Odloučení

Anotace: Můžeme zabránit skoro všemu, ale myšlenkám bohužel ne...

Je vlastně vůbec někdo, kdo nezná bolest z odloučení? Nevím, jak dlouho jsem se dívala z okna, čelem opřená o to chladivé sklo. Sledovala jsem bílé chomáče, které se snášely z nebe na zem. Vždy jsem měla sníh ráda. Ten jediný dokázal schovat všechno to, co lidé nedokázali skrýt. Ucítila jsem chlad a až v tu chvíli si uvědomila, že se chvěji zimou.

Přešla jsem k posteli a schoulila se do klubíčka. Tahle poloha se poslední dobou stala součástí mého běžného dne. Přikryla jsem se celá dekou. Pod přikrývkou se zdálo být všechno snazší. Měla bych se najíst, napadlo mě. Myšlenku jsem okamžitě zahnala. Neměla jsem chuť cokoli vařit. Pocit hladu mě dávno opustil. Slzy vyschly a zůstalo jen pálení očí a neustále rostoucí bolest v hrudi, která se každou minutu zvětšovala a ztěžovala mi dýchání. Ten velký balvan na plicích jsem se taktéž nesnažila odstranit. Byl to poslední důkaz toho, že tu stále ještě jsem.
Mé myšlenky se ubraly k tomu, na koho jsem myslela poslední dny nejvíce. Vlastně nepřetržitě. Ostrá bolest se ozvala tak jak jsem čekala a já zatnula dlaně v pěst. Nadechla jsem se a jeho vůně mě opět obklopila. Tiše jsem vzlykla.

Snažila jsem se vše vypudit z hlavy, ale nepodařilo se. Začaly se mi vybavovat vzpomínky…

Bylo ráno. Pozorovala jsem pavučinu u střechy trafiky. V záři slunce se na ní třpytily kapky rosy. Dokonalá podívaná. Když mě najednou objaly paže a přitiskly na něčí hruď. Vyděsila jsem se, než jsem těsně u ucha neuslyšela ten sametový hlas. Okamžitě jsem se otočila a políbila ho. Když jsem se od něj odtáhla na délku paží, uviděla jsem jeho pobavený výraz. Zatvářila jsem se ublíženě a vynadala mu za můj skoro infarkt. Ruku v ruce jsme se vydali na naše obvyklé místo. Celou cestu jsme si povídali a smáli se. Byl div, že jsme si stále měli co říct, ale ani jeden z nás nevydržel dlouho mlčet. Došli jsme k dřevené čtyřsedadlové houpačce a posadili se. Jako vždy jsem nás začala lehce houpat a poslouchala jeho stěžování. V tu chvíli byl tak roztomilý. Přitulili jsme se k sobě a on si položil hlavu na mé rameno. Vzala jsem jeho studenou ruku do svých a snažila se ji zahřát. Nebyl to problém, protože zatímco on mrznul, mě bylo příjemné teplo. Nikdy jsem na studené ruce netrpěla. Po chvíli zvedl pohled. Jeho oči se střetly s mými. Neskutečně pomalu se střetly naše rty. Ten moment, kdy okusíte kus nebe, vás nezajímá nic jiného. Polibek skončil moc brzy…

Zatřepala jsem hlavou a donutila se přestat vzpomínat. Vyžívám se v té bolesti? Nebo proč prostě neumím zablokovat svoji mysl. Jako obvykle jsem sáhla pod polštář a vytáhla mobil. Nedočkavě jsem se podívala na displej. Nic. Najela jsem do zpráv a chvíli hypnotizovala poslední sms od něj. Bojovala jsem s touhou mu napsat. Překonala jsem ji. Věděla jsem, jak nemá rád přílišnou pozornost.

S povzdechem jsem telefon opět vrátila tam, kam patří. To už bez něj opravdu nevydržím? Věděla jsem, že jsem zamilovaná, ale opravdu tolik? Moc dobře si pamatuji, jak jsem si přílišný cit zakázala. Jsou věci, na které se nezapomíná. Například neskutečná bolest při rozchodu. Neříká se někde, že kdo má rád míň, ten má vlastně štěstí a je vítěz? Nechci být poražená. Ačkoli se ve vztahu nikdy o konci nemluví, oba vědí, že může kdykoli přijít. Nečekaný, nechtěný, nežádoucí a smete vše krásné jedním tahem. Dokáže bolestí prostoupit celé tělo a mysl. Oklepala jsem se hrůzou.

Zavřela jsem oči a snažila se pravidelně dýchat. Vlasy mě zašimraly na tváři a já se pousmála při vzpomínce na jedno místo.

Ležela jsem a se zatajeným dechem sledovala jeho obličej, jak se ke mně pomalu sklání. Naše rty se spojily a já si užívala ten ohňostroj pod víčky. V tom mě něco zašimralo na lících. Zmateně jsem otevřela oči. Byly to jeho vlasy. Něžně jsem je vzala mezi prsty a vrátila zpět na jejich místo. Odměnil mě hřejivým úsměvem…

Ze vzpomínky mě vytrhl nezaměnitelný zvuk příchozí zprávy. Jako hladový, který se vrhá po jídle, jsem chmátla po telefonu. Nedočkavě jsem otevřela zprávu s jeho jménem.

„Chybíš mi…“ Cítila jsem, jak se mé rty samovolně roztahují v úsměvu. Nebyl důvod smutnit, věděla jsem, že už brzy budu zase v jeho náruči…