, je konec. Už se to nikdy nevrátí. Tahle chvíle bude to jediné, co jí zůstane – a jen ve vzpomínkách.
Natáhla se po klice.
„Moniko?“
„Ano?“ otočila se rychleji, než zamýšlela.
„Přijdeš zase zítra večer?“
Bez zaváhání přikývla.
„Miluju tě“zašeptal k ní.
„Já tebe,“ odpověděla mu a tichounce zavřela dveře jeho pokoje.
S tlukoucím srdcem a po špičkách vešla do své ložnice. Tomáš spal. Položila se vedle něj, přikrývku si přitáhla až ke krku a oči upřela ke stropu. Věděla, že dnes zase nebude moct spát…