Pozornost podniku

Anotace: Můj první pokus :)

Pršelo. Monika stála na zápraží domu, v rukou třímala cár papíru a upřeně hleděla před sebe. Hlavou se jí honila spousta věcí: „Proč to udělal? Nenapsal vzkaz někdo jiný? Nebo se mi to všechno jen zdá?“ nemohla uvěřit slůvkům, které se krčily na zmuchlaném papíře.
„Je konec…“ vydechla a začala se mírně třást. Nevnímala déšť, vnímala jen bolest, která jí drásala srdce a svírala žaludek. Nevěděla, co dělat. Všechno jí připadalo zbytečné a marné, přála si jen vrátit čas. Nakonec papír roztrhala na malé kousky a hodila do kaluže, doufajíc, že společně s ním se rozmočí buď realita, nebo její city.
Vběhla do domu a třískla dveřmi. Cítila prázdnotu, smutek, ale zároveň i vztek. V tuhle chvíli byl její pokoj jediný, kdo jí mohl poskytnout útočiště. Schoulila se na zem před postel a rozplakala se. Věděla, že jakákoliv útěcha je v tuhle chvíli zbytečná a že všechno jednou přebolí, jen netušila, jak dlouho to bude trvat. Měla za sebou hodně rozchodů, ale tenhle jí přišel nejbolestivější. Nebyl to právě Marek, kdo jí tvrdil, že jí nikdy neopustí a že je jiný, než ostatní kluci?
„K čertu s tebou!“ vzlykla a praštila pěstí do koberce. Intervaly mezi vzlyky se začaly prodlužovat. Byla klidnější, osušila si oči lemem trička a začala hledat mobil, protože zatoužila po společnosti.
„Kláro, jsi to ty?“
„Jojo, co je? Zníš nějak jinak. Asi mi zas blbne ten můj krám.“zeptala se zmateně Klára a rukou zabušila do sluchátka, až to hlasitě zašumělo. Monika si pomyslela: „Prima, přišla jsem o kluka a nejspíš přijdu asi i o sluch.“
„Potřebuju vypadnout. Já a Marek…“hlas se jí v půlce věty zlomil a znovu se rozvzlykala.
„Ten hajzl! Sejdeme se za patnáct minutek na náměstí, protáhnu tě zastrčenýma uličkama, a když bude jooo velká krize, objedeme tomu bídákovi auto klíčem!“zahrozila Klára a položila telefon.
Monice bylo hned o něco lépe, její kamarádka měla spoustu zázračných vlastností, mezi ně patřila i ta, že jí zvedla pokaždé náladu, nezávisle na tom, jak špatná byla.
Neměla chuť na převlékání, popadla z věšáku bundu, kdyby náhodou začal jejich městečko opět zkrápět déšť, a vyrazila do ulic.
Šla s pohledem zabořeným do země, míjela lidi, míjela obchody, které jí lákaly svými denními nabídkami, a doufala, že když přidá do kroku, mine i své trápení, které jí stíhalo mokrými ulicemi.
Klára ji přejela důkladně pohledem už zdálky, všimla si jak jejích rozcuchaných vlasů, tak i jejích červených očí a tepláků, ze kterých neměla chuť vysoukat se.
„No ty vypadáš.“ušklíbla se a dloubla ji do žeber.
„Jo, tohle mi vážně pomůže.“
„Promiň, tak co podnikneme? Navrhuju jen tak bezcílně brouzdat ulicema, protože jsem si s sebou nevzala žádný prachy.“
„Jak jinak.“usmála se Monika, vzala ji za ruku a táhla směrem k parku.
„Chceš o tom, co se stalo mluvit?“
„Moc se mi nechce, ale vím, že umíráš zvědavostí jako vždycky.“
Posadily se na lavičku pod starý dub a Klára začala trpělivě naslouchat.
„Ve dvě jsem přišla ze školy domů. Měla jsem šílený den, byla jsem zkoušená z pěti maturitních otázek, skoro mi ujel autobus… Prostě peklo. Nojo, teď si tak říkám, měla jsem tušit, že ani doma mě nebude čekat růžová zahrada. No, přišla jsem domů, vybalila si věci a chtěla se najíst, jenže venku začalo pršet. Vzpomněla jsem si, že ze schránky čouhají noviny, tak jsem se rozeběhla ven, protože táta nesnáší, když jeho posvátný kus papíru promokne. Opatrně jsem je vytáhla, abych nepotrhala části, které už byly navlhlé, a spolu s nimi schránku opustil nějaký útržek papíru. Nepamatuju si přesně, co na něm bylo. Asi něco v tom smyslu jako: Je konec nebo Tohle je konec, a pod tím vším byl Markův podpis. Co ti budu povídat, bylo mi pěkně mizerně. Po tak dlouhém vztahu se se mnou rozejde na cáru papíru.“ušklíbla se Monika a po očku se podívala na svou kamarádku, jestli jí vůbec po tak dlouhém monologu ještě věnuje pozornost. Vypadala, že přemýšlí. Měla svraštěné čelo, kousala si rty a v pravidelných intervalech vrtěla nesouhlasně hlavou.
„No a nemohl to udělat někdo jinej?“vyrazila ze sebe najednou, až se Monika lekla.
„Taky mě to napadlo. Ale proč by někdo psal takové věci?“
„Jo holka, závist je potvora.“pokrčila rameny Klára a natáhla ruku. „Začíná pršet.“
Obě se zvedly z lavičky a utíkaly parkem jako ztřeštěné do nejbližšího úkrytu. Nemusely běžet dlouho, kousek od parku stála stará kavárna, část města, do které společně ještě nikdy nezavítaly. Vpadly do dveří jako velká voda, celé udýchané a lehce promočené. Zraky všech zákazníků směřovaly k nim, o personálu nemluvě. Utišily se tedy a zamířily k nejbližšímu stolku. Stále se ale dusily smíchy, protože jim příhoda s deštěm připomněla jejich dětství. Pokaždé spolu rády měřily síly v běhu, a i když tentokrát Monika nevyhrála, měla pocit, že její smutek zůstal za zdmi kavárny, protože předběhla alespoň jeho.
„Odskočím si.“zašeptala Monika a zvedla se od stolu. Nerada chodila na veřejnosti na toaletu, pokaždé měla pocit, že ji pronásledují zraky všech zákazníků a čekají na to, kdy zakopne. Celá nesvá se vrhla do prvních dveří a vybrala si hned první kabinku. Po chvíli uslyšela pískání. Říkala si: „Nojo, Klára to beze mě nevydržela a jde mi naproti. Asi se bojí, že tu někde tajně brečím.“
Spláchla tedy a z kabinky vyšla s co nejširším úsměvem, který jí ale po chvíli ztuhl na rtech.
U pisoáru vedle umyvadla stál kluk či muž a vyplašeně se na ní díval, ona nebyla o nic míň v rozpacích. Měla pocit, že uplynula snad věčnost, než s rudými tvářemi pronesla: „Pardon.“ A vyřítila se ze dveří. Zaslechla za sebou jen smích a poznámku: „Slečno, vy si neumyjete ruce?“
Celá rudá usedla zpátky za stolek a začala se ovívat menu.
„Neříkej, že je ti teplo.“smála se Klára. Odpovědi se však nedočkala, Monika nebyla schopná promluvit. Pořád myslela na záchodový incident.
„Budete si přát?“ozvalo se nad nimi. Vzhlédla a uviděla toho, koho už niky nechtěla spatřit. Stál tam nad ní, už bez rozpaků, a usmíval se. Kolem pasu měl zástěru, jako ostatní číšníci a v pravé ruce držel podnos. Jestli byla před tím červená, teď byla rudá minimálně jako sparťanský dres. Nenapadlo ji nic jiného, než se schovat za menu, které stále třímala v ruce.
„No já si dám asi jen minerálku.“ odpověděla Klára. Její pohled a pohled číšníkův se střetly na Monice.
„Vypadá to, že vaše kamarádka je zralá na panáka.“poznamenal a šibalsky mrknul směrem k menu, za kterým byly vidět jen světle hnědé kudrnaté vlasy, a zamířil k baru.
„Musíme okamžitě vypadnout!“začala plašit Monika.
„Proč prosimtě?“ nechápala Klára.
„To ti vysvětlím pak, prosím, pojď.“ žadonila dál, ale marně. Číšník už byl zpět.
„Stále si nic nedáte? Vidím, že jste už odložila menu.“ usmál se a položil minerálku na stolek.
Klářin pohled nechápavě brousil mezi číšníkem a její přítelkyní. Nakonec přeci jen znovu odešel.
„Co to do tebe vjelo? Ztratila jsi řeč?“
„Já si spletla záchody..“ vydechla v rozpacích Monika. Ani to nedořekla a Klára se už svíjela v záchvatu smíchu.
„Cože sis? A jako on tam byl,jo? No to potěš….“
Nepřestala se smát ani, když se číšník vrátil ke stolu.
„Pozornost podniku.“ usmál se, položil před Moniku kávu a beze slova odešel.
„Hm, takovou pozornost by si moje peněženka taky nechala líbit…To tě na tom záchodě musel ale pořádně vyděsit, když ti nosí kafe.“ utrousila a znovu se dala do smíchu.
„Netlem se a pojď, mizíme.“sykla a nechala na stole peníze za sebe i za Kláru.

Doma se Monika jen mihla v kuchyni, aby pozdravila rodiče a upalovala nahoru po schodech do svého pokoje. Už nebyla ani smutná, ani v rozpacích. Připadala si prázdná, ale navzdory tomu, co od rána prožila, jí hřál přeci jenom malý plamínek uprostřed všech těch nešťastných příhod. S úsměvem na rtech vzpomínala na faux pas ze záchodu a snažila se vybavit si tvář číšníka. Došla sice nakonec k názoru, že se jí líbil, ale nemohla si vybavit přesně jeho podobu.
Rozhodla se tedy, že se s ním setká znovu. Nebyla si sice jistá, jak to provede, ale myšlenka na další setkání s ním jí hřála natolik, že oblečená usnula se spokojeným úsměvem na rtech.

Když ráno otevřela oči, celý včerejší den jí připadal jako sen. Konkrétně jako hodně zlý sen. Protřela si oči a posadila se. Pohled do zrcadla ji ale ujistil v tom, že se o sen rozhodně nejednalo. Její oči byly červené a opuchlé a na sobě měla pořád ty samé tepláky. Znovu jí bylo do pláče. Sesunula se k posteli, tam, kde seděla včera odpoledne a začala zhluboka dýchat, snažíc se potlačit slzy.
„Takhle to nejde.“pronesla odhodlaně a zvedla se ze země. Chvíli jen tak bezcílně bloumala po domě, byla sobota a oba rodiče byli v práci, tudíž jí nikdo nekladl žádné otázky, a nakonec zamířila do koupelny. Napadlo ji, že se nebude cítit líp, dokud bude na sobě mít špínu a slzy včerejšího dne. Jakmile jí spadly první kapky vody na záda, ucítila nepatrnou úlevu.
„Tohle jsem přesně potřebovala.“
Po chvíli vyšla z koupelny, převlékla se a znovu bezcílně bloumala domem. Hlavou se jí pořád honila myšlenka na další schůzku s číšníkem. Nakonec došla k věšáku, chtěla si vzít s sebou pro jistotu bundu, ale ta byla ta tam. Monice to ale nedělalo těžkou hlavu, jen pokrčila rameny a zamířila ven.
„Jaké alibi si vymyslím pro svou cestu kolem kavárny?“ mumlala si cestou. Její mozek vyprodukoval přibližně půl milionu variant, nejrozumnější jí ale připadala varianta s názvem Běh. Dala se tudíž do mírného klusu. Po pár metrech cítila bodání v boku. Přesně před kavárnou pochopila, že pokud bude pokračovat, dostane infarkt. Zastavila. Ohnutá se protahovala. Možná protahovala, možná také ne. Spíš připadalo v úvahu, že neměla odvahu na to, aby zvedla hlavu a zabodla svůj zrak do oken kavárny. Nebylo zbytí. Zvedla hlavu, a aniž by si to uvědomila, začala upřeně zírat před sebe. Za sklem spatřila číšníka.
„No jasně, hnědookej brunet.“plácla se rukou do čela. „Jak jsem na tenhle obličej mohla zapomenout…“ Monika byla tak moc zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšimla, že ji číšník také pozoruje. Jejich pohledy se ale lišily. Moničin byl neskrytě obdivný a číšníkův pobavený. Po chvíli se střetly. Monika se lekla a rychle se začala zaobírat svými hodinkami. Nedalo jí to a podívala se znova do okna, ale číšník byl pryč.
„Bože, co to vyvádím…Radši odejdu, než provedu další faux pas.“zamumlala, otočila se a pomalu kráčela od kavárny. Její alibi s názvem Běh se ocitlo v troskách.
„Slečno? Slečno! Počkejte!“ ozvalo se za ní. Všechno si vykládala jako přelud a dokonalý výmysl své fantazie do té doby, než ji hnědooký brunet chytl za rameno. Plná očekávání se otočila.
„Včera jste si tu zapomněla bundu.“usmál se. Monika svraštila čelo, na malou chvíli uvěřila tomu, že sympatie jsou stejné na obou březích, ale zřejmě tomu tak nebylo.
„Díky.“ zamumlala a chtěla odejít. On ji ale chytl za rukáv.
„Dlužím vám tu pozornost podniku.“šibalsky na ní mrknul a netrpělivě očekával její reakci.
„Myslím, že pozornost podniku jste mi předvedl ještě dřív, než jste mi přinesl kávu.“usmála se Monika, čímž mezi ní a hnědookým brunetem roztály ledy. Napořád.