Když sny přejdou v skutečnost

Anotace: Krátká povídka o dvou lidech, kteří si tajili to samé.

Spadla jí peněženka, nevěděla o tom. Šla dál jako by se nechumelilo, vždyť přece spěchá. Musí stihnout vybrat, pak nakoupit, pak ke kadeřnici, vrátit knížky do knihovny a chtěla jít ještě ven! Jak to má asi tak stihnout…
Nezměnila se, pořád jí něco padá a ještě pořád nic nekontroluje. Zvedl jí to, i když se už dlouho nebavili. Ale co jí má říct? Nic, rozhodl se, že nic.
Stála u dveří, už dlouho chtěla, aby si s ní aspoň povídal, dlouho si představovala, jak ji znovu drží. Věděla, že jedna noc nic neznamená, ale jí se vryla do paměti. Byl starší, nečekala nic. Taky co by měla? Asi si chtěl jen užít…
Vzal za kliku. Otvírá a zas… zrovna se otáčela, když zjistila, co ztratila, a… ty oči… tmavé… vždy mu dávaly zabrat, však dnes mu přímo probodávaly srdce. Říkal si: „Jen jí ji dám a jdu! Jen jí ji dám a jdu! Jen… Když ty oči… úsměv…“ Co má dělat? Nebyla přímo nádherná, jen si prostě nemohl pomoct. Řekl ahoj a podal jí ztracenou peněženku. Usmála se. Nevěřil, že může být něco tak zářivého, jakoby se celá místnost najednou zdála barevnější.
Smála se. Bez rozmyšlení se smála. Stál před ní. Byla to jen peněženka, kvůli čemu za ní přišel, ale může ho vidět. Jeho přihlouplý škleb i výstřední chůzi, kterou uměla velice dobře napodobit. Nechtěla ztratit i tu malou naději, co teď vylezla ze stínu. Místo po nabízené peněžence vztáhla ruku výš. Na tvář. Kdyby mu to bylo nepříjemné, tak může uhnout. Počítá s tím.
Co mi to dělá? Jak mám teď jen tak odejít? Ne, to prostě nejde. Rozlívá se mi teplo do tváře…
Neví, co má z jeho očí vyčíst. Jsou chladné jak půlnoc, jenže jim nechybí měsíc v úplňku, který zahřeje. Neodtrhne je, prostě nemůže. Tak dlouho chtěla takhle stát, že už si nemůže pomoci, ani kdyby za ní hořelo.
Né, zas bude dělat jako by nic. Koukni jinam! Koukni jinam! Dělej! Bylo slyšet v hlavě mladíka. Nemohl. Najednou měl v hlavně temno a přitom úplně jasno. Sklonil hlavu, jen aby věděl, jaká bude následovat reakce. Vyvedlo ho z míry, když se ruka na jeho už rozžhavené tváři pohnula jinam, než čekal. Myslel, že dívka ruku stáhne, ale nestalo se tak. Místo vzdalovat, se začala drát až do jeho vlasů.
Krásný pocit. Jeho vlasy jí šimraly mezi prsty. Nevěděla, kdy se odvrátí jeho zrak, tak si vychutnávala každý okamžik mnohokrát více. Hlavou jí prolétly vzpomínky na tu noc. Střízlivá nebyla, ale i přes to poznala, jak pěkně se směje. Uvolňoval ji ten zvuk. Nikdy to nezažila. Možná proto, to skončilo, tak jak skončilo…
Proč je zamyšlená a usmívá se tak divně? Létaly mu myšlenky hlavou. Sklonil se ještě níž. Otřel se jí o nos, vrátila se do reality… Neví, jestli to zvládne, ale tentokrát jsou oba střízliví. Ani jeden z nich se nemůže na nic vymlouvat. Bál se, že si zas jen pohraje a nechá ho.
Konečně vyrušila ty poslední centimetry dělící ji od toho, po čem snila tak dlouho. Bylo to hezčí než tenkrát. Ten strach, že se dříve či později odtáhne, umocňoval její prožitky.
Zatím se o nic nepokusil. Držel a nic nedělal, vypadal jak opařený a pak mu to došlo! Musí! Teď má tu první a poslední šanci. Jelikož její rty si už pěknou chvilku podávaly ty jeho bez sebemenší odpovědi, začínala to postupně vzdávat, ale v poslední chvíli se objevila odezva.
Nebyla si jí úplně jistá, připadalo ji to spíše jako její výmysl, nebo jako šálení mysli, kterým propadala noc co noc už dlouhý čas. Ale je to tak, či není? Kdyby to byl sen nechoval by se jinak? Vždycky za ní přišel bez ostychu, hrdý pýchou a zároveň milosrdný, jelikož to byly její sny, tak to vše věděla bez sebemenší hlásky. A když by to byl sen…
Vážně je tu? Jako opravdu? Pro jistotu otevřel oči. To neměl dělat! Do této chvíle v něm byl aspoň nepatrný kousíček sebezáchovy a bojovnosti, ale když ji viděl tak blizoučko, tak krásně zasněnou a přesto odvážnou i něžnou, ucítil, jak se mu zvedají ruce. Nikdy se mu tohle nestalo, vždy měl vše pod kontrolou a pod jeho režií. „Ale… já…“ přestávalo se mu dařit formulovat myšlenky. Ruce, jež poslušně zahřívaly děvčeti záda, začal přimykat k sobě, a tudíž i pevněji objímat.
Chvilku měla úplně temno. Jediná důležitá věc byl ten pocit, ani si nevšimla, že ji jeho ruce obtočily jak had svou kořist, neměla ani zdání, že už na ně kouká kolikátý člověk. Prostě jen stála a nechala procházet poslední jejich dotyk. Rok odloučení, předstírání, že není pro ni nic víc, a zesměšňování jeho osobnosti, jen proto, aby si namluvila, že jím spoutána není, byly jak hořící šípy střílené do její duše. Hlavu si schovala do jeho hrudi, ze strachu, že jen co se mu podívá do očí, všechno se změní.
Neuměl popsat své pocity, prostě jako by se roztál, nebo spíše jako kdyby najednou zjistil, že v něm je druhé slunce. Držel ji, hladil po vlasech. Cítil, že jí musí chránit jako první hračku. Chvilku na ni jen hleděl, čím déle tím zářivější úsměv mu na ústech hrál. Probral se jako první, nadzvedl ji hlavu lehoučkým pobídnutí prstů. Pohladil ji po tváři a s každou další sekundou mu docházela důležitost okamžiku. Z temného podvědomí však vycházely otázky: „Proč to vůbec?“ a „Co teď bude dál?“
Jediné co věděl bylo, že už ji utéct nenechá.