Dva jsou málo, čtyři moc?

Anotace: Povídka je o tom, jak dnešní době ne/fungují vztahy a jaké alternativní možnosti lidé volí.

Sbírka: Povídky psané životem

 

DVA JSOU MÁLO, ČTYŘI MOC?

 

 

I.

 

Když ráno otevřela oči, první, co uviděla, byla Sářina šíje a blonďatá kštice. Nahá potichu vylezla z postele do koupelny, aby přes sebe přehodila pruhovaný župan sahající jí těsně nad kolena.  Poté tiše zavřela dveře do ložnice.  Podívala se na hodiny, půl osmé. Čas na snídani.

 

V kuchyni postavila vodu na čaj pro sebe a na plotýnku postavila kávovar pro Sáru. Stihla ještě nakouknout do dětského pokoje. Nestávalo se tak často, že by Eliška spala tak dlouho. Většinou vyžadovala v tuto dobu již ranní pozornost a jídlo. Na stůl začala chystat tousty, šunku, marmeládu a nějakou zeleninu k zakousnutí. Slyšela, jak se otevřely dveře ložnice. Sára oblečená ve své noční košilce pustila rádio.   

 

„Dobré ráno,“ zívla a políbila Helenu na šíji.           
„I tobě brouku, dáš si taky toast?“   
„Jasná zpráva! Jé! Kafčo už je ready. No, ty seš poklad. Malá ještě spí?“ 
Helena přikývla a podala každé z nich jeden toust, které právě vyskočily z toustovače. Sára se do něj hladově pustila, zatímco ji Helena potutelně pozorovala        .
„Nějak ti vyhládlo,“ komentovala fakt, že první toast snědla suchý a hned na to dala rozmrazit další dva.        
„Je super, že malá ještě spí.“ 
„Jen to nezakřikni,“ Helena nechtěla ještě chvíli holčicí štěbetání slyšet, chtěla si vychutnat klidnou snídani.    
„V kolik máš sraz s Martinem?“ zeptala se Sára a utřela si pusu od borůvkové marmelády.
„V jedenáct v parku.“           
„Co máte v plánu?“ vyzvídala dál.   
„Nějaký jogging, večer možná kino a véča. Potkáme se zítra, jak jsme se domlouvaly, jo?           Dorazím do dvou po přednášce, aby sis mohla vyřídit vše potřebné v redakci.“  
„Domluveno jest,“ přikývla Sára s plnou pusou.      
„Halóóó,“ ozvalo se z dětského pokoje.       
„Jdu tam,“ vyskočila maminka.

 

„No, krásné ráno, tak jakpak ses vyspala, drobku?“ Helena zvedla svou tří letou dcerku do náruče a objala ji. Vzala ji do obýváku a společně si začaly hrát s jejími hračkami. Malá se najednou dostala do úžasné nálady, na mamku úplně zapomněla. Brebentila něco svým zvířátkům. Helča ji tiše pozorovala. Milovala ty okamžiky, kdy se Elza dostala do svého světa, vždy jí to připomnělo kousek jejího vlastního dětství. Najednou se jí vybavil okamžik, kdy zjistila, že je těhotná. Dělala doktorát, učila na univerzitě a její manželství mělo už asi půl roční krizi. Prvně to vypadalo, že se s příchodem mimča vše urovná, že jejich vztah dostane nový náboj a že spolu s Martinem najdou novou cestu a třeba si začnou i „více povídat. Nestalo se tak. Navíc první půl rok po narození Elzy byl neskutečný záhul. Příchod mrněte byl sice krásný, ale člověk si musel zvyknout na noční vstávání, celodenní péči a do toho ještě úklid domácnosti. Vaření, praní, kojení se stalo hlavními body dne. Helčin program se tak od základu proměnil. Najednou neměla tolik času věnovat se ani svému protějšku, ani sama sobě – vše se točilo kolem Elzy. Byla mnohem častěji podrážděná a více unavená. Výsledkem často bylo, že vtipy, kterým by se dříve zasmála, ji urážely. Člověk by neřekl, že i na srandičky je třeba nějaká ta energie. A když se jí Heleně nedostávalo, vznikaly ošklivé výměny názorů. Vztah už nebyl jenom o tom „já a ty“, ale najednou se vše skloňovalo jako „my“. Samotné jí tehdy bylo moc líto, že ač by je to škvrně a společné nové starosti měly sbližovat, spíše se vzájemně odcizovali jeden druhému. Cítila, že ač Martina má ráda a miluje na něm některé věci, přestává si ho vážit. Moc se jí ulevilo, když navrhl rozvod a ona se mohla s klidným svědomím i s dcerou přestěhovat ke svojí životní přítelkyni.     

Sáru znala vlastně od gymplu, byla jakýmsi jejím alteregem. Mohly spolu být i beze slov, jindy si dokázaly celé hodiny vykládat s lahví vína i do čtyř do rána. Když přišel okamžik rozvodu, Helena nevěděla co dělat, ve svých třiceti se cítila, že musí nést zodpovědnost za vlastní život, nechtělo se jí s miminem vracet k rodičům. Nabídku Sáry přijala s vděčným brekem. Ze začátku to moc nezvládala, byla náladová, zlá, někdy i na Sáru. Ta však vše trpělivě snášela, chtěla pomoci přítelkyni. S manželem se vídala jenom, když bral malou na procházky, někdy i celé víkendy. Rozhodně nechtěla být hysterka, co znemožní otci přístup k dítěti. Jednoho prosincového večera obě přítelkyně popíjely svařák a debatovaly nad ztroskotaným manželstvím Heleny.  
„Ach jo, ten ťulpas mi začíná chybět.“         
„Vždyť to ještě není ani rok, co ses rozvedla!“       
„Já vím, to je to nejhorší. Nechci se k němu vrátit, nedej bože si ho vzít. Pak se ten vztah celý tak nějak změní. Ale některé části života mi opravdu chybí, chápeš?“     
„Chápu.“
„Co s tím uděláme?“ Byla to spíše řečnická otázka, ale Helena zaregistrovala, jak Sáře blýskla očka. Bydlely spolu už skoro rok. Znaly se víc jak deset let. Ten večer navíc dohromady vypily skoro tři litry vína. Tak začal jejich lesbický vztah.

 

Z myšlenek Helenu vytrhla Elza, která mamince zamávala panenkou před očima. „Povídej!“ žadonila na ní, aby hrála divadlo s hadrovou hračkou. V tom však Sára přinesla Eliščino ranní mlíčko, a Helena se tak mohla vrátit zpět do vzpomínek.    

 

 

Druhé ráno bylo velmi rozpačité. Probudily se s příšernou bolestí hlavy, neboť vypily tolik vína, že by následky nebyli jiné, ani kdyby předešlého dne popíjely ten nejlepší pozdní sběr. Prvně ani jedna nevěděla kam s očima, pak se ale Sára rozřehtala na plné kolo. Helena konečně našla odvahu se k ní otočit.        

„Tak takový úlet jsem ještě neměla,“ konstatovala Sára s podepřenou bradou.     

Do oběda nevylezly z postele a jen si povídaly o tom, co se stalo a co to pro ně do budoucna znamená. Vylezly jenom, když poslíček přinesl pizzu.
„Vždycky jsem to chtěla zkusit. A od té doby, co bydlíš se mnou, mě to lákalo čím dál více,“ přiznala Sára.    
„Mě to napadlo asi až, když jsem se k tobě nastěhovala, ale mluvit o tom mi přišlo naprosto…“
„..šílené!“ uchechtla se Sára. 
„Bude to nějak klapat?“        
„Klapat, neklapat,“ mávla rukou Sára. „Jsme přítelkyně už dost dlouho na to, abychom si řekly, když nám něco bude vadit nebo nevyhovovat, ne? Hlavně žádnou přetvářku, ano? Víš, že jsem na ni alergická. Při nejhorším se může stát, že tě vykopnu, když začneš špatně umývat hrníčky.“
„No doufám, že ode dneška nebudu po bytě sbírat tvoje špinavé tangáče.“          
Obě se tomu zasmály, ale Helena se osmělila a vyslovila ještě jednu svoji obavu.
„Ty Sáruš, víš, jak fungoval můj vztah s Martinem…“       
„Haha, no worries! Nejsem majetnická a navíc, ani jedna z nás neví, co z toho bude. Nechejme tomu volný průběh.“           
„Dobře,“ ulevilo se Heleně.

 

II.

 

 

 

Kupodivu to celkem klapalo. Obě poznávaly něco, co doposud nezažily. Taky se párkrát pěkně ostře pohádaly, obsah hádek se však změnil. Už to nebylo ‚kams dala mojí rtěnku‘, ale ‚pročs nekoupila chleba‘ nebo ‚to jsi nemohla vyprat‘? Každá „debatérie“ ale krásně pročistila jejich vztah. Navíc neztrácely schopnost povídat si i dále jako „pouhé“ kamarádky. To byla jedna z věcí, která Heleně bolestně chyběla v manželství s Martinem.           

 

Po nějaké době začaly uvažovat, jak se vypořádat s tlakem společnosti. A podle filozofie Sáry tomu jednoduše nechaly volný průběh. Heleniny rodiče byli na „netradiční“ životní styl své dcery zvyklí již z dřívějška, a přesto, že Sáru vídali často, sdělení, že jsou teď něco jako partnerky, je rozhodně zaskočilo. Probírali to tenkrát nad skleničkou vína a dobrým sýrem.     
„A co, však žijem v 21. století, ne?  Být in nebo out, vše je dnes povoleno,“ mrknul na ni táta a ona tehdy pocítila obrovskou chuť ho obejmout. Udělala tak při odchodu. Někdy měla pocit, že by ji nepřestal milovat, ani kdyby spáchala sériovou vraždu.     

 

Na univerzitě měla status „rozvedená“, tedy hetero. Kdyby se někdo ptal na její sexuální orientaci, asi by šla s pravdou ven, nikdo se však neptal. Nejbližší kamarádi byli jejím lesbickým vztahem lehce zaskočeni, ale po čase to přijali.

 

 

Helena se v průběhu života naučila neřešit, co si ostatní lidé kolem ní myslí. Život byl pak najednou jednodušší. Oprostit se od předsudků a kritiky jiných a člověku se hned lépe dýchalo. Navíc tím, že se Sárou začaly chodit, se nic nezměnilo na její společenské povaze, díky které ji její přátelé měli tak rádi.          

Profese obou přítelkyň  se daly  optimálně skloubit s se starostí o Elzu. Nechtěly do těchto záležitostí tahat stát, navíc právní legislativa v tomhle směru nebyla vůbec dotažena do konce. Helena učila několikrát do týdne na univerzitě, to byla s malou Sára. Sára pracovala v redakci, takže si mohla vzít práci domů, nebo ji naplánovat tak, aby to vyhovovalo oběma. Sára milovala každé hlídání malé Elišky. Neměla problém malé dělat něco jako „druhou mámu“. Mrzela ji však jiná věc.   Když hlídáte kamarádčino dítě, která u vás po rozvodu bydlí, nedočkáte se v práci jiného označení než lesba. Tento labelling vlastní osoby, jí nevadil tak, jako tón tón hlasu, kterým kolegové toto slovo vyslovovali. Cítila mírně pejorativní nádech a bylo jí to líto. Nepochybovala, že se pro řadu kolegyň potvrdila jejich teorie, neboť Sáru nikdy neviděly s žádným mužem.          

 

Heleně soužití se Sárou přineslo novou chuť do života. Byla stále usměvavá, energická – zkrátka šťastná mamina. Martin si této změny po nějaké době všimnul a pozval ji na skleničku. Helena šla s pravdou ven. Bývalí manželé se začali stýkat častěji. Helena si musela přiznat, že ač byla se Sárou spokojená, byla více zvyklá na vztahy s muži než se ženami. Jednou večer, když Elza usnula, pocítila potřebu si o tom se Sárou promluvit. Řekla jí, že jí chybí mužské objetí a sportovní víkendy, které s Martinem dříve podnikali. Sára první úplně zvadla. Helene, vědoma si toho, že by si to mohla Sára vyložit tak, že jí chce opustit rychle pokračovala.

 

„Nechci od tebe odejít, jenom tě žádám o dovolením se s Martinem vídat a trávit s ním nějaký čas. Jako s…řekněme milencem.“     
Sára beze slova odešla do baru a vrátila se s Jaggermisterem a dvěma skleničkami.          
„Věděla jsem, že tenhle okamžik přijde. Ale bude mi chvíli trvat, než si na tu představu zvyknu. Do teď jsem tě měla celou pro sebe,“ řekla, zatímco nalévala dva velké panáky.
„Já vím.“        
„Ale nemůžu ti bránit, tak jsme se domluvily. Uvidíme, co se stane.“       
Helena mlčela. Byla zmatená, nevěděla, co chce. Věděla jen, co nechce – natrvalo se vrátit k manželovi. Zároveň ale toužila zase s ním něco podniknout a některé ráno si společně objednat k snídani tu báječnou čínu.       
„Tak na začátek našeho ještě bizardnějšího vztahu,“ pronesla přípitek Sára.                     
Helena zvedla skleničku a podívala se Sáře do očí. Nedokázala popsat své pocity k této ženě. Byla to láska, přátelství, obdiv a úcta. Která jiná by na něco takového přistoupila. V době, kdy takovýto životní styl není úplně košér. Luply do sebe panáka a Helena řekla:
„Neboj, nechci z tebe mít chůvu na hlídání!“          
„Neboj, klidně můžeš, vždyť víš, že jsem si Elzu úplně zamilovala.“         
„Jsi poklad! V tom případě okamžitě zneužiju tvé náklonosti a oznamuju ti, že jedu na víkend na hory.“          
„Užijte si to,“ popřála jim Sára.        

 

 

Ten víkend byl jeden z nejbáječnějších, jaké kdy zažila! Bylo to neuvěřitelné, zase si s bývalým manželem dokázali otevřeně povídat. Vzpomněla si na všechny ty vlastnosti, pro které se do něj v jednadvaceti zamilovala a které po několika letech už nedokázala vidět a byla za to na sebe strašně naštvaná. Taky si uvědomila, jak jí chybělo silné mužské objetí. Naprosto fascinována si užívala jejich víkendovou túru po hřebenech hor. Tolik to potřebovala. Když se ji Martin v neděli zeptal, jak to bude dál, byla naprosto upřímná.
„Martine, nevrátím se k tobě. Mám příliš velký strach, že by to po nějaké době zase bylo tam, kde jsme skončili při podepisování rozvodových papírů“  
„Já vím. Jen jsem chtěl nastavit určitá pravidla, nebo se pobavit o tom, jak to bude dále fungovat. Chci dál vídat tebe i Elišku!“        
„Já taky, co rodinný oběd ve čtvrtek v jednu?“       

 

 

 

III.

 

 

 

 

 

„Tak já fičím, mějte se tady krásně princezny, moje,“ Helena poslala vzdušný polibek Elišce a Sáře a pak vyběhla z bytu ve sportovním. Před bytem nasedla do auta a odjela s Martinem do jejich oblíbeného parku.

 

Sára Elzu oblékla a šla se s kočárkem projít po městě. Míjela přitom řadu dalších maminek a těhulí. Poslední dobou moc toužila po vlastním mimču. Elišku milovala nade vše, ale zůstávala nohama na zemi a počítala s možností, že její vztah s Helčou může kdykoliv skončit. Moc si nedokázala představit, jak by se pak vyvíjel její vztah s Eliškou. Z právního hlediska na ni neměla žádný nárok, ač se z větší části na výchově podílela i ona. Navíc si taky uvědomovala, že čím bude Elza starší, tím bude její vztah k ní komplikovanější na vysvětlování. Na druhou stranu se na to těšila. Vždycky byla ráda jiná. Věděla však, že v okamžiku, kdy půjde Elza do školy nebo do školky,  může přijít boj proti „normálním rodinám“ s maminkou a tatínkem, který by mohl připomínat ten s větrné mlýny - ale byla ochotná to zkusit.      

 

Toužila po vlastním dítěti. To by ale znamenalo mít pravidelný sex s mužem. A do toho se jí moc nechtělo. Sára byla krásná žena. Střední postavy, blond, středně krátké střapaté vlasy. Její obličej byl vyrovnaný a modré oči přátelské. Asi by neměla problém si někoho nabrnknout, nebo zkusit pár náhodných úletů a čekat, jestli se zadaří. Měla však jiný problém.  

V patnácti, když byla na základce, ji nějaký úchylák, znásilnil při cestě domů z čajovny. Nikdy ho nenašli, protože ho taky nikdo nikdy pořádně nehledal. Počkal si na ni na rohu ulice a zatáhl ji do křoví. Bylo to tak nečekané, že se nestihla bránit. Všechno okamžitě řekla rodičům, policie ale nic nesvedla. Měla dlouhou dobu psychické problémy a pak jen krátké vztahy, které většinou skončily v okamžiku, kdy se očekávalo, že už dozrál čas, aby spolu mohli začít spát. První člověk, se kterým si o tom kdy dokázala otevřeně promluvit, byla Helena. Jen díky ní se odhodlala k několika pokusům o sexuální nárazovky na jednu noc. Helena trvala na tom, že musí zjistit, že sex je fajn. Vlastně spíš droga, jak s oblibou říkala. Sára ho však byla schopná provozovat jen s dostatečným množstvím promile v krvi. Na výšce své snahy vzdala a začala randit s ženami. Tam její zkušenosti nebyly tak negativní. Možná by mi nějaký psycholog pomohl překonat to trauma. Napadlo ji, když utírala Elišce zapatlanou pusu od přesnídávky.           

 

 

 

IV.

 

 

Helena a Martin si dali obvyklé kolečko běhu a pak v posteli. Helena si pak odskočila na univerzitu odpřednášet svou připravenou hodinu a se svým ex potkali se znovu na obědě.   
„Jak se má Eliška?“   
„Roste jako z vody. Dneska ráno úžasně povídala a hrála si přitom se zvířátky.“  
„Nechybí ti někdy, že spolu všichni tři nesedíme jako rodinka po ránu v obýváku a nepopíjíme idylicky kafe?“
„Sem tam mě to napadne, ale pak začnu přemýšlet, jak dlouho by nám to vydrželo a za jak dlouho bys mi začal být nevěrný. Tak si řeknu, že je to takhle pro Elzu lepší.“         
„Ta nejtěžší část výchovy nás asi teprve čeká.“       
„Rozhodně. Myslíš, že bude zapotřebí konzultace s psychologem, až bude větší, aby ji to nějak nepoznamenalo?“           
„Možná, nedávno jsem četl celkem zajímavé studie o výchově dětí v gay a lesbických rodinách. Pošlu ti to.“   
„To udělej, ráda si to přečtu, když už jsme si ten náš vztah takhle zkomplikovali. Jak se má Jana?“        
Jana byla Martinova přítelkyně, typická „friend with benefits“, jak jí rád říkal.
„Včera jsem s ní mluvil, stýská se jí. Měla toho teď hodně v práci a navíc se zrovna nějak pohádala s manželem.  Ale na rozvod to prý stále nevidí, a tak jsme se domluvili, že se potkáme koncem měsíce na chatě.“ 
„Rozvede se někdy? Přijde mi, že je v tom manželství spíš nešťastná.“
„Asi je, ale váže ji společná firma s manželem, mají to složitější. Celý rodinný kmen je provázán prachama a akciemi. To je její věc, já bych jí stejně manžela číslo dvě dělat nemohl. O takovou roli bych nestál. Jednou jsem selhal – pamatuješ? Nic pro mě.“       
„Pamatuju, radši se fakt neangažuj. Jsi báječný otec, skvělý milenec, ale manžel na baterky,“ souhlasila s ním Helena.           
Martin potěšeně přikývl, když mu dala najevo, že to vidí stejně.
„Co Kryštof, jste ještě v kontaktu?“
„Jasnačka! Letím příští týden na konferenci do Londýna, tak se asi potkáme tam. Teď jsme byli v kontaktu spíš přes e-maily. Měl toho hodně, ale strašně se těším, až si dáme vínko a filozoficky pokecáme o životě, o tom, co běží v kině a co četl. “       
„Jo, na to já jsem nikdy moc nebyl.“
„To tedy ne,“ ušklíbla se Helena. „Ale vyřešili jsme to elegantně, nemyslíš?“                   
„Ale taky nám to chvíli trvalo.“
„Tobě však kratší dobu. Já byla nešťastná, ty sis našel milenku. Výsledek? Já byla dvojnásobně nešťastná. Ale dneska s odstupem času ti musím říct, děkuji. Tvá nevěra vlastně byla báječnou inspirací posunout vztah do jiné roviny.“          
„Hmm, no nech si tohle přednášení pro Krise,“ usmál se pobaveně Martin. Vypadal spokojeně.
„OK, ale v posteli jsi stejně větší ESO ty,“ spiklenecky mrkla a koukla na hodinky. „Musím jít, Sára potřebuje do kanclu.“         
„Můžu ve středu vzít Elišku ven?“   
„Jasnačka, kdy si pro ni přijdeš?“     
„Rád bych už v úterý večer.“
„Počítám s tím,“ kývla Helena a políbila svého bývalého manžela na rozloučenou.          

 

 

 

V.

 

Sára už nervózně stepovala ve dveřích, když Helena dorazila. Měla strach, že chytne tu největší špičku a nedostane se do práce včas.  
„Jak bylo?“ potlačila podráždění z půlhodinového zpoždění.         
„Promiň, že jdu pozdě,“ objala ji Helena „Bylo dobře. Bývalí manželé jsou opravdu úžasní milenci. Povykládám ti to večer. Pizza, víno, film?“      
„To zní úžasně! Tak zatím.“

 

Helena si vzala knížku a vešla do obýváku. Rozečetla Larssonovu trilogii a ví, že jí to nedá spát, dokud ji nedočte. Malá naštěstí odfukuje po nedělním obědě. Po hodině se rozhodla zkontrolovat si poštu. Vyskočí na ni vzkaz od Krise.

 

 

 

Tak ve čtvrtek! Máme rezervaci jako vždy. Vyzvednu tě na letišti. Líbá tě, K

 

 

 

 

 

Druhý den Helena odjíždí na konferenci do Londýna. Malá je u otce, a pokud se cokoliv zkomplikuje, zastoupí ho babička. Když letadlo přistane v Anglii, přistihne se, že už se strašně těší na vůni růží.

 

Kris tam čeká jako obvykle. Sekne mu to! Černé kalhoty, světle modrá košile s polodlouhým rukávem a malým pugétem růží. Helena nechá kufr kufrem a rozběhne se ho obejmout. Neviděli se měsíc od jeho poslední návštěvy v Česku. Chyběl jí. Sice si párkrát povídali přes Skype a popíjeli k tomu sklenku vína, ale to pořád není úplně ono. Chris ji políbil na přivítanou a zeptal se, jaká byla cesta.           
„Nekonečná!“ usmívá se Helena.     
„Máš hlad?“   
„Že se ptáš!“  

 

Hodí si věci na hotel a pak pěšky dojdou do nedaleké restaurace, která je jejich oblíbená. První hodinu si povídají o tom, co je u nich nového. Helena vykládá o Elišce, jak rychle roste. O Sáře, že si ještě nikoho nenašla, i o Martinovi, že všechno krásně klape. Kris se zase svěřuje, že teď trošku bojuje se svými dvěma pubertálními dcerami, ale naštěstí má podporu manželky, tak to snad nějak zvládnou. Po hodině vzájemného zjišťování, co se za ten měsíc událo nového, se rozhovor začal stáčet do méně hmatatelných vod. Jako obvykle začali filozofovat. Nad životem a nad tím, jak by se všem snadně žilo, kdyby veškeré teorie byly převedeny do praxe.       
„Alespoň my jednu z nich převádíme do skutečnosti, ne?“
„Myslíš polyamorii alias vztah s více partnery, který není založen pouze na sexuální rovině? No, to každopádně,“ souhlasí Helena.

 

„Ano, myslím polyamorii. Kritici by řekli možná přiznaná nevěra? Je to až směšné, že lidi kolem líp pochopí, když budeš chtít aplikovat realismus na mezinárodní vztahy, než náš milostný několikaúhelník.“        
„Svatá pravda, ale už to nějaký pátek trvá a klape, ne? To, co si o tom myslí ostatní, nám může být, víš kde. My se alespoň nepodvádíme za zády. I když spousta mých kolegů si stejně myslí, že to, co dělám, je nevěra. Je mi to fuk. Navíc, když si člověk chce něco myslet, tak mu to nevyvrátíš.“     
„Jo, jo. To je jako, když děláš nebezpečný sport. Ty víš, jak to funguje a že pravděpodobnost, že umřeš na padáku, je mnohem menší než, že se nabouráš v autě a nestačíš říct ani ámen. Stejně tě lidi vidí jako sebevraha.“   
„Už si život bez našich sebevražedných hovorů ani nedokážu představit,“ souhlasila Helena.

 

„Rozhodně, je to super pocit moct si s tebou zajít na víno a nemuset si vymýšlet, že jsem šel s kolegou na panáka.“           

 

To bylo přesně ono! Helena si vzpomněla na okamžik, kdy zjistila, že Martin má poměr. Nevěděla co dělat. Hysterčit, rozejít se, přejít to. Věděla, že chyba byla i na její straně, že byla často protivná a podrážděná a že se tak Martinovy do velké míry odcizila. Nejvíce ji štvaly dvě věci. Za prvé, že jí Martin lhal! Kde byl a s kým byl. Nenáviděla lži, hnusily se jí. Druhá věc, která ji mátla, byla, že Martin byl najednou daleko víc v pohodě. Vyrovnanější, usměvavější, bral věci víc s nadhledem a i záležitosti, které ho normálně vytáčely, přešel mávnutím ruky. Chtěla to taky umět, nebo alespoň do okamžiku, než zjistila, že je za tím jiná žena.

 

Po několika nocích s papírovými kapesníčky a večerech strávených u Sáry se rozhodla bod A i B vyřešit. S Martinem se sešla, řekla mu, že už od něj nikdy v životě nechce slyšet jedinou lež a nabídla mu otevřené manželství. Martin byl konsternován, ale řekli si, že to zkusí.

 

Helenina hlava najednou udělala klik a mysl jí přeladila na jiný kanál, který zrovna vysílal tehdejší snahy o vyjasnění fungování otevřeného vztahu s manželem.

 

„Budeme se muset dohodnout na určitých pravidlech,“ řekl tenkrát Martin.
„Taky se s tou ženu nechci nikdy potkat.“   
„Přesně tak, ale zároveň bych byl rád, kdybychom společně sdíleli i ty zážitky, co budeme mít s tím druhým partnerem.“    
„Myslím, že máme stejný názor na věc!“     

 

Neuměli v tom ale moc chodit. Nejhorší pro Helenu byla první vlna žárlivosti, která přišla vždy, když od dní její manžel odcházel za ženou, se kterou  přechodně žil. Pak si ale uvědomila jeden prostý fakt: „Vždyť Martin není věc! Nemůžu ho jednoduše vlastnit!„ Chvíli to trvalo, než tomu uvěřila. Žárlivost rovná se chtít toho druhého vlastnit, což není možné! Vztah nemůže být založen na majetnických sklonech – zvlášť v době, ve které žijeme. Musí tam být tolerance, porozumění a v neposlední řadě nějaké společné aktivity. Tehdy pocítila obrovský pocit úlevy.           

 

Do toho potkala Krise a k jejímu překvapení už tyhle svízelné emoce nepocítila. Zbavila se jich a zjistila, že se jí lépe dýchá. Život byl najednou o dost jednoduší. Mohla být se dvěma lidmi, které měla ráda. Každého trošku jinak, neboť každý jí dodával něco jiného. Oba však byli nepostradatelnými kolečky v jejím životě a jen těžko si dokázala představit, že by se musela rozhodnout pro jednoho z nich.       

 

I když s Martinem sdílela vše týkající se jejího milence Krise, občas se pohádali. Měla pocit, že ona konečně dokázala akceptovat, že není ta jediná v manželství, ale že svého muže sdílí s jinou. Pro Martina to byla novinka, kterou nezvládl ukočírovat. Skončilo to rozvodem.  Helena by dnes spíše řekla, začalo to rozvodem! „Nic bych neměnila,“ uvědomila si Helena.      

 

Po rozvodu se s Kryštofem nepřestala vídat, nejčastěji se potkali na nějaké z univerzitních konferencí. Našla v něm oporu, milence i přítele, který naslouchal jejím snům. Kontakty s Martinem omezila na domluvy točící se kolem Elišky   .

 

Emoce vztažené k ex-manželovi byly rozporuplné. Na jednu stranu měla pocit, že vlastně on ji dohnal k něčemu, co ona z počátku ani nechtěla. Akceptovala jeho milenku a našla si také člověka, který Martina doplňoval. Stejně to nepomohlo. Cítila hněv, vztek, zradu a křivdu. Mimo své partnerské trable však měla ještě jeden obrovský stimul, který jí dodával sílu, a tím byla její dcera. Věděla, že právě za ni je Martinovi vděčná, až se jejich vztah z jakýchkoliv důvodů nevydařil. Pokaždé, když to mrně sevřela v náručí, cítila, že mu odpouští. Starost o jejich společné dítě pro ni byla lepší terapií, než samotný psycholog.

Paradoxně až jako oficiálně rozvedeným jim zase zpětně došly, ty věci, které oba jeden od druhého potřebovali. Postupně zjišťovali, že ač nedokázali žít jako spořádána rodinka ve třech, nemohli si říct navždy sbohem.         

Na Martinovi jí vždycky chyběla spousta věcí. Ještě za mlada, když spolu randili, jí chybělo jen takové to bezduché tlachání o životě o tom, co bude a nebude nebo jak by mohlo být. Martin na tohle ale moc nebyl. Byl realista, žil tady a teď, ve stylu „těmahle kravinama mě nezatěžuj“. Tak ho tím zatěžovat přestala. Našla si člověka, který měl rád filmy, co Martin nesnášel, který si rád povídal, chodil do divadla a muzea. Helena taky milovala tanec a s Krisem si každý večírek báječně užili.    

Jen málo lidí polyamorní vztahy kolem sebe plně akceptuje, minimum je ochotna je alespoň tolerovat – podobně jako gaye a lesby. Většina vztahů dá přednost tomu, že jsou s partnerem nespokojeni. Ze vztahu se stane zvyk. Pod nánosem rutiny se navíc často skrývá nejenom strach, začít hledat někoho více vyhovujícího, ale také strach začít zase doopravdy žít. Oba partneři se potom utápí v nikdy nekončících snahách změnit toho druhého k obrazu svému.  Pak vznikají zbytečné hádky, protože „ty se mnou nechceš jít na ples“. Ano, tolerance je ve vztahu základ. Pokud ji však poskytuje pouze jeden z partnerů, nemůže to skončit jinak než ubíjejícími výčitkami, nevěrou nebo i rozvodem.       

Jindy si ženy stěžují na své polovičky nad sklenkou vína svým kamarádkám, namísto aby partnerům do očí řekly, co si myslí, co je žere.  Helena byla dnes přesvědčena o tom, že z milence by se ve stáří měl stát především přítel, který bude ochoten poslouchat její výtky ne v domnění, že chce svého partnera měnit nebo buzerovat, ale protože skrze jemnou kritiku se podle ní dá vybudovat pevný vztah, kde se jeden druhému nebude bát sdělit, co si myslí. Jak chcete s člověkem sdílet sny, když mu neumíte říct, tohle mi vadí, nebo tuhle kravatu si fakt neber.  Věděla, jak lehce se o tom přemýšlí a jak jiná je potom realita. Helena si vzpomněla na vášnivou hádku kvůli nepřiměřené intonaci hlasu!

 

„Musíš to říkat takovým tónem?“ vybouchla tenkrát.         
„Jsem se tě úplně normálně zeptal, kde máme čisté kapesníky!“    
„No to teda moc normálně nebylo,“ ohradila se tenkrát.     
„Ne?“ ušklíbl se.        
„Ne! Bylo to, jako bys říkal, to nejsi schopná za celý den vyžehlit ani pár kapesníků, abych měl pár čistých do práce?“         
„Ano, ano – sama jsi to řekla – tak to ZNĚLO!  Ty si zase jen něco domýšlíš!“
„Aha, jasně, takže já jsem nakonec ta špatná?“       
„Prosím tě, už musím jít. Mám ti dát písemnou žádost, protože se tě podruhé bojím zeptat, kde máme kapesníky, aby to „nějak nevyznělo“.“          
„Kup si dole v trafice papírové,“ odsekla Helena a práskla dveřmi od koupelny.

 

 

 

Klik! Z jejích vzpomínek, které byly bezpečně uloženy navždy v její hlavě, jí probrala vůně pečeného masa. Číšník donesl večeři. Vrátila se zpět do přítomného okamžiku. Ke stolu, kde seděla s Kryštofem. Měli před sebou ještě dezert, tanec a společnou noc.

 

 

 

VI.

 

 

 

Sára už hodinu seděla v kavárně na letišti. Přijela v předstihu pro případ, že by na silnici byla nějaká komplikace. Podle informační tabule Helena už přistála a teď asi čekala někde u pásů, než jí přijedou zavazadla. Těšila se na ni. Byla ale v jakési rozporuplné náladě. Nevěděla, jestli to bylo deštivým počasím, nebo tím, že v posledních dnech hodně přemýšlela o svém vlastním životě. Ráno si při pohledu do zrcadla položila na pohled jednoduchou otázku: „Jsi šťastná?“ Při oblékání Elišky si uvědomila, že si nedokáže odpovědět. To ji vyděsilo.

Když se nad tím při jízdě autem zamýšlela, neměla vlastně žádné starosti. Byla zaměstnaná, nemusela žádnému chlapovi prát ponožky, ani splácet hypotéku. Veškeré závazky, které měla vůči Heleně, se daly šmahem ruky opustit – byla svobodná. Nebylo to právě to, co jí nevyhovovalo?    

Sára pozorovala malou Elišku, jak si hraje v dětském koutku. Byly tam i starší děti, které už lítaly z jednoho konce hřiště na druhý. Elzo, jsi moje inspirace i moje brzda. Závidím ti, že ti ke štěstí stačí kuličky, skluzavka nebo bublifuk. Přála bych si, abys to uměla, i v okamžiku, kdy se od tebe bude vyžadovat, aby ses chovala dospěle. Já jsem se díky tobě naučila radovat se z toho, že cáká voda, že jsem dala koníkovi mrkev, že jsem se projela tramvají. Ale bez tebe? Bez tebe bych zapomněla, jaké to je vychutnat si jedinečnost okamžiku! Proč brzda? Vedle toho, že nám s tebou ujíždí všechny tramvaje tak taky vidím kolik je s tebou trampot. A to mě vede k zamyšlení, jestli bych se dokázala plně postarat o takovou vlastní Elišku, jako jsi ty. Sama? Nebo dokonce ve DVOU?! Bylo by fajn, kdybys byla jednou teta, ne? Snad bys snáz pochopila tyto moje myšlenkové pochody.

Eliška proběhla kolem Sáry, jakoby její myšlenky fungovaly jako magnet.
„Pojď se napít,“ hrála Sára roli zodpovědné matky.
„Sálo ne, plošííím!“ vymanila se holčička z jejího stisku a utíkala zpět za dětmi. Do toho imaginárního světa plného her a úsměvů, kam si dospělí sami zavírají dveře. Vyrostou, zapomenou a v určitém ohledu zhloupnou, a strašně se diví, že je k sobě dítě do toho světa nepustí. Závidím ti ten krásný svět. Taky se tam sem tam snažím vrátit, ale už to neumím tak spontánně jako ty.          

Sára o Elišce po celou dobu, co čekala, nad hrnkem kávy nevěděla. Hlavou se jí honily myšlenky o tom, co z Elišky jednou vyroste za osobnost, a jestli bude u toho, až dospěje. Dost legrační, když pořádně ani nevím, kdo vlastně jsem já sama. Jaká asi budeš? Povahově? Budeme si rozumět?     

V tom okamžiku Elza sjela po břiše na skluzavce hlavou dolů a Sára tak dostala svoji odpověď.  Budeš střelená, myslí, že si budeme rozumět!          

Jaká bych asi byla mamča? Dokázala bych si udržet odstup a nezmagořit ze všech těch povinností? Mám strach, že by mě to maximálně pohltilo a já začala ztrácet sama sebe. A spoléhat se na něčí pomoc? Vždyť v případě mě a Helči to funguje, tak proč by mi to nemohlo vyjít doopravdy? Copak to s Helenou není doopravdy?           Sárou najednou projel nepříjemný pocit. Najednou pochopila, odkud to její váhání o štěstí pramení. Záviděla Heleně. Měla jaksi pestřejší život. Z velké části díky ní. Do dnešního dne si Sára myslela, že jí to nevadí, že jí to tak vyhovuje. Došlo jí však, že se chová jako zbabělec. Zbabělec, který se bojí riskovat a žít naplno se vším, co do toho patří – partner a děti? Nemusí tam patřit, ale ona to chtěla! Helena byla jen jakási náhražka za rodinný život. Eliška byla panenka, díky které si zkoušela roli matky.
„Sálóó, já tě mám tak láda,“ Eliška k ní najednou přiběhla a objala jí. Jakoby se s ní chtěla podělit o euforii z báječné jízdy na sotva dvoumetrové skluzavce. Stiskla jí a odběhla zase zpátky k dětem. 

Sáře vyhrkly do očí slzy. Rozhlédla se po okolních stolech. V letištní kavárně s dětským koutkem seděli převážně ženy. Také ji asi okolí považovalo za maminku toho drobného špunta. Partneři těch žen asi taky brzy přistanou. Přiletí z Japonska, Ameriky nebo Španělska. Domů přivezou peníze a radost z toho, že zase vidí svoji rodinu. Ale ona? Na koho čekala? Na kamarádku? Přítelkyni? Nebo jenom matku Elišky. Tvoří rodinu? Co vlastně sakra jsou?

K vedlejšímu stolu došel muž, políbil sedící ženu a začali si povídat. Proč mě ten kretén musel kdysi znásilnit? Třeba bych teď čekala na nějakého fajn chlapa a ne na Helenu, která je moje ani nevím co…?!!!

 

„Ahoj,“ ozval se Helčin hlas a Sára si náhle uvědomila, že ztratila pojem o čase.
„Ahoj, vítej zpátky, jak bylo?“ ptala se Sára a otírala si rozmazanou řasenku, kterou tušila, že má všude kolem očí.           
Helena až nyní uviděla uslzenou tvář Sáry a její úsměv a radost z toho, že vidí svou milovanou partnerku zmizel, jako mávnutím kouzelného proutku.
„Co se stalo!“
„Ale nic, blbej den. A asi i hormony do toho. Rudá armáda se blíží,“ snažila se Sára svést své slzy na menzes. 
„Nekecej a vyklop to,“ odmítla Helena Sářin argument, který považovala za naprosto absurdní. Se Sárou navíc byla zvyklá vše řešit naprosto upřímně.    
„Neřeš, o nic nejde, běž se přivítat s malou,“ odbyla jí Sára.          

 

Helena se zarazila. Výrok „neřeš“ nesnášela, protože věděla, že ho v manželství používala nejvíce tehdy, když v sobě něco dusila a nevěděla, jak to vyslovit před ex-manželem nahlas. Zamyšleně vstala od stolu a šla obejmout Elišku a obout jí boty. Sára toho využila a zmizela na záchod. Opláchla si obličej a podívala se na sebe do zrcadla. Nadechla se a pokusila si srovnat myšlenky. CO CHCI?        

Vrátila se do kavárny, kde Helena mezitím zaplatila účet a oblékla malé mikinu a podzimní bundu.       
„Jsi v pořádku?“        
„Jo, jo,“ odpověděla bezduše Sára. Najednou měla pocit, že k těm dvěma nepatří. Ne, nejsem.
„Otevřeme si večer víno a popovídáme si o tom, co se ti honí hlavou, jo?“ pohladila Helena Sáru po obličeji.   
„Můžem,“ odpověděla Sára a po tvářích se jí rozkutálely nové slzy, protože věděla, že tohle si bude muset vyřešit sama.

 

Helena vyhodila Sáru v bytě a odjela s Eliškou k prarodičům. Sára se pustila do korektury článků, ale nemohla se soustředit. Zapnula internet a do googlu napsala jedno jediné slovo: psychoterapeut. Vyjela ji strašná spousta odkazů, kterými se postupně proklikala. Našla ženu, která ji připadala sympatická jednak podle fotky, jednak podle životopisu, který měla na webu. Nechala se vést intuicí a objednala se na devátou dalšího dne.

Bylo to paradoxní. Vždycky s Helenou dělaly legraci z lidí, co platí jiným, aby poslouchal jejich problémy. Najednou se ale potřebovala vyzpovídat někomu, kdo jí není tak blízký a nezná ji tak důkladně jako Helča. Potřebovala objektivní názor z odstupu. Měla trochu strach, jak na ni žena bude nahlížet, až zjistí, že je lesba, a tak ještě nebyla rozhodnutá, jestli bude otevřeně mluvit o své sexuální orientaci. Ze své vlastní zkušenosti věděla, že se chování lidí k ní promění, když jim otevřeně oznámí, že je lesba. Jedno ale věděla – měla chuť na jarní úklid! Ne v bytě, ale ve vlastní hlavě a životě. Chvíli přemýšlela, jestli Heleně o své návštěvě psycholožky řekne. Pak se rozhodla, že to neudělá. Nevěděla proč, ale cítila to tak. Buď jí konzultace s odborníkem pomůže přijmout její vztah s Helenou, nebo třeba najde i sílu najít si jiného partnera a třeba jednou mít rodinu. Tak či tak v tom cítila začátek něčeho nového.