Měsíc

Anotace: Příběh o setkání při svitu měsíce...

Měsíc zvolna začal nacházet svoji cestu skrz noční mraky. Půl desáté večer. Dvacátého pátého října. Ráno se na titulních stranách novin objevila velká fotografie starosty v objetí s děvčaty z jednoho z místních pochybných nevěstinců. Každý kdo měl ústa, aby mohl mluvit a uši, aby mohl slyšel tuto fotku rozpitval se svými sousedy. Celý den se nemluvilo o ničem jiném. Byl ve funkci měsíc a první skandál na sebe nenechal dlouho čekat. Starostův pohled prasete v žitě se mi přilepil na patu mých bot. Chvíli trvalo, než jsem se denního vydání opět zbavil. Bylo půl desáté večer a poslední lidé se vraceli z tradičního sledování západu slunce, dnes jsem se ho kvůli práci nestihl zúčastnit.. Ulice byly prázdné. Tma a oranžové světlo pouličního osvětlení. Byl to ojedinělý den. Ráno pršelo. Pršelo poprvé po sedmadvaceti letech. Mnozí obyvatelé přestávali na déšť dokonce věřit.Byl jsem ještě malý kluk, když pršelo naposledy. Vzduch byl deštěm krásně provoněný a dýchat ho byla radost pro člověka. Podíval jsem se na hodinky. Do srazu zbývalo třiadvacet minut.

Měsíc lehce osvětlil městské ulice. Půl desáté večer. Dvacátého pátého října. Celý den jsme v práci řešily první skandál našeho nového starosty. Jeho první aféra mě mrzela. Měla jsem tu čest ho krátce poznat před pár lety a doufala jsem, že on je zrovna tím, koho by tohle město mohlo potřebovat. Zklamal. Pouze pokračoval v ustálené tradici starostů. Vycházela jsem zrovna z domu, kam jsem šla uložit svého mladšího brášku. Byli jsme pozorovat západ slunce. Sešlo se tam skoro celé město. Dívala jsem se, jestli ho tam zahlédnu, ale nezahlédla jsem ho. Posledně říkal něco o práci. Podívala jsem se na hodinky. Do srazu zbývalo třiadvacet minut.

Měsíc mi byl v té chvíli jediným společníkem v těch tichých ulicích. Nabízela mi, že se sejdeme dříve, ale nemohl jsem. Měl jsem ještě pozdní jednání kvůli své knize. Vypadalo to s ní dobře. Měla by to být podle předpokladů nejlepší kniha toho roku ve městě. Měl jsem ještě trochu času. Zastavil jsem se u výlohy prodejny ledů. Zvyk z dětství. Už jako malý jsem se tu vždy zastavoval . Líbilo se mi, jak se měsíc odrážel v těch úhledných zledovatělých tvarech. Sklo prodejny bylo nasáklé vnitřním chladem. Bylo to jedno z mých nejoblíbenějších míst ve městě. Pamatuji si, že když jsem byl malý byl led stejná fantazijní představa jako telefon nebo létající kolo. Dnes si bez těch věcí pomalu den nedokážu představit. Odpoutal jsem se pohledem od mé oblíbené výlohy z dětství.. Měl jsem na něj chuť, ale musel jsem pokračovat v chůzi. Do srazu zbývalo čtrnáct minut.

Měsíc vypomáhal svým svitem pouličnímu osvětlení. Šla jsem těmi ztichlými ulicemi. Míjeli mě lidé všemi možnými směry. Rozhodla jsem si zkrátit cestu. Sešla jsem z hlavního bulváru a šla jsem tmavější a menší uličkou. Náhle můj pohled upoutaly ve tmě jasně zářící zelené dveře. Byly mi povědomé. Až po krátkém zapátrání ve svých vzpomínkách jsem se rozvzpomněla, že naproti těmto dveřím jsme kdysi bydlívali. Otočila jsem se a poznala jsem dveře jimiž jsem jako malá procházela každý den. Lehce jsem se tetelila. Bylo mi tak hezky, že jsem opět byla před mě tak známými dveřmi. Bylo tomu už víc než dvanáct let, co jsem jimi prošla naposledy. Tehdy jsem sebou táhla těžký kufr a v druhé ruce vodítko na jejímž druhém konci byl Kvido. Ach, Kvido. Zemřel po pár týdnech v novém bytě. Byl již starý a stal se pro mě symbolem dětství, stejně jako tento byt. Nejradši bych se vydala dovnitř a zjistila, kdo obývá byt, kde jsem vyrostla. Sraz se ale blížil. Zbývalo čtrnáct minut.

Měsíc na chvíli zmizel za procházejícím mrakem. Začal se zvedat pomalu vítr. Bylo to příjemné po dusnu, které probíhalo už několik hodin. Začal jsem cítit ve vzduchu vlhkost, vůbec by mi nevadilo, kdyby pršelo. Mám déšť rád. Při míjení se po chodníku, se ke mně natočilo procházející individuum žebrajíc o cigaretu. Z jeho dechu bylo cítit levné krabicové víno a tabák. Nechal jsem ho bez jakékoliv reakce jež by dokazovala jeho situační existenci. Ignoroval jsem osamělé výkřiky a nadávky, které se z jeho špinavých úst nesly zvolna se ochlazujícím vzduchem až do mých ušních lalůčků. Hvězdy svítily ve svých obvyklých obrazcích zpoza ní. Byl krásný večer. Nasával jsem atmosféru večera. Těšil jsem se na osobu se kterou jsem se měl potkat. Po obloze přejel první blesk. Zbývaly dvě minuty.

Měsíc zakryl jeden z procházejících šedých mraků. Stylem „jenom procházím, nezdržím se dllouze“ ale své nové útočiště na obloze opět opustil a proplul říjnovým nebem. Vzduch se začal ochlazovat. Doufala jsem, že nezačne pršet. Neměla jsem sebou deštník. V ulici, kde jsem procházelo seděl opřený o zeď žebrák. Vypadal hladově a špinavě. Nepodařilo se mi ovládnout se a lehce proti svému přesvědčení jsem mu vhodila do klobouku libru. Rychle jsem radši přidala do kroku. Vzduchem se za mnou proletělo slovíčko chraplavého poděkování. Tempo rytmu mých podpatků na dlážděné ulici zrychlilo. Těšila jsem se na osobu, se kterou jsem se měla setkat. Po obloze přejel blesk. Do setkání zbývaly dvě minuty.

Měsíc prozářil první kapky deště. Vytáhl jsem deštník. Byl jsem skoro u místa setkání. Dohodli jsme se, že se setkáme na mém oblíbeném místě. Byly to lavičky u řeky. Měl jsem to místo strašně rád. Došel jsem na určené místo. Kapky bubnovaly na můj deštník. Zahlédl jsem ji, jak se mi blíží a vyšel jsem ji naproti.

Měsíc prozářil první kapky deště. Přidala jsem do kroku. Mrzela mě představa, že jsem strávila hodinu vymýšlením a realizováním účesu, který by mi měl nyní zmoknout. Byla jsem už téměř u domluveného místa. Vybral jeho oblíbené místo. Mě osobně přišlo lehce magické. Plála tam zvláštní energie. Konečně jsem ho uviděla. Vyšel mi naproti.


Jejich cesty se spojily. Byla to jejich druhá schůzka a oni během ní ucítili vzájemné zvýšené sympatie a náklonnost. Procházeli se v dešti pod deštníkem na nábřeží skoro dvě hodiny. Povídali si o všem možném. Čas nasadil zběsilé tempo. Ona se k němu za chůze tiskla čímdál více a On si občas nenápadně lehce přivoněl k jejím vlasům. Nakonec ji šel doprovodit až před dům, kde bydlela. Na rozloučenou se poprvé políbili. Těmito okamžiky začal jeden dlouhý a šťastný příběh. Byl to krásný večer. Jenom On, Ona a měsíc.