Mé srdce bije pro Tebe!

Anotace: když je smutná nálada..je nejlepší se z toho vypsat..

Ticho… Vstala jsem z louky plné květin a rozhlédla se. Všude byly stromy a květiny barev, které jsem ani neuměla pojmenovat. Okouzleně jsem k jedné přivoněla. Z té vůně se mi zamotala hlava. Pak jsem si to uvědomila. Kde je můj pokoj? Kde je nemocnice a ta sestřička, která se tak usmívala, pokaždé když jsem nechtěla spolknout prášek? Došlo mi to. Nic mě nebolí. Automaticky jsem si sáhla na hlavu a pousmála se. Měla jsem zpět své dlouhé vlnité vlasy. Ty, jež jsem tak milovala, ale dlouho neměla. Byla jsem nemocná. Leukémie. To byl verdikt lékařů a rána pro moji maminku. Dlouho jsme bojovaly, nechtěla mě pustit, nechat jít. Bojovala za nás obě. To ona byla hrdinka. Já prohrála.
Znovu jsem se rozhlédla a okouzleně pozorovala srnky na kraji louky. Podívala jsem se na své oblečení. Měla jsem bílé šaty po kolena, lehounké jako pavučina a jemné jako okvětní lístky růží. Najednou jsem si všimla, že je něco jinak. Pootočila jsem hlavu a spatřila něco, co mi vyrazilo dech. Měla jsem křídlo. Nevinně bílé a na dotek hebké jako labutí peří. Já jsem anděl? Maminka mi kolikrát říkala, že jsem její anděl. Ani jsem si nevšimla, když osamělá slza stékala po mé líci. Cítila jsem se dobře, jen ta bolest v srdci neustávala. Ani jsem se nestačila rozloučit. Nebyla jsem zvyklá být sama. Položila jsem si ruku na hruď a zarazila se. Netlouklo mi srdce. Bylo to smutné zjištění.
Nevěděla jsem, co tu budu dělat. Cítila jsem se tak osaměle. Tady byl asi pořád den, slunce nezacházelo a bylo stále krásně. Sáhla jsem si na krk a ucítila tenký řetízek, na kterém bylo zavěšeno bílé srdce. Pohladila jsem ho a myslela na maminku. Zavřela jsem oči a ucítila lehký závan větru. Proplul mi skrz vlasy a zase zmizel. Otevřela jsem oči a spatřila ji. Tu, na kterou jsem tolik myslela. Ležela v posteli. Vypadala tak nevinně. Měla opuchlé oči a mokrý polštář. Bylo mi jí líto. Chtěla jsem, aby věděla, že už je dobře. Že už jsem na lepším místě, tam, kde mě nic nebolí. Popošla jsem dál a spatřila se v odrazu okna. Vypadala jsem jako anděl. Okolo mě zářila zlatá aura. Přešla jsem zpět k posteli, když maminka vzlykla. Sedla jsem si na kraj postele, zasunula ji za ucho neposlušný pramen, pohladila ji po tváři a tichounce zašeptala:
„Tak vidíš, maminko, mám se dobře. Jen ty mi scházíš, ale musíš vědět, že už mě nic nebolí. Mám Tě ráda." Maminka se ze spaní usmála. Že by mě slyšela? Naposledy jsem ji políbila na čelo a sáhla si na přívěsek. Pomyslela jsem na louku a zavřela oči. Zase ten vítr a pod nohama už jsem cítila tu hebkou trávu.
Nevěděla jsem, co budu dělat dál, a tak jsem si natrhala kopretiny a pletla věneček. Když byl hotový, nasadila jsem si ho. Připadala jsem si jako princezna, když se mi najednou sevřelo srdce. Nechápala jsem, co se děje, ale něco mě napadlo. Sáhla jsem si na přívěsek, zavřela oči a myslela na tu bolest v srdci. Funguje to, blesklo mi hlavou, když jsem ucítila ten lehounký závan větru. Zvědavě jsem otevřela oči a spatřila nemocniční pokoj. Byla tma, a tak jsem trošku tápala. Vtom zpod mraku vykoukl měsíc a osvětlil celý pokoj. Uviděla jsem překrásného mladíka. Jeho černé vlasy kontrastovaly s bledou pokožkou. Pohled mi sjel na jeho rty. Měl smutný výraz, něco ve mně toužilo spatřit ho, jak se směje. Pomalu jsem došla k němu a instinktivně mu položila ruku na tu jeho. Byla ledová. Chlapec se lehce pohnul a jeho řasy se zachvěly. Otevřel oči a já se dívala do nejhlubšího nebe. A najednou to přišlo. Hned jsem to ucítila. Rozbušilo se mi srdce. Pomalu a hlasitě. Co se to se mnou děje?
Chlapec si mě prohlížel, a když uviděl můj vyděšený výraz, pousmál se. V tu chvíli mé srdce běželo maraton.
"Kdopak jsi, anděli?" jeho sametový hlas hladil jako čerstvé, teplé kakao.
„Sám jsi si odpověděl." A opětovala jsem jeho úsměv. Chlapec kývl a přivřel oči. Asi byl unavený. Tiše jsem si přisunula židli a ani na chvilku mě nenapadlo od něho odejít. Tušila jsem, ne, věděla jsem, že sem patřím. Mé srdce bilo pro něho.
Za chvilku jsem slyšela jeho tiché oddychování. Usnul. Přešla jsem na kraj postele a podívala se do jeho karty. Emmett. Překrásné jméno. Usmála jsem se, ale úsměv ztuhl po přečtení dalšího řádku. Leukémie. Osud si se mnou hrál? Přistoupila jsem k němu a pohladila ho po tváři. Ani nevím proč, ale začala jsem mu vyprávět svůj příběh. Svůj boj. Mé vyprávění končilo slovy: „…teď jsem anděl. Jsem tvůj anděl. Je to asi osud a já se mu poddám. Miluji Tě." Nechtěla jsem odejít, ale začalo svítat. Naposledy jsem se smutně usmála, pohladila ho, když mě jeho prsty pevně stiskly.
„Neodcházej, můj anděli, prosím." Byl to smutný vzdech.
„Musím." Rychle sevřela svůj přívěsek a zavřela oči. Ale nic se nestalo. Byla jsem tu dál. Pak mi to došlo. Patřím k němu. To, co se stalo, mě zaujalo hned na první pohled. Byla jsem neviditelná. Takže přes den nejsem vidět? Jen v noci? Budiž. Hlavně, že můžu být s ním.

Začaly návštěvy a přišla mladá žena. Bavili se a ona plakala. Bolelo mě to. Stála jsem v rohu místnosti a nejradši bych se propadla někam níž. Chlapec chvilkami těkal očima po pokoji a občas se zastavil přímo na mně. Pak zavrtěl hlavou a dál vnímal slova, která byla určena jen jemu. Zanedlouho po ní přišla krásná slečna a mně se sevřelo srdce. Jeho přítelkyně. Nevím vlastně, co se stalo, ale najednou si chlapec sedl a tichounce zašeptal:
„To je má sestra." Patřilo to mě? Tuší, že tu jsem? Jeho sestra se moc dlouho nezdržela. Pořád ťukala něco do telefonu a nakonec se rozloučila pusou na tvář. Chlapec osaměl. Až teď dal najevo svoji únavu a padl do polštářů. Přešla jsem až k němu a pohladila ho po tváři. Usmál se, ale oči nechal zavřené.
„Věděl jsem, že tu jsi. Že bys mě neopustila.“
„Nikdy!" zašeptala jsem.
„Už aby byl večer, chci tě spatřit, anděli.“ Tiše mi vyprávěl svůj příběh, asi na oplátku za ten můj. Na konci jsem plakala. Mé slzy dopadaly na jeho ruku a on vyděšeně otevřel oči.
„Ty pláčeš, anděli? Prosím, neplakej!" Naklonila jsem se a políbila ho na rty. Vyšel mi vstříc. Kdyby někdo přišel, vypadalo by to zvláštně, ale to nám v tu chvíli bylo jedno. Najednou mi vůbec nevadilo, že jsem si lehla na kraj postele k němu a přitulila se. Věděli jsme to. To nejdůležitější. Že k sobě patříme.
„Slyším tlouct tvé srdce, anděli.“
„Tluče pro tebe." Usmívali jsme se. Přišla noc a on mě neustále pozoroval zamilovaným pohledem a na mé rady, aby už šel spát, nebral ohled.

Ráno jsem byla opět neviditelná, ale to nevadilo, hlavně že on věděl, že jsem tu pro něj. Musel na vyšetření. Pamatuji si, jak to bolelo. A prožívala to s ním. Tiše plakala, když zatínal zuby a oči. Vycítil to, na chvilinku otevřel oči, mrkl do prázdna, usmál se a nenápadně natáhl ruku a zavrtěl prsty. To bylo pro mě jednoznačné gesto. Přešla jsem k němu a propletla své prsty s jeho. Cítila jsem jeho bolest. Spolu jsme to zvládli. Poté ležel v posteli a odpočíval, když přišla jeho maminka s uslzenou tváří.
„Zhoršuje se to,“ zašeptala. Rozplakala jsem se. On to poznal. Viděla jsem jeho těkající oči a zoufalý výraz. Žena si to vyložila po svém a přešla k jeho posteli. Objala ho a plakala.
„Neplač, mami, víš, já se vlastně těším na konec. Nebude mě nic bolet. Budu konečně šťastný a určitě nebudu sám." Jeho matka se na něj nevěřícně podívala, ale když spatřila jeho šťastné oči, usmála se a kývla. Mně se ta slova vryla do paměti.
Budeme spolu. Znělo to tak krásně, ale co když... co když nám to není souzeno být spolu do konce věčnosti? Cítila jsem v srdci hluboký strach. Když žena odešla, bloudil očima po pokoji a zašeptal:
„Pojď ke mně, anděli." Nešlo to. Nemohla jsem se hnout. Ten strach mi způsobil, že jsem stála na místě a třásla se. Chlapec znejistěl a zoufale zašeptal:
„Ty se mnou nechceš být? Řekl jsem něco špatně? Já si bez tebe neumím představit jediný den," říkal pravdu. Z každého písmenka jsem cítila lásku. Přišla jsem k němu a on se usmál. Přitáhl si mě do náruče a spokojeně zavrněl. Vzal si tužku a papír a začal něco psát. Nekoukala jsem co, ale viděla jsem, že se mu při posledním odstavci klepala ruka. Vzdychl a papír složil a dal do připravené obálky.
Přitiskl si mě k sobě blíž a usnul. V půlce noci jeho objetí zesláblo a jeho ruka sjela po té mé dolů. Byl jak led.
„Jdu za tebou, anděli," zašeptal, usmál se a zavřel oči. Slyšela jsem, jak tlukot jeho srdce slábne, až nakonec utichl. To mé ale dál bilo. Bilo za nás oba. Naposledy jsem ho políbila, vstala a sáhla si na přívěšek. Bude tam? Bála jsem se tolik, až jsem slyšela vzlyk. Svůj vzlyk. Zavřela jsem oči a pomyslela na louku. Slabý vánek a...

Otevřela jsem oči a stála jsem tam, kde to všechno začalo. Nikde jsem ho neviděla. Sedla jsem si a začala plakat. Ztratila jsem ho. Když v tom do mého zorného pole vnikla osoba. Byla celá v bílém. Bílé kraťasy a rozepnutá bílá košile. Krásně kontrastovala s opálenou hrudí. Jak přistupoval blíž, rozbušilo se mi srdce a nohy se automaticky rozeběhly. Byl to on. Usmíval se. Zastavila jsem se a nebyla si jistá. Rozevřel náruč a já nezaváhala. Vběhla jsem do ní. Pasovala jsem tam jako klíček do zámku. Patřili jsme k sobě. Když se jeho rty na okamžik oddělily od mých, podíval se mi do očí, vzal moji ruku a položil si ji na hruď.
„Mé srdce bije pro tebe.“ Šťastně jsem se usmála a líbala ho, jako bych nikdy neměla přestat. Nevím, kolik času uplynulo, když jsme se posadili do trávy. Hladil mě po vlasech a já vzdychla.
„Copak tě trápí, anděli?“
„Odešel jsi moc brzy, nestihl ses ani rozloučit," vzlykla jsem.
„Ale stihl. Co si myslíš, že jsem psal? Rozloučil jsem se. A brzy? Nechtěl jsem už být bez tvých polibků, tvého dotyku a tvých diamantových očí ani vteřinu."
A dál? Dál jsme si užívali blízkost toho druhého. Pomalu... Lehce. Měli jsme přeci celou věčnost.