Důvěra

Anotace: Život je jako domeček z karet... Bohužel...

Sedím na posteli a prohlížím si tvé fotky. Po tvářích mi stékají slzy při myšlence, že ty fotky jsou to jediné, co mi zbylo. Objímám si hruď, jako bych snad tu díru, která je v místě u srdce, mohla zacelit. Tiše vzdychnu. Přišla jsem o tebe ještě dřív, než jsem si stihla uvědomit, že se něco změnilo. To, že už jsme nebyli pouzí kamarádi. Byli jsme víc. V srdci jsem to věděla. Nikdy jsi nebyl na řeči o vztazích. Prostě to vyplynulo.

Kdy jsem se do tebe vlastně zamilovala? Nejsi ani můj typ. Tvé vlasy byly moc dlouhé a postava moc hubená, tvůj smysl pro humor příliš ostrý… Přesto ses zmocnil bez milosti mého srdce. Každé naše setkání tento stav prohlubovalo, až jsi i ty přiznal své city. Ta jediná sms mě vznesla do nebe. Pak přišel ten den a tvrdý dopad.

Začal jako každý jiný příjemnou zprávou na mobilu. Rozhodla jsem se svůj čas strávit s někým, koho jsi neměl rád, ale respektoval mé rozhodnutí. Byla jsem tak hloupá a naivní. Věřila jsem, že vše bude v pořádku. Psali jsme si a mile se rozloučili s tím, že přijdu brzy domů. Přišla jsem ale dřív. Rozpálená do běla. Pohádala jsem se. Nesnášeli se a můj kamarád mi to dával u piva značně najevo. Zuřil, protože miloval někoho, u koho nemá šanci. Padla facka a já odešla. Myslela jsem si, že tím to skončilo. Jak jsem se mýlila. Klepal a volal, ale neotvírala jsem. Za chvíli přišel náš společný známý. Hučel a já se rozčílila ještě víc.

Zapnula jsem skype a tys tam byl. Čekals na mě. Bál ses o mě, ale místo abych tě uklidnila, jsem začala rejpat. Když konečně bouchly dveře, objevila se jiná kamarádka. Měla jsem toho všeho dost. Vyhodila jsem jí a chtěla si v klidu promluvit s tím, na kom mi záleželo nejvíc, ale začals kopat kolem sebe. Nevěřils mi. Důvěra se vytratila. Myslela jsem, že když se vyspíš, ráno si o tom promluvíme. Nemohla jsem spát a měla strach. Tvá slova mě děsily.

Ozval ses dopoledne a v tu chvíli jsem pochopila, že se mám čeho bát. Také jsi přemýšlel. Rozhodl ses cokoli, co mezi námi klíčilo, utnout. Ucítila jsem neskutečnou bolest. Nemohla jsem se nadechnout a tiše polykala vzlyky. Měls právo se takto rozhodnout. Nemohla jsem tě přemlouvat, prosit, škemrat. Rozhodli jsme se být dál pouze kamarádi. Trhalo mě to na kusy. Ta změna chování. Už ses nezajímal, neměl potřebu trávit čas se mnou. Byly to drobnosti, které jsem na tobě tolik milovala. Cítím, jak se ve mně vše sype. Podívám se do zrcadla a vidím holku, jež se usmívá. Její oči jsou však smutné, plné bolesti. V tom tichu jdou slyšet její tiché nevyřčené prosby.

Vím, že mám naději získat si tvoji důvěru zpět, ale nevím, jestli mám sílu pokoušet se o to. Neměla bych tě prostě nechat jít? Jak dlouho tohle zvládnu? Lituju toho dne a přála bych si vrátit čas, avšak nejde to.

Už se nenamáhám stírat slzy, nač, nejsou poslední. Naposledy se podívám na ty kouzelné oči a smutně kliknu na křížek. Všechno je jinak, už nejsi můj. Teď už ne.