Ptáš se mě

Anotace: Začínáme..

Sbírka: Co je to štěstí?

„Ptáš se mě, co bych si přála? Co bych chtěla mít? Chápu to dobře?“ Tázala jsem se a přitáhla jsem si nohy k sobě, abych se za ně mohla schovat.
„Ano, přesně na to se tě ptám.“ Potvrdil mi Alex a já jsem se zamyslela. Zavřela oči a jenom si v mysli kreslila budoucnost, nebo přesněji sen. Můj společník čekal trpělivě. Cítila jsem jeho pohled, i když jsem ho neviděla.
„Jednou bych chtěla sedět na verandě v domě na venkově. Přede mnou by si hrály moje děti a můj manžel by mi v kuchyni vařil čaj, pak by mi ho přinesl a objal mě a zašeptal mi slova lásky.“ Můj úsměv trochu ztuhnul, změnil se do úšklebku. „Ale tohle nikdy nebudu mít. Je to až moc krásné.“ Přiznala jsem se a v duchu zatlačila tu myšlenku, jak by se mi to moc líbilo.
„Proč bys to nikdy neměla mít? Nesmíš zapomínat, že když se chce, tak jde všechno.“ Utěšoval mě Alex. Byla jsem mu vděčná, opět na mě lezla nějaká pochmurná nálada.
„Alexi, ten chlap co by si mě vzal, by musel být blázen. Cožpak to nechápeš?“ Vyhrkla jsem a hned svých slov litovala. Sklonila jsem pohled a špitla tiché slova prominutí. Byl to můj nejlepší kamarád a já ho nechtěla ztratit, kvůli takové prkotině.
„Nemáš pravdu. Ten, který tě nechá odejít je blázen. Kdybys mi dovolila, tak bych tě nenechal nikdy odejít.“ Přiznal a díval se na mě, ale já jsem nedokázala zvednout hlavu. Jenom jsem mlčela. Seděli jsme mlčky několik dlouhých minut, i když mě to připadalo jako roky. V hlavě mi kolovalo, co mi teď řekl, a nemohla přijít na správné řešení. Bylo to jako v hodině matematiky, jeden příklad a vzdálené řešení. Najednou jsem nemohla odolat, a zvedla jsem hlavu a pohlédla jsem na svého společníka. Díval se na mě, naše oči se setkaly.
„Asi bych měla jít.“ Zvedla jsem se a chystala se k odchodu. Jenom krátce přikývnul, vydali jsme se na cestu. Neustále mezi námi panovalo ticho. Došli jsme až na zastávku a opět jsem se podívala do Alexovy tváře.
„Smím?“ Zeptal se krátce a já opět nevěděla co dělat. Musel pochopit mé rozpaky, tak prolomil tu vzdálenost mezi námi a objal mě. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi a říkala jsem si, že skončím v pekle. Najednou zvednul mou bradu a já si rázem připadala jako v nějakém filmu. Něžně mě políbil a já si uvědomila, že tohle je ta poslední kapka. Buď ho ztratím, nebo nikdy neodejde. Není žádná třetí možnost. Tady už nikdy nezazní věta: „Budeme jenom přátelé.“ Ukápla mi slza. Můj společník se toho všiml. Jemně jí setřel a tázavým pohledem mě pozoroval.
„Nevím, jestli to zvládnu. Nechci tě ztratit, ale pokud to nevyjde, tak jiná možnost nebude. Je to jako vsadit: „všechno nebo nic“ a já se bojím, že to bude zase nic.“ Přiznala jsem. Pohladil mě po tváři.
„Bude to všechno. Nebudeme nikam spěchat a budeme si užívat.“ Chtěla jsem mu věřit, opravdu, ale nešlo to. Musela jsem mít ty zadní vrátka, které v našem vztahu budou překážet, ale jinak to nejde.