Když bouří

Anotace: Jedno dílko, které začalo tak nějak nevinně a v průběho psaní se malinko....zvrhlo. Kategorie láska/zamilované/erotické

 

Když bouří

 

Mít širokou rodinu má stejně výhod jako nevýhod. Jelikož jsem byl z opravdu početné „smečky“ se spoustou strýčku a tetiček, byly moje narozeniny vždycky obrovskou oslavou, kdy jsem dárky rozbaloval ještě den poté.  Jenže v patnácti vás už přece jenom rodinné oslavy tolik netěší, jako když vám bylo deset. Z návštěvy u strýčka či tetičky se najednou stává nemilá povinnost, která není ničím kompenzována. Jako by si spíše vybírali daň za všechny ty oslavy, na kterých vás navštívili.

 

Pár měsíců před oslavou mého čtvrtstoletí mě oslovila právě jedna ze sester mé matky, že pro mě má nabídku, která se neodmítá. Upřímně jsem se zděsil a to jsem ani netušil, co po mě chtějí. Mohlo to být od navrtání polic, přes rozvoz opilých dam z firemního večírku až po stěhování pětičlenné rodiny.

 

Tentokrát nešlo o nic tak strašného. Teta odjížděla i s rodinkou na dva týdny za sluncem k břehům Řecka. Na moji radu ať se tam nezkouší domluvit německy, odpověděla, že mluvit německy nebude potřeba, protože si berou pořádnou zásobu Eur. Osobně si myslím, že to moc nevylepšila, ale to už jsem si nechal pro sebe. Mým úkolem bylo pohlídat jejich vilku na předměstí Prahy. Znáte to, brát poštu, zalévat kytky, utírat prach. Za odměnu jsem tam mohl těch čtrnáct dní přebývat.

 

Nu což, vilka je lepší jak 3+1, kterou sdílíte s padesátiletým Rusem a o něco mladším Broukem Pytlíkem. Navíc se blížilo zkouškové, tak jsem chtěl spojit klid na učení s luxusními prostory. Sbalil jsem si věcí jako pro malou armádu a vyrazil na vlak. Ono se sice řekne předměstí, ale to, že je to skoro třicet kilometrů od města, je skoro jako vyjet do jiného světa. Šedé zdi, stěny paneláků a nekončící fronty aut zmizí. Najednou je všude krásně ticho. Kopce se zazelenají. Člověk se pak nediví, že Pražáci se houfně stěhují z Prahy, zatímco jiní se do ní snaží dostat. 

 

Teta mě uvítala uprostřed klasického pakovacího shonu. Děti už se nudili v autě, a to ještě rodinka ani nevyjela, strýc se snažil dostat do kufru veškerá zavazadla, což se jevilo jako ne úplně v jeho silách.

 

Jakmile byla rodinka připravena, teta mi dala několik instrukcí. Sice jsem nepochyboval o tom, že zalít kytky zvládnu, nicméně sestra mé matky byla zcela jiného názoru. Po několikátém ujištění, že jsem schopen se o dům postarat, nakonec do auta nasedla. Ještě než za sebou zavřela dveře, věnovala mi poslední větu.

 

                „A hlavně si sem nevoď nikoho cizího.“         

    

                „To by mě ani nenapadlo,“ řekl jsem na půl úst. Zamával jsem jim na rozloučenou a vydal se prozkoumat mé nové půlměsíční útočiště.

 

                Dětské pokoje jsem minul bez zájmu. Do ložnice jsem nahlédl jenom zběžně. Klasické letiště, dvě skříně a na můj vkus až příliš velký kříž s nápisem INRI na zdi.

 

                „Sakra, až takhle?“ řekl jsem do ticha obydlí. Přece jenom jsem něco o pánbíčkářství téhle rodinné větvě tušil, ale že budou mít doma krucifixy, bylo překvapení.

 

                Poslední zastávkou byla kuchyně. Zvědavě jsem otevřel lednici. Teta ovšem překvapila ten den už podruhé.  Lednička byla plná jídla. Na rtech mi hrál škodolibý úsměv a hlavou se mi prohnala myšlenka, že udělali osudovou chybu nechat mě tu čtrnáct dní s hromadou jídla.

 

                Udělal jsem si obří porci míchaných vajíček s cibulkou a zapil to chlazeným plzeňským pokladem, načež jsem se odebral slunit na terasu.

 

                Taška s učením pochopitelně zůstala někde v útrobách domu a to po několik dalších dní. Užíval jsem si sladkého nic nedělání. Počasí bylo báječné, a proto mě lenošení vyloženě bavilo.

 

                A jak bývá dobrým zvykem, něco se pokazilo. Na přelomu prvního týdne mě o půlnoci probudil telefon.

 

                „Prosím?“

                „Ahoj. Všechno v pořádku?“ ozvala se teta. V pozadí byl slyšet mix zahraniční hudby a hluk typický pro klub či restauraci.

                „No, vzhledem k tomu, že je zhruba dvanáct večer a já už spal, tak ne, všechno v pořádku není.“

                „Promiň, ale přijedeme už pozítří. Dětem se tu moc nelíbí a navíc mám pocit, že ani má drahá polovička není z Řecka zcela unešená,“ řekla  s lehkým důrazem na slovo „drahá“.

                „Ok, tak já uklidím ty zvratky, vyženu lehká děvčata a zasklí to okno. Uvidíme se pozítří,“ a  ukončil jsem konverzaci stisknutím červeného knoflíku.  Poslední myšlenka, než jsem zase upadl do říše snů, byla, jak asi vypadá obličej tety po tom vtípku.

 

                Když jsem se probral, budík ukazoval rozumných čtvrt na dvanáct dopoledne. S lehkou nechutí jsem spustil nohy z postele a vydal se vařit kávu. Cestou se mi připletl pod nohy batoh se skripty.

 

                „A tak tady ses schovával.“ 

 

                Lehkým kopnutím jsem ho poslal po parketách až do kuchyně, kde se zastavil o lednici.

 

                Celé odpoledne jsem pak věnoval učení. Když se říká, že se vysokoškoláci učí dvacet čtyři hodin denně, sedm dní týdnu, čtrnáct dní v roce je to bezesporu pravda. Sice jsem už rezignoval na to, že se stihnu naučit všechno, ale ty poslední dva dny jsem tomu chtěl věnovat. Hodiny plynuly a já zabrán do čtení ani zprvu nepostřehl, že ode dveří se ozývá zvonek. Přehodil jsem přes sebe aspoň triko, abych návštěvníka nevyděsil.

 

                U dveří stála slečna, jednou ruku zuřivě mačkajíce zvonek a v druhé se snažila držet kolo. Takhle z dálky to vypadalo až lehce komicky, jak se snažila skloubit dvě činnosti zaráz. Zářivě žlutá helma jí na charisma zrovna moc nepřidávala.

 

                „Dobrý den, můžu nějak pomoct?“

                „A vy jste kdo?“ vystřelila návštěvnice otázku, tónem , který mi lehce připomněl mojí učitelku ze základní školy. Za život jsem se bál málokoho víc.

                „Tak co jste zač?“ pokračovala.

                „Červená Karkulka, to jste to nepoznala?“ odpověděl jsem naprosto vážně.

                „Děláte si ze mě srandu?“

                „Jak jste na to přišla? To bych si k cizí osobě nikdy nedovolil,“ řekl jsem již s cukajícími koutky.

                „Pokud mi okamžitě neřeknete, kdo jste, volám nejdřív majitelku a pak policii.“

                „Hodně štěstí a ať vám to vyjde. Šárka i s rodinkou je v Řecku. Mám jim tady hlídat barák, takže byla byste té kozí lásky a dobroty a řekla mi, proč se snažíte zlikvidovat ten domovní zvonek?“

 

                Odpověď jsem se již nedověděl, neboť cyklistka se pokoušela z jezdeckého overalu vylovit mobilní telefon. Celé to snažení mě vlastně bavilo ještě víc, než když se snažila zkoordinovat držení kola a zvonění na zvonek.

 

                Nechal jsem ji před brankou a vrátil se do vilky. Pokud zavolá policii, což se může stát, tak jsem byl ochoten si ten jeden či dva telefonáty do Řecka dopřát. Ani jsem nestihl zamknout dveře a už po mě toužil můj telefon. Dával to najevo hlasitými vibracemi, což mohlo pro nezúčastněného diváka znít, jako když zapomene někde vypnout hračku pro dospělé.

 

                „Ahoj, prosím tě, to byla moje kamarádka, stavila se za mnou, ale nevěděla, že jsme odjeli. Je všechno v pořádku?“ vychrlila na mě teta.

                „Jasně v nejlepším. Už je pryč?“

                „Jo, jede se projet kolem Berounky na kole a vzala to přes nás. Pokračovala dál. A prosím tě, jak jsi to myslel s těmi lehkými děvčaty?“

                „Promiň, nějak se mi ztrácíš. Můžeš poslední větu opakovat?“ zahuhlal jsem a ukončil hovor.

 

                S pocitem dobře odvedené práce jsem zamířil opět k učení. O dvě hodiny a tři nezáživné kapitoly managementu veřejných zakázek později vyhlásil můj mozek stav KO. Tělo si žádalo pauzu a kofein. Můj oblíbený energy drink bohužel lednice neobsahovala, za to kávovar se tvářil jako plně nabitý kvalitní brazilskou kávou.

 

                Několik baristů by asi trefil šlak, kdyby vidělo, že jsem z téhle kvalitní kávy udělal cappuccino. A to ještě stylem, který by se za odborný dal označit jenom velice těžko.

 

                S hrnkem plné kouřící hnědobílé tekutiny jsem se vydal na terasu. Nebe mělo těžkou olověnou barvu a ve vzduchu byla cítit blížící se bouřka.

                Zasmál jsem se při vzpomínce na cyklistku, která se sem dobývala, a do ticha zopakoval větu, kterou má ústa již dneska jednou pronesla.

 

                „Hodně štěstí a ať ti to vyjde.“

 

                V odpověď rozčísl tmavé nebe zářící blesk. Za ním následovaly těžké kapky, které mě poslaly zpět do místnosti.

 

                Dveře oddělující terasu s pokojem se zavřely společně se zahřměním.

 

                „No, tomu se říká zachycení okamžiku,“ pomyslel jsem si.

 

                Trvalo to sotva pár minut a venku propuklo peklo snad biblických rozměrů. Vichřice ohýbala stromy a déšť prudce bičoval do oken.

                Jenom silou vůle jsem se přemohl vrátit se zpět k učení. Třicet čtyři minut. Tak dlouho to trvalo, než se ten den již podruhé rozezvučel domovní zvonek. Vděčen za jakékoliv rozptýlení jsem vystřelil ke dveřím.

 

                Výraz „zmoklé kuře“ ani zdaleka nevystihoval to, jak cyklistka vypadala. Blond vlasy jí lezly zpoza helmy, která však už nezářila zářivě žlutou barvou, nýbrž byla obalená slušnou vrstvou bláta. Vlastně jako všechno na ní. Kolo nechala kolem a ihned jsem ji vpustil do místnosti. Bláto z ní kapalo na všechny strany

 

                „Vypadáte strašně.“

                „Díky,“ řekla tonem, který by se za vděčný dal považovat jenom stěží.

                „Sprcha je tady tímhle směrem, když budete hodná, donesu vám něco na převlečení.“

                „Ty si asi myslíš, jak nejsi sakra vtipný, co? Chováš se úplně strašně! To není možné, že ty jsi Šárčin synovec.“

                „Asi jsem adoptovaný, co na to říct?“

                „Adoptovaný synovec? Ty jsi blb.“

 

                To skoro zabolelo, kdybych se nebavil tím, jak se vzteká, zatímco se pod ní tvoří blátivá louže. Otevřenou dlaní jsem ukázal na dveře, za kterými se skrývala koupelna. Neochotně se odšourala za zvuku odkapávajícího bláta. Já se vydal hledat něco na převlečení.

 

                S lehkou nevolí jsem otevřel dveře skříně a doufal, že na mě nevypadne nějaký kožený obleček, či souprava pout. Naštěstí jsem na nic podobného nenatrefil. Nakonec za volbu padly tepláky a tričko s nápisem Pittsburgh Pinguinss.

 

                Sprcha jela v koupelně na plné pecky a zpod dveří se drala ven lehká pára. Zlehka jsem zaklepal a zavolal, že nechávám oblečení za dveřmi. Odpovědi jsem se sice nedočkal, ale přesto jsem spokojeně odešel zpět do obývacího pokoje.

 

                Bouřka řádila stále zběsilejším tempem. Pro jistotu jsem mrkl na internet, jestli není vyhlášený už nějaký ten povodňový stupeň. Žádných zpráv jsem se sice nedočkal, ale o moc klidnější jsem taky nebyl. Viděl jsem za život už nespočet bouřek, ale podobnou jako je tahle, jenom jednou. Psal se rok 1997, mě bylo sotva deset let, podobně pršelo tři dny a my měli půl metru vody v obýváku.

 

                Za zády se mi ozvaly měkké kroky. Trhl jsem hlavou. Zmoklá cyklistka už vypadala o poznání lépe. Vlasy zabalené do ručníku a na sobě příliš dlouhé tričko s tučňákem a plandavé tepláky. A usmívala se.

 

                „Díky za to oblečení.“

                „Není zač. Dáte si aspoň kafe?“

                „Moc ráda. Jmenuju se Vlaďka.“

                „Ondřej. Moc mě těší. Myslím.“

 

                Koutky se jí roztáhly do úsměvu. V duchu mě napadlo, že nám snad povolily i ledy.

 

                Nespletl jsem se.

 

                Uvařil jsem kávu, tentokrát poctivě silnou a rozlil ji do dvou hrníčků.  Vlaďka se ke kávě nedočkavě vrhla. Usrkla, věnovala mi pohled, který říkal: „Tohle jsi vážně vařil ty?“ a upila z hrníčku znova.

 

                Sedli jsme si na pohovku a já ji začal zpovídat, odkud se s mojí tetou zná. Po několika minutách z ní vypadlo, že spolu dříve spolupracovali v jedné auditorské firmě. Jakmile se teta vdala a porodila, už se tolik nestýkaly vyjma několika víkendů v roce.

 

                Sám jsem byl překvapený, jak hltám každé slovo téhle sotva třicetileté drobné slečny. Její hlas mně učaroval a já si uvědomil, jak nevnímám nic kolem sebe. Nejspíš to byla chyba, protože bouřka se výrazněji opřela do oken. Několikrát se zablesklo, zahřmělo a to ve velmi rychlém sledu za sebou.

 

                Pak nám vypadl proud.

 

                Obývák se ponořil prakticky do tmy. Trošku překvapeně jsme se na sebe s Vlaďkou podívali a začali se smát.

 

                „Víš, kde tu jsou jističe?“ zeptala se mě.

 

                „Nemám nejmenší tušení,“ odvětil jsem. Za chabého osvětlení, jež zprostředkoval display mého telefonu, jsem se jal zachraňovat domovní elektřinu. Jistič nebylo obtížné najít. Zprovoznit ho už byla ta zábavnější část. Nahazoval jsem jej a shazoval, ale chyba evidentně byla někde jinde. Vrátil jsem se do obýváku, kde již kamarádka mé tety zapalovala svíčky.

 

                „Neklaplo to, že?“ řekla.

                „Chybka bude asi někde na vedení. Uvidíme, třeba to nahodí. Tak mě napadá, chceš někomu zavolat? Čeká na tebe někdo doma?“

                „Kdepak. Nemá kdo čekat.“

                „Ale copak, že by s tebou nikdo nevydržel?“ rýpl jsem si.

                „Vole,“ odsekla.

 

                Chvíli seděla naštvaně na kraji sedačky. To ticho v místnosti bylo až příliš hlasité. O chvíli později vstala a odešla do koupelny. Když se vracela, neměla již na hlavně ručník. Své blond vlasy si právě rovnala do pečlivého culíku.        

      

                Moje poznámka o vzhledu soudružky učitelky nepadla podle všeho na zcela úrodnou půdu. Poznal jsem to podle toho, že mi na tváři zůstal otisk její otevřené dlaně.

 

                „Než na mě budeš zkoušet lehké sado maso doufal jsem, že dostanu aspoň pusu.“

                „Ty jeden….“ zařvala a chtěla mě udeřit po druhé.

                Tak nějak podvědomě jsem ránu zablokoval, a abych jí zabránil dát mi volnou ruku do čelisti, přitáhl jsem ji k sobě.

                Najednou jsme se ocitli až nevhodně blízko sebe. Teda,  ne že by bylo něco vhodného mlátit člověka, který vám poskytl úkryt v bouři.

                Chvíli jsme se navzájem dívali do očí. V těch jejích byla touha vyškrábat ty moje. V mých překvapení. Ucítil jsem jednak jemné aroma sprchového gelu, což by nebylo tak překvapivé,  jako že pod tričkem nemá podprsenku. Doslova jsem cítil její ňadra na své hrudi.

                Pohlédl jsem jí na tričko, jestli pak se mi to nezdá. Nezdálo. Stále ještě v šoku jsem ji pustil. Což jsem neměl dělat.

                Další úder otevřenou dlaní na můj líc mi vrátil mozek z kalhot do hlavy.

                „Oči mám jinde,“ odsekla pobaveně.

 

                A já poprvé neměl co říct.             

                                                                                                                        

                Otočil jsem se na patě a vrátil se do kuchyně k učení. Sedl jsem si ke knížce, ale slovíčka, tak nějak, nedávala zrovna smysl. Myslel jsem na úplně jiné věci. A mozek šel zpět do kalhot.

 

                Další hodinku jsem tupě zíral do knížky před sebou. Není nutno zmiňovat, že o učení stále nešlo. Přemýšlel jsem jak na ni. Najednou jsem byl opět „chlap“ se vším všudy.

 

                Vzhledem k tomu, že bouře neustávala a ani neměnila na intenzitě, bylo jasné, že tu Vlaďka bude muset přespat. Mým cílem bylo, aby to bylo se mnou v jedné posteli.

 

                Podíval jsem se na svůj odraz v lesklém obložení kuchyňské linky, nasadil americký úsměv a vrátil se do obýváku.

 

                „Copak, jdeš si pro nášup?“

                „Jdu si pro cokoliv, co mi nabídneš, soudružko,“ řekl jsem komentujíc její účes a brýle na čtení, které vykouzlila, bůh ví odkud.

                „Ty si nedáš pokoj?“

                „Ani pokoj, ani obývák. Možná ložnici bych si dal.“

                Na tváři se jí nepohnul ani sval. Asi po dvou vteřinách velice opatrně řekla:

                „A ty bys dokázal tuhle bestii utáhnout?“ a ukázala prstem na sebe.

                „Bestii? Tohle koťátko zvládnu i se zavřenými očima.“

 

                 Nevím, kde se to ve mně bralo, ale jakmile jsem to vyslovil, připadlo mi to jak věta z porna s rokem výroby zhruba 1985.

 

                Než jsem se nadál říct cokoliv zábavného pro pokračování, chytla mě za paži a velice zkušeně se mnou praštila do křesla. V ten okamžik mi bylo jasné, že to začne být teprve vtipné.

 

                Chtěl jsem vstát, ale nedovolila mi to. Seděla mi obkročmo na klíně a jednou rukou mě držela pod krkem. Jak nohama, tak rukou mě svírala ne zrovna něžně.

 

                Hlavou se mi mihla myšlenka na protest. Nejspíš to vycítila. Přisála své rty na ty mé. Vyměňovali jsme si ten první vášnivý a dravý polibek několik dlouhých minut. Kousala mě do rtu, do brady a to, že mě to příjemné bolí, moc dobře věděla.

 

                Dlaní jsem jí zajel pod tričko. Chtěl jsem osahat ty dva poklady, které se pod ním skrývaly. Nedostal jsem šanci.  Stiskla mě pod krkem o něco víc a já pochopil, že to ona vede představení a ne já. Kupodivu se mi to přesně tímhle stylem zalíbilo.

 

                Mému tričku už méně, to když ho chytla za límeček a prudkým trhnutím z něho udělala trička dvě. Upřímně mi to bylo ale jedno. Tričko jsem dokázal oželet v případě, že dostanu Jí.

 

                Bříškem prstů mi sjížděla po hrudi, sem tam mě dráždila nehtem. Prostě si hrála a zkoumala. Jako zvědavé dítě. Když už měla hraní dost, sesedla a krásně plynulým pohybem si svlékla tričko.

 

                Zůstal jsem jako přimrazený. V místnosti svítily jenom svíčky, za okny se blýskalo a vypadalo to na konec světa. Nade mnou se tyčila do půl pasu svlečená ta nejkrásnější žena, kterou jsem doposud spatřil. Absolutně jsem ztratil slov. A nejspíš to bylo i vidět. Uchopila mě za vlasy a nasměřovala mě k naběhlé bradavce.

 

                Laskal jsem ji a opatrně si s ní hrál jako by to byl ten nejcennější poklad. Ona ze sebe nevydala ani hlásku. Věnoval jsem jí letmý pohled.

                Vypadala absolutně znuděně. Lehce jsem se dopálil a než si uvědomil případné následky,tak jsem zuby trochu stiskl.

 

                A ona zasténala. Ne bolestí. Vzrušením. Přitiskla si mě ještě pevněji k hrudi a já poznal, že jsem tentokrát zahrál na správnou strunu. Do dlaně jsem uchopil volné ňadro a ne moc silně ho zmáčkl. Opět ze sebe vydala hlasitý sten.

 

                Postavil jsem se a silně, bez jakéhokoliv držení se zpátky, jí  vrazil prudký polibek. Pevně mě objala a nohy mi obtočila kolem pasu. Takto zaklesnutí jsme přešli do ložnice. Jediným zdrojem světla bylo občasné zablesknutí venku, které ozářilo celou místnost.

 

                Pokud jsme do teď hráli tvrdě, tak v ložnici jsme laťku ještě zvýšili. Spustil jsem ji na matraci, ale ona mě nohama nepustila. Na místo toho mě stáhla sebou. Než jsem stačil zareagovat, převalila mě na druhou půlku a dostala se tak nade mě.

 

                Rukou mi zajela do kalhot a já nevěřícně vytřeštil oči. Jedním pohybem mi je stáhla i se spodním prádlem. Uchopila do ruky mé mužství a já se upřímně bál, co bude dál.

 

                Zbytečně. Vzápětí jej pustila, seskočila ze mě a vypustila z úst větu, která mě upřímně rozesmála

 

                „To by šlo….“ a svůj pohled směřovala pod mé břicho.

 

                Zatímco jsem se smál, ona odešla mimo ložnici a nechala mě tam samotného. Spěšně jsem rozestlal postel, konečně si sundal ponožky a čekal, až se vrátí. Byla zpět sotva za dvě minutky. Na sobě měla lehký župan, který jsem naposledy viděl v koupelně. Vlasy již měla rozpuštěny a hlavně už neměla na sobě ty tepláky, které jsem jí půjčil. Vlastně na sobě neměla už nic vyjma toho županu.

 

                Který ji taky dlouho nevydržel.

 

                Klekla si na matraci a nechala mě, ať pásek od županu pomaličku rozvazuji. Tak jako se rozbaluje vánoční dárek. Z kapsy županu, ještě než se poroučel na zem, vylovila malý čtvercový obal, který v sobě skrýval neodmyslitelnou ochranu, a vtiskla mi ho do ruky.

 

                Lehce jsem přikývl a zařídil se dle toho.

               

                Vstoupil jsem do ní a ona na to reagovala slastným přivřením očí. Její nehty se mi zaryly do zad a nechali tam rudou brázdu. Ve zběsilém tempu jsme se milovali jako by venku nemělo nikdy přestat pršet. Pevně zaklesnutí do sebe jsme se v rytmu neutuchající vášně pozvolna dostávali na vrchol.

 

                V ten jediný okamžik, kdy se naše těla třásla v orgastické křeči oblohu pročísl blesk. Ozářil tak celý pokoj a já měl možnost pohlédnout jí do očí. To co v nich bylo, se nedá slušně popsat slovy. Viděl jsem tam potěchu, vzrušení a, co mě nejvíc překvapilo, strach.

 

                Když jsme pak leželi vedle sebe v objetí, již oba značně unavení, položil jsem jí otázku.

 

                „Je všechno v pořádku?“

                „To se mě vážně ptáš teďka? A nechceš se ještě zeptat, jaký jsi byl?“

                „Takhle jsem to nemyslel, tak toho nech.“

                „Nemluv. Prosím.“

                Otočil jsem se na bok a nechal myšlenky plynout. Než se mi zavřely, oči přísahal bych, že jsem zaslechl, jak tiše šeptá:

                „Je to krása mít své srdce zatemnělé, při bouřkách jsou ženy znova nedospělé…“

 

                ****************

                Nevím, jak dlouho jsem spal, nicméně jakmile jsem se probral, Vlaďka pořád vedle mě ležela. Bohužel jsme v místnosti nebyli samotní. Ve dveřích stála teta se strýcem s velmi vyčítavými výrazy ve tvářích. Ani jsem se nedivil. Jediný, kdo se tvářil o něco hůř než ti dva, byl Ježíš Kristus, který visel nad postelí.

 

               *************

             Jak celá tahle story skončila? Teta se mnou dva roky nemluvila a nedivil bych se, kdyby to povlečení, ve kterém jsme s Vlaďkou smilnili, obřadně spálila.

 

              S blonďatou cyklistkou jsme se pak začali vídat pravidelněji. Když jsem dostudoval, tak jsme se k sobě přestěhovali. A po několika letech jsem ji dovedl k oltáři. Nebo ona mě. Záleží, kdo ten příběh vykládá. Občas máme doma pěknou Itálii, ale něco jako bezchybný vztah neexistuje.

 

 

              A když venkovní nebe někdy zase osvětlí blesk, vybaví se mi okamžik, kdy jsou ženy zase nedospělé.