Hokejová romance

Anotace: Mírně přeslazená romantika

Fiona se zhluboka nadechla a snažila se koncentrovat. Nehodlala přijít první den do práce jako vyklepaná puberťačka, protože by ji to potopilo. Musela za každou cenu udělat dojem. Pokud jste totiž žena, která se právě chystá začít pracovat pro národní hokejovou reprezentaci, rozhodně si nemůžete dovolit chyby. Možná to zní jak klišé zvlášť vzhledem k rovnoprávnosti, ale v některých zaměstnání se věci mění hodně pomalu.
Fie věděla, že ji tam nikdo nechce a stejně tak s ní budou i jednat. Musela ale udělat leccos, aby se dostala přes pohovory a teď prostě nebyl čas se bát nebo měnit stanoviska. Od začátku věděla, jak šílený ten boj bude, ale přesto do toho šla. Strach je svinstvo, avšak někdy je zkrátka nadbytečný.

Na okamžik zavřela oči a soustředila se jen na svůj dech. Brzy ucítila, že se její tep spomalil. Rychle otevřela dveře, dokud měla elán. Modlila se, aby jí rovnováha vydržela po celý rozhovor s koučem. V místnosti seděli dva muži v oblecích. Oba na ni okamžitě vrhli pohled.
Bez pochyby se lišili v řadě věcí, ale jedno měli společné a to překvapený pohled v očích, které byly upřené na Fionu. Tep se opět zrychlil. Musela se nutit, skoro fyzicky, aby neutekla. Silou vůle postoupila vpřed a napřáhla k mužům ruku.
„Dobrý den, já jsem Fiona Kleesová. Řekli, že se mám hlásit u vás. Jsem nový sportovní psycholog týmu.“Pronesla sebejistě, leč zdvořile.
„Oh no jistě. Promiňte naši nezdvořilost, ale ženu vašeho ražení tady člověk často nevidí. Jsem Fillip Tycon, manažer a jsem velice rád, že vás poznávám.“Pronesl prvý muž s úsměvem. Byl to už od pohledu člověk, který se nebojí jít přes mrtvoly. Snažil se ovšem působit příjemně, jak to měl bezpochyby léty procvičené. Celým svým zjevem působil jako manažer, který pro peníze vleze kamkoli, ba dokonce jakoby na to byl pyšný.
Blonďaté nagelované vlasy, vybělený úsměv a modré oči. Pokud byste si zadali do wikipedie heslo playboy nebo vlezdoprdelka, vyjela by vám jeho fotka tak do deseti sekund. Dokonce i sako měl nažehlené a košile sotva mohla pocházet z velkoobchodu.
Na Fie tohle všechno nezabíralo. Spíše naopak. Díky rokům v oboru dokázala většinou celkem snadno a rychle prokouknout lidskou tvář. V jeho pohledu bylo cosi, co Fionu znepokojovalo. Přesto přese všechno mu ale nemohla popřít přátelskost jednání, na rozdíl od druhého muže.
Tím byl asi šedesátiletý prošedivělý muž, který evidentně nosil oblek jen z povinnosti a měl k němu asi takový vztah, jako dítě k zubařskému křeslu. Kravatu měl trochu nakřivo a košili upnutou tak, až mu musela dusit plíce.
„Simon Neeson, trenér.“Odpověděl muž stručně aniž by se nějak zvlášť snažil udělat dojem. Jen tři slova bez zvednutí hlavy od listin. Nic víc, žádný úsměv a dokonce ani podání ruky. Teprve po několika dlouhých mlčenlivých sekundách konečně zvednul na nicotný okamžik hlavu, rychle ji však opět zanořil do dokumentace. Jeho pohled byl sice krátký, zato vše říkající. Oční ekvivalent vykopnutí ze dveří.
„Ráda vás poznávám.“Odpověděla Fiona se zdvořilým úsměvem, ke kterému se musela nutit. Její koutky se bránily tak zuřivě, že pokud by se musela smát ještě chvíli, dostala by křeče v tváři. Měla pocit, že mu snad ani v žilách nekoluje krev, tak studený byl i celý ten okamžik. Nebyla nadšená, ale počítala s tím. To ovšem neznamenalo, že by se necítila jako vyděšená školačka v ředitelně.
Všechno její sebeovládání bylo v ten moment v pohotovosti. Stačilo by jediné sebemenší zaváhání nebo neomalenost a byl by konec nadějím.
„Jestli dovolíte, nechám vás tu osamotě. Mám ještě dost práce, Simone nekousni dámu.“Pronesl Tycon s pobavením a odešel. V ten moment jakoby vzduch v místnosti ještě mnohonásobně zhoustl. Ačkoli to šlo jenom tak tak.
„Mohu být upřímný?“Zeptal se muž. Podíval se jí z příma do očí. Jeho pohled byl přísný, tvrdý a snad i odsuzující.
„Prosím.“Odpověděla připravená na tvrdé jednání. Tedy, alespoň si to myslela.
„Nesouhlasím s tím, že jste tady. Psychologa nepotřebujeme. Naším cílem je vyhrát, ne najít vnitřní dítě uvnitř hráčů. Nepotřebuju tady někoho, kdo bude lézt klukům do hlavy a likvidovat jejich koncetraci a schopnost hrát. Jste tady jen proto, že tu někdo být musí. Přiznávám, že nechápu proč komise vybrala ženu. Neberte to zle, ale žena je dokonalý likvidátor soustředění a to je to poslední, co tady potřebujeme.“Pronesl klidným hlasem s příměsí arogance.
„Děkuji za upřímnost. Nechcete mě tu a to z poměrně zpátečnických důvodů. Prosím, máte právo na názor. Aby bylo jasno, jsem tady protože jsem to chtěla a hodně za to bojovala. Potkala jsem dost chlapů jako vy a někteří z nich mi zavařovali víc, než je vaše maximální pravomoc a já jsem stejně tady. Ale, ať si už myslíte cokoli, nejsem váš nepřítel. Možná to nevíte, ale já nejsem hloupá. Nebudu dělat nic, co by ohrozilo morálku nebo cíle obecně a myslete si co chcete. Mám desetiletou zkušenost se sportovní psychologií a sakra vím, co mám dělat. Nějaký problém nebo snad dotaz?“Odpověděla mu stejnou měrou Fiona.
„Proslov možná umlčí mě, ale kluky sotva. Možná máte desetiletou praxi, ale ne u hokejistů. To už jsem si zjistil. Tihle chlapi jsou jiná skvadra. Nejsem váš jediný odpůrce. Možná, že nemají pravomoce, ale můžou vám pěkně zněpříjemnit život, což ostatně také udělají. Navíc mají metody, které nezná ani polovina kravaťáků, o kterých jste mluvila. Jsem si celkem jistý, že vám udělají ze života peklo o kterém se vám ani nesnilo.“Pronesl takovým tónem, že se nedivila, že to je trenér nároďáku.
„Ale jen pokud si to nechám líbit, na což jsem příliš tvrdohlavá. Což ostatně uvidíte vy i oni. Jestli myslíte, že je pro mě parta chlapů nějaký důvod pro strach, pak omyl. Bojovala jsem doteď a budu bojovat i dál a pište si, že si to hodlám vychutnat. Navíc, jak je vidět, už teď vám prokazuji službu. Nic tým tak nespojí jako nenávist vůči společnému nepříteli. Tohle nepopřete.“Pronesla spíš pro vlastní morálku, než aby ho přesvědčila. To už prakticky vzdala. Prozatím.
„Dobře, že si rozumíme.“Odpověděl komisně.
„I já jsem ráda.“Odsekla stejně.
„Co ode mě očekáváte?“Zeptal se stručně.
„Spolupráci. Nic víc, nic míň. Chci den před každým zápasem hodinu času na společné sezení, pohovor se všemi hráči a jakmile o mě řeknete těm chlapům křivé slovo, znepříjemním vám život a věřte mi, že není moc horších věcí, než pomstychtivá ženská. Jasno?“Prorokovala Fiona vztekle.
„Bez problémů.“Odpověděl s nebeským klidem.
„Skvěle. Chcete něco vy?“Zeptala se.
„Vítejte u nás, doktorko Kleesová.“
„Pro kolegy Fiona.“
„Fajn, doktorko Kleesová. Mně říkejte trenér. Jako všichni. Doufám, že vás elán neopustí hned první den, slečno.“Odpověděl s pohledem, který byl absolutně neprůstřelný a pak důstojně odešel z místnosti.
„Tak to jsme dva.“Ulevila si Fiona a zhroutila se na židli.
V hlavě se jí vyrojila řada bojovných přísloví a výkřiků. Musela počítat s něčím podobným Neesonovi, ale přesto jí to zarazilo. Zařekla se, že emoce nad ní nezvítězí a přesto se to stalo. Tyhle proslovy byly její osobní zhoubou. Nadruhou stranu to mělo tentokrát efekt. Nebo se to alespoň zdálo. Tak či tak, to nejhorší má teprve před sebou a je jen na ní, jestli se nechá semlít nebo ne. Zítra. Už zítra.
Po příjezdu domů zjistila, že má na záznamníku vzkaz. Automaticky stiskla play. Nebyla nadšená, když uslyšela tetiččim hlas. Poslední dobou ho slýchala častěji, než by chtěla. O to víc jí štval její motiv. Opět jí chtěla někoho dohodit a to se Fioně mimořádně příčilo.
Od doby, kdy Fiona přišla o kontakt s matkou si tetinka vzala za úkol ji nahradit a dohlédnout na nezdárnou neteř. Bohužel však neřešila, že neteři bylo již dvacet sedm a dokázala se postarat sama o sebe.
Když ráno zazvonil budík, měla chuť vraždit. Půl páté ráno nebyla zrovna Fionina oblíbená doba, tedy určitě ne na vstávání. S astronomickou nechutí vstala a prošla pokojem do koupelny.
Pohled do zrcadla ji nepotěšil. Rukou prohrábla dlouhé vlasy. Včera opět šla spát s mokrými vlasy a nyní za to sklidila ovoce. Tmavé dlouhé vlasy jí všude trčely. To bohužel nebylo všechno. Tvář měla bledou posetou tečkami a pod očima zely dva obrovské pytle. Když to vše sečtete, sotva vám vyjde něco, co by nekorespondovalo se zoufalstvím. S odfrknutím začala rytmicky kartáčovat vlasy, pak je svázala do drdolu, opláchla si obličej a nanesla tenoučkou vrstvu mejkapu. Nesnášela ho, ale stěží se s tím dalo dělat něco jiného.
Za půl hodiny už seděla v autě a mířila do sportovní haly. Ať to bylo jakkoli, rozhodně si chtěla ty lidi alespoň otipovat.

V hale už bylo rušno. Posadila se poblíž ledu a tiše sledovala s blokem na klíně. Po chvíli se začala prohrabovat složkou s osobními záznamy hráčů. Chtěla vědět, s kým má vlastně čest. Byla do práce tak zabraná, že si ani nepovšimla muže, který na ni zaostřil a přijel tak těsně k mantinelu, až to bouchlo. Ten náraz ji vyrušil. Zvedla oči od papírů.
Snažila se rozpoznat něco víc, než siluetu v helmě, ačkoli to šlo bohužel ztuha. Hokejový oblek leccos skrýval. Musel vydržet nápor bez poškození nebo jen narušení ochrany nositele. Z tohoto muže neviděla nic, snad krom čísla na zádech, úsměvu ve tváři a malinko i očí. Nebyly ani tak výrazné, jako spíš zvláštní. Něco v nich nutilo člověka zpozornět.
„Na tréninky se už také prodávají vstupenky?“Zeptal se mírně ostře.
„No jestli ano, tak jsem v rejži.“Odpověděla s pousmáním.
„A to znamená, že jste...“Začal větu a doplnil tázavým výrazem.
„Oh, promiňte. Nový psycholog. Fiona Kleesová.“Odpověděla rozpačitě.
„Těší mě. No...“Řekl. V jeho odpovědi bylo znát překvapení. Rukou roztržitě přejel po mantinelu. Pak o pár centimetrů poodjel.
„Nemusíte se zdržovat zdvořilostmi. Jsem tu jako divák. Nechci vám dělat problémy. Určitě vás už někde potřebují.“Pronesla a zbavila ho tak trapné povinnosti vymýšlet výmluvu.
„Ano, to je fakt. Nashledanou, doktorko.“Odpověděl roztržitě a odjel. Ve Fioně se něco ozvalo. V tom muži bylo něco zvláštního, možná jen pocit, možná víc. Každopádně to byl jediný člověk, který ji vzal na vědomí.
„Udělala jsem dojem.“Poznamenala a zakroutila nad sebou hlavou. Pak ale začala hledat složku toho neznámého. Byl to absolutní nesmysl hledat něčí složku podle odhadované výšky nebo barvy očí, přesto se o to pokusila.
Bohužel jí nebyl přán klid na práci. Ozvala se píšťalka a Fie zbystřila jako všichni. Trenér promluvil.
„Kluci je mou povinností vám oznámit jednu novinku před mistrákem. Jak asi víte, podle nových norem máme povinnost zapojit do týmové práce i psychologa. Takže mi dovolte, abych představil toho našeho. Toto je doktorka Fiona Kleesová a určitě by vám ráda řekla několik informací o její práci zde. Fiono, budete tak laskavá?“
„O... ovšem. Nazdar pánové, jsem Fiona a mám na starosti zajišťovat, abyste v dobrém psychickém stavu prošli mistrákem i zvýšili svou efektivitu, tedy pokud je to ještě možné.“Pronesla. Měla malou dušičku a věděla, že to poznali.
„Jak jinak.“Ozval se sarkastický hlas z davu.
„Přesně tak. Má práce se bude skládat z následujícího. Každý z vás za mnou osobně přijde kvůli vašim posudkům a před každým zápasem se kolektivně sejdeme a...“Fiona se snažila získat půdu pod nohami záplavou faktů. Mluvila překotně, aby snad nikoho nenapadlo něco dodávat. To byla ovšem naprosto mylná představa.
„Budeme plácat kraviny o našich strastech. Ne díky.“Ozvalo se opět z davu, který ji evidentně zrovna nevítal. Ve Fioně se cosi vzbouřilo.
„Tak jinak, vy bando mamutů. Štvu vás, nechcete mě tady a považujete mou účast zde za zbytečnou a totálně otravnou, což způsobí, že se budete chovat jako hovada. Fajn. Laskavě si uvědomte, že nejste jediní, kdo jsou tvrdohlaví šmejdi. Já dělám tuhle práci přes deset let a můžete si být jistí, že jsem měla na krku i větší pitomce, než jste vy a ty jsem zkrotila taky. Pokud si myslíte, že neumím znepříjemnit život chlapům jako vy tak vás vyvedu z omylu. Tím si můžete být sakra jistí. Neměla jsem v plánu žádné vylívání srdcí, ale to neznamená, že to neudělám. Můžu vám udělat ze života peklo přímo úměrné tomu, jaké uděláte vy mně. Takže jestli nechcete strávit denně dvouhodinovku volna objímáním a psychotesty, tak neprovokujte. Víte moc dobře, že si tyhle pitomosti můžu vydupat. Takže vás budu očekávat dle rozvrhu, který visí v šatně. Nějaká další podmětná reakce, která by mohla vyvolat diskuzi?“
Odpovědí jí bylo ticho.
„Skvěle. Takže já jsem doktorka Fiona Kleesová a kdyby měl kdokoli jakýkoli problém, mé dveře jsou otevřené. Přeji hodně štěstí. Trenére, předávám slovo.“
Pak odkráčela středem rovnou z haly. Jen byla z dohledu, přiběhla ke zdi a s hlubokým dechem se o ni opřela. Netušila, kde se to v ní vzalo a ani nevěděla, zda je to dobře. Zase ji ovládají emoce a to je až příliš riskantní.
Pochybovala, že tím něco dokázala. De facto jenom zpanikařila. Na vteřinu ji napadlo, že když je umlčí, zachrání to její zadek. Snad ani nezáleželo na tom, aby je umlčela síla a pravdivost projevu, jako spíš slučné vychování zabraňující překřikovat ji. Tak mluvila, mluvila až sama došla k závěru, že to vlastně úplně podělala.
Když ji pak zřízenec dovedl ke dveřím její nové kanceláře, napadlo ji, že vlastně ani neměla ještě čas ji vidět. Po otevření dveří si pomyslela, že to snad ani nebyla taková chyba.
Kancelář byla maličká a tmavá s laciným poškrábaným dřevotřískovým nábytkem. Byla to sterilní a zoufalá místnůstka. Otráveně hodila kabelku na židli proti jejímu stolu a svalila se do svého křesla.
Se zavřenýma očima přemýšlela, jak se do toho dostala. Nedalo se nic dělat a ona se musela přestat litovat. Momentálně se jí ovšem do toho nechtělo.
Vzhled kanceláře dodával její práci punc marnosti. Kdyby její práce měla význam a byla oceňována, sotva by dostala jako kancelář kumbál na košťata. Z hlubokých úvah ji vyrušilo zaklepání.
„Dále.“Řekla klidně smířená natolik, že i kdyby vešel hrabě Drákula, asi by mu jen dala formulář a poslala pryč.
Ve dveřích se objevila usměvavá hlava Fillipa Tycona. S povděkem si oddychla. Nebyl to Drákula. Skutečnost nebyla o moc lepší, ale alespoň si nemusela zahalovat krk.
„Dobrý den, neruším vás?“Zeptal se a svá slova doplnil profesionálním úsměvem, který ji pomalu začínal pít krev.
„Vlastně ani ne.“Odpověděla a potlačila touhu ho poslat pryč.
„Vidím, že jste objevila temné doupě.“Zhodnotil situaci Tycon.
„To vidíte dobře. Tak tomu tedy říkáte?“Zeptala se Fie. Musela si přiznat, že ta definice je vlastně mimořádně přesná.
„Nějak se to tu vžilo. Bývalý psycholog sem chodil jednou měsíčně a to jen aby si vyzvedl porno, co mu sem chodilo a které si sem nechal posílat, aby to nezjistila manželka.“
„Tak to asi bude těžké ho trumfnout.“
„Už teď se vám to povedlo.“
„Kéž by s vámi souhlasili i jiní.“
„Je to pro vás asi hodně tvrdé, že?“
„Dělám, co můžu.“
„Chlapi mají sklon se chovat jako děti.“
„Zatím jsem jim k tomu nedala moc příležitostí.“
„To je dobře. Musíte stát pevně, jinak vás rozkoušou a vyplivnou.“
„Já se nedám.“
„To je dobře. Jste tady a oni se to musí naučit respektovat. Kdyby vás moc mučili, přijďte klidně za mnou a já je osobně spacifikuju.“
„Děkuji, jste hodný, ale snad to nebude nutné.“
„Jen počkejte. Neodmítejte pomoc hned na začátku. Vy ty idioty ještě zblízka neznáte.“
„To máte tedy dobrý vztah s národním týmem, kterému navíc šéfujete.“
„Řekněme, že si nemyslím, že národní hrdost nějak ovlivní banda chlapů v chráničích.“
„Tak to máte dobrou práci.“
„Obchod je obchod. Nic víc. Nechcete zajít na pozdní oběd? Musíte být celkem utahaná.“
„Ne, děkuji. Chci to tady dodělat. Snad jindy.“
„Beru vás za slovo.“
„To děláte dobře.“
„Nebudu vás už zdržovat, zítra se za vámi zase zastavím, jestli to nevadí.“
„Chcete se přesvědčit, jestli budu ještě živá?“
„Vlastně ano.“
„Přijďte, je fajn vidět tu alespoň jednu přátelskou tvář.“
„Vždy k dispozici. Tak ať se daří.“
„I vám. Nashledanou.“
Jakmile pohlédla doma na příjezdovou cestu, začala propadat zoufalství. Černý fiat tam zase stál a bylo až příliš jasné, na koho narazí v domě.
S obavami vystoupala po schodech až do domu. Sundala si bundu a vešla do obýváku. Muže, který byl rozvalený na pohovce znala až příliš dobře.
„Co tady děláš?“Zeptala se chladně.
„To nemůžu už přijet ani pozdravit svou drahou exšvagrovou.“
„Nenapadá mě důvod, proč bys měl.“
„Mě ano.“
„Peníze nemám.“
„Nevěřím ti.“
„Po tvé minulé návštěvě jsem ráda, že mám na jídlo.“
„Dramatizuješ to.“
„To sotva. Víš co? I kdybych měla, nic ti nedám. Absolutně nic. Nemusím... Nic ti nedlužím...“
„Máš velký dům.“
„Co tím naznačuješ?“
„Kdybych ti něco udělal, nikdo tě neuslyší.“
„Ani když tě zastřelím.“Odpověděla a vyndala z kabelky pistoli.
„To nedokážeš.“
„Tomu už přestávám věřit. Nemám peníze ani cenosti. Jdi pryč.“
„Nevím, kam bych měl odcházet. Ještě jsem nedostal to, co chci.“
„To ani nedostaneš. Odejdi.“
„Snad si nemyslíš, že uvěřím, že bys mi ublížila.“
„Na to moc nespoléhej. Nic nemám a nic ti nedlužím. Odejdi.“
„Snad nečekáš, že se tě leknu. Copak mě neznáš?“
„Znám a neustále lituji, že tomu tak je. Proč mi sakra nedáš pokoj? Nemám peníze ani cenosti.“
„Sama víš, že to není pravda. Nedám ti pokoj, dokud budeš moje švagrová.“
„Už nejsem tvoje švagrová.“
„Petr si to ale nemyslí.“
„I kdyby. Petr možná, ale naše vláda rozhodně ne. Představ si, co by se stalo, kdyby se nějak dověděli, že ten rozvod byl fingovaný. Co kdyby se někdo dověděl, že jsi pořád regulérně vdaná za českého občana?“
„Zavolám policii. Jsme rozvedení. Vyřídila jsem to už dávno.“
„Tady snad, ale české úřady to můžou i nemusí brát na vědomí. Faktem zůstává, že jsi sfalšovala papíry, abys mohla zdrhnout a jim je jedno, co následovalo. Byl to trestný čin a ten rozvod klidně můžou ignorovat. Víš, jak málo stačí, abych tě poslal zpátky?“
„Ty zmetku.“
„Ale ale, šetři slova. Pořád jsem ten, kdo má v rukávu esa. Takže budeš hezky solit a jestli sem zavoláš poldy, zavolám já na ambasádu. Jasný, pusinko?“
„Jo. Já jsem ale pořád ta, co má v ruce pistoli, takže hodně rychle vypadni.“
„Nevystřelíš, odnesla by to doktorka Fiona Kleesová.“
„Myslíš?!“
„Tentokrát odejdu, ale vrátím se a příště už nebudu tak hodný. Koukej splašit peníze, jinak si můžeš sbalit.“

Druhý den ráno se navzdory včerejším událostem probudila brzy. Pud sebezáchovy jí velel vstát. Dnes ji čekaly rozhovory s hráči, tedy ne že by příliš spoléhala na to, že se dostaví všichni.
Jak se bohužel ukázalo, dělali si z ní ještě mnohem a mnohem méně, než si myslela. Během celého dopoledne nepřišel vůbec nikdo a to byli na rozvrhu skoro všichni. Jen silou vůle nepropadla zoufalstvím. To si nemohla nechat líbit.
S nechutí vyrazila za trenérem. Jestli s tím někdo může něco udělat, pak on. Ačkoli si byla skoro jistá, že to nebude k ničemu.
„Co se děje?“Zeptal se muž po tom, co nakoukla do jeho kanceláře.
„Na dnešní dopoledne jsem měla objednané dvě třetiny týmu a nepřišla ani noha.“
„To je mi líto, ale nevím, co bych s tím měl dělat. Vy jste tu jako zástupce inteligence a celkem vehementně jste o tom ty kluky přesvědčila.“
„Vím, že jsem to přehnala, ale to neznamená, že jsem ty výhružky nemyslela vážně.“
„Ale vy ste je skutečně nemyslela vážně. Tohle je národní reprezentace a je celkem jasné, kolik lidí byste si proti sobě postavila, pokud byste poslala domů kvůli nějakým psychotestům třeba jen jediného. Možná to nejsou vysokoškoláci, ale mozek mají.“
„A předpokládám, že mi to budou chtít dokázat obráceným postupem.“
„Tomu se už bohužel nevyhnete.“
„Měla jsem jinou možnost? Kdybych byla jemná, pošlou mě do háje jen otevřu pusu.“
„To souhlasí, ale takhle by vás poslali do háje s humorem a možná i trochu ohledy. Vážně jste si myslela, že si nechají vyhrožovat?“
„Uznávám, to bylo naivní, ale když je mile požádám, nikdo nepřijde a ještě se mi vysmějí do očí. Možná můj postup nebyl zrovna ideální, avšak nejste to vy, kdo se s tím bude muset vyrovnat.“
„To je fakt.“
„Takže jinými slovy jsem podle vás v bezvýchodné situaci.“
„Vzdáváte se rychle.“
„Já jsem neřekla, že se vzdávám, jenom že to bude chtít jinou metodu. Nic víc.“
„A tušíte jakou?“
„Vy mi vážně moc nevěříte, že?“
„Tak to vám přeji hodně štěstí. Nezlobte se, ale mám ještě horu papírování, takže...“
„Jistě. Nashledanou.“
„Apropos, víte jak vám říkají?“
„Bojím se zeptat.“
„Švédka.“
„Prosím?“
„Na význam se zeptejte jich samotných. Nashledanou.“
„Nashle.“
I když se Fioně dostalo přivítání jako led, překvapivě ji to nakoplo a ano, i naštvalo. Váhala, ale nakonec zašla za Tyconem.
Seděl v kanceláři nad stohem papírů. Hned, jak vešla, zvedl hlavu a usmál se.
„Ale, milé překvapení. Co potřebujete?“
„Mohl byste mi vysvětlit jeden výraz v hokejové hantýrce?“
„Budou li mé vědomosti stačit. Oč jde?“
„Co to znamená švédka?“
„Tak vás někdo opravdu nazval?“Zeptal se s několika vyprsknutími smíchy.
„Ano a skutečně moc by mě zajímalo, co to vlastně jsem.“
„Švédi jsou velice schopní hokejisti, to je fakt. Zato jejich fanynky ne. Jsou to obvykle hysterické holčiny, co se bojí si u sednout k ledu. Jen stojí nahoře, ječí jako Viktorky a snaží se upoutat pozornost. Často křičí na hokejisty výhrůžky, ze kterých si nikdo nic nedělá. Jen prostě ječí, mlátí pěstičkami ale nic z toho. V soukromí jsou prý studené jako led a dost hloupé. Mezi hokejisty se švédka říká hloupým, hysterickým, studeným, zmateným, neschopným ženám, které nemají ani tušení o pravidlech hokeje, natož aby na utkání měly, co dělat. Jenom ječí a vyhrožují. Jsou, řekněme, přímo určené pro hloupé vtípky a naprosté ignorování. Opravdu vám někdo říká švédka?“Proslov pronesl ještě klidně, ale při otázce už vyprskl smíchy.
„Jo. Děkuji za objasnění. Nashle.“Vyštěkla a odešla. Začínala ztrácet sebekontrolu.
„Já jim ještě ukážu, jak se švédka umí rozohnit.“
Rychlým vzteklým krokem došla do tělocvičny. Byli tam všichni. Většina z nich jí i věnovala pohled. Sice mdlý a plný opovržení, ale pohled to byl.
„Snad si nejdete zacvičit, doktorko?“Zeptal se s posměchem v hlase jeden z hráčů.
„Hledám lidi, co ke mně byli na dnešek objednaní, nevíte, kde bych je našla?“Zeptala se přemáhajíc rozzuření.
„To ale opravdu nevím. Zkuste to jinde, třeba v juniorech. Nebo rovnou v kancelářích managmentu.“Odpověděl s úsměvem. S ledovým klidem si ji změřil.
„Děkuji za tip.“Ucedila.
„Není zač. Zkuste si zacvičit, na frustraci to pomáhá.“Odpověděl výsměšně. V ten moment měla chuť vraždit.
„Vlastně proč ne.“Vyštěkla a podívala se mu zpříma do očí. Tedy alespoň natolik, jak to jen mohla udělat, když byla o dvacet centimetrů menší. Teprve nyní si uvědomila, že se dostala do války a tu válku hodlala vyhrát.
Hned, jak se usadila na rotoped, věděla, že to je pitomost a nejspíš se jen znemožní, ale ovládala ji kombinace vzteku, hrdosti, pýchy, zoufalství a ano i frustrace. Musela dokázat, že není žádný slaboch a to ikdyž její vlastní tělo křičelo, že to je kravina. Pozdě, rozum byl zarovnán až hluboko pod záplavou vzteku a frustrací.
Po deseti minutách dokázala jen to, že její kostýmek byl propocený, sama byla polomrtvá a její výkony vyvolávaly všeobecný posměch. Pravdou ovšem zůstává, že se nikdo netroufal smát zpříma. Krom několika nejapných poznámek si nikdo nic netroufl.
„Nejste už trochu unavená?“Zeptal se s úsměvem tentýž hráč, co předtím. Měla se co držet, aby neřekla pravdu. Místo toho zatla zuby, upravila si culík a s bojovným pohledem mu odpověděla.
„Ale vůbec ne.“Měla pocit, že ji pálí i ta slova.
Stejným způsobem řádila ještě skoro tři hodiny. Nutno říci, že ty tři hodiny pro ni byly něčím ještě mnohem a mnohem horším než jen utrpením. Přesto vydržela, dokud neodešel poslední hráč. Jak šel čas, vyvolával její zoufalý výkon čím dál větší zvědavost. V pohledech se značně lišili, ale jen málokdy tam bylo něco jiného než pobavení. Ke konci už měla pocit, že zahlédla sem tam i skrytý obdiv. Byla vděčná vyšší moci, když odešel poslední hráč do sprch. Jen za ním zaklaply dveře, svalila se na podlahu.
Bolelo jí snad všechno a to dokonce i ty svaly, o kterých netušila, že je vůbec má. Ležela na podlaze a začínala ji naplňovat nezkrotná touha se už nikdy nepohnout. Když se o to pokusila, začala jí připadat možnost proměnit se v součást podlahy ještě mnohem víc, než jen skvělá.
„Jestli tak zůstanete, už se zítra ani nepohnete.“Ozvalo se asi metr devadesát nad ní. Zvedla oči a zachytila pobavený pohled jednoho z hokejistů, přesněji toho, který si jí všiml včera v hale. Tentokrát ho ovšem viděla celého a ne jen oči. Byl tím, čemu se říká chlap. Asi pětaomsdesát kilo pravého chlapa. Byl svalnatý, ale ne přehnaně. Měl propocené tričko a tepláky, ale přesto na něm neviděla zápor. Svaly ani výška nebylo to, co ji imponovalo. To byly oči. Překvapivě. Hnědé oči, stejné barvy jako vlasy, se na ni dívaly až měla pocit, že vidí až na dno duše.
„Netušíte jak sympatická představa to je. Přišel jste se pobavit na můj účet? Už jste mě přistihl, tak do toho.“Zhodnotila smířeně.
„Nic k smíchu tu není.“Odpověděl, ale koutky mu cukaly a oči mu jiskřily.
„To si ale nemyslíte. Ale no tak, kdybych byla na vašem místě, smála bych se jako dítě.“Odpověděla a pokusila se o úsměv, ale dokonce i koutky ji bolely.
„Přiznávám, že to je celkem zajímavý pohled.“
„Pohled na idiota je vždycky zajímavý. Já to vím, s debily jednám často.“
„Proč myslíte, že jste idiot?“Zeptal se vážně.
„Nebuďte tak milý. Jen idiot tohle může udělat.“
„Náhodou jste docela zapůsobila.“
„Spíš pobavila.“
„Proč jste tuhle šílenost udělala? Vždyť vám muselo být jasné, jak to skončí.“
„Zoufalství plus schopnost nechat se vyhecovat každou pitomostí. Nevím, co jsem si myslela. Jenom jsem se ponížila a dokázala, že jsem slaboch.“
„Chtělo to odvahu a výdrž. Už za to si zasloužíte obdiv a věřte nebo ne, ti chlapi to vědí.“Odpověděl povzbudivě. Dokonce se i usmál, jen zlehka ale přece. Najednou jakoby na okamžik necítila únavu.
„Děkuji vám.“Odpověděla jemně se skutečnou vděčností v hlase. Dívala se mu do očí.
„Pojďte, pomůžu vám vstát.“
„Promiňte, ale jak se vlastně jmenujete?“Zeptal se, když jí pomáhal na nohy. Jemný, ale přesto silný dotyk.
„Jack Gallitz, Fiono Kleesová.“
„Děkuji, Jacku.“
„Není zač.“
Jakmile si stoupla, podlomila se jí kolena. Jack ji naštěstí zlehka podržel za ruce. Ten okamžik si bude pamatovat až do smrti.
„No, moje nohy se evidentně nesmířily, že jich je potřeba.“
„V pořádku. Můžete chodit?“Zeptal se starostlivě.
„V to doufám.“Odpověděla a pomalu se o to pokusila. K jejímu údivu úspěšně.
„Hlavně nezapomeňte pravidelně střídat pravou a levou.“Zhodnotil se zadržovaným úsměvem.
„To si asi budu muset zapsat. K autu to snad nějak zvládnu.“
„Držte se. Nashledanou.“
„Nashledanou.“
Fiona nasedla do auta. Nebyla překvapená, když její opečovávané autíčko nenastartovalo a to ani na druhý pokus. Pomalu začínala být zoufalá. To snad ani není možné. Svůj pokus zopakovala, nic. Znovu a znovu. Stále nic. Její vztek pomalu narůstal. Copak to dnes nestačilo? No spíš než vztek rostla hysterie. Byla vyčerpaná, vystresovaná, citově na dně a ještě ke všemu ji všechno bolelo. Už toho bylo prostě moc. I když věděla, že je k ničemu, stále znovu se pokoušela nastartovat.
Po deseti minutách usilovných pokusů definitivně propadla emocím. Začala ječet, kopat a mlátit hlavou do volantu. Muselo to ven. Její ovládání selhalo a nastoupil bezuzdný výbuch. Jak to tak bývá, samota nastoupí jen, když není co skrývat.
„Den blbec?“Zeptala se mužská hlava, jejíž majitel se sklonil k Fioninu okénku. Fiona strnula s hlavou na volantu.
„Co myslíte?“Ozvalo se zpod vlasů, které byly stále přitisklé na volantu.
„Nestartuje?“
„Ne.“Ozval se nešťastný hlásek.
„Zkoušela jste všechno?“
„Ano.“
„Nechcete zvednout hlavu?“
„To musím?“
„No vlastně ano.“Odpověděl.
„Mění to situaci?“Zeptalo se rozcuchané cosi zpod vlasů.
„Ani ne. Nechcete svézt?“
„Jak moc zoufale bude znít, když vám řeknu ano prosím?“
„Dost.“
„Ano, prosím.“
„Tak pojďte. Zítra si do práce vezmete taxi a tohle dáte do opravny. Teď už ale pojďte.“
„Děkuji vám.“
Byla k smrti vyčerpaná. Emocionálně i fyzicky. Navíc jí bylo pěkně trapně. Bez elánu nasedla do range rovera. Neměla už sílu cokoli řešit.
Kromě stručného popisu cesty k ní domů bylo celou cestu ticho. Jack se plně věnoval řízení a s Fionou nemluvil, za což mu teď byla vděčná.
Brzy dorazili k jejímu domu. Jack zastavil na příjezdové cestě.
„Tak tady bydlíte?“
„Už to tak bude. Děkuji za svezení.“
„Proč jste nezavolala partnerovi, už je evidentně doma.“
„Já ale nemám partnera.“Odpověděla nechápavě.
„Máte spolubydlící?“Zeptal se obezřetně.
„N.. ne. Proč?“
„Vzadu ve vašem domě se svítí.“Odpověděl.
„Já... bydlím sama. To...“Snažila se vyblekotat vyjukaně.
„Půjčila byste mi klíče?“
„To je v pořádku. Já... zavolám policii. Vyřeším to sama. Nemusíte se bát.“
„Půjčila byste mi prosím ty klíče?“Zeptal se znovu jen s větším důrazem.
Fiona horečně přemýšlela, jak logicky vysvětlit, proč nechce pomoc. Nemohla ovšem na nic přijít. Sotva mu mohla říct, že to je její skoro příbuzný, který ji přišel vydírat. Nejistě mu tedy předala klíče.
„Počkejte tady.“
„Ale já...“
„Počkejte tady.“Řekl znovu jen s větším důrazem. Fie neměla na výběr. Musela zůstat sedět na místě a se strachem čekat, co se z toho vyvine.
Po několika sekundách uslyšela zvuk rozbíjeného skla. Sotva mohla sedět na místě. Rychle bezmyšlenkovitě vystoupila a opatrně vběhla do domu.
Srdce jí bylo jako o závod. V kuchyni našla exšvagra ohnutého na stole, zatímco mu Jack bolestivě tisknul ruce.
„Fiono, vysvětlila bys tomu svému rambovi, kdo jsem?“Zasyčel.
„Vy toho zmetka znáte?“
„Dá se říct. Pusťte ho.“
„Ten hajzlík na vás čekal u zadních dveří se zbraní v ruce. Toho nepustím ani náhodou.“
„Jacku, prosím, znám ho. Tahle lekce mu stačila. Půsťte ho.“
„Kdo je to?“
„Jo, Fiono, pověz mu, kdo jsem.“
„Je to Kelsey, exmanželův bratr. Přišel si jen promluvit. On má jen trochu zvláštní smysl pro humor.“
„To vidím. Co jsi tady chtěl ty neřáde?!“
„Fiona mi něco dluží, nic víc.“
„Dluží ti, nebo ji vydíráš?“
„Copak jsem ti neříkal, abys držela hubu?!“
„Fiono, kdo to je a tentokrá pravdu!“
„Zmetek, co mě vydírá. Pusťte ho, on už dá pokoj. Prosím.“
„Jo, slyšíš dámu.“
„Slyším. Pustím tě, až se omluvíš dámě.“
„To sotva.“
„Tys mě neslyšel?!“Zeptal se znovu, ale tentokrát za chycenou paži pořádně zabral.
„Fajn. Omlouvám se, Fiono. Tak mě pusť do hajzlu!“
„To není všechno. Odpřísáhni, že se sem už nikdy nevrátíš a zapomeneš na to, že nějaká Fiona Kleesová existuje. Jinak...“
„Dobře. Přísahám.“
„Je dobře, že jsme se domluvili. Jestli se totiž ještě někdy přiblížíš tady k dámě, zavoláš jí nebo budeš jakkoli zastrašovat, přísahám ti, že si tě najdu a tentokrát uvidíš, čeho je Rambo schopný. Kapišto?!“Zeptal se znovu. Kelsey, už dávno rudý bolestí všechno poslušně odpřísáhl. Načež ho Jack nepříliš jemně vytáhl ven na ulici a s několika ranami vyprovodil pryč.
Když se vrátil, byla Fiona opřená o dřez a pohled upírala na rozbitou vázu na zemi.
„Jste v pořádku?“Zeptal se jemně.
„Jo. Asi jo.“
„Kdo byl ten šmejd?“
„Jak jsem řekla. Můj exšvagr.“
„Jak dlouho už vás vydíral?“
„Několik měsíců.“
„Můžu se vás zeptat proč?“
„Hříchy mnulosti.“
„Proč jste nezavolala policii nebo někoho?“
„Protože měl silné páky. Navíc nebyl nebezpečný. Vždycky přijel, obral mě a zmizel tak na dva měsíce pryč a tak pořád dokola. Dalo se to zvládnout.“
„Ta zbraň nevypadala jako přátelský rituál.“
„Ještě nikdy takový nebyl. Nechtěla jsem... nemohla jsem... Kruci.“
„Nebojte se. Ten se hned tak neukáže. Stejně bych ale zavolal zámečníka a pořídil alarm. Pro jistotu.“
„To udělám, ale pochybuji, že se bude chtít ještě vrátit. Proboha. Vaše ruka... vy... krvácíte.“Pronesla koktavě. Přistoupila blíž a opatrně ho vzala za ruku. Z palce se řinula krev proudem.
„To nic není... já...“
„Ošetřím to.“Odpověděla skoro fascinovaně.
„To není...“
„Je. Počkejte tady, dojdu pro obvaz.“Odpověděla a odešla do vedlejší místnosti.
Jakmile se ovšem vrátila, našla místnost prázdnou. Nebyla překvapená, jen trochu zklamaná. Měla toho dnes už po krk a chtěla mu alespoň poděkovat. Byla si jistá, že Kelsey se sotva vrátí.

Když ráno zazvonil budík a Fiona se ho pokusila zamáčknout, z očí jí téměř vyhrkly slzy bolesti. Včerejší bolístky svalů se nyní ukázaly v plné míře. Každý pohyb byl jako bodnutí nožem. Nebo spíš samurajským mečem.
Byla vděčná, že dorazila do kanceláře bez setkání s kýmkoli. Bohužel pro ni krátce po jejím příchodu dorazil Fillip Tycon. Naštěstí neočekával, že vstane.
„Dobrý den. Vy snad radši nevstávejte.“
„Asi jsem se proslavila, že?“
„Řekněme, že jsem něco zaslechl.“
„A smím znát autora?“
„Jistý člověk za mnou přišel dnes ráno a velice detailně mi popsal, co jste včera vyváděla. Dokonce celkem křičel a vyžadoval vaše okamžité propuštění.“
„Aha. Předpokládám, že vím o kom mluvíte a stejně tak i vaše jednání. Děkuji, že jste mi to přišel říct osobně. Hned to tu vyklidím.“
„Cože? To v žádném případě. Nedopustila jste se absolutně ničeho, co by zasloužilo propuštění. Právě naopak. Gratuluji vám, jen tak dál.“
„Tak to děkuji. Byl byste tak laskav a sdělil mi jméno toho člověka, co za vámi přišel?“
„Myslel jsem, že jste říkala, že to víte.“
„Spíš hádám.“
„Nechme to raději být, ale můžu vás ubezpečit, že ona osoba už do toho nemá co mluvit a pokud přece, budu její protesty plně ignorovat.“
„To mě těší.“
„Nechme to být.“
„S radostí.“
„Já už vás nebudu zdržovat. Držte se.“
„Tak to vám můžu zaručit.“
„To je dobře.“Odpověděl a s úsměvem odešel.
Už zase měla vztek. Snad o to víc, když zjistila kdo je jejím dalším návštěvníkem.
„Trenére, ráda vás vidím. Těší mě, že jste se rozhodl mě také navštívit.“Pronesla s takovou dávkou ironie, jaké byla vůbec schopna.
„Co se děje?“
„Nic. Ale když už se ptáte, bylo by příště skvělé, kdyby jste své výtky směřoval rovnou na mě a neběhal nejdřív za šéfy. Snad mám ještě dost rozumný úsudek, aby mě nebylo třeba obcházet.“
„Upřímně řečeno netuším o čem to mluvíte.“
„Aha, takže vy jste nebyl ten člověk, kdo si ráno byl stěžovat Tyconovi, aby mě okamžitě propustil.“
„Ne, to nebyl. Ani nevím proč bych měl.“
„Chcete mi snad říct, že se vám ještě nikdo nepochlubil o tom, jakého idiota jsem ze sebe včera udělala?“Zeptala se zaraženě.
„To nepopírám, ale nevím proč bych kvůli tomu měl za někým běhat.“
„Napadá vás někdo, kdo váš názor nesdílí? Ráda bych totiž věděla, na koho se ode dneška nebudu usmívat.“
„Napadá.“
„Asi nemám předpokládat, že mi to povíte.“
„Kluky nepráskám.“
„Moc milé. Proč jste tedy přišel, když ne ujistit se, jestli jsem tu pořád?“
„Popravdě řečeno zjistit, jestli jste naživu.“
„To už jste zjistil. Ještě něco?“
„Nesu nějaké papíry ohledně mistráku. Jak dobře víte, jedete s námi, tak byste asi měla vědět to základní.“
„Děkuji vám.“
„Tak hele. Nějak si respekt získat musíte a jestli to nepůjde jinak, proč ne tohle. Včera jste prý vydržela tři hodiny v posilce s tempem, které dělají kluci, co to dělají tři čtyři hodiny denně šest dní v týdnu od svých čtrnácti. To není špatné.“
„Věc názoru. Nechala jsem se vyhecovat a to profesionál nesmí dopustit.“
„Dokázala jste odvahu a vytvalost, teď už vás ignorovat nemůžou. Můžou to hrát, ale když budete pokračovat, vyhrajete. To ale berte jen jako tiché doporučení.“
„Mám to chápat, že už nejsme nepřátelé?“
„To jsme nebyli nikdy. Stále mi přijde vaše přítomnost zde jako hloupost. Děláte pitomosti. Nevypadáte ani tak jako profík, jako spíš zmatená zdravotnice na leteckém neštěstí. Přesto bojujete a toho si musím vážit.“
„Takže se mnou budete i spolupracovat?“
„Podle situace. Můžete si být ale jistá, že vás nepodrazím. Je na vás, jestli tomu uvěříte, ale podrazák nejsem a nikdy nebudu.“
„Věřím a děkuji.“
„Není zač. Tak já už snad raději půjdu.“
„Nashledanou.“
Teď by ji nedonutil se vzdát ani sám Ježíš Kristus. Od desíti začínal trénink na ledu a ona tam hodlala být.
Jen stála na tribuně, kdosi si jí všiml a v ten moment se začala polovina chlapů šklebit a ta druhá se nepokrytě smála nahlas.
„Snad si s námi nejdete dát trénink, doktorko?“Ozval se posměšný hlas.
„Děkuji, ale dnes raději ne.“
„To je škoda, v helmě byste byla sexy.“Prohlásil kdosi.
„Buďte tak laskavi a ignorujte mě jako dosud.“
„Od včerejška jste ztratila smysl pro humor?“
„Právě naopak.“Zasyčela a na tváři měla zlomyslný úsměv.
Na sedadle vydržela jen silou vůle. Sem tam na ni někdo zavolal nebo poslal vzdušný polibek či jiné nepříliš slušné gesto a ona zatoužila mít sebou palnou zbraň.
Pokud ovšem pominula všechen výsměch, začínala být ráda, že je tady. Viděla tu totiž něco jiného, než jindy. Viděla tu spolupráci, přátelství a dokonalou profesionalitu. Všichni věděli velice dobře, co mají dělat a dělali to se vším elánem.
Snažila se v davu vyhledat Jacka, což se jí brzy podařilo. Věnoval jí jen krátký pohled a dál se věnoval hře.
Seděla hned u ledu a klíče měla položené na mantinelu. Jak se ukázalo, byla to velká chyba. Jakmile totiž skončil trénink, jeden z hokejistů cestou do sprch čapnul klíče a vzal je s sebou. Jednu příjemnou chvíli vykoupila jiná, která se rovnala peklu.
Se vším odporem, kterého jen byla schopna, vyrazila do šaten. Věděla, že to bude peklo a také, že bylo. Než našla svoje klíče, dostalo se jí všech žertíků, na které jsou sportovci experti.
Konečně se dostala ven a cítila se jako dokonalý ignorant. Cítila se ponížená, zoufalá a naštvaná jako nikdy v životě. Po návratu do kanceláře ji zrak padl na stoh dotazníků a zpráv o rozhovorech s hokejisty. Přesně ty, na které se měli dostavit všichni reprezentanti. Nejen, že ji nikdo respektoval ani si z ní nic nedělal, ani nebyla schopná splnit pracovní povinnosti. To se jí ještě dosud nikdy nestalo.
Připadala si jako idiot. Jak ji jen napadlo do toho vlézt. Vždyť neměla ani tušení, co dělat. Natož nějaké zkušenosti.
Nechápala, jak si mohla myslet, že když zvládla bandu puberťáků, zvládne i partu dospělých chlapů. Myslela, že si odpočine od pubertálních výstřelků. Místo toho se dostala mezi chlapy, kteří si dokázali vymyslet ještě větší sviňárny než šestnáctiletí kluci.
Když měla proslov k trenérovi o jejích velkých úspěších, nebyla to pravda tak, jak by si přála. Její zkušenosti se sportovní psychologií začínaly i končily u družstva juniorských krasobruslařek a týmu florbalistů juniorů. Chtěla se sebou něco udělat a tou dobou probíhal konkurs na psychologa hokejové reprezentace. Díky vzdělání a nedostatku konkurentů se jí to nakonec povedlo. Pomalu začínala litovat, že do toho šla.
Sesula se do křesla a přestala bojovat se slzami. Vtom se ozvalo lehké zaklepání. Fiona si rychle setřela slzy a zkontrolovala, jak moc zoufale vypadá. Pak teprve pozvala dál.
„Pane Callitzi, jaké překvapení.“
„Jdu se vám omluvit.“
„Nepovídejte.“
„To, co předváděli v šatně nebylo nutné. Neudělala jste nic, čím byste si tohle zasloužila. Jak vidíte, i dospělí chlapi umí vyvádět jako puberťáci.“
„Dobře, že jste si to uvědomil.“
„Zlobíte se. Chápu.“
„Myslíte? Je hezké, že se omlouváte za JEJICH chování, ale co to vaše?“
„Prosím?“
„Byl jste tam a neřekl jste ani slovo.“
„Nechtěla jste pomoc. Stačilo říct.“
„To je tak šlechetné, že se asi rozpláču dojetím.“
„Nemusela jste tam vůbec chodit, mohla jste tam poslat trenéra nebo počkat až všichni odejdou. Sama jste tam šla, takže jste sama musela bojovat. Za to já vinu nenesu a nemáte právo mi to vyčítat. Neudělal jsem nic, zač bych se měl stydět nebo omlouvat. Ani dnes, ani jindy.“
„Nevím, o čem to mluvíte.“
„Tak o tom dost vážně pochybuji. Vysvětlila byste mi laskavě, proč máte vztek?“
„Strávila jsem nejhorších dvacet minut v životě, promiňte mi laskavě, že nehýřím štěstím. Promiňte, asi nemám právo na vás ječet. Zvlášť vzhledem k včerejšku.“
„Včerejšek nechte být. Je to minulost a tak to i berte.“
„Ani jsem vám nepoděkovala.“
„Není za co děkovat a prosím neodporujte mi. Nechme to prosím vás být.“
„Dlužím vám.“
„Nedlužíte mi vůbec nic. Nechte to plavat. Nechci o tom už mluvit. Snažně vás prosím.“
„Dobře.“
„Fajn. Tak, na co se zeptáte jako první?“
„Cože?“
„No prošvihl jsem svůj pohovor, tak jsem doufal, že by to šlo zařídit teď.“
„To myslíte vážně?“Zeptala se a nemohla skrýt překvapení.
„Jestli vás to neobtěžuje.“
„Vůbec ne. Jen mě to překvapilo.“
„Jak to bude probíhat?“
„Popovídáme si a vyplníte psychotest. Toť vše.“
„Tak, co vás zajímá nejdřív?“
„Když se zeptám na vaši rodinu, stane se co?“
„Řeknu, že jsem měl šťastné dětství a rodiče dosud žijí.“
„Fajn. Tak rovnou ke kariéře.“
„Ve vaší složce se píše cosi o KHL, co mi o tom povíte?“
„Působil jsem tam sedm let, pak jsem se vrátil sem. Měl jsem tam celkem úspěchy, tak jsem získal nominaci na reprezentaci a tu jsem s radostí přijal.“
„Proč jste odešel z KHL?“
„KHL není NHL.“
„To je všechno?“
„Měl jsem tam několik vyhrocených sporů s vedením klubu. To je celé.“
„Co jste dělal před KHL?“
„Hrál doma na rybníce, pak mě přijal jeden ze sportovních klubů a tam jsem i odmaturoval. Pak jsem odjel za první nabídkou do Washingtonu, kde mě obratem prodali do KHL.“
„Vždycky jste chtěl být hokejistou?“
„Ne, až tak od deseti.“
„Co byl ten prvotní impuls?“
„Otec mě vzal na hokejové utkání a mě se to líbilo.“
„Tak jednoduše? Co přesně vás tak imponovalo?“
„Ta síla. Ti chlapi věděli co dělat. Nepřemýšleli. Jednali impulzivně a rozhodovali se rychle. Nikdo na nic nečekal. Žádné odhady, žádné váhání. Jen síla a rychlost myšlenky.“
„Ta síla vás vábila už jako tak malého?“
„Zní to hloupě?“
„Naopak. Děláte ještě něco jiného než hokej a cvičení?“
„Čtu a to je asi všechno. Slabota, co?“
„Ani ne. Co přátele nebo dívka?“
„Mí přátelé jsou kolegové a dívka je momentálně mimo mé možnosti.“
„Proč myslíte?“
„Protože člověk nemá nic dělat napůl. Buď jedno nebo druhé. Když děláte dvě věci naplno, pak ta jedna trpí. Hokej bych nezanedbal a to by bylo jen utrpení pro ni.“
„Nemyslíte, že by se našla nějaká, která by to pochopila?“
„Snad, ale pochybuji.“
„Nechybí vám nějaká opora? Jste velký individualista, ale nenapadlo vás někdy, že to není dobře?“
„Ne.“
„Fajn. Jaké knihy čtete nejraději?“
„Detektivky.“
„Dobře. Děkuji za váš čas. Vyplňte test a můžete jít.“
„Až takhle snadno?“
„Potřebovala jsem si o vás udělat obrázek. Ten už mám. Testem se to jen stvrdí.“
„Žádné papíry s fleky nebo ponožky s obličejíky?“
„Máte zkreslené představy o mé práci.“
„Vy zase o té mojí.“
„Jak to myslíte?“
„Přiznejte, vidíte v nás jen hlupáky se svaly. Puberťáky na bruslích.“
„Nesouhlasím.“
„Tak proč jste tady?“
„Já... chtěla jsem.... Hele, tohle není moje terapie. Vyplňte ten test a můžete jít.“
Před odchodem se Jack ještě otočil a promluvil.
„Asi bych to neměl říkat, ale zítra začíná trénink v osm a končí ve dvanáct. Po půl deváté se do šatny nikdo nevrátí. Veškeré oblečení je na policích, protože skříňky jsou velké sotva na cenosti. Možná by neškodilo udělat takový menší revanž.“
„Dlužím vám.“
„Už teď toho lituju.“

Druhý den přesně v osm čekala na tribuně. Na tváři měla bojovný výraz.
„Paní doktorko, vás jsem tu nečekal.“Zhodnotil překvapeně jeden z hráčů. Tentýž, který vůči ní takřka neustále vyjížděl.
„Nepovídejte.“Odsekla s úsměvem.
Počkala do devíti a pak se tiše vytratila zadním východem. Její cíl byl jasný a jen se modlila, aby to nebyl jen podraz. V ten moment jí na mysli vytanula zvláštní myšlenka. Co když to byl on, kdo si stěžoval.
Jen s přemáháním tu myšlenku odsunula do pozadí. Z nějakého důvodu se jí to příčilo. Momentálně neměla sílu, aby ještě řešila vlastní binec.
Pohled na prázdnou šatnu ji uklidnil a snad ještě víc, když uviděla na policích oblečení. Se zlomyslným úsměvem všechny věci sebrala a uložila do tašky. Chvilku zaváhala u police se jmenovkou Jack Callitz, ale nakonec je stejně vzala. Pak se vytratila stejně snadno, jako i přišla. Sama se divila, jak snadno to šlo.
Po uložení věcí do bezpečí své kanceláře se vrátila na tribunu a se škodolibou nedočkavostí vyčkávala na poprask, který musel nastat.
Jakmile uslyšela první naštvaný výkřik ze šatny, zatoužila mít sebou magnetofon. Působilo to jako balzám na nervy. Klidným spokojeným krokem se vydala ke dveřím šatny. Dokonce i trenér si všiml poprasku a vydal se tam.
„Tušíte, co se děje?“Zeptal se trenér udiveně Fiony
„Ale vůbec ne.“Odpověděla s úsměvem, který prozrazoval pravý opak. Neeson se raději dál neptal a zaklepal na dveře. Po vteřině se objevila ve dveřích hlava s rudou tváří. Shodou okolností to byl jeden z největších rýpalů. Kapitán týmu.
„Trenére, doktorko...“
„Stalo se něco? Děláte tam povyku jako kdyby vám někdo nasadil do prádla blechy.“Zeptal se trenér.
„No...“
„Snad vám někdo nevzal oblečení, boty a šperky z polic? To by přece bylo hrozně trapné, zvláště kdyby to byla nějaká žena. Představte si ten trapas. Zvlášť pro chlapy jako jste vy. To by bylo vážně strašné a když si představím, jak hrozné by bylo, kdyby to někdo řekl někomu venku a dostalo se to ke špatným uším. No, to ale bezpochyby není váš případ. Tak co se vám tedy stalo?“Zeptala se vychutnávajíc si každičkou hlásku. Ruce měla spokojeně založené a v očích kamenný pohled hráče.
„No...“Zarazil se muž.
„Vaše slovní zásoba je obdivuhodná. Evidentně jsem se zmýlila, ale kdyby přece, zastavte se. Třeba bych toho zloděje přiměla všechno vrátit. Třeba, co já vím, za omluvu a spolupráci. Hlavně nechoďte pozdě, přece víte, že kancelář bude prázdná a leccos by mohlo zmizet nenávratně. To víte, zloději jsou všude. Ale to je přece hloupost. Vám přece nic nezmizelo. Zjevně vám tu nejsem nic platná, tak se vrátím do kanceláře. Nashledanou pánové.“Pronesla spokojena sama se sebou.
Po chvilce ji dohnal trenér.
„To bylo...“
„Jaké?“
„Dětinské.“
„Já přece nic neudělala.“
„Uvědomujete si, že tohle vám neprojde bez oplátky, že?“
„Upřímně řečeno je mi to momentálně úplně ukradené. Jestli to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Udělám svou práci a pokud je k tomu nutné poněkud neortodoxní jednání, pak se s tím musím vyrovnat a totéž radím i vám.“
„S tímhle jednáním neskončíte dobře.“
„Nemám co ztratit. Byla jsem komisní. Slibovala jsem. Vyhrožovala jsem. Prskala jsem. Strávila jsem tři hodiny na rotopedu. Jestli nic z toho nezabralo, pak už je ansámbl tradičních metod vyčerpán. Já nemám čas ani chuť se někoho doprošovat. Jestli je jejich myšlení na úrovni puberťáků, já se klidně přizpůsobím a využiju metod, které na puberťáky fungují.“
„Tohle není z vaší hlavy.“
„Částečně, ale někdo mi dost pomohl pochopit myšlení goril.“
„Jeho jméno asi nahlas neřeknete.“
„Na kluky já nepráskám.“
„Pak musím hádat. Tyhle šílenosti jsou typické pro KHL a protože odtud máme jen jednoho hráče, tak...“
„Tak nevím, proč jste se ptal.“
„Zahráváte si s ohněm.“
„To jste myslel jak?“
„Nijak. Zdaleka ne všichni mí kluci nejsou jen neškodní puberťáci. Jack Callitz zrovna nepatří k lidem, ke kterým byste se měla upínat. To je všechno, co řeknu.“
„Asi mi nepovíte, jak to myslíte, že?“
„Ne, ale uvidíte sama. Apropos nezapomeňte, zítra v šest ráno na letišti. Nepřijďte pozdě. Letíme soukromým letem.“
„Nemusíte mít obavy. Přijdu včas. Tahle válka mě totiž začíná bavit.“
„Vyhrávání je fajn, ale prohra pak hodně bolí. Na to nezapomínejte.“
„To začínám také poznávat. Tak zítra.“

Fiona nebyla překvapená, když před svou kanceláří našla plnou sestavu v hokejových podvlíkačkách. Ten pohled se jí vryl do paměti na hodně dlouho dopředu. Zalitovala, že nemá foťák.
„Ale, takový zájem. Takže, choďte po jednom do kanceláře. Věci dostanou nazpět jen ti, co získají potvrzení o vykonání pohovoru a vstupního vyšetření psychologem. Callitzi, vy první.“Pronesla sice rázně, ale cítila, že nikdo nedostal ani nejmenší chuť to nebrat vážně. Poprvé měla navrch a sakra si to užívala.
Nevěděla, co by Jackovi měla říct. Po zralé úvaze mu jen předala věci, vyměnili si spiklenecké pohledy a poslala ho pryč.

Odpoledne jí uteklo příjemně a konečně získala pocit, že její práce někam vede. Dokázala je dostat. Sice s pomocí a dětinsky, ale povedlo se a to bylo hlavní.
V pět s pocitem jen maličko slabším než samo štěstí, srovnala orazítkované testy do složky a uvelebila se v křesle. V tom ji vyrušil hlas ode dveří.
Opět Tycon. Ten chlap ji začínal pomalu ale jistě deptat. Zjevoval se až příliš často na to, aby jeho návštěvy byly jenom symbolem neviné zvědavosti.
„Slyšel jsem o vašem úspěchu.“Pronesl skoro uctivě.
„Nepovídejte. Smím se zeptat od koho?“Zeptala se odměřeně.
„Tak hlavně ten stoh kopií potvrzení na mém stole. Jak jste to dokázala?“
„Když to řeknu, ztratí to efekt a to je přece to nejdůležitější, ne?“
„Ano, to máte pravdu. Hlavně, že se vám to povedlo. Překvapila jste a to skutečně impozantním způsobem.“
„Přeceňujete to.“
„To bych neřekl.“
„Mám to chápat, že jsem přijata i na mistrovství?“
„To jste byla už předtím.“
„Jistě, ale dosud jsem byla v testovacím období. To, až poletíme, skončí.“
„Nevím o ničem, co by tomu bránilo. Vítejte na palubě.“
„Děkuji. Bude vám vadit, když to pro dnešek zabalím? Mám některé osobní záležitosti, které je třeba vyřídit.“
„No problema. Až se vrátíte z mistrovství, nezapomeňte, že jste mi slíbila oběd a na tom budu trvat.“
„Po mistráku má práce skončí.“
„Tím spíš.“
„Nashledanou, pane Tycone.“
„Nashle a užijte si to. Do mistrovství už se asi neuvidíme, že?“
„No pokud na mě nebudete ráno čekat na letišti, tak ne. To neuděláte, že?“
„Nebojte se. Mám dost jiné práce.“
„Skvěle. Nashle někdy.“

V letadle bylo místo jen vedle Neesona.
„Tak jste dorazila. To je dobře.“
„Lháři. Doufal jste v opak.“
„Nic proti vám.“
„Ale naprosto přesně, že?“
„Ano. Upřímně řečeno se začínám bát, co byste ještě mohla předvést.“
„Nebojte se. Jedu jen jako povinná pojistka. Jet musím, ale jestli budu něco dělat se nikdo nedoví. Pro mě osobně jsou tohle dva týdny dovolené. Plánuji sedět někde zadarmo na lavičce, sledovat zápas a fandit plus cpát se nezdravým jídlem. Nehodlám s nikým válčit. Nebudu dělat nic, oč bych nebyla požádána. To vám mohu zaručit.“
„Pak vítejte na palubě.“
„Děkuji vám. Jen mi zajistěte podpisy všech, že byli poučeni o tom, že jakmile se vyskytne sebemenší psychický problém, jsem jim plně k dispozici a jsou zavázáni mě vyhledat.“
„Jak si přejete.“
„Fajn. Moc jsem toho nenaspala a mám v sobě prášky proti nevolnosti v letadle, které fungují jako rohypnol. Nevadí vám doufám, když se pokusím trochu vyspat?“
„Ovšemže ne.“Odsekl.
Let se ukázal mnohem delším, než Fiona doufala. Nenáviděla létání. Z duše ho nenáviděla. Mohla mít v sobě polovinu lékárny v nemocnici a stejně to nezabralo dost na to, aby netoužila po vyoperování žaludku. Spoléhala na to, že ji prášek uspí, jak i psali na příbalovém letáku, leč bohužel pro ni ji jen omámil. Takže nakonec sice nevnímala lidi okolo, zato velice jasně vnímala každý sebemenší pohyb letadla i každičkou změnu chemicity v žaludku.
Jakmile uviděla z okénka příletovou plochu, zatoužila skočit. Jen silou vůle zůstala sedět na místě.
Když se konečně dostali do hotelu, bylo něco po šesté raní. Nejbližší zápas se konal až druhý den ve čtvrt na devět, tudíž se většina týmu rozhodla nemarnit čas a stejně tak Fiona. Usnula ještě dřív, než měla hlavu na polštáři. V kalhotovém kostýmu a s kufrem vedle postele.

Probudila se něco po druhé odpoledne a to díky telefonátu. Přístroj vyzváněl tak vytrvale, až se musela zvednout.
„Kleesová u telefonu.“
„Dobrý den, doktorko. Promiňte, že ruším. Jen byste asi měla vědět, že s kluky jedeme na rozbruslení do haly. Vy se asi nepřidáte, že?“
„Děkuji vám, ale radši snad ani ne. Mám toho dost.“
„Věřím. Nebudu je tam týrat dlouho, protože by mě asi ukamenovali. Já jen, pro informaci. Kdyby jste si to rozmyslela, klíče a vstupní legitimaci máte na recepci.“
„Děkuju, možná se tam pak zajedu podívat.“
„Vřele to doporučuji. Zítra trénink začíná od devíti, předpokládám, že tam asi nebudete chybět. Tedy jen hádám.“
„Nejspíš ne. Hodlám svůj slib brát vážně. Navíc jsme v krásném historickém městě. Těžké rozhodování. Banda spocených chlapů nebo zámecký park? Asi odhadnete, jak to dopadne.“
„Já nejsem ten, komu chybíte.“
„Moc vtipné. Nemusíte mít obavy, můj program není totožný s vaším. To vás ubezpečuji.“
„Skvěle. Užijte si volno.“
„Zatím se mějte a užijte si rozbruslení.“
„To si pište.“
Zbytek odpoledne strávila Fiona čirým nicneděláním. Sledovala televizi a déšť za oknem. Dnes neměla náladu na bandu chlapů na bruslích. Teprve na večer se vykopala z postele.
Napadl ji totiž způsob trávení volného času, který neprovozovala už velice dlouhou dobu.
Po kratším zaváhání vyndala z batohu brusle. Pak po ještě delším zaváhání si vzala půjčené auto a zajela se podívat do haly, kde se zítra koná zahajovací zápas mistrovství světa v hokeji.
Na bruslích se naučila v dětství. Její matka si totiž přála, aby z malého nemehla byla krásná ladná krasobruslařka. Brzy se ovšem ukázalo, jak nereálná představa tohle vlastně je a matka od toho upustila. I když byla zprvu k bruslení spíš nucena, naučila se to mít ráda a dostávat jím ze sebe emoce a frustrace. Nyní bohužel nebylo příliš času ani místa, takže se musela spokojit s bruslením jednou do měsíce. Tentokrát tu možnost ovšem byla a rozhodla se jí využít beze zbytku.

Byla překvapená, když uviděla obrovskou hrací plochu. Nikde nebylo ani živáčka nepočítaje úklidovou četu. Pravda, bylo osm večer, ale stejně si to nějak představovala jinak.
Teprve po chvilce si všimla, že přece jenom tam někdo je. Pár metrů od ní na ledě stál muž a jakoby ji ani neviděl. Rozdýchával se a oči měl zavřené. Jack Callitz, jak Fie určila za okamžik. Zůstala u mantinelu a tiše jej sledovala.
Ve tváři měl soustředění. Absolutní. Každý jeho pohyb byl jistý a ani jediný nebyl zbytečný. Takhle nějak si vždycky Fiona představovala muže, který přesně ví, co dělá.
„Nechcete se místo toho okukování přidat?“Ozval se najednou. Teprve teď si uvědomila, že tam už chvíli stojí a neskrývaně na něj zírá.
„Promiňte, já... nechtěla jsem na vás zírat.“
„Mně to lichotí, ale nechcete pro změnu něco dělat?“
„Co prosím?“
„Docela by se hodil protihráč. Nechcete si na něj zahrát?“
„Když vezmu v potaz, že ti většinou končí na zemi, tak snad ani raději ne.“
„Pak buďte spoluhráč.“
„Já snad raději... Nemůžu.“
„Máte brusle, máte nohy, můžete.“
„Nechci vám kazit trénink. Asi bude lepší, když půjdu. Nevěděla jsem, že tady budete. Promiňte.“
„Já to nenabízel ze slušnosti. Ukažte, co umíte.“
„Já na povel nebruslím.“
„To není povel. Vy jste si přišla zabruslit a já potřebuji spoluhráče. Nevidím jediný rozumný důvod, proč to neskloubit.“
„Tak proto jste sem přišel večer a sám?“
„Přišla jste si zabruslit a já vám to nechci zkazit.“
„Kvůli mě se nemusíte přemáhat. Navíc bruslím jen v soukromí.“
„Pak mě ignorujte.“
„Protiřečíte si.“
„No tak, doktorko. Ukažte se. Jsem profesionál a třeba vám i poradím.“
„Já bruslím stejně jenom pro radost.“
„Tu vám snad nezkazím.“
„Já... raději půjdu.“
„Mám vás na ten led zatáhnout?“
„Můžete to zkusit.“Odpověděla a usmála se.
„Beru vás za slovo.“Odpověděl a jediným skokem byl u ní. I kdyby se pokusila utéct, v bruslích by toho moc neuběhla. Fiona se začala zuřivě bránit, když ji vzal kolem pasu a švihem ji umístil na rameno jako pytel ovsa. Její obrana padala na jeho svaly se stejnou razancí, s jakou tříletý chlapeček soutěží s tatínkem v páce.
Oba se smáli jako pitomci a Fiona se nehodlala jen tak dát. Byli už v hale sami a to bylo tak nějak osvobozující.
Vtom ji sundal z ramene a opatrně postavil na led. Přidržel ji za předloktí a díval se jí do očí. Jiskřilo mu v nich a atmosféra zhoustla. Úsměv mu pomalu mizel ze rtů. Fioně se zrychlil tep. Pomalu, jakoby nerad, ji pustil, pohlédl na ni a popojel k mantinelu. Přenechal jí zcela volné pole
Chvilku nasávala atmosféru, pak třesoucími prsty srovnala brusle. Opatrně se narovnala. Srdce jí bušilo. Brusle jí podjely a jen stěží se udržela na nohou. Z hluboka se nadechla a se zavřeným očima se snažila spomalit vlastní dech i tep. Zpevnila se a dokonale narovnala. Konečně ucítila vnitřní klid a pomalu se rozjela. Nepadala. Postupně nabírala jistotu. S narůstajícím potěšením se rozjížděla čím dál rychleji a s čím dál větší jistotou. Několikrát se z čiré radosti i otočila a několikrát zakličkovala. Na tváři se jí rozhostil úsměv, který si snad ani neuvědomovala. Cítila se jako vánek, který přebíhá po horských hřebenech. Lehce a svobodně. Během let zapomněla na to, jak skvělý pocit tohle je. Úplně zapomněla na všechno okolo dokonce i na Jacka. Teprve po několika menších piruetách se na něj otočila. V očích jí jiskřilo a na tváři měla radostný úsměv.
„Tak co?“Zeptala se vítězoslavně. Velice dobře věděla, že byla dobrá.
„Na doktorku dobrý.“
„Děkuju, od vás ta poklona zní hezky.“
„Dáme závod?“
„Další výzva? Myslím, že tentokrát bych vám utekla.“
„Tak to zkusíme.“Odpověděl s neprůstřelným pohledem a mírným pousmáním na tváři. Zase ten pohled hráče.
„Přijímám.“Odpověděla pevně.
Najeli na čáru u brankoviště a na tři vyjeli. Bylo až pozoruhodné, jak rovni si byli. U cíle byl však suveréně první Callitz. S úsměvem projel čárou, otočil se a s vítězným úsmevem zvedl ruce vzhůru. To neměl dělat. Fiona, která projížděla těsně kolem něj se ho chytila za dres. Pád byl nevyhnutelný a následný výbuch smíchu také.
„Neumíš unést prohru.“
„To od tebe sedí.“
„To tys mě shodila na zem.“
„Ty bys to udělal taky.“
„To přiznávám.“Odpověděl a zase se rozesmál. Fiona se okamžitě připojila. Leželi vedle sebe na zemi a smáli se. Fiona se až překvapivě rychle zvedla a podívala se na Jacka ze stoje.
„Jestli takhle zůstaneš, tak se zítra ani nepohneš.“Pronesla s potlačovaným smíchem, jemu stačil však jediný pohyb zápěstí a už byla na zemi jen těsně vedle něj. Zlehka se pootočil, opřel se o loket a podíval se na ni z výšky několika centimetrů.
„Asi nevíš, jak sympatická představa to je.“Pronesl a ze tváře se mu pomalu ztrácel úsměv. Stejně tak Fioně. Byli tam jen ti dva a atmosféra houstla. V očích mu jiskřilo a jeho tvář se začala přibližovat. Vtom se na ně začal snášet postřik, který zvlhčuje a upravuje led.
„Asi bychom měli vstát dřív, než budeme součástí toho ledu.“Řekl a s nevolí vstal. Pomohl i Fioně z ledu. Na pevné půdě nastala nervozní chvilka.
„Tak... já budu muset jít. Slíbil jsem klukům, že si s nimi zajdu ještě na pivo.“
„Dobře. Já... mám ještě nějaké papírování.“
„Skvěle. Tak... zítra na tréninku.“
„Výborně. Tak zatím ahoj.“
„A.. ahoj.“Odpověděl a každý odešel rychle opačným směrem.
Ještě pozdě v noci ležela Fiona v posteli v otevřenýma očima. Víc dní jako byl tento a její nervy by zkolabovaly.

Na trénink šla Fiona se smíšenými pocity. Včera se toho stalo tak málo a přitom tak moc. Zvláštní, jak málo stačí, aby člověk dokonale ztratil rovnováhu. Tak dlouho bojovala s tím, aby její emocionální život umkl a ona mohla žít normálně. Stačil jediný večer, aby se ta rovnováha povážlivě rozkývala.
Snažila se soustředit na celé dění, ale její oči se neustále vracely k jedinému cíli. Snažila se, ale nebylo to k ničemu. Nehorší bylo, že se jí chvilkami zdálo, že je to vzájemné a to ji neskutečně mučilo. Především to nepřispívalo binci v její hlavě.
„Jak to vypadá?“Zeptal se Neeson stojící na ledě kus pod ní.
„Slušně.“
„To by mělo dnes hrajeme s Francií a potřebujeme se uvést. Není snad moc čeho se bát, ale musíme udělat dojem.“
„To vyjde.“
„To doufám. Doma se na to bude dívat moje manželka a jestli to nebude špičkové, budu to doma poslouchat do Vánoc.“
„Tak tomu věřím.“Odpověděla a rozesmála se taky.
Den utekl svým tempem. Fiona si zalezla k sobě do pokoje a vyřizovala si papírování. Kluci trénovali a její přítomnost by nikomu nepomohla.
Večer přišel rychle. V osm už pánové vjížděli na led kvůli rozbruslení. Hala se plnila fanoušky všech barev a vyznání. Fiona seděla na střídačce s kanadskou vlajkou na tričku a sledovala dění. Atmosféra byla skvělá. Ve vzduchu bylo cítit očekávání. Konečně zazněl gong a hráči najeli do dvou lajen proti sobě. Z reproduktoru kdosi uvedl hymny. První hráli francouzskou, pak kanadskou. V ten moment si stoupla snad polovina fanoušků včetně Fiony. Ta se dívala na velkou obrazovku, která zabírala obě sestavy. Konečně hymna dohrála a přišel čas na hru. Fiona se posadila a snažila se v klidu sledovat. Chvilku se jí to dařilo, ale brzy začala vyskakovat a pronášet pro sebe komentáře hodny skutečného fanouška. Většina z nich se sice nedá reprodukovat, ale to ji jen ctí. Netrvalo příliš dlouho, než padla první branka. V ten moment vyskočila alespoň dvacet centimetrů nad zem a zaječela. Hráči na střídačce na tom nebyli o moc jinak, ale když uslyšeli Fionino zaječení, všechny pobavené pohledy se uply k ní. Jeden si s ní dokonce plácl.
Nyní si už byla stoprocentně jistá, že nepřátelství je pryč a to definitivně. Šlo sice spíš o pocit, ale ten pocit stál za to.
Tak to pokračovalo i dál. Fie si to užívala jako nikdy. Po dlouhé době se vážně odvázala a dala to na sobě znát.
I když se Fiona věnovala všemu dění a všem hráčům, přeci jenom ji jeden poutal víc, než ti druzí. Její pohled ho nevědomky vyhledával. Netrvalo dlouho a Jack dal gól. V ten okamžik ji jeho pohled vyhledal. Jeho úsměv jako by se na tu desetinu vteřiny ještě prohloubil. Pak projel okolo střídačky a plácal rukou se všemi, kdo nastavili. Fiona nebyla vyjímkou. Stála až na konci a jeho ruka se na té její zdržela ještě déle, než jinde. Musela se usmát.
Po druhé třetině ji oslovil trenér.
„Není to tak hrozné, jak jsem se bál.“Zhodnotil situaci na ledu trenér.
„Nezdálo se, že byste se předtím bál.“
„Je velký rozdíl mezi strachem a respektem. Tohle je nový rok, nový tým, nový boj. Můžeme být favoriti, ale i favorit si může pěkně rozbít hubu.“
„Nemyslím si, že by to muselo být až takhle tragické.“
„Tohle je můj první rok v téhle funkci a jen nerad bych, aby se to podělalo.“
„Ano, asi tuším jak se cítíte. Ten tým tady ale byl už dříve. Vypadají dost sehraně.“
„Většina z nich ano. Kéžby všichni. Je tu ale pořád dost těch, kteří se spoléhají jen sami na sebe a to může být v krizové situaci docela průšvih.“
„Asi tuším, o kom mluvíte.“
„Je to tak vidět?“
„Bez ohledu na to, co si myslíte, nejsem tupec.“
„To jsem nikdy neřekl.“
„To je taky vaše jediné štěstí. Je to individualista, ale zato docela hvězda.“
„Je to především mladý kluk, co se nevyzná ani sám v sobě. Nevím, co se může stát. Pokud to podělá Jack, někteří se svezou s ním.“
„Měl jste pravdu. Vážně se bojíte.“
„Asi jo.“
„Vážně si myslíte, že Jack neunese situaci?“
„Na tom bohužel moc nezáleží. Ať je to totiž jak chce, Jack je pořád náš nejlepší střelec a to je až příliš důležitá pozice. Jack je nevyzpytatelný, ale to nic nemění na tom, že bez něj nemáme moc šancí. Až příliš našich dobrých střelců hraje v NHL.“
„Možná jsem amatér, ale každý risk je svinstvo. Pokud si nemůžete být jistý, je to sakra špatně. Jen můj názor.“
„Možná proto by bylo lepší, kdybyste na něj trochu dohlédla.“
„Cože?“
„Sama jste to řekla. Je nevyzpytatelný. Bylo by fajn odhadnout, kdy se blíží kolaps a na ten den ho šoupnout k ledu. Rozumíte mi?“
„Rozumím. Přesto mu odmítám dělat chůvu. Pokud se něco nebude zdát vám, pošlete ho za mnou. Nejsem ani chůva, ani tajný agent.“
„Když ne vy, nikdo.“
„Moc vtipné.“Odsekla, ale v tom momentě zazněl závěrečný gong. Vyhráli pět jedna. Sláva pro všechny.
Následovala povinná oslava větších rozměrů a o to Fiona nestála. Zamkla se ve své ložnici a četla si. Druhý den ji čekal další zápas i trénink a ona hodlala být čerstvá.

Fie dorazila brzy a málem se v hale srazila s jedním hráčem. Zarazilo ji, jak nepřítomně se ten muž tvářil. Poznala v něm Mayera, kapitána týmu. Tvář měl rudou, ruce se mu třásly a z očí mu šlehaly miliony blesků.
Když nastoupila sestava na kluziště, Fiona už seděla na místě. Měla stále ještě divný pocit z Mayera. Nedokázala to vysvětlit, ale instinkt se ozýval až příliš silně na to, aby ho ignorovala. Pečlivě začala sledovat toho muže.
Její obava se potvrdila, když spozorovala, že během tréniku byl Mayer tak nesoustředěný, jak to jen šlo a dělal chyby, které mohl udělat jen začátečník.
Nebyla jediná, kdo si toho všiml. Trenér se díval především na něj a to nebylo dobré.
„Mayer, jestli je ti zle, padej na ošetřovnu.“
„To nic trenére. Je mi fajn.“
„Nevěřím. Co je?“
„To je osobní.“
„Tak padej za Kleesovou.“
„To se vyřeší i bez ní.“
„Tím si nejsem jist.“
„Já se za to zaručuji.“
„Fajn, ale něco se stane a dovleču tě tam.“
„Nestane.“
Fiona sledovala tu výměnu názorů z lavičky a její profesionální instinkt zapracoval. Velice bedlivě sledovala Mayera i dál. Jakmile trénink skončil, setkala se na půl cesty s Neesonem.
„Doktorko, možná tu budete co platná.“
„Mayer, že?“
„Ano.“
„Viděla jsem, že je nějak mimo. Proč myslíte, že se děje něco vážného?“
„Protože tohle ještě nikdy neudělal. Je to optimista a pohodář. Na zdravotní prohlídce byl před chvílí a nic mu není.“
„Ptal jste se někoho z týmu?“
„No právě. Nikomu nic neřekl. Asi by bylo lepší, kdyby vás vyhledal.“
„Až se stane ještě něco, pošlete ho za mnou. Taky se mi to nelíbí, ale zatím nevíme jak moc špatné to je.“
„Dobře. Buďte k dispozici. Je to sakra dobrý hráč a letos i kapitán. Navíc fajn kluk. Nechci, aby se něco stalo.“
„Ovšem.“

Odpoledne přišel čas rozbruslení útoku. Fiona byla u sebe na pokoji. Studovala byrokracii. Zazvonil telefon. Nijak zvlášť ji neudivilo, když poznala po hlase trenéra. Oznámil jí, že máočekávat nedobrovolného pacienta. Po několika minutách se pak ozvalo rozzuřené zabouchání. Fie naprázdno polkla a otevřela.
„Mám se u vás hlásit.“
„To je fakt. Pojďte dál a zavřete.“
„Podívejte se, mě nic není. Jsem v pohodě.“
„To je vidět. Zvlášť potom bezdůvodném nárazu do mantinelu.“
„To se někdy stane.“
„Juniorům možná. Vám zatím nikdy.“
„Proboha! Tak mi to uklouzlo. Snad z toho nemusíte dělat aféru!“
„Kdyby to bylo jen tohle, tak ne. Jste nesoustředěný a děláte chyby i při tréninku. Myslíte si, že takhle zvládnete mistrovství? Já nevím, ale trenér váhá.“
„Neslibovala jste, že nebude žádné vylévání srdcí?“
„Ne, to neslibovala.“
„Pláčete na špatném hrobě. Se svými starostmi se umím vyrovnat sám.“
„Nemůžu vás nutit mluvit, ale můžu zavolat vašemu trenérovi a nařídit stop na několik zápasů kvůli emocionální nezpůsobilosti. Je to přijatelnější?“
„Já vím, že to dnes nestálo za nic, ale dám se dohromady. Už s tím mám zkušenosti.“
„Dobře. Můžete to odpřísáhnout?“Zeptala se klidným hlasem. Odpovědí jí bylo jen mlčení.
„Dobře se zamyslete, co mi odpovíte. Pokud si totiž nemůžete být stoprocentně jistý, ani já se za vás nemohu zaručit.“
„To já ale...“
„Uvědomujete si, jak velkou roli má soustředění ve vaší práci?“
„Ano.“
„Jste dobrý kapitán a určitě rozumíte hráčům. Zeptám se vás takto, co byste dělal jako kapitán, pokud by nějaký hráč byl během prvních tréniků na ledě úplně neschopný a přiznejme si to, mimo? Upřímně, prosím.“
„Zeptal bych se ho, co se děje.“
„Co kdyby odpověděl, že nic a byl by i dále nesoustředěný? Možná by se dokonce ještě zhoršil.“Zeptala se klidným hlasem.
„Nařídil bych mu, aby se dal do večera dohromady.“
„Věřil byste mu, pokud by se zaručil?“
„Věřil... ale hlídal bych ho.“
„Fajn a co kdyby při dalším tréninku naboural do mantinelu úplně nesmyslně a na vaši otázku by stále odpovídal uhýbavě? Nechal byste takového muže odstartovat večer jako centra?“
„Já...“
„Prosím, odpovězte.“
„Já... hlídal bych ho a dal bych mu šanci.“
„Takže byste se to z něj nepokoušel dostat ani nezakázal start na důležitém zápase?“
„No já... Nevím co bych dělal, stačí? Vím, že dělám pitomosti a hrozně rád bych je nedělal, jenže to prostě nejde. Já...“
„Zkuste mi říct, co se děje. Třeba to pomůže.“
„Nemůžu.“
„Věříte mi?“
„Já... no jo.“
„Fajn. Pak mi můžete říct ptavdu.“
„Já... prostě nemůžu.“
„Můžete, stačí jen chtít. Já z vás nemůžu tahat pravdu.“
„Vím, že je to do určité míry velice nesmyslné, ale prostě je to až příliš osobní. Je to rodiná záležitost a já bych ji zradil.“
„Pak určitě víte i toto. Jste v pozici, kdy na vás hodně lidí závisí a potřebujeme, abyste dnes byl na ledě a byl plně soustředěný. Pokud mi to nemůžete zaručit ani se mi svěřit a něco s tím udělat, pak nemám na výběr. Ptám se vás znovu. Můžete se zaručit, že večer budete na ledě a budete plně soustředěný?“
„Ne.“
„Jak moc vážná je ta rodiná situace?“
„Dost na to, aby to mé chyby obhajovalo.“
„Pak sám víte, co musím udělat. Nemůžu vás pustit na led bez jistoty, že neublížíte nechtíc sobě nebo někomu jinému. Nehledě na to, že ani v zájmu týmu to není rozumné řešení. Je mi líto, ale pokud mi neusnadníte mou práci, není jiné východisko.“
„Nic vám do toho není, proč to nemůžete nechat být?!“
„Je to má práce a nemám ráda krev, která teče kvůli mně.“
„Já ale...“
„Mé rozhodnutí výmluvy a sliby nezmění. Jestli mi už nechcete říct nic jiného, měl byste jít.“
„Sbohem, doktorko!“Vyštěkl a bouchl za sebou dveřmi.
V ten moment se Fioně chtělo začít mlátit hlavou do stolu. Tak zoufalé to bylo. Asi dvě minuty po bouchnutí dveří se znovu otevřely.
„Doktorko, můžu?“Zeptal se trenér ve dveřích.
„Pojďte, ale nepotěším vás.“
„Toho jsem se bál. Jak moc zle na tom je?“
„Nic moc jsem z něj nedostala, ale má neurotické návyky a potlačuje velké množství vzteku. Ať se stalo u něj doma cokoli, odrovnalo ho to.“
„Myslíte, že se do večera dá dohromady?“
„Sotva. Vím, že to nechcete slyšet, ale s čistým svědomím nemůžu dát souhlas s jeho startem na večerním utkání. Pochybuji o tom, že do večera získá rovnováhu. Byl by nebezpečný sobě i okolí a o nějaké solidní hře z jeho strany nemůže být řeč.“
„To jsou silná slova.“
„Mrzí mě to. Ať je to jak chce, měl by si nejdřív vyřídit osobní záležitosti a teprve potom možná půjde uvažovat o hokeji. Je to ale jen můj názor. Záleží to na vás.“
„Děkuji za upřímnost. No, myslím, že máme jasno. Pro příští dva nebo tři zápasy má stopku. Pak se uvidí. Ještě si ho ale radši vezmu na led a uvidím, třeba to byla jen slabá chvilka. Třeba. Když tak si s ním ještě zkusím promluvit.“
„To je asi nejrozumější.“
„Bylo by asi lepší, abyste u toho byla.“
„Tím si nejsem tak docela jistá.“
„Jen pro můj klid. Ani o vás nemusí vědět, jen kdyby bylo třeba, zasáhnete.“
„Pořád mi to nepřijde moc rozumné, ale jestli mě tam chcete, budu tam.“
„Děkuji. Tak za hodinu. Chci si to radši ještě jednou prozkoušet. Nerad bych volil jiného kapitána.“
„Kdo je druhý v pořadí?“
„Koho byste navrhla?“
„Asi to bude znít hloupě, ale Jacka.“
„Teď se vás zeptám. Kdybyste byla na mém místě, vsadila byste na něj?“
„Já ale na vašem místě nejsem.“
„Na to jsem se neptal.“
„Ano, vsadila bych na něj. Dost možná se pletu, ale je to jeden z mála kluků, kteří mají dost zodpovědnosti na to, aby odvedli v kabině dobrou práci. Rozumí si s ostatními. Má dobrý pohled na věc a nenechá se unést osobními problémy. Navíc hraje dost dobře na to, aby mohl vést ostatní. Je to ale jenom můj tip.“
„Zajímavý tip. Co když se ale zhroutí?“Zeptal se.
„No pak se ženská bez zkušeností s hokejem, která tráví celý den v kanceláři, spletla.“
„Budu vaše doporučení brát na zřetel.“Odpověděl s úsměvem.
„Vy o něm něco víte, že?“Zeptala se s jistotou odpovědi.
„Ano, to vím.“Odpověděl trenér s úsměvem.
„Asi nemám čekat, že mi to řeknete.“Pronesla klidně.
„Ne.“Odpověděl, usmál se a odešel.
Tak, jak slíbila, byla za hodinu na sedadle v hale. Chvilku po ní přišli oba muži. Na ledě byla jen údržba a to jen částečně.
Doufala, že se Mayer dal už dohromady. Nechtěla někomu pomáhat ničit sny. Hned, jak vstoupil na led a rozjel se, bylo to jasné. Nebylo to špatné, ale zdaleka ne skvělé. Trenér se na něj chvilku díval s pokyvováním hlavy, pak muže zastavil. Fiona věděla, co bude následovat a neměla z toho dobrý pocit.
„Mayere, co je s tebou?“
„Nic. Ta doktorka bonzovala?“
„Za tou doktorkou jsem tě poslal já. Sakra snad si nemyslíš, že nepoznám, když to můj skoro nejlepší kluk voře. Dyť to vypadá, že neumíš ani bruslit. To si myslíš, že je to normální?!“
„Jsem v pohodě.“
„V tom případě jsem se sakra spletl, když jsem ti dal na dres to C.“
„Večer budu v pohodě.“
„Snad si nemyslíš, že tě v tomhle stavu nechám odstartovat?!“
„To nemůžete.“
„Ale můžu. Je ti zle a nechceš pomoc. Nemám na výběr, takhle nám to jenom totálně posereš a to nehodlám dopustit.“
„Pořád jsem váš nejlepší hokejista. To si netroufnete.“
„Ale klidně. Nejsi nejlepší. Byls, ale nejsi.“
„Snažíte se mě jen vyštípat, abyste mohl dát C svému oblíbenci. Nemyslete si, že do toho nevidím!“
„To se pleteš.“
„Aha a kdo je tedy druhý v pořadí, co?!“
„Když se budeš chovat jako hovado, situaci nezměníš.“
„Tak hele, na tohle čekám už deset let a nedovolím, aby mi to podělala taková stupidita!“
„Jaká stupidita? Řekneš to už konečně?“
„Můj bratr zemřel na AIDS a co jako?! Byl to zmetek a je mi to ukradené. Nenechám žádného pologramotného pitomce z KHL, aby mi tohle vzal! Tohle C je sakra zasloužené a já odtud neodejdu.“
„To asi budeš muset. Jsi úplně mimo a v tomhle stavu by tě pustil na led jen idiot.“
„Tohle ti nedovolím.“
„Nikdo se tě neptá. Už jsem to ohlásil na vedení. Blahopřeji, jedeš domů.“
„To snad...“Ulevil si v posledním stádiu vzteku muž. Fiona zbystřila. Násilí bylo na dosah a také dlouho netrvalo, než padla první rána dvoumetrového hokejisty vůči trenérovi.
Fiona urychleně vstala a běžela do posilovny. Věděla, že tam někoho najde a byla to nejbližší místnost. Sama by toho totiž stěží moc zmohla.
Cestou ve spěchu vrazila na rohu chodby do Callitze.
„Co se děje?“
„Pojď se mnou. Mayer a trenér... Mayer dostal padáka...“
„Krucinál, kde jsou? V hale?“
„Jo.“
„Dej se dohromady.“Řekl ji ze vzdálenosti skoro pět metrů a běžel do haly. Fie se svým tempem vydala za ním.
Když dorazila do haly, byl už klid. Jack odrthl muže od sebe a po menší změně silového uspořádání se Mayer vzdal a odsupěl do šatny. Jack pak pomohl trenérovi vstát a ten ztěžka odešel. Zůstali spolu sami.
„Tady je vzrůšo. Co, doktorko?“
„Začínám si zvykat. Není ti nic?“Zeptala se a rukou mu sáhla na krvácející čelo.
„Ty asi moc často nevidíš hokejisty mimo obrazovku, co?“
„Ne a většinou mi to ani nevadí.“
„Co tady vlastně děláš?“
„Jak to myslíš?“
„Nejsi zrovna typ, abys tohle vídala denně. Viděl jsem, jak tě vzala jedna bitka. Tohle se tady děje pořád. Proč jsi tady?“
„Protože je to poslední možná cesta, která nevede do blázince. Nečekám, že tomu budeš rozumět. Jen se už neptej.“
„Dobře, doktorko.“Odpověděl a Fiona zdálo se jí, že v jeho hlase slyší uraženost.
Zůstala tam chvíli stát a pak s mávnutím rukou odešla. Začínala toho mít dost. Ten chlap v ní vyvolával snad všechno možná. Především ale velký zmatek a to jí z duše štvalo.

Večer přišel čas zápasu a Fiona seděla zase na střídačce. Byla zvědavá, kdo získá kapitánské C i na verdikt o Mayerovi, ale ještě se nikdo nezmínil. Byla z toho nesvá.
Po chvíli si k ní přisedl Neeson.
„Ani dnes jste to s námi nevzdala, co?“
„Jsem k smrti zvědavá.“
„Všechno víte.“
„Co je s Mayerem?“
„Oddusal domů za bratrem.“
„Kdo je kapitán?“
„Jack.“
„Já myslela, že...“
„Jen proto, že ho znám i z jiného úhlu, neznamená, že nesouhlasím.“
„Proč tedy neměl C už předtím?“
„Protože Mayer je víc vyrovnaný, no tedy aspoň většinou.“
„Když jsme u toho, jste v pořádku?“
„Nebyl jediný, kdo se na mě kdy naštval. Jsem v pohodě, hlavně, aby on mohl říct to samé. Jack mu vysvětlil své stanovisko dost přesvědčivě.“
„Jo, aktivitu nemůže popřít.“Odpověděla temně a dál se věnovala už jen sledování zápasu.
Dnes se hrálo proti Slovensku a to byl zase úplně jiný pohled. Fiona sledovala především, jak si Jack vede ve své roli. Dosud se jí nezdálo, že by příliš vystrkoval hlavu, takže byla zvědavá.
O půl hodiny později si byla jistá, že lepší volba být nemohla. Rozuměl hře nejlépe ze všech a pod jeho vedením se zdálo, že je tým skoro neporazitelný.
„Je dobrý, co?“Zeptal se cizí hlas z nepříjemné blízkosti.
„Pane, Tycone!“
„Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat.“
„Co tady děláte? Myslela jsem, že na mistrovství nejedete.“
„Měl jsem nějaké vyřizování, tak jsem se tu zastavil se podívat, jak hrají.“
„Nebo spíš si zkontrolovat, že nikdo nedostává výplatu zbytečně.“
„To spíš zjistit, jestli musel Mayer vypadnout oprávněně.“
„K čemu jste dospěl?“
„Že každopádně.“
„To je dobře.“
„Pro vás určitě. Mayer byl ten, kdo si na vás pořád stěžoval.“
„Opravdu?“
„Nečekala jste to?“
„Spíš to, že mi to řeknete.“
„Abych pravdu řekl, jste i vy příčinou, proč jsem tady. Pořád mi dlužíte oběd a já bych byl moc rád, kdybych vás mohl někam pozvat dnes večer.“
„Mám dost práce. Raději ne.“
„Jedna večeře vás snad nezabije, ne?“
„Dnes večer mám jiné plány. Promiňte.“
„Snad se nezlobíte?“
„Ne, ale snažím se soustředit na hru. Promiňte mi prosím. Třeba to vyjde jindy.“
„V to doufám. Nerad jsem odmítán. Už vás nebudu rušit.“
„Děkuji.“Odpověděla Fie a nevěnovala mu ani pohled. Něco v tom muži ji iritovalo a snad i odpuzovalo.
Když padla první branka Jackovou holí a projížděl okolo střídačky, jakoby ji neviděl. Fiona to pochopila, ale odmítla akceptovat. Otazníky ji štvaly.
Zápas byl vítězný, ale to se dalo čekat. Fiona se radovala s týmem a dokonce byla i pozvána na „kávičku“ v hotelovém baru. S díky odmítla. Jakmile si byla jistá, že tam Jack půjde, měla plány. Potřebovala se vybruslit a znovu získat rovnováhu.
Jen se její brusle dotkly ledu, rovnováha se začala pomalu vracet. Po několika kolečkách se začala dokonce cítit dobře. Spíš skvěle. Dokonce se začala i usmívat.
Rovnováhu však narušil potlesk dvou rukou, patřící muži stojícímu hned u mantinelu. Fiona se pokusila otočit, ale nohy ji neposlechly a větší rychlostí najela do mantinelu. Skončila na zemi.
„Jsi v pořádku?“Ozvalo se a Jack přiběhl s obavou ve tváři k ní. Přisedl si blíž a naklonil se, aby se ujistil.
„Už to bylo lepší.“
„Promiň, nechtěl jsem tě vykolejit. Měl jsem být zticha.“
„To je v pohodě. Byla to moje chyba.“
„Nebyla.“
„Rozumíš slovu zdvořilost?“
„Jo, ale dost se přeceňuje. Vážně tě nic nebolí?“
„Ne. Jen jsem se lekla.“Odpověděla a na důkaz se zvedla ze studené země.
„Nečekala jsem tě tady, myslela jsem, že jsi šel oslavovat. Jinak bych sem nechodila. Už půjdu.“
„To nemusíš. Půjdu já.“
„Já jsem tu na dovolené, to tvoje práce to je. Půjdu já.“
„To nemusíš, led je dost velký.“
„Pro nás oba asi ne.“Odpověděla, zula si brusle a mílovými kroky odešla. Připadala si jako dokonalý idiot.
Další dva dny byly bez zápasu, takže se tým vydal na menší výlet do města a někteří hráči zde měli už i rodinu. Fiona tak měla volné pole působnosti.
Volný čas měla naplánovaný dokonale. Od jedenácti hrál totiž jeden tým, který byl jejímu srdci až snad příliš blízký. I přes odpor svědomí se posadila až k ledu. Měla smíšené pocity.
Už dlouho se jí dařilo nemyslet na svou minulost, ale tentokrát si nemohla pomoci. Chabý zbytek národní hrdosti vůči zemi, která už dávno nebyla jejím domovem.
Vzpomínky na domov pro ni už dávno nebyly příjemné, spíše naopak. Příliš mnoho tam zanechala a příliš málo si odvezla s sebou. Jakmile ovšem uslyšela hrát národní hymnu, stoupla si a z očí jí mimovolně začaly stékat těžké slzy smutku. Její srdce velice dobře znalo tyto okamžiky a mohla žít v jiné zemi třeba sto let a pořád by ji chytala za srdce.
Zápas byl vítězný a emocí na ni bylo v ten moment až příliš moc. Uvědomovala si hloupost svého jednání, ale přesto si to neodpustila. Co jí hlasivky stačily, křičela: „To vono kluci! Jste boží!“

Druhý den se probudila snad až příliš častně. Vůbec netušila, co bude celý den dělat. Jediné štěstí bylo, že venku bylo krásně. Rozhodla se tedy využít čas prohlídkou krásného středověkého města. Ten den Jacka potkala až večer ve výtahu.
„Jak sis užil volno?“
„Díky dobře. Co ty?“
„Šlo to. Je tu krásně.“
„To ano.“
„Jsem ráda, že je to letos tady.“
„Jo. Co myslíš, budeme se schopni někdy bavit normálně?“
„Pochybuji.“
„I já.“Odpověděl, vystoupil a bez otočení zmizel.

Následující den strávili kluci přípravou na zápas a Fiona tentokrát neměla náladu na fandění. Vítězství bylo jisté a její přítomnost nebyla nutná ani na zápase. Nebylo jí dobře a nechtěla se potkat s jistými lidmi a tentokrát nemyslela jen Jacka. Jediná její cesta z pokoje vedla na recepci pro poštu, ale jak se ukázalo i to bylo příliš.
Jen vešla do foyer uviděla starého známého. S otevřenou pusou tam stála a dívala se na něj. Nezmohla se na slovo. On si jí všiml stejně rychle. Jejich pohledy se střetly. Po překonání prvotního šoku přišel k ní.
„Páni, Fiono, tebe bych tady nečekal.“
„To ani já tebe. Co tady děláš?“
„Hraji hokej. Snad si pamatuješ, že jsem nebyl až tak špatný.“
„To nebyl. Jistě. Máš se?“
„Dobře. Slyšel jsem, že děláš pro kanaďany.“
„Jo, jsem týmová psycholožka.“
„To mě překvapuje. Zrovna u tebe.“
„Snad nemusíš připomínat minulost.“
„Ne, to vážně není nutné. Jen se mi to u tebe zdá hloupé.“
„Odešla jsem.“
„Já vím, byl jsem u toho.“
„Petře, já...“
„Nebudu nic vyčítat, neboj. Čas to odnes. Jsi tam šťastná?“
„Ano, myslím, že jsem. Co ty?“
„Já neutekl.“
„Asi bude lepší, když se vrátím na pokoj.“
„Promiň, přehnal jsem to. Nezlob se.“
„V pohodě.“
„Do kanady se nastěhoval Karel, možná to víš.“
„Ano, ozval se mi. Teď si říká Kelsey.“
„Hrozné jméno.“
„Neotravuje tě, že ne?“
„Ne, už ne.“
„To je dobře.“
„Asi už budu muset jít, nezlob se.“
„Nezlobím. Měj se.“
„Budu. Ahoj.“Odpověděla a otočila se k odchodu. Na poslední chvíli se ale otočila. Znovu zavolala.
„Petře?“
„Jo?“
„Přeju vám hodně štěstí.“
„Děkuji, Fie.“
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Fiona po návratu do pokoje zkopala polštář. Proč se sakra musela potkat zrovna s Petrem?! Ze všech hokejistů na mistrovství musela potkat toho jediného, za kterého byla vdaná. Myslela, že na to zapoměli oba, ale omyl. No spíš v to doufala. Na některé věci se zkrátka zapomenout nedá. Tehdy ho zradila a utekla. Pořád to oba vědí a vnímají. Čas pokročil a stejně se nic nezměnilo. Pořád to bolí.
Ráda by řekla, že odešla protože ho nemilovala. To by ovšem lhala. Tenkrát ho milovala a možná proto musela pryč. Cizí ženská v manželově posteli byla příliš velký důvod pro rozvod na to, aby to nechala být. Byla až příliš zbabělá na to, aby vyčkala do rozvodu. Jakmile byla možnost, utekla a nic víc neřešila. Což jí přineslo dost problémů do budoucna.
Cítila se jako přejetá obrněným vozidlem. Zatlažená do země a naprosto polámaná. O důvod víc, proč nejít na zápas. Stejně ji tam nikdo nebude postrádat.
Když o dvě hodiny později seděla v pokoji a tupě zírala na televizi, litovala, že tam nešla. Místo aby si potíže ušetřila, se raději zavřela v pokoji se svými výčitkami a vzpomínkami. Neměla, co dělat a její hlava pracovala naplno.
Zaklepání brala jako vysvobození. Bylo už jí jedno, kdo je za dveřmi. Hlavně, že to je někdo. Po otevření zasakrovala nad svou hloupostí. Byl to Jack.
„Ahoj, neruším?“
„N... ne. Proč?“
„Nebylas na zápasu a trenér říkal, že ti nebylo dobře, tak jsem se za tebou radši zastavil.“
„To vidím.“
„Nevypadáš nemocně.“
„Omyl. Měla jsem migrénu. Nechtěla jsem riskovat křik na stadionu. Díky, že jsi se stavil.“
„Není zač.“
„Jak to dopadlo?“
„Vyhráli jsme.“
„To je paráda. Nechceš jít dál?“
„Snad raději ne. Půjdu. Jsem rád, že jsi v pořádku.“Odpověděl s přemáháním a odešel.
Teď už mohla sotva spát. Ten chlap hrozně rád vyvolával zmatky. U Fiony se mu to povedlo. Proklínala ho, když ve dvě ráno pohlédla na budík.
Byla ráda, když seděla příští den odpoledne na střídačce. Dnes hrají s Finskem a to si nemohla nechat ujít. Za žádnou cenu.
„Dobře, že jste tady.“Zhodnotil trenér.
„Snad jsem vám nechyběla.“Odpověděla s úsměvem.
„Mně ne.“
„Tak významný tón mi měl asi něco říct, že?“
„Když už se musíte ptát, tak ano. Byl tu někdo, kdo po vás koukal. Dokonce se tvářil skoro zklamaně.“
„Silně pochybuji o tom, že se vám to nezdálo.“
„Jsem chlap, ne pitomec.“
„To se nevylučuje.“
„Vážně?“
„Jak to včera šlo?“
„Skvěle. Kluci byli....“
„Skvělí?“Napověděla.
„Jo.“
„Dnes jste nějaký nesvůj.“
„Víte vůbec, co znamená Finsko v hokeji?“
„Jsem ženská, ne idiot. Kluci to zvládnou, uvidíte.“
„Vaši jistotu bych chtěl mít.“
„Vyjde to. Věřte mi.“
„Kéž by to šlo tak jednoduše.“
„Uvidíme.“
Jak se o hodinu později ukázalo, měl trenér celkem pravdu. Finové nejsou pro nic za nic mistry světa několikrát po sobě. Kanadská branka čelila náporu, zato finský brankář si mohl klidně zajít na kafe. Ani Jack se skoro nedostal k puku, tak zlé to bylo.
Na střídačce bylo jako na pohřbu. Fiona už neměla ani sílu fandit. Ke konci už jen seděla na lavičce s hlavou ve dlaních a modlila se za záchranu. Bohužel, už bylo pozdě. Výsledek už byl zapsán ve statistikách a bylo pozdě něco dělat. Muselo se jen popřát protihráčům a zpít se do němoty.
Fie na konci mezi hráči marně hledala Jacka. Hned jak byla možnost, totiž odjel do šatny. Tým se skutečně choval jako tým. Všichni za jednoho se šli opít do hotelového baru. Ani tam však Fie Jacka nenašla. Skoro začínala mít strach.
S nevolí nakonec zaklepala na dveře jeho pokoje. Uvnitř ní se tvrdě válčilo. Málem litovala, že otevřel. Byl bílý jako stěna a skleslá ramena.
„Děje se něco?“
„Na to se ptám já tebe. Hned po zápasu jsi zmizel. Bála jsem se, jestli ti něco není.“
„Není. Můžeš jít.“
„Co je s tebou?“
„Prohráli jsme. Mou vinou. Možná jsi to viděla, nevím.“
„Viděla jsem jen to, že Finové jsou lepší. Neviděla jsem ničí vinu a už vůbec ne tvoji.“
„Jsem kapitán, nesu odpovědnost.“
„Ale prd. Proč jako?! Kvůli céčku na prsou a právu hádat se s rozhodčími? Vždyť sám musíš slyšet, jak hloupě to zní.“
„Nepotřebuji tvou útěchu.“
„Ne? Tak se klidně top v sebelítosti, když tě to baví. Nemůžeš za nic. Sakra, vždyť je to jen jedna prohra. To nic neznamená a sám to víš. Jsi chlap nebo housenka?! Jsi náš nejlepší hráč a chováš se jako kluk v páté třídě, co od Santa Clause nedostal playstation.“ Odpovědí ji byly dveře přibouchnuté před nosem. Rozzuřeně odkráčela.
„Chlapi pitomí!“Vyštěkla a nakopla křeslo ve svém pokoji. V zápětí se zaskučením sletěla na zem. Kotníku se její chování zjevně příliš nelíbilo.
Ozvalo se zaklepání. Fiona odkulhala ke dveřím a otevřela. Stál tam Jack. Neměla odvahu promluvit. Přistoupil o krok blíž, sklonil hlavu a zlehka ji políbil. Fie přivřela oči a naplno si užívala ten okamžik. Stáli tam a líbali se. Vůbec nepřemýšlela, jen si užívala okamžik. Kdesi v pozadí jí bubnovaly výstražné bubny, ale pořád byly méně výrazné než ty pocity. Po chvíli se odtáhl a zmizel s nočním tichem. Stejně jako i přišel. Fiona tam stála a váhala, zda to nebyl jenom sen. Prstem si sáhla na rty a věděla, že sen to rozhodně nebyl.
Druhý den ráno se probudila s úsměvem. Věděla, že se to nebude opakovat i že se nejspíš bude chovat, jako by se nic nestalo, ale bylo jí to jedno. Byla šťastná po dlouhé době, nezáleželo na budoucnosti a to ani blízké.
Ty pocity jí byly až podezřele povědomé. Cosi uvnitř ní se probudilo a chtělo to ven. Jen byla otázka, zda se to stalo nezbytným.
Zúčastnila se tréninku a trpělivě se dívala na dění na ledě. Jack se k ní choval jako kdykoli jindy, nevadilo jí to. Předvídala to. Brala jen to, co měla. K jejímu vlastnímu údivu jí to stačilo. Prozatím.
Další zápas se konal až o dva dny později, takže mohla trávit dost času ve městě, které si pomalu oblíbila. Krásné parky, příjemná atmosféra.
Tentokrát hráli se Švýcarskem, což bylo až příliš dobře předvídatelné. Vyhráli. Opět především díky Jackovi. Přála mu to aniž by něco čekala.
Když padla poslední branka Jackovou rukou, začalo šílenství. Všichni spoluhráči v dosahu se na něj sesypali. I na tu dálku Fiona viděla, jak se Jack směje. Pak ji jeho oči vyhledaly v davu. Fiona se cítila jako vyvolená. Usmál se na ni, tentokrát jinak, intimně, ona úsměv opětovala. Nemohla jinak.
Stále se snažila nic necítit, avšak teprve nyní si uvědomila, jak těžké to vlastně je. Stačilo jen několik jeho úsměvů a všechno šlo stranou. Pomalu začala zjišťovat, že největší nepřítel je ona sama, což není nic, co by ženě zpříjemnilo večer.
Tentokrát si ani nemohli dovolit zpít se do němoty, další den je totiž čekal jeden z mála skutečných nepřátel. USA. Snad jediná země, se kterou se nedá vyjít jinak než dokonalou profesionální drsnou hrou. Žádná jiná cesta neexistuje. Využila nedobrovolného klidu v hotelu a zamířila na stadion s bruslemi v batohu.
Jakmile se objevila na kluzišti, povšimla si až příliš povědomého muže, který seděl na střídačce.
„Doufal jsem, že přijdeš.“
„Proč?“
„Potřebuju pomoc.“
„S čím?“
„Se sebou.“
„Jak to myslíš?“
„Jsi psycholožka a já bych tě zoufale rád využil. Nevadí ti to?“
„Co se děje?“
„Fiono, já to nezvládám.“
„Co nezvládáš?“
„Mám pocit, že vůbec nic. Jsem kapitán a nevím proč. Vždyť všechno vořu. Zítra se hraje jeden z rozhodujících zápasů a já...“
„Jsi kapitán, protože tě trenér vybral. Není to zrovna typ, co tyhle funkce rozdává lidem, co si to nezaslouží.“
„Jak to ale pozná?“
„Proč se ptáš?“
„Já... nemyslím si, že jsem zrovna nějaká špička. Sotva udržím hokejku. Ti kluci teď spoléhají, že budu dobrý a já to neumím. Chci říct, jak se pozná, že je někdo dost dobrý pro tu funkci? Čím si to zaslouží?“
„Měl jsi tyhle otázky i když to byl Mayer?“
„No... ne.“
„Můžeš mi říct proč?“
„Trenér to rozhodl. Nebyly námitky, tak jsem to prostě bral.“
„Sledoval jsi ho nějak víc? Spoléhal ses na jeho bezchybnost? Když udělal chybu, bylo to jako by ji udělal císař?“
„J...já nevím. Možná...“
„Bral jsi ho jako absolutní jedničku, nebo spíš jako normálního kluka? Zamysli se, než mi odpovíš.“
„Vím, kam tím míříš.“
„To je dobře. Čeho se vlastně bojíš? Vážně.“
„Já... já... nevím.“
„Víš. Moc dobře to víš. Řekneš mi to?“
„Že to podělám a všechny zklamu.“
„To se nestane.“
„To je jen fráze.“
„Vážně se to nestane.“
„Jak to víš? Jak si můžeš být tak jistá?“
„Podívej se, možná jsem amatér a ještě ženská, ale slepá nejsem. Viděla jsem tě hrát. Viděla jsem i ty další kluky v týmu. Máš z nich nejlepší techniku a víš dobře, co děláš. Bereš to vážně od začátku. Už jen ty tvoje večerní tréninky. Jsi profesionál, navíc máš talent. To se nekoupí ani za všechny peníze světa. Trenér tě vybral proto, že to bereš vážně a nenecháš nic náhodě. Nejsi hlupák, víš, že to je pravda. Nikoho nezklameš, leda bys startoval ožralý jako slíva a dal vlastňák. Jinak sotva.“
„Já nevím.“
„Ale víš. Věříš mi?“
„Ano.“
„Pak věř i mému úsudku. Vím, že tohle je jen fráze, ale stejně to řeknu. Mít pochyby je normální. Jen idiot o sobě nepochybuje. Jsi člověk a ti dělají chyby. Ty ji ale neuděláš.“
„Jak to víš?“
„Vsadila jsem si na tebe. Je ti líp?“
„Je. Děkuju ti.“
„Není zač. Ráda jsem pomohla, kapitáne.“
„Nezabruslíme si?“
„Ráda bych, ale neměl bys jít spát? Zítra hrajete s amíky a nechceš přece přehlížet puk přes pytle pod očima.“
„Něco na tom asi je. Dobrou noc, mami.“
„Dobrou, Jacku.“

Ten chlap ji zase přinutil nespat. Bojovala sama se sebou. Už jednou se tohle stalo a tehdy to nedopadlo dobře.
Další den Jacka skoro neviděla až do večera. Tentokrát se hrálo s USA a to se nedalo podcenit.
Tentokrát neměla odvahu si sednout na střídačku. Raději se usadila mezi kravaťáky za střídačku a čekala, co se bude dít.
Hra šla přesně podle odhadů. Mizerně. Oba týmy byly až příliš vyrovnané na to, aby byl jasný vítěz.
Malér nastal v momentě, kdy Jacka jeden američan zhákoval. Fiona s úlekem sledovala, jak letí na mantinel velkou rychlostí. Zdaleka nebyla jediná, kdo byl vyděšený. Na led okamžitě nastoupil doktor. V chumlu hráčů Jacka odvedli do kabiny. V ten okamžik pro ni hra skončila. Bez váhání vyběhla do kabiny. Neměla kartu ke vstupu do ní, tak čekala na chodbičce. Nebyla schopná přemýšlet. Konečně trenér vyšel ven.
„Co je s ním?“
„Asi otřes mozku. Vezou ho do nemocnice.“
„Krucinál.“
„Tak to mi povídejte.“
Fiona dál seděla na té chodbičce a mlčky se dívala vpřed. Nemohla ani uvažovat. Byla naprosto vykolejená.
Věděla, že do nemocnice nemá cenu jezdit. Nepomohla by. Cítila se dokonale zbytečná. Po dlouhé úvaze se vrátila na pokoj. O výsledku se pak nějak doví. Když už musí čekat jako idiot, nemusí přitom jako idiot vypadat.
Když se probudila, skoro propadla panice. Byly čtyři hodiny ráno a pořád jí nikdo nic nedal vědět a přitom o tuhle jednoduchou věc požádala asi tak sto lidí a to včetně Jackových spolubydlících. Musela vypadat hodně zoufale, protože si nikdo netroufl si z ní střílet natož dělat hloupé poznámky.
Z praxe věděla, co teď asi s Jackem je. Nejspíš je v nemocnici na pozorování a čeká se, co z toho bude. Možná dostal analgetika, aby se z toho vyspal, i když to bylo nereálné. Připadala si jako pitomec.
V osm začínal trénink a tam bylo závhodno být. Fiona tam čekala snad hodinu předem. Konečně se objevil trenér.
„Jak je, doktorko?“
„Jde to. Co Jack?“
„Už je na pokoji, přijel včera v deset. Vy to nevíte?“
„Ne, nevím. Kdybyste mě hledal, víte, kde mě najdete.“Odtušila a neobtěžovala se s loučením. Okažitě vystartovala za Jackem.
„To rozhodně vím.“Odpověděl s úsměvem Neeson.

Konečně byla Fie na patře. Příliš neváhala, prostě přiběhla ke dveřím a zabouchala na ně. Chvíli trvalo, než se konečně otevřely. Jack měl náplast na čele, ale jinak vypadal dobře. Ani neměl šanci promluvit.
Fiona mu rovnou skočila okolo krku. Byla vzteklá, ale až moc ráda, že je naživu a bez hadiček. Neměl moc prostoru na reakci.
Po chvíli ovšem odskočila a vlepila mu facku. Radost opadla, ovládl ji vztek.
„Ty jeden samolibej zmetku! Ty asi netušíš, že se někdo o tebe může bát, že ne?! Nespala jsem kvůli tobě skoro celou noc a pořád jsem čekala, že se mi někdo bude obtěžovat říct, že jsi naživu. Tušíš vůbec, jak moc jsem se bála o tu tvoji pitomou kebuli?! Krucinálfix s tebou!“Zaječela. Neměla ani chuť ani důvod držet to v sobě.
„Já... promiň... Nechtěl jsem, aby tě budili.“Odpověděl koktavě.
„Kolik toho asi může naspat vystresovaná ženská?!“Odsekla rázně.
Pak ovšem přejal veškerou aktivitu Jack. Objal ji a na šíleně dlouhou dobu se Fie cítila krásně.
„Promiň, nechtěl jsem tě tak vyděsit. Mrzí mě to.“
„Děkuju.“Odpověděla. Po chvíli od sebe odstoupili a Fiona konečně dostala příležitost odejít se zvednutou hlavou. Tak se i stalo, jenom neodcházela zas až tak spokojená.
Fiona si teprve nyní uvědomila, jak hluboko vlastně spadla. Ztrácela sebeovládání, chladná hlava byla ta tam a emocionální život se dostal do středu zájmu. Pokud jste žena bez náročného povolání, pogratulujte si, jste totiž zamilovaná. Pokud jste ovšem tvrdě pracující žena, jejíž osobní život je víc než nadpočetný a navíc musíte objektivně pracovat se středem vašeho zájmu, začněte mlátit hlavou do stolu, jste totiž naprosto a dokonale v háji.
Večer zase zazvonil telefon.
„Fiono, to jsem já, Jack.“
„Ahoj. Děje se něco?“
„No vlastně ano.“
„Povíš mi i co?“
„My. Víš ty jsi skvělá žena... ale... já...“
„Nic neříkej. Chápu. Oba máme moc náročnou práci na to, abychom si ještě komplikovali život něčím neplánovaným.“
„Přesně. Fiono, jsi úžasná dívka, ale já teď prostě nemám čas ani energii na nějaké city. Tohle je moje životní šance něco dokázat. Nevím, jak dlouho budu moct hrát a tohle je možná rozhodující. Chci do NHL a na další mistrovství, navíc brzy je olympiáda... Prostě nemůžu dělat něco, co není v plánu. Je mi to líto.“
„Naprosto přesně vím, kam míříš. Já musím být ve své práci objektivní a to jde blbě, když mám vztah s někým, na koho mám dávat pozor. To prostě nejde. Pokud si neudělám renomé tady, pak mě sotva někde takhle zaměstnají. Nemůžu to riskovat pro něco, u čeho je velký otazník.“
„Takže... konec?“
„Spíš žádný začátek. Jen přátelé, nic víc.“
„Fajn, to beru... tak dobrou noc.“
„Dobrou noc, Jacku.“
„Dobrou, Fiono.“

Existovala jediná možnost, jak situaci normalizovat. Být zticha, snažit se ovládat a hlavně vyhýbat Jackovi, což šlo těžko. Naštěstí pro její plány byl Jack ovšem vysoce zaměstnaný muž, takže jí stačilo vyhýbat se tréninkům. Naneštěstí to ovšem moc nepomáhalo. Když ho neviděla, myslela na něj.

Občas, když máme starostí dost, objeví se další, abychom prověřili, z kolika hnoje najednou se dokážeme dostat bez toho, abychom pěkně smrděli. Ten Fionin se objevil nečekaně v podobě drahé a jediné tetičky. Občas litovala, že má natolik aktivní příbuzné.
Ještě dlouho potom litovala, že otevřela dveře v nesprávný moment. Zato metr padesát vysoká bílovlasá ráznější dáma ne.
„Fiono, drahoušku!“Usmála se zářivě teta a vletěla do Fionina pokoje jako uragán.
„Teto, a.. ahoj. Co... tady děláš?“Vykoktala ze sebe Fiona. Byla ve stavu jen asi tak milimetr od infarktu.
„Přijela jsem se podívat na mou nejoblíbenější neteř. Neříkej, že ti tetička nechyběla.“
„Ale...j... jistě. Já... jen jsem tě tady nečekala.“
„Já vím. Když jsem slyšela, že sem jedeš, okamžitě jsem se rozhodla, že tě sem musím zajet překvapit. Ta cesta byla otřesná. Na ty eorolinky bych poslala hygienickou kontrolu. Mám pocit, že ten staek, co mi tam dali, byl zkažený. Chutnal na mou duši jako přesolené bahno. Doufám, že v něm nebyly nějaké bakterie, o kterých se teď tolik mluví v televizi. Však víš o kterých mluvím. O těch, co ti pak musí vypláchnout žaludek a až do smrti jsi na dietě. To bych nevydržela. Vždyť víš, jak nenávidím ty dietní věci. Doktor mi může předepisovat, co chce, ale to nic nemění na tom, že to je svinstvo, co by nepozřel ani můj pes. Hrůza. Páni, já jsem ale vyčerpaná. To ta úděsná sedadla v letadle. Člověk z nich má záda jako naklepaný řízek.“Pronesla tetička snad na jediný nádech aniž by dala neteři třeba jen minimální příležitost zapojit se do konverzace nebo nedej bože i rozdýchat šok. Naštěstí byla Fiona jeden z lidí, kteří na tohle jsou dokonale zvyklí z dob dávno minulých. Její mozek rychle začal zpracovávat taktiku na vypuzení příbuzenstva do patřičně bezpečné vzdálenosti, což ovšem zdaleka nebylo nic snadného.
„Jistě. Teto, já jsem ráda, že jsi tady, ale nevím, jestli to byl dobrý nápad. Víš já hodně pracuji a skoro pořád jsem u ledu s hráči. Přece se mnou nebudeš sledovat hokejisty?“Pronesla Fie s takovou dávkou přesvědčivosti, jaké byla jen schopna.
„Ale proč ne. Jsou to přeci pěkní chlapi. Samý sval. Pár jsem jich viděla na recepci, moc milí a hlavně hezcí pánové. Jeden mi dokonce nabídl, že mi pak donese kufry, jen co přijdou z letiště.“Pronesla teta s blahoskloným úsměvem.
„Ale teto! To je přece hloupost!“Zakvílela Fiona. Pomalu ale jistě začala propadat zoufalství.
„Já ti dám hloupost! Ty kufry mají zámek a portýr to všechno sám neunese. Navíc tomu chlapovi to neuškodí. Tím jsem si jistá.“Odpověděla pevně teta s kamennou tváří.
„On ti sám nabídl, že je sem vezme?“Zeptala se podezíravě Fiona. Měla zlé tušení.
„Ne tak docela. Upadly mi kapesníčky, on je sebral a dali jsme se do řeči. Moc milý ten hoch, jen co je pravda. No a když už byl tak hodný a neměl, co dělat... Za chvíli toho drahouška osobně. Uvidíš, jak je úžasný.“Teta se rozpovídala s takovým elánem, že by vehnala chuť do života i mumii. Zato Fiin elán šel do patřičných míst. Zlé tušení se potvrdilo.
„Ale teto...“Zakňučela. Fiona si chvilku naivně myslela, že teta vážně přijela jenom za ní. Teď by si nafackovala, že vůbec otevírala ty zatracené dveře.
Tetin záměr byl víc než jasný. Tahle šílená výprava staré dámy měla jeden jediný cíl a nyní bylo jisté, že teta se na něj připravila jako na bojovou akci. Evidentně si ani nepřipouštěla jinou variantu, než že najde své nezdárné neteři manžela a to za každou cenu. Stačil jeden pohled do jejích očí a Fiona věděla, že nemá sebemenší naději na záchranu. Nezbývalo jí než doufat, že kanadští hokejisté prohrají ve čtvrtfinále a pojedou domů. To bylo totiž to jediné, co mohlo zabránit její tetě oběhnout celý hotel a postupně k ní přivést všechny chlapy co umí anglicky a nemají žárlivou manželku do pěti metrů od sebe.
„No co! Chci jednou chovat tvoje děti, tak s tím musím něco dělat. Kdybych to nechala na tobě, nejspíš už se toho nedočkám.“Vyštěkla teta. Fiona se pustila do posledního zoufale beznadějného útoku.
„Teto, to už jsme probíraly. Kolikrát ti mám říkat, že můj osobní život je jen a jen moje věc. Když budu chtít něco měnit, udělám to.“Pronesla tak pevným hlasem a s tak kamenou tváří, aby tetě nezbyl prostor k výtkám. Fiona k tomu upnula své poslední naděje.
„Já ale přece chci jen, abys byla šťastná.“Odpověděla plačtivě teta a začala melodramaticky rozdýchávat a hledat kapesník. Použila svou nejmocnější zbraň, pocit viny.
„Teti... Promiň.“Odpověděla nešťastně Fiona.
„V pořádku. Každou chvíli musí přijít ten muž z recepce. Je moc milý. Říkala jsem mu o tobě.“Teti se oklepala ještě rychleji, než Bolt uběhne deset metrů.
„Cože?!“Vykvikla Fiona nevěřícně.
„Nečerti se tak. Představ si, on už tě zná.“V ten moment Fiona zbledla jako stěna. Představila si, kdo všechno ji mohl znát a ta vize ji k smrti vyděsila.
Jako na zavolanou v ten moment dorazil onen muž. Alespoň se tak zdálo, když se ozvalo rázné zaklepání.
„To musí být on. No tak, Fiono, jdi otevřít.“Nařídila dáma.
„Jistě, teto.“Odpověděla Fie a začala se modlit za apokalypsu.
Málem omdlela, když ve dveřích uviděla Jacka.
„Ahoj, Fiono, tvoje teta si přála donést nějaké věci.“Řekl nahlas.
„Máš zajímavé příbuzné.“Řekl velice tiše.
„Děkuji.“Řekla nahlas.
„Co všechno ti napovídala?“Zeptala se tiše.
„Není zač.“Zavolal.
„Absolutně všechno. Prý jsi osamělá hezká vysokoškolačka, se kterou bych se měl seznámit.“Zašeptal.
„Krucinál. Nechci vidět, co se stane, až přijde do jídelny. Ach můj božé.“Zašeptala.
„Fiono, o čem se tam bavíte? Uveď ho dál, nenecháš ho přece stát na zápraží.“Ozval se ječák z pokoje.
Fie neměla na výběr. Očekávajíc pohromu otevřela dveře dokořán.
„No.. Znáte se?“Zeptala se tetička s úsměvem. Zato Fionu úsměv přešel.
„Fiono, tys jí to ještě neřekla?“Zeptal se Jack a připojil zářivý úsměv.
„Co bych jí měla říkat?“Zeptala se Fie zaraženě.
„Ale no tak. Přece jsi mi slíbila, že nás konečně seznámíš.“Vyčetl Fioně Jack. Fie v ten moment měla asi tak tři krůčky od infarktu. Nebyla ani schopná slova. Jen na něj vyjeveně zírala s otevřenou pusou.
Jack ovšem prošel okolo vyjevené Fiony a stoupl si před tetu, zářivě se usmál a podal ji ruku.
„Já jsem Jack Callitz. Přítel vaší neteře.“
„Jak dlouho už spolu chodíte?“Zeptala se teta podezíravě a zadívala se na Jacka jejím svým typickým pohledem, který Fiona znala až příliš dobře. Ten pohled dokázal jakoukoli lež odhalit do několika sekund. Fie zatajila dech a čekala, co bude následovat.
„Seznámili jsme se krátce před odjezdem na mistrovství. Okamžitě mě upoutala, pozval jsem ji na rande a od té doby jsme skoro nerozluční. Už jsme dokonce zvažovali, že až se vrátíme do Kanady, stvrdíme náš vztah, jestli mi rozumíte. Zatím to ale není závazné. To víte, zkuste sehnat dostatečně krásný prsten o dvou hodinách volna denně.“Pronesl a využíval maximálně svého šarmu. Lhal tetě s tak obdivuhodnou jistotou a přesvědčivostí, že by zasloužil oskara. Fie žasla.
„No Fiono! Že se nestydíš!“Zaječela na Fie tetička.
„Já... promiň. Sama to vím jen velmi krátce. Sotva jsem to vzala na vědomí.“Odpověděla nervózně a vrhla vražedný pohled na Jacka.
„To je pravda. Požádal jsem Fionu teprve předevčírem a tyhle věci člověkem docela zamávají. Navíc jsem zapoměl, že mi říkala, že vám to chce říct až na oslavě narozenin. Mělo to být překvapení. Fiono, drahoušku, odpustíš mi, že jsem to prozradil?“Zeptal se mnohoznačně.
„No to ještě nevím.“Odpověděla a přinutila se k úsměvu.
„Páni, Fiono. Ty jedna tajnůstkářko. Že se nestydíš. Co kdybych na recepci potkala někoho jiného, než Jacka? Víš, jak by to pak bylo trapné?“Pronesla melodramaticky teta.
„Nebudeš mi věřit, ale vím.“Odpověděla a podívala se na Jacka.
„Děti, já mám takovou radost, že to snad ani nepřežiju. Apropos. Jacku? Nepotkal jsi portýra se zbytkem mých věcí?“
„Vy jich máte ještě víc?“Zeptal se nevěřícně Jack.
„Ale Jacku, tse tse. Potřebuješ zkušenosti. No Fiona ti to určitě ještě vynahradí. Uvidíš. Já si zajdu na recepci ohledně těch kufrů. Až se vrátím, tak mi všechno povíte.“Pronesla a odkráčela. Jen se za tetou zavřely dveře, mohla Fiona pustit ven hněv.
„Zbláznil ses?!“Vyštěkla na něj.
„Tak promiň, že ti zachraňuji kůži.“
„Tomuhle říkáš záchrana?! Tušíš vůbec, co jsi rozpoutal?!“
„Nechtěl jsem tě tady po hotelu proslavit jako zoufalou ženskou s roztomilou aktivní tetinkou.“
„To jsi hodný, ale kdo se tě sakra prosil?!“
„Já jsem nemyslel, jen improvizoval.“
„Tak evidentně neumíš ani jedno. Umíš si vůbec představit, co nastane, jakmile se doví pravdu?!“
„Na nějakou chvíli snad dokážeme hrát komedii. Pak jí prostě zavoláš, že se změnila situace, vylíčíš mě jako nevěrného hajzla, necháš se pochlácholit a bude to.“
„To je typický! Chlapská logika! Nenapadlo tě třeba, jak z toho pak bude teta nešťastná? Má slabé srdce, víš vůbec jak by jí to mohlo ublížit?!“
„Moc to dramatizuješ.“
„Tobě se to mluví! Tys mě uvrtal do problému, ze kterého kdykoli můžeš s plnou slávou odejít a nechat mi to na krku!“
„Vážně si tohle o mě myslíš?“
„Já nevím, co si mám myslet! Pár dní to vydržíme, no jistě! Nevíš náhodou jak asi?! To, co bude následovat bude dokonalý výslech. Moje teta je možná bláznivá, ale není naivní!“
„Uklidni se. Jak dlouho tu bude?“
„Podle těch kufrů bych řekla tak deset let. Já... tohle nenávidím. Co tě to krucinál napadlo?!“
„Tak mi tedy promiň, že jsem kamarád.“
„Ne to nejsi. Spíš si hraješ na prince na bílém koni. Víš co?! Tahle role ti fakt moc nejde!“Vyštěkla Fiona s ovládáním v trapu.
„Fajn. Jak chceš. Jdu do svého pokoje a ty dělej, co uznáš za vhodné. Promiň, že ti komplikuju život. Já to myslel dobře!“Vyštěkl na oplátku a odkráčel pryč.
„To Hitler taky!“Zaječela na chodbu.
Po chvíli přišla teta. Nebylo nic lehkého vysvětlit jí, proč Jack odešel. Fiona jí chtěla říct pravdu, ale po několika minutách se jí zdálo rozumější jí říct jen, že musel odejít kvůli tréninku. S nechutí si leccos uvědomila. Došlo jí, jak moc měl Jack pravdu. Možná to bylo nedomyšlené a nevyžádané, ale zároveň asi to nejrozumější, co mohl udělat.
Teta měla takovu radost z toho, že je Fiona konečně zadaná, až Fie rozbolela hlava. Nakonec byla přinucena k zoufalému kroku.

Celou cestu nahoru do pokoje si v duchu nadávala. Hojně a sprostě si nadávala. Po dlouhém zaváhání konečně zaklepala.
Jack otevřel. Usmál se a založil ruce na hrudi. Ve tváři měl výraz hráče. Fiona věděla, že tohle vítěství bude stát hodně padlých.
„Co chceš?“
„Jacku, přišla jsem tě o něco požádat.“
„Ano?“
„Ano. Vím, že jsem řekla hodně hrozných věcí a vím i jak moc jsem tě urazila. Nebudu se omlouvat, protože tohle neomluvím, ale věř mi, že mě to mrzí. Přes všechny ty urážky tě jdu o něco poprosit.“
„Buď tak hodná a mluv jasně. Víš přece, že neumím myslet.“
„Jacku, promiň mi to. Já to tak ne... no dobře myslela, ale jen v tu chvíli. Udělal jsi přátelské gesto, které bych měla ocenit, ale mě to prostě vyděsilo. Neumím improvizovat. Promiň mi to prosím. Snažně tě prosím.“
„Přirovnala jsi mě k Hitlerovi.“
„Jo. To sotva omluvím. Promiň mi to všechno, prosím, prosím, prosím. Teta z toho byla tak nadšená, že jí prostě nemůžu říct pravdu. Prosím tě, prosím tě snažně a zoufale, hraj ještě chvíli mého snoubence.“
„Jak moc zoufalá jsi?“
„Příšerně, hrozně, šíleně a zcela.“
„Fajn.“
„Co fajn?“
„Udělám to.“
„Děkuji ti, děkuju, děkuju, děkuju. Zachránil jsi mě.“
„Tak to asi je, viď?“
„Co chceš na oplátku?“Zeptala se zpříma.
„To ještě uvidíme.“
„Mohl bys tedy dnes večer hrát na společné večeři mého snoubence?“
„Dobře. V osm si vás vyzvednu.“
„Děkuju. Cením si toho. Moc si toho cením.“
„To je dobře.“
Jak Fiona očekávala, večeře byla peklo. Absolutní peklo. Ironií osudu byla vlastně jediná, kdo se nebavil. Tetička byla nadšená z Jacka, Jack se bavil celou tou komedií a Fiona byla dokonale unavená už po dvou minutách. Neuměla se přetvařovat a dělat to dvě hodiny bylo něco i pro zkušeného herce, jakým Fie nebyla ani náhodou.
Naštěstí nic zlé netrvá večně. Na půl desátou se teta omluvila pro únavu a odkráčela do postele. Diskrétní úsměv ovšem prozradil, že je chtěla nechat osamotě. Fiona tak nemohla odejít a Jack se evidentně příliš bavil, než aby odešel po tetě. Fie tedy alespoň uvolnila úsměv, ze kterého pomalu ale jsitě dostávala křeče ve tvářích.
„Páni, je to docela zábava.“Zhodnotil kvalitu večera pobavený Jack.
„Jak pro koho.“Odsekla Fiona temně a napila se vína.
„Ty tímhle asi hodně trpíš, co?“
„Je to vidět?“Zeptala se poplašeně.
„Ani ne. Jsi celkem dobrá herečka.“
„Toho si od tebe cením.“
„Jak to myslíš?“
„V životě jsem neviděla něco tak dobře zahraného. Jsi přirozený talent. Asi bys měl hrát fotbal, abys to upotřebil.“
„Proč tohle vlastně děláš?“
„Proč se ptáš?“
„No normální žena by mě asi vyrazila už ve dveřích.“
„Pak asi nejsem normální žena.“
„Tvoje teta je velice zvláštní madam.“
„Tak jí proboha neříkej, nebo tě zabije. Nenávidí to.“
„Jste si hodně podobné, myslím povahou.“
„Geny. Skoro mě vychovala.“
„Jak to?“
„Jako dítě jsem nežila v Kanadě, ale v Čechách. V devatenácti jsem emigrovala do Kanady. To ovšem nevydýchali rodiče. Jediná opora byla teta, co sem utekla taky. Jenom o čtyřicet let dřív a z jiných důvodů. Byla jediný člověk, na kterého jsem se tady mohla spolehnout. Bez ní bych nejspíš byla někde na ulici.“
„To jsem netušil.“
„V pohodě.“
„Vídáš se ještě někdy s rodiči?“
„Ne. Když jsem řekla, že odjíždím, řekli mi, že když odjedu, nemám se prý vracet.“
„A?“
„No a já odjela.“
„To mě mrzí.“
„To nemusí. Každý máme svého kostlivce ve skříni.“
„Tak proto tohle děláš, co?“
„Jo. Musí ti to připadat hloupé, co?“
„Jak jsi řekla, každý má své kostlivce ve skříni.“Odpověděl a napil se.
„Zítra vstáváme, asi bychom měli jít spát.“Řekla rozvážně Fiona.
„Máš pravdu. Jen jdi, já tu ještě chvíli zůstanu.“
„Fajn. Tak... zatím.“

Fiona ovšem spát nemohla. Nebylo to ani tak tím, že teta jí zabrala postel a ona musela spát na gauči. To ten pitomý Callitz. Zase jí bral spánek.

Druhý den se jim Jack díky bohu nemohl věnovat. Dlouhý trénink, odpoledne hra s Kazachstánem. Fiona vzala tetu po památkách, takže stará dáma byla pak příliš vyčerpaná na to, aby ještě sledovala hokej.
Fiona byla sice rovněž unavená, ale věděla, že víc odpočinku si užije s bandou chlapů, než s jednou postarší dámou.
Na lavičce usínala opřená o mantinel. Jack se jí nevěnoval a jí to bylo jedno. Vyčerpání po emocionální i fyzické stránce bylo silnější. Hra byla ovšem až příliš dobrá, než aby si mohla doolit ji prospat. Góly padaly jako na běžícím pásu, Fioně ovšem chyběla chuť křičet.
To nejhorší ji ovšem opět čekalo. Výslech toho nejsilnějšího kalibru, který očekávala už hodně dlouho. Věděla, že dnes přijde.
S tímto vědomím se šourala do pokoje. Odemkla a vešla. V ten moment uviděla ležet tetu na zemi. Tep se jí zrychlil o sto procent. Horečně si začala vybavovat, co se má v takových chvílích dělat. Klekla si k tetě.
Na oslovení neragovala. Sáhla jí na krk. Tep tam byl, ale nedýchala. Rychle vyštrachala mobil a namačkala číslo na sanitku.

Nenáviděla to čekání na chodbě. Sestra ji odkázala na čekárnu a tam i musela zůstat. Seděla na lavičce a dělalo se jí špatně. Netušila, co se děje za zavřenými dveřmi a byla z toho hluboce zoufalá. Stále žmoulala v ruce mobil. Jediné, co si sebou vzala byl mobil plus bunda s peněženkou v kapse. Příliš mnoho stresu bránilo dokonce i slzám. Pořád měla před očima stařičkou dámu ležící na hotelovém koberci.
Ani nedokázala sedět. Stála tam opřená o okenní rám s očima zakrytými dlaněmi.
Teta byla vždycky její jediná jistota a teď najednou nevěděla, jestli ještě dýchá. Cítila se najednou úplně sama. Jakoby růži shnil plůtek a ona bez něj nějak nemohla růst. Bezmyšlenkovitě naťukala na mobilu číslo.
„Trenére?“
„Co potřebujete, doktorko?“
„Já... mám nějaké rodiné problémy. Omluvte mě z tréninku.“
„Ovšem. Co se stalo? Zníte nějak zvláštně.“
„To... to nic. Jen menší krize, nic co bych nezvládla.“
„Nezníte tak. Nechcete mi alespoň naznačit?“
„Ne, děkuji. Bude to v pořádku.“
„Dobře. Ještě něco?“
„M... mohl byste mi na chvilku zavolat...“Se zavřenýma očima se snažila vší silou vykoktat myšlenky. Trenér ji ovšem předběhl.
„Jistě. Jacku! Telefon! Fofrem!“
„D...děkuji.“
„Za málo.“Odpověděl vážně trenér. Pak v telefonu zachrastilo a ozval se jiný hlas.
„Fiono? Děje se něco?“
„Teta... Ona je v nemocnici svatého Marka. Já... nějak tu nedokážu čekat sama. Můžeš přijet, prosím tě?“Jak Fiona mluvila, její bariéry se pomalu ale jistě otřásly v základech. Stěží zvládala mluvit.
„Jistě.“Odpověděl po několika dlouhých sekundách.
Fie věděla, že Jackovi do jejích trablů vůbec nic není, ale zrovna teď nechtěla čekat osamotě. Nemohla.
Nechtěla přemýšlet nad tím, jak hloupé tohle gesto je. Nechtěla myslet na to, že třeba ani nemusí přijet a pokud přijede, poruší se tím všechna její stanovená pravidla o odstupu. Prostě ho tam chtěla a nedokázala zvažovat nic víc.
Netrvalo snad ani deset minut a chodbou se ozvaly kroky.
„Fiono?“Ozval se kousek od ní udýchaný hlas. Ani se nedokázala na něj podívat.
„Jacku, děkuju, že jsi tady. Já... promiň mi... vím, že tě hrozně ruším. Já...“Snažila se vykoktat.
„Na tom nezáleží. Co se stalo?“
„Já... já nevím. Vrátila jsem se do pokoje a ona tam ležela na podlaze. Hned jsem volala sanitku. Pak ji někam odvezli a řekli mi, že mám počkat tady.“
„Tušíš, co se jí mohlo stát?“
„Možná srdce, já nevím.“
„Jak ti je?“Zeptal se jemně.
„Já... sama nevím. Ještě jsem se nějak nedokázala vzpamatovat. Promiň mi, že jsem ti zavolala. Když já nevěděla, komu zavolat... Ona tam ležela na zemi a....“Fiona mluvila rychle a překotně. Nezvedla ani hlavu, aby se na něj podívala.
„Fiono.“Oslovil ji a předklonil hlavu tak, aby jí viděl do očí. Plachým pohledem se na něj podívala.
„Bude v pořádku, uvidíš.“Pronesl pevným hlasem. Fie mu v ten moment věřila, byť to vypadalo sebehůř.
„Děkuju.“Odpověděla třesoucím se hlasem. Jack ji dal ruku okolo ramen. Bylo to v ten okamžik to nejlepší, co mohl udělat a Fie mu za to byla ze hloubi duše vděčná. Malé gesto, které říká jediné, jsem tady s tebou.
Po chvíli konečně přišel doktor.
„Slečna Kleesová?“Oslovil uzlíček nervů křečovitě svírající trubku topení. Jack ji opatrně pustil a Fiona si stoupla proti doktorovi.
„A.. ano. Jak je jí?“Vykoktala ze sebe vystrašená předem z odpovědi.
„Mohla byste jít se mnou? Nechci toto téma rozebírat na chodbě.“Pronesl zdvořilým hlasem lékař.
„Dobře.“Odpověděla nejistě. Pohlédla na Jacka.
„Počkám tady, než se vrátíš.“Odpověděl pevným hlasem na němou otázku. Fiona přikývla. Jindy by se asi i usmála.

Trvalo skoro půl hodiny, než se Fiona vrátila. Jackovi stačil jediný pohled, aby věděl, jak to vypadá.
„Tak co?“Zeptal se temně.
„Teta umírá.“Řekla Fiona bezbarvým hlasem.
„Jak je to možné, vždyť ještě před hodinou...“
„Ona umírá už dlouho.“
„Jak to myslíš?“
„Má rakovinu. Na mozku má prý nádor jako holubí vejce. Už metastázoval a teď to má všude. Je... je to konec.“
„Pane bože.“
„Má prý ještě pár hodin a pak...“
„To na tohle nepřišli dřív?“
„Na to jsem se ptala taky. Prý má v záznamech, že odmítla veškerou dostupnou léčbu. Vzdala to. Moje teta, která nikdy nic nevzdávala to prostě vzdala.“
„Víš to jistě?“
„Jo. Ukazoval mi ty papíry. Podepsala to s plným vědomím. Dokonce si vyžádala formulku, aby mi to v podobné situaci dali číst.“
„Fiono...“
„Moje teta jako vždycky myslela na všechno. Dokonce i na budoucnost. Velice přesně odhadla, co se bude dít. Dokonce si domluvila s doktorem, aby poslal její záznamy sem, stejně jako poslední vůli a formulář o zákazu resuscitace. Chápeš to? Moje teta, která nikdy nevzdávala ani hádku s pošťákem, naprosto vědomě sem přijela umřít.“
„To přece nemohla vědět.“
„Stejně jako nemohla vědět, že když nebude brát léky, do dvanácti hodin se dostaví záchvat. Ona si dokonce i rozmyslela, kdy přesně chce zemřít, s kým a jak.“
„Takže...“
„Jo. Věděla, že ji tak najdu.“Vyjekla Fiona. Její nervy už nestačily účelu. Ani plakat nedokázala.
„Do háje.“Zhodnotil situaci Jack.
Nastálou atmosféru mírně pokazil příchod zdravotní sestry.
„Slečna Kleesová?“
„Jo.“Odpověděla otráveně.
„Doktor Tomes vám vzkazuje, že můžete za tetou.“Pronesla nejistě sestřička.
„Dobře. Hned přijdu.“Odpověděla Fiona.
„Mám jít s tebou?“
„Už takhle jsem po tobě žádala příliš. Tohle po tobě nemůžu chtít. Jeď do hotelu, měls dlouhý den a moc ses asi neprospal. Tohle bych měla udělat sama.“
„Dobře. Počkám tady.“
„Jdi se vyspat.“
„Počkám tady.“
„Jak chceš.“Odpověděla a nejistým krokem vyšla směrem k tetinu pokoji.

Když vešla do malé spoře osvětlené místnůstky, zatočila se jí hlava. Teta ležela na posteli obalená asi milionem hadiček. Vedle postele stál přístroj, který pravidelně pípal a nejspíš zaznamenával tetiny životní funkce.
Vypadala najednou tak slabě. Fiona vždycky měla za to, že teta je nezničitelná. Bylo jí přes osmdesát a pořád řádila jako tajfun. Nikdy by ji nenapadlo, jak málo stačí, aby se to nenávratně změnilo. Její tělo leželo klidně a ve tváři měla mír. Skoro jakoby už nepatřila do tohoto světa. Fiona se najednou nemohla nadechnout. Všechna zlost byla na míle daleko.
„To vypadám tak hrozně?“Ozval se z postele slabý hlas. Její typický humor teď působil bolest v srdci.
„Ne, jistěže ne.“Odpověděla Fie a přinutila se usmát.
„To doufám. Přišla jsem na tento svět s úsměvem a tak z něj i odejdu.“
„Proč... proč jsi mi nic neřekla?“
„Proč bych asi měla?! Co bys s tím nadělala?! Nic, jen by ses trápila. Když už nemůžu potěšit, tak alespoň nepůsobím bolest.“
„A ty si myslíš, že mě tohle nebolí?“
„Taky neříkám, že se mi ten závěr povedl. Fiono, když jsem se dověděla, co mi je, věděla jsem hned, co udělám. Už mi nestojí za to žít, tak jsem se rozhodla pro smrt. Kdybych ti to řekla, nutila bys mě do léčení a nakonec bych po dlouhé bolestivé nemoci stejně zemřela. Sakra, je mi skoro devadesát! Copak si myslíš, že bych se vyléčila?! Pitomost. Jen by to bylo utrpení a já trpím nerada. Už jsem dost stará na to, abych si některé věci rozhodla sama. Chtěla jsem jen v klidu a pohodě umřít. Bez slz a loučení. “
„Teti to...“
„Já vím, nepovedlo se mi to. Věř mi, že jsem tě do toho nechtěla tahat. Jak se to ale blížilo, sobectví tak nějak vyhrálo. Prostě jsem nesvedla odejít bez toho, abych si byla jistá, že jsi šťastná a zadaná.“
„Ale...“
„Já vím. Jsem stará, tak na tohle dramatizování mám nárok. Fiono, samota je to nejhorší na světě. Po smrti mého manžela jsem si jí užila až dost. Mučilo mě, že bys mohla dopadnout stejně. Chtěla jsem mít jistotu, že někoho máš. Že až umřu, bude tu někdo, kdo se o tebe postará. S kým budeš doopravdy šťastná.“
„Ta dohazovací akce na recepci?“Zeptala se s uslzeným úsměvem Fiona.
„Ubohé, já vím. Bylo to zoufalé gesto. Kdybys mi jen řekla, že s někým jsi, mohla bych si to ušetřit.“
„Já...“
„V pořádku. Každý má právo na tajemství. Když jsem vás spolu viděla, byla jsem asi nejšťastnější v životě.“
„Ale...“
„Jen nech. Dobře jsem viděla, jak se na sebe díváte. Jack je velice dobrý chlap a miluje tě, to je jasné. Škoda, že už neuvidím vaši svatbu, ale co se dá dělat. Máte mé absolutní požehnání.“
„Děkuju.“
„Není zač. Mohla bys mi ho sem zavolat na chvíli? Už nemám moc času, takže ho chci využít, jak nejlépe dovedu.“
„Jistě.“Odpověděla Fiona a byla odhodlaná ho přivést třeba z antarktidy.

Roztřesenou chůzí vyšla na chodbu.
„Jacku?“
„Ano?“
„Chce s tebou mluvit. Já vím, že to po tobě nemůžu...“Řekla a bojovala se slzami.
„Jdu tam.“Přerušil ji rezolutně Jack.

Nebylo mu lehko, když vešel do té místnůstky.
„Paní..“Oslovil dámu.
„Jacku, děkuji, že jste navštívil starou tetičku.“
„To je samozřejmé.“
„Jacku, teď mě velice dobře poslouchejte, sotva najdu sílu, abych to opakovala.“Pronesla až překvapivě pevně. Odpovědí jí bylo přikývnutí.
„Skvěle. Jacku, vím, že si nebudete brát mou neteř, nepřerušujte mě. Vím to, nejsem hloupá. Na Fioně mi záleží víc, než na komkoli jiném, takže jí přeji to nejlepší. Sotva se dá říct, že zrovna vy jste sen každé matky, co si budeme povídat. Prověřila jsem si vás. Nepopřu ovšem, že byste pro mou neteř udělal první poslední. Dokonce i lhát staré ženské nebo sedět na nemocniční chodbě.“
„Jsme přátelé.“
„Nepřerušujte mě laskavě. Fioně tenhle blábol klidně nabulíkujte, ale já už jsem na tohle stará. Znám chování zamilovaného chlapa a velice jasně ho poznám, když ho vidím. To je také důvod, proč jsem vás předtím nevykopla. Fiona je zabedněnec a dlouho jí trvá, než najde i když to má před sebou. Jediná moje naděje je, že vy takový nejste. Nespoléhám na to, ale doufám. Fiona je skvělá dívka a nepřála bych jí zlomené srdce znovu. Mohu se spolehnout na to, že vy jí ho nezlomíte?“
„Neublížil bych jí.“
„Já vím. Slibte mi, že se o ni postaráte, až tu nebudu. Fiona potřebuje někoho, kdo jí bude oporou a jistotou. Slibte mi, že pro to uděláte všechno.“
„Slibuji.“
„Děkuji. Tak mi ji ještě naposledy zavolejte. Chci se rozloučit.“
„Jistě.“

Jack seděl na chodbě a v hlavě mu zněla slova staré dámy. Až příliš hlasitě. Po chvíli se konečně otevřely dveře a vyšla Fiona. Ruce se jí třásly.
„Ona... ona...“Vypravila ze sebe a dlaní si přikryla ústa. Oči se jí zaleskly. Jack rychle přišel k ní. Zlehka ji objal. Nebránila se.
Jack k sobě Fionu přitiskl a pevně ji objal. Fiona měla hlavu opřenou o jeho hruď. Velice brzy se rozplakala naplno. Slzy pomalu máčely Jackovi tričko, ale ten se nehnul ani o centimetr. Jednou rukou ji objímal, druhou pak jemně hladil ve vlasech.
„Je mi to moc líto.“
„Ona umřela...“
„Já vím. Mrzí mě to.“
„Děkuju.“

Druhý den se Fiona probudila na posteli ve svém pokoji. Nepamatovala si jasně, jak se tam dostala. Oči měla slepené slzami od včerejška. Jakoby nebyly to jediné, co zůstalo zalepené.
Cítila se mizerně. Velice mizerně. V tom se podívala na protější křeslo, kde ležely tetiny věci. Jakoby jí někdo v ten okamžik zarazil nůž hluboko do srdce. Rozplakala se jako malé dítě.

Když druhý den pozdě odpoledne někdo zazvonil na dveře, Fiona pořád ležela na tom samém křesle. Nepohnula se ani o centimetr. Nešlo to.
Jen silou vůle se přinutila vstát a dojít ke dveřím. Tušila, kdo je za nimi.
„Jak ti je?“
„Už mi bylo líp.“
„To jistě. Víš, napadlo mě, jestli si nechceš jít zabruslit.“
„Děkuji ti, ale zrovna teď jsem ráda, že stojím. Jsem z toho pořád ještě hodně mimo. Nezlob se, prosím tě.“
„To nevadí. Nechceš společnost?“
„To je dobré. Nějak to zvládnu. Jenom se s tím musím sama poprat.“
„Dobře. Přijdeš zítra na zápas?“
„Já nevím.“
„Měla bys. Budu znít asi jako idiot, ale sedět tady ti nepomůže. Jenom to bude horší. Navíc křik pomáhá, to je osvědčený fakt. Mě to můžeš věřit, já to praktikuji dlouhá léta.“Pronesl a na konci doplnil úsměvem.
„Ještě uvidím.“
„Neuvidíš. Buď přijdeš, nebo tě tam odnesu a ty víš, že jsem toho schopný.“
„Pak bych vážně musela křičet.“
„Vážně nechceš společnost?“
„Ne. Sbalím tetiné věci, vezmu si prášek a půjdu spát. Zítra pošlu její věci i... domů. Na to bych radši byla sama. Pak hned půjdu spát.“
„Slibuješ?“
„Slibuji.“
„Fajn. Pořád platí, že když tam zítra nepůjdeš, vlastnoručně tě tam odnesu.“
„Třeba nepřijdu schválně.“
„Nevím, jestli by mi to vadilo.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“

Fiona nechápala, co se s ní děje. Její teta zemřela sotva před dvěma dny a ona už dokázala bez zaváhání flirtovat. Stačil jediný jeho úsměv a ona by zapoměla na celý svět.

Hodně váhala, jestli má nebo nemá jít na čvrtfinálový zápas se Švácarskem, nebo ne. Tři dny ležení v slzách. Byla zcela vyčerpaná. Emocionálně i fyzicky.
Věděla, že se musí zvednout, že musí bojovat, že musí něco dělat, přesto rozum neměl hlavní slovo. Připadala si jako větev zlomená na tři části.
Nebyla překvapená, když po skončení tréninku někdo zaklepal.
„Trenére, co potřebujete?“
„Abyste se fofrem převlékla a mazala do haly.“
„Nepotřebujete mě. Sám jste se tak vyjádřil. Mám dost osobních záležitostí, které si musím vyřídit místo sledování hokeje, tak odpusťte.“
„Omyl. Vy jste tady od toho, abyste zvedala morálku a to nesplníte, když nepůjdete na se mnou.“
„Přisuzujete mi až příliš velkou roli. Těžko něco ovlivní, když jednou nebudu ječet na lavičce cizojazyčné vulgarismy.“
„Jsme ve čtvrfinále a já si nemůžu dovolit cokoli podcenit. Chci, abyste před zápasem provedla nějaké relaxační cvičení na zlepšení koncentrace.“
„Nezlobte se, ale nejsem ve stavu, abych se nechala ponižovat bandou pubertálních chlapů jen pro jejich pobavení. Chápu, že by jim to nepochybně velice pomohlo odlehčit atmosféru, ale myslím, že se stejně dobře obejdou i beze mě.“
„Vaše stanovisko chápu, po tom, co dosud předváděli. Přesto se vám můžu zaručit, že tentokrát nikdo nic neudělá a to ani sebemenší poznámku.“
„Jak byste to asi tak chtěl zaručit?“
„Jednoduše. Ti chlapi mi to dluží. Můžu vám odpřísáhnout, že se nemáte čeho bát.“
„Proč bych tomu měla věřit?“
„Měla jste někdy důvod mi nevěřit?“
„Fajn. Udělám to.“



Když Fie přišla na stadion, bylo něco po deváté večer. Zápas byl už dávno odehrán.
„Věděla jsem, že tu budeš.“
„Věřila bys, že už ani nevím kdy jsem tady byl si jen zabruslit?“
„To jsme dva.“
„ Je tu večer krásná atmosféra. Ticho.“
„To ano.“
„Dnes jsi už nevypadala tak sklesle.“
„Je mi líp. Člověku hodně pomůže, když mu někdo ukáže, že jeho práce a život má nějaký smysl. Poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila užitečná. Děkuju, Jacku.“
„Proč? Já jsem nic neudělal. Zavolat tě bylo trenérovo rozhodnutí.“
„Myslíš si, že nevím, kdo zatím stál? Myslíš, že nevím, kdo zařídil, že si nikdo ani nerýpnul?“
„Asi si už uvědomili vážnost situace.“
„Nebo je někdo chytil pod krkem.“
„Celý tým? To je nereálné.“
„Ty víš, co tím myslím. Nepopírej. Mám výpovědi očitých svědků.“
„Pak asi nemám na výběr.“
„To nemáš. Jsi plně usvědčen.“
„Povedlo se?“
„Děkuju. Jacku, můžu se tě na něco zeptat?“
„Můžeš.“
„Proč jsi tenkrát odešel z KHL? Víš pár lidí něco naznačovalo a já bych... Ale nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.“
„Tohle nechceš poslouchat.“
„Proč ne?“
„Protože je to jeden z kostlivců v mojí skříni.“
„To mě mělo jako odradit?“
„Chceš to vážně slyšet?“
„Jistě.“
„Hrál jsem tam celkem dlouho. Byla to fajn parta. Na jeden mejdan si kamarád přivedl snoubenku. Hodně se tam pilo a člověk s patnácti pivy v sobě dělá věci, které by jinak nedělal. Ta holka se ke mně začala mít. Hodně mít. Ani jsem nevěděl jak a najednou jsem s ní byl na zadním sedadle cizího auta. Doteď nevím, jak jsme se tam dostali, ale co vím je, že to auto bylo toho kamaráda. Přišel si pro prachy a našel nás tam. Asi tušíš, co následovalo a se svou inteligencí víš i jak mi bylo ráno po tom. Nemohl jsem se ani na sebe podívat do zrcadla. Ani jsem se do práce nevracel, rovnou jsem dal výpověď. Jsi první, komu jsem to kdy řekl.“
„Děkuju.“
„Není zač. Nechceš si jít zabruslit? Tentokrát.“
„Ráda.“




Pár sekund před koncem prodloužení byl vzduch nasycen zklamáním kanadských fanoušků i hráčů. Nájezdy by tým potopily. Všechno bylo v Jackových rukou. Stačilo jen odvést puk stranou a počkat na nájezdy. To ovšem nedokázal. Najednou se rozjel. Překvapení protihráči ani neměli elán něco dělat, jel nikým nezastavován až před ním byl jen brankář. Na sekundu přivřel oči, zpomalil výdech a vystřelil. Dav zašuměl. Vtom se branka rozblikala a dobře polovina sálu vyskočila.
Fiona v ten moment seskočila ze střídačky a najednou stála před ním. Skočila mu do náruče. Neměl skoro možnost se bránit. Nepočítaje, že si pro ni sám přijel. Nikdo si jich příliš nevšímal, všichni buď ukazovali sprostá gesta, nebo skákali a objímali se.
Jen málokdo tuší, jak intimní může být okamžik v zaplněné hokejové hale. Netrvalo dlouho a začali se líbat. Byla to prostě síla momentu.
Po skutečně dlouhé době o sobě Fiona mohla skutečně říct, že je dokonale šťastná. Od tohoto momentu se něco změnilo. Něco vážného.

Jack pak pozval Fionu na večeři, ta s nadšením přijala. Těšila se. Šíleně moc se těšila. Když se ozvalo zaklepání, myslela, že vyskočí z kůže. Rychle otevřela.
„Mě jsi tady asi nečekala, co?“Zeptal se Petr s trapným výrazem. Fiona se tvářila jako magor. Brada ji spadla a ve tváři měla jedinou otázku, která musela být vyslovena.
„Co tady děláš?“
„Neboj, nebudu tě zdržovat dlouho. Chci si jenom promluvit.“
„O čem?“
„Vadí mi, co mezi námi teď je.“
„Mezi námi ale není nic.“
„No právě. Fiono, jsi jedna z mála lidí, co mě vážně znají a vědí, jaký jsem. Ničí mě, že jsme na nože. Jenom proto, že jsme rozvedení, neznamená to, že nemůžeme být přátelé.“
„Proč tak najednou?“
„Myslím na to, od chvíle, co jsme se viděli na recepci.“
„Tuším, oč ti jde. Odejdi.“
„Ne, tak to vážně není. Fiono, prosím. Jsem ženatý, šťastně ženatý. Nemusíš z toho mít obavy. Chci si jen promluvit.“
„Nevím, co bys mohl ještě říct.“
„Omluvit se za bratra. Převe nechceš, abychom tohle téma řešili na hotelové chodbě. Neboj se, nebudu tě zdržovat dlouho.“
„Fajn. Jenom na chvilku.“Odpověděla Fie a pustila ho dál.


Když Jack vešel do Fionina pokoje, Petr právě objímal Fionu. Možná víc než se Fie zamlouvalo. Každopádně určitě víc, než se zamlouvalo Jackovi. Fie sice okamžitě odskočila od Petra, ale neuvědomila si, že vlastně jenom podtrhla efekt toho nešťastného okamžiku. Oba muži se na sebe podívali jako dva kohouti na bojišti. V ten okamžik se Fioně zastavila krev v žilách.
Poprvé za celou dobu uviděla hněv v Jackových očích. Skutečný hněv. Jako by mu z pohledu šlehaly blesky. Vtom jakoby se v něm cosi zlomilo. Napjaté svaly se uvolnily a podíval se z Fiony na Petra. Pohled byl směs vzteku, zklamání a pohrdání. Neřekl ani slovo. Jen se otočil na podpatku a vyrazil ze dveří. Pokojem se rozlehlo bouchnutí dveří.
„Bral to nějak vážně, ten tvůj ňouma.“
„Jak tohle sakra můžeš říct?!“Vyštěkla Fiona. Teď blesky šlehaly pro změnu z jejích očí.
„Vždyť se nic nestalo. Kdo ví, co toho magora napadlo. Asi by se měl léčit.“
„Co ho asi tak mohlo napadnout, když tě viděl jak mě k sobě tiskneš?!“
„To snad přeháníš.“
„Přeháním?! Sakra ještě poznám, když...“
„Když co? Jenom se tě objal. Za to, co si myslel ten tvůj já nemůžu. Jen proto, že“
„Tak moment. Tys ho viděl ve dveřích, že ano?“Zeptala se Fiona s temnou předtuchou v mysli. Strašně silně doufala, že to není pravda.
„Nevyvozuj něco, co není v mojí povaze.“Odpověděl hlasem, ve kterém dal jasně znát škodolibost. Jeho tvář zůstala sice kamenná, ale v očích se mu zablýsklo.
„Obávám se, že já jsem asi ten poslední, kdo by měl znát tvoji povahu.“Pronesla nešťastně.
„Byli jsme manželé. Kdo jiný by asi tak měl?!“Zeptal se. I idiot by poznal zlomyslnost. V hlase, očích i cynickém úšklebku.
„To ne.“Řekla tiše mnohoznačná slůvka.
„Ale no tak. Lidi se přece časem nemění.“Pronesl s patřičnou dávkou ironie.
„Tys ses nechtěl spřátelit a zapomenout, že ne?!“
„Smysl pro drama jsi neztratila.“
„Ty ses nechtěl smířit, že ne?!“
„Ne.“
„Já jsem tak hrozně pitomá! Jak jsem si mohla myslet, že bych s tebou kdy mohla ještě normálně komunikovat. Jak jsem si jenom mohla myslet, že...“
„Že co?! Že jsem pořád ten hloupý ňouma, který ti nestál ani za to, aby ses s ním rozvedla jako s normálním člověkem?! Já ti stál jen za mizerný telefonát! Odpusť mi laskavě, že jsem na to nezapoměl. Zachovala ses ke mně jako k psovi. No vlastně asi hůř. Promiň mi prosím, že se nechci usmířit s ženskou, co mi udělala ze života peklo.“
„Jo. To udělala. Ublížila jsem ti. Udělala jsem největší svinstvo v mém životě. Já s tebou ale aspoň jednala na rovinu. Tím se ovšem ty pochlubit nemůžeš.“
„To jsou velká slova. Zrovna od tebe.“
„Asi tě to šokuje, ale máš pravdu. V životě jsem udělala dost věcí, na které nejsem hrdá. Opustila jsem své rodiče, manžela i zemi. Emigrovala jsem. Změnila si dokonce i jméno. Lhala jsem tolika úředníkům, že to nespočítám. Z toho všeho mě ale mrzí jenom jedna jediná věc a ta mě bude nejspíš mučit až do smrti. Udělala jsem z citlivého hodného člověka zrůdu, která se nezastaví před ničím. Chtěls pomstu? Prosím. Tady ji máš. Chtěl jsi mě dostat na kolena. Zlomit mi srdce. Donutit mě plakat. Gratuluji, povedlo se ti to. Doufám, že ti to stálo za to.“Pronesla pevným hlasem.
Podívala se mu do očí, otočila se a odešla ze dveří. Musela. Chvilku počkala na chodbě až Petr odejde, pak se vrátila do pokoje.
Vztek už dávno odplaval, zůstala jen lítost. Vůči Petrovi, proto, co ho donutila udělat. Vůči Jackovi, protože ho zatáhla do života člověka, co má víc problémů se sebou než se světem. Vůči sobě, protože už není nic, co by mohla ještě ztratit.

Jakmile zamkla, zhroutila se na podlahu. Měla pocit, že snad ani nemůže být hůř. Všechno, co se jenom mohlo zhroutit, se s velkou slávou zhroutilo. Nemohla zabránit slzám, které se tlačily ven. Nebylo v jejích silách zabránit nevyhnutelnému.
Kdyby to jenom trochu šlo, musela by se smát sama sobě. Tak moc se snažila se nezaplést. Nezkomlikovat si život něčím, co nedokáže ovládat. Nezamotat se do života někoho dalšího. A stejně to udělala. Zamotala se tak hluboko, že ven se zkrátka nedostala.
Její naděje odpluly v momentě, kdy se na ni Jack podíval s pohrdáním. Až příliš dobře ten pohled znala. Znamenal jediné: Jsi pro mě mrtvá. Naneštěstí pro Fie nikdy netoužila být pro někoho víc živá, než pro Jacka.
Teď ale sotva mohla něco udělat. Bylo příliš pozdě. Viděl to. Viděl přesně to, co si Petr naplánoval. Nic víc, ani míň. Vášnivé objetí s cizím chlapem. Chlapem, který byl pro ni jen zlou vzpomínkou. Naděje na ospravedlnění byly nenávratně pryč.
Tak jasné prohlédnutí vetlačilo fioně novou várku slzí do očí.
Co by teď dala za to, aby se mohla vyplakat tetičce na rameni. Co by dala za to, aby si jí mohla postěžovat. Co by dala za jednu jedinou její radu. Co by dala za jedno jediné stisknutí ramene známou rukou.
Bohužel.

Fiona hodně zvažovala, jestli má chodit na zápas, nebo ne. Až příliš věcí mluvilo proti. Částečně protože proti sobě stály dva národy, které pro Fionin život mají zásadní význam. Její rodná vlajka proti té současné. Trochu proto, že to je finálové utkání dokonale prošpikované vypjatými emocemi. Především ovšem onen drobný sobecký detail, že hrají proti sobě dva muži jejího života, kteří se momentálně nenávidí víc než Jindřich Tudor s papežem.
Na druhou stranu ovšem šlo o poslední zápas, který se zde vůbec letos koná a ona je součástí týmu. Pokud by se alespoň nepřišla podívat, mohly by být její pracovní výsledky zpochybněny. Na medailové utkání se obvykle přiletí podívat nejeden šéf z vedení.

K smrti se děsila okamžiku, až uvidí Jacka. Po příchodu do haly vyhledala lavičku pro manažery, lékaře a další kravaťáky. Mlčky se usadila.
Její místo vzbudilo tichý rozruch. Hlavně udivené pohledy několika hráčů i trenéra samotného. Fie seděla v první řadě hned za trenérem, takže bylo nereálné vyhnout se konverzaci.
„Asi se nemám vyptávat.“
„Výrazně by mi to usnadnilo situaci.“
„Tohle je poslední zápas, tak doufám, že to nemohlo nijak ovlivnit žádného z mých hráčů, protože jestli to ten pitomec nevydýchal, můžeme se jít balit a je vám doufám jasné, že jsem si nepřijel pro stříbrnou medaili?“
„Bude hrát dobře. Je to jeho šance zazářit a tu by nepromarnil ani za milion.“
„To doufám.“
„Na chlapskou ctižádost a chuť se prát se můžete spolehnout. To mi věřte.“

Fiona nemohla být od pravdy dál. Celá hra šla už po prvních pár sekundách do háje. Naštěstí ne díky Jackovi. Hrál dobře. Možná dravěji než jindy, ale dobře.
Průšvih ovšem nastal v okamžiku, kdy vlivem několika událostí dospělo ke změně složení útoků. Hlavní problém byl v tom, že z ničeho nic proti sobě stáli Jack s Petrem. Jakmile to Fie zaslechla, musela se pokřižovat, avšak ani Pán Bůh nemohl zvrátit nastávající katastrofu.
Že je opravdu zle pochopila Fiona až když po menším souboji Jack silně mrštil Petrem o mantinel. Petr se ovšem nemínil nechat dát bez boje. Ani ne za minutu poté už Jack ležel na zemi díky Petrově mrštně nastrčené hokejce. Hákování bylo jasné jako pěst na oko. Naneštěstí to rozhodčí neviděl. Dalším projevování obou rozjetých mužů nešlo zabránit snad ani kdyby se led proměnil v bramborovou kaši.
Fie málem políbila trenéra, když nařídil střídání. Nijak ji nepřekvapilo, když se na ni Jack ani nepodíval.
Po pěti minutách byli Jack i Petr opět na ledě. Konflikt na sebe nedal dlouho čekat. Ani ne po deseti sekundách už Petr ležel na zemi pod dalším českým hokejistou. Jack slavil úspěch. Petr boj vyrovnal o pár sekund později. Tentokrát skončil na mantinelu Jack. Několik ostrých úderů hokejkou rozhodně nebylo ničím překvapivým.
Jak hra pokračovala, narážky se stupňovaly. Prakticky se nestalo, že by oba déle jak deset vteřin po výjezdu ze střídačky stáli na ledě oba zároveň. Petr ovšem se stejnou vervou začínal likvidovat i další kanadské hráče a to leckdy i silně hraničním způsobem. Někdo by řekl taktika, někdo systematická likvidace, někdo záměrná provokace kapitána. Fiona cítila blížící se bouři. Tentokrát krvavou. Skutečně na sebe nedala dlouho čekat.
Petr svou typickou zručností zahákoval a poslal na zem jednoho z kanadských hráčů tak, že se ten muž nezvedl. Jasné hákování. Petr měl dokonce tu drzost, že do Jacka ještě vrazil vší silou o mantinel. Ten to ovšem tentokrát nevydýchal.
Odhodil hokejku a vrhl se na Petra. Ostré výměně názorů nešlo zabránit. Fie sledovala se zatajeným dechem, jak se oba muži už bez helem rvou jako psi. Nebyl to pohled, který by chtěl vidět kdokoli a ze všech nejméně Fiona.
Rozhodčí je od sebe odtrhli skoro po dvou minutách. To je až příliš dlouho. Bylo jasné, že to někdo odnese a to dost tvrdě. Také že ano.
Oba muži by dostali dvě minuty na trestné lavici. Pokud by ovšem jeden z nich silně nešvihl sebranou hokejkou vzduchem a netrefil tvrdou ranou toho druhého do zad. Ona hokejka navíc cestou škrtla rozhodčího přes tvář. To už byla jiná klasifikace i jiná odměna.
Fiona zalapala po dechu.
Bylo jasné, že si nezhrají až do konce zápasu. Petr protože musel před přestupkovou komisi, Jack proto, že se bez pomoci nezvedl ani z ledu. Dostat hokejkou přes záda evidentně není nic, o co lze stát.

„Tak hele, můžeš mi sakra vysvětlit, co to mělo do háje znamenat?!“Vyštěkl trenér ve chvíli, když se konečně dostal ke svému zraněnému útočníkovi.
„Švihl mě přes záda. Tys to neviděl?!“
„Ty sakra dobře víš o čem mluvím. Snad ještě poznám, když se do hry dostane něco osobního. Co se mezi vámi krucinál stalo?!“
„Nic. Hákoval Simonse.“
„Ale ten na rozdíl od tebe jenom zakroutil hlavou. Řekneš mi proč se můj kapitán začal z ničeho nic chovat jako úplný pitomec nebo ne?!“
„Já... Hej!“Vztekle se otočil na doktora, který se dotkl jeho rány na zádech.
„Já že jsem...? Já?! Tys neviděl, co tam ten hajzl předváděl?! Vždyť do mě pořád najížděl. Provokoval.“
„Jo, ale ty taky.“
„Co se sakra děje mezi tebou a ní?“
„Co to má společného s tím...?“
„No evidentně víc, než jsem myslel. Je velice zvláštní náhoda, když se dva lidé, kteří bez sebe posledních pár dní nedají ani ránu, najednou ani nepozdraví a o půl hodiny později pak jeden z mých nejlepších hráčů absolutně šíleným způsobem řeže protihráče. Co myslíš?!“
„Jak jsi řekl. Náhoda. Hej! Já myslel, že jste doktor!“
„Na hokejistu jste nějaký citlivka.“Poznamenal doktor.
„Tak fajn. Nechceš nic říkat, prosím. Je to tvůj problém. Doktore, může dnes ještě hrát?“
„To sotva. Ten bude rád, když bude večer chodit jakž takž rovně.“
„Paráda. Doktore, udělal byste pro mě něco?“
„Jistě.“
„Mohl byste zařídit, aby ho to pořádně bolelo? Blbost totiž evidentně k bolesti nestačí.“
„Udělám, co bude v mých silách.“Odpověděl lékař s úsměvem.
„Bude ten šmejd ještě hrát?“
„Co?“
„Bude Sýkora ještě dnes hrát?“
„Ne. Máš kliku. Škrtnul hokejkou o rozhodčího a ten si to bral osobně. Pro dnešek má konec. Nechceš si s ním doufám ještě něco vyřídit, že ne?“
„Vypadám snad na to?!“Zeptal se ironicky a syknul.
„Můžu ti zaručit, že jestli na něj jenom sáhneš, můžeš se spolehnout, že příště budeš hrát tak nanejvýš po večerech, při zametání kluziště.“Vyštěkl trenér. Odpovědí mu bylo jen nesrozumitelné zavrčení.
Byl vztekem bez sebe. Nechal se vykolejit. Teď seděl na lavičce s masérem za zády a konví analgetik v žaludku jen, aby to vydržel do konce zápasu. Ať na to šel z jakéhokoli úhlu, pořád si připadal jako totální idiot. Klid mu ovšem nebyl přán.
„Jak je?“
„Zmiz odsud.“Zasyčel na muže, co se bez dovolení posadil hned vedle něj.
„Tak mě odsud vykopni. Tedy ovšem jen pokud budeš schopen vstát.“
„Zrovna teď jsi ten poslední, koho chci vidět. Odejdi odsud.“
„Ale prosím tě. Klidni hormon, nepřišel jsem se hádat.“
„To ani já, jestli sis nevšiml. Dnes už jsi snad udělal dost. Vypadni.“
„Proto jsem taky přišel.“
„Na tohle já teď vážně nemám náladu.“
„Ty snad víš, co ti chci říct?“
„Popravdě už mě nezajímá nic, co bys mi mohl říct. Pobavili jste se s Fionou na můj účet. Nemusíš se ospravedlňovat.“
„To ani nemám v plánu. Překvapuje mě jenom to, že si to myslíš i o ní.“
„Mám snad na výběr? Viděl jsem dost na to, abych si nedělal iluze ani o ní ani o tobě. Nemusíš to okecávat. Jsem rád, že alespoň někdo tady má důvod ke štěstí. Doufám, že spolu budete hodně, opravdu hodně šťastní. Teď bych ti byl opravdu vděčný, kdybys mě opustil. Nepotřebuju něčí lítost ani omluvy.“
„Já se ale nepřišel omlouvat.“
„Nepřišel ses pobavit, omluvit. Pak nevím, co tady krucinál ještě děláš.“
„Přišel jsem ti vysvětlit ten dnešek.“
„To není nutné. Viděl jsem dost.“
„Ale vážně? A povíš mi, co jsi viděl?“
„Jak tohle myslíš?“
„Tak schválně. Viděl jsi, jak jsem objímal a tiskl Fionu přesně ve chvíli, kdyby i slepý viděl, jak dveřmi vchází její současný přítel?“
„Tohle nemusím poslouchat.“
„To si tedy piš, že si tohle poslechneš. Tedy, samosebou, že mi můžeš utéct. Pokud se ovšem zvedneš z té lavice.“Zhodnotil s cynickým nádechem situaci Petr. Když se mu nedostalo odpovědi, pokračoval.
„No vida. Chci abys v prvé řadě věděl to, že to neříkám rád. Tak jo. Fiona není ta, na koho bys měl mít vztek. Ona neměla ani to nejmenší tušení, co chci udělat. Přišel jsem za ní pod záminkou, že se chci smířit. Takové to usmíření po letech. Hned jak jsem tě uviděl tvůj stín za dveřmi, prostě jsem ji popadl. Neměla ani nejmenší šanci něco udělat. Ráno jsem vás slyšel na recepci. Zaslechl jsem i kdy za ní plánuješ přijít, tak jsem to zkrátka udělal.“
„Proč bys to asi tak dělal.“
„Protože mi před lety udělala ze života peklo a já jí to chtěl prostě vrátit. Možná se ti zmínila, že kdysi emigrovala. Nevím ale jestli ti řekla, že v té době byla vdaná. Tomu chudákovi se o tom ani neobtěžovala říct. Pokud ovšem nepočítám telefonát z letadla a zaslání papírů po pár měsících. Jo, správně. Tím chudákem myslím sebe. Tak to je asi tak všechno. Před deseti lety mi zlomila srdce, tak jsem se rozhodl, že se pomstím. Pitomý, ale jednoduchý. No a teď asi bude lepší, když půjdu.“
„Proč mi tohle všechno říkáš?! To má být nějaká další hra?! Jestli ano, tak...“
„Asi tě to překvapí, ale i chlap jako já občas říká pravdu.“
„Pak ale nechápu proč bys mi měl říct celý tvůj plán. Nechápu, o co ti vlastně jde.“
„Dejme tomu, že si každý zaslouží možnost volby. Neříkám, že mám výčitky nebo dokonce, že je mi to líto, protože není. Dost dlouho jsem to chtěl na to abych teď litoval. Jestli to, co ti řeknu někde zopakuješ, popřu to. Fiona je velice zvláštní žena, která v sobě má mnohem víc, než se na první pohled zdá. Kvůli tomu jsem si ji vzal a nějak jsem si přitom nepřipouštěl, že ona si mě nebere z lásky. Věděl jsem to, ale ignoroval. Bylo naivní myslet si, že se mnou zůstane do smrti. Když odešla, vinu jsem si nepřipouštěl. Nikdy mě nenapadlo, že je pro ni někdo lepší, než já. To jsem si uvědomil až, když jsem vás viděl spolu. I žárlivost sehrála svoje. Ta může hlavně za ten můj výstup na ledě. Neříkám ti to jako odčinění vlastního jednání. To spíš jako metoda, jak ti dodat objektivitu. Pravdu znáš a je jenom na tobě, co s tím uděláš.“
„Nečekáš snad, že ti poděkuji.“
„Nemusíš.“
„Už snad můžeš jít.“
„Jo. Půjdu. Jo a pokud se příště někde uvidíme...“
„Pokud se ještě někde setkáme, zavřu tě do skříně a půstím tam nervový plyn.“
„Nápodobně.“

Hra nešla dobře. Nebylo to ani tak vinou Jackovy nepřítomnosti, protože protější tým přišel také o jednoho z nejlepších útočníků, jako spíš špatnou atmosférou a všeobecnou únavou.
Jack ovšem měl dost osobních problémů. Sám měl v hlavě binec. Nevýhodou ovšem bylo, že nebyl člověk, kterému by za to mohl dát přes hubu. Tedy vlastně byl, ale vztek na Petra ho přešel. Ani nevěděl proč, ale bylo to tak.
Poprvé za dlouhou dobu nevěděl, co má dělat. Jít za ní, nejít za ní. Nechat to plavat, nenechat. Až příliš rozporů na jedno jediné odpoledne.

Fie sledovala mlčky utkání bez jediné hlásky. Vlastně ani nevnímala, co se děje okolo ní. Jen tupě zírala na led a přemýšlela, co dál. Jack byl nejspíš v šatně a čekal na konec.
Mrzelo ji, co se na ledě stalo. Až příliš dobře věděla, kdo za to může. Komplikací ovšem bylo, že tomu dotyčnému by nemohla nic udělat, aniž by se to dalo klasifikovat jako sebepoškozování. Byla si vědoma, co se stalo. Jen a jen kvůli ní se dva naprosto cizí muži porvali jako koně. Ohrozila zdraví jejich i několika dalších, co jim vyjeli na pomoc. Ohrozila výhru obou týmů. Ohrozila vlastní štěstí.
Snažila se najít východisko z toho všeho. Naneštěstí jedinou cestu znala už od začátku, jenom se jí snažila vyhnout. Musí pryč. Musí odejít z jejich životů a zachránit zbytky toho svého.
Rychle se rozloučila s trenérem a tiše se vydala k východu. Věci měla sbalené v kufru pod střídačkou, takže měla snadný záměr.
„Ani se nerozloučíš?“Ozval se chladný hlas z lavice na druhé straně chodby. Neměla na výběr. Musela si s ním promluvit.
„Promiň, já...“
„Už ses rozhodla, co?“Zeptal se a kývl na její kufr.
„Už to tak vypadá.“
„Neděláš to kvůli mně, že ne?“
„Dělám to, co je nejlepší pro všechny.“
„Tohle je nejlepší?“
„To je. Jestli sis nevšiml, tak jsem udělala až dost.“
„Petr se mnou mluvil. Dlužím ti omluvu.“
„Co by změnila?“
„Fiono, já...“
„Neříkej nic. Ty netušíš, čím vším jsem kvůli tomu pitomému rozvodu prošla. Vydírání, týrání švagrem, pocit viny, úřady, věčný strach. Petr se zachoval jako prase, tys mu ale uvěřil. Ani jsi mi nedal šanci říct pravdu, prostě jsi věřil víc hloupému klamu, než mě.“
„Co jsem si měl asi tak myslet?!“
„Co třeba to, že bych toho nebyla schopná! Nebo třeba ses mě mohl zeptat! Poznal bys, kdybych lhala! Tys mi ani na moment nedal šanci.“
„Nedal. To máš pravdu. Promiň, že jsem za tebou nepřilezl, jestli to náhodou nebyl jen trik. Odpusť mi, že věřím tomu, co vidím. Co bys asi tak dělala na mém místě?!“
„Zvedla bych telefon.“Řekla temně. Jack neodpověděl.
„Víš co, nechme to být. Stejně by nám to spolu nefungovalo. Byl to jenom hloupý románek. Nic víc.“
„To není pravda a ty to víš.“
„Sbohem, Jacku.“

O hodinu později Fiona už seděla na studené letištní podlaze opřená o zeď. Rukama si objímala kolena. Letadlo mělo zpoždění, ale jí to bylo jedno. Nechtěla letět pryč, chtěla zůstat, jen to nebylo možné. Nemohla by se mu podívat do očí bez bolesti. Stála nad propastí. Uvězněná mezi dvěma zly, z nichž ani jedno nebylo snesitelné.
Pořád se snažila vysvětlit sama sobě, že se nic nestalo její vinou. Že nic nepodělala. Že teď ve skutečnosti nesedí na zemi úplně zoufalá. Že neztratila nic.
Snažila se srovnat si konečně vlastní myšlenky. Šlo to ztuha. Před očima měla, jak tenkrát v tělocvičně ležela na zemi a cítila se jako mokrý patník. Pak uviděla jeho tvář nad sebou, jeho úsměv a najednou se všechno rozjasnilo. Snad ani necítila bolavé svaly. Ještě teď se mezi slzami musela usmát. Nyní byla na večerním kluzišti. Skláněl se jen kousek nad ní. Cítila jeho dech, vůni i sílu. Pocit, který nešlo zopakovat. Nebo to vítězství. Nenapadlo ji nic lepšího, než mu skočit okolo krku. Udělala to bez přemýšlení a stejně to nebyla chyba. Vlastně to byl jeden z nejšťastnějších okamžiků v jejím životě a překvapivě ani částečně díky výhře.

Pohroužená ve svých myšlenkách ani nevnímala kroky, které se po letištní dlažbě přibližovaly. Pak se zastavily jen kousek před ní. Nepodívala se nahoru.
„Asi bys měla vědět, že jsme prohráli.“Pronesl Jack nejistě, jakoby nevěděl, co říct.
„Jacku... prosím...“Pokusila se odpovědět, aniž by měla odvahu třeba jen zvednout hlavu. Po několika sekundách konečně našla odvahu a podívala se nahoru. Pohledy se střetly.
„Můžu si přisednout?“Zeptal se a uhnul pohledem. Odpovědí mu bylo její posunutí o pár centimetrů. Mlčky se usadil vedle ní. Ani jeden dlouho nic neřekl.
„Chtěl bych ti něco říct.“
„Nevím jestli je tohle...“
„Je. V životě jsem už udělal dost pitomostí na to, abych se je naučil poznávat. Kdybych tě nechal jít, byla by to pitomost první kategorie.“
„Ne. Ale to ne...“
„Teď mě prosím tě nepřerušuj. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, proč jsem odešel z KHL, tak tohle je něco podobného. Já tenkrát utekl, protože jsem neměl odvahu se nikomu podívat do očí. Bylo jednodušší odjet a nechat to být. Nikomu se neomlouvat, před nikým se neukrývat. Nebyla to chyba. Pokud bys ale teď odjela, byla by to chyba. Jenom ne tvoje, ale moje.“
„Proč myslíš?“
„Protože by to znamenalo, že jsem odehnal jedinou skvělou ženskou, která o mě kdy stála.“
„To já to podělala. Zase.“
„Složitý je asi pro nás slabé slovo. Co?“
„Proč jsi vlastně přijel?“
„Protože se mi začalo zajídat sedět na hotelovém pokoji a přemýšlet, jestli jsem takový blbec, jak si všichni okolo mě myslí.“
„K čemu jsi dospěl?“
„Že... ano. Jsem blbec. Fie, podívej se, tohle já říkat neumím. Ani nevím co říct. Můžu jen povědět, že jestli ještě někdy tohle zažiju, tak se zastřelím. Nechci strávit už ani hodinu, tak jako dnes, přemýšlením, jestli jsem to podělal nebo ne. Nechci ji strávit bez tebe.“
„Víš tohle jistě?“
„Ne, to nevím. Klidně to může být pitomost, ale proč to nerisknout. Radši strávím zbytek života se ženskou, která mě přinutila žebrat na kolenou, než abych si nadával, že jsem tě nechal odletět.“
„Žebrat na kolenou?“
„Ano.“Odpověděl vážně, odsunul se od zdi a poklekl na jedno koleno. Zlehka ji vzal za ruku. V ten moment Fie jen silou vůle zabránila slzám.
„Fiono, vím, že nejsem zrovna ideální partie. Jsem vlastně jenom nepříliš inteligetní, vzhledem sotva průměrný, impulzivní chlap s pitomou prací, která mě nutí se neustále stěhovat a učit se jazyky. Můj život je hektický. Má rodina je příšerná a mí přátelé jsou banda sexistických pitomců. Často dělám absolutní koniny, hádám se s kdekým a jsem občas sobec. Mám ještě další vady a není jich zrovna málo. Chápu, že rozumná ženská by si mě držela od těla násadou od koštěte. Přesto bych si do konce života vyčítal, že jsem se nezeptal. Fiono Kleesová, vezmeš si mě? Než odpovíš, asi bych měl dodat nějakou motivaci. Jestli řekneš ano, možná nebudeš žít klidný spokojený život, ale můžu ti zaručit, že budeš mít neustále za zadkem dvoumetrového hokejistu, co za tebou bude vždycky stát. Nejsem ideální. Jsem jenom hloupý osamělý chlap, co tě ale bude milovat až do konce života. Možná je to málo, ale pro mě je to dost dobrý důvod, abych seděl na zemi v letištní hale. Miluju tě, Fie.“
„Tak dvoumetrového?“
„No skoro.“
„Ano, Jacku. Vezmu si tě. Vstaň z té země, nebo se zítra nehneš.“
„Zrovna teď by mi to nevadilo.“Odpověděl s ulehčením a začal se smát. Fie musela taky. Ať to byla seberomantičtější chvíle, komičnost jí nešla popřít.
V ideálním světě by okamžitě oba stáli v obětí. Ovšem ne dva lidé přes třicet, z nichž jeden je hokejista s čerstvým poraněním zad.
Jack se pokusil zvednout, ale místo toho se svalil na zem v křeči.
„Záda.“Zhodnotila Fiona a pomohla mu vstát. Šlo to ztuha. Fiona dokonce musela zavolat trenérovi, kvůli odvozu.
„Co se děje?“
„Jack si namohl záda a nemůže se hnout bez záchvatu skučení.“
„Kde jste?“
„Letiště.“
„Co tam děláte?“
„Řekněme, že tomantická scéna... Hej! Tak chce s tebou mluvit osobně.“
„Tak co je?“
„Přijeď pro nás na letiště na druhý terminál. Hlavně se na nic neptej.“
„Mluv, nebo nepřijedu.“
„Fajn. Opovaž se ale někomu ceknout, že kapitán národního týmu si namohl poranění zad, když zdlouhavě žádal o ruku týmovou psycholožku. Ještě něco?“
„Gratuluji. Asi bys měl vědět, že mám upito, takže tam pro tebe pošlu někoho jiného z týmu, snad ti to nevadí.“Odpověděl rozjařeným tónem.

Epilog
Byl jarní podvečer. Fiona se naposledy podívala do zrcadla. Stála tam v dlouhých bílých šatech s jemným živůtkem posetým korálky. Sukně byla široká, ale ne příliš. Na krku zářil malý přívěšek s motýlkem. Vlasy měla rozpuštěné pod závojem, který jen o málo přesahoval délkou vlasy samotné. Musela se usmát.
Rychle si zašněrovala brusle a popojela ke vstupním dveřím z hráčské šatny. Podívala se do prostoru a ovládly ji nepoznané pocity. Sál byl ozářen jen světle modrým osvětlením. Na ledu byla vytvořená cestička z popadaných okvětních plátků růží. Vtom zazněla z reproduktoru jemná hudba. Zhluboka se nadechla a na sekundu přivřela oči. Pak pomalu vyjela. Podél okvětních plátků. Na konci stezky stáli čtyři lidé. Tři muži, jedna žena. Všichni se na ni podívali. Jednoho z nich znala sotva pár týdnů, přesto však nelitovala, že je tady.
Když se přiblížila, konečně viděla Jackovi do očí. Jiskřilo mu v nich. Ve tváři měl cosi, co nedokázala pojmenovat, ale vyvolalo to v ní pocit dokonalosti té chvíle. Nebylo v nich snad nic kromě lásky a očekávání. Nedokázala potlačit úsměv. Tolik se této chvíle bála a přitom nebylo čeho. Bylo jedno kolik lidí je v hledišti, kolik energie to stálo nebo kolik nejistoty cítila předtím. Teď to bylo jedno. Vnímala jen pohled toho muže na konci a nic víc. Žádná nejistota, žádný strach. Najednou přesně věděla, co dělá a nepochybovala.
Jen stěží přečkala proslov kněze. Vnímala Jackovu přítomnost i jeho pohled. Konečně vše bylo za nimi a byl tu jenom on. Nikoho jiného nevnímala.
„Nemůžu uvěřit, že je to vážně pravda.“
„Někdy prostě stojí za to se zvednout.“
„To mi nepřipomínej, první noc zasnoubená a strávím ji na ortopedii.“