Šepot v půl páté

Šepot v půl páté

Anotace: Pošeptal jsem jí do ucha, že mi chybí. . .

Pošeptal jsem jí do ucha, že mi chybí. Zrovna mi usnula v náručí. Teplo jejího těla mě ale do snů nepustilo. Díval jsem se na její rty, lehce se pohybující nadechováním a vydechováním. Chyběla mi. Měl jsem ji v náručí, ale ona byla ve svém snovém světě a ne v tom mém skutečném. Byl jsem šťastný, že jsem s ní, ale její přítomnost tomu nedodávala to upravdovost společného bytí. Ze spaní se lehce usmívala a její nádherné oči byly přikryté víčky. Nemohl jsem se dočkat, až se zase otevřou a já přestanu dýchat. Tak jako vždycky. Jako když jsem ji viděl poprvé i tak, jak jsem ji viděl, než usnula. Ty její oči mě nepřestávaly omračovat. Bylo to něco nepopsatelného. Nadpozemského. Přitiskl jsem si jí blíž k tělu. Její vlasy voněly nádherně. Byla to směsice vůní, všechny možné, které jsem měl spojené s ní. Od jahod, kterými jsme se krmili v létě na dece, až po vůni stránek její oblíbené knížky. Políbil jsem ji na čelo. Chyběla mi. Neměl jsem v plánu ji jakkoliv probudit, ale prostě jsem měl potřebu dotknout se rty jejího čela. Zavřel jsem oči a uviděl ji znovu. Tentokrát jak sedí naproti mě u stolu a usmívá se.
„Dáš si čaj?“ ptala se mě tehdy.
Dal bych si tehdy cokoliv, co by mi nabídla, jenom abych mohl zůstat.
„Rád.“ usmál jsem na ní lehce rozpačitě a díval se, jak odtančila ke konvici s čajem. Bylo mi tehdy jedno, že to byl nějaký levný práškový čaj, co jí doma zbyl, protože zapomněla nový koupit. Byl to ten nejlepší čaj v mém životě. Byl to první čaj s ní. Takové chvíle bývají nezapomenutelné. Usrkl jsem si horkého čaje.
„Děje se něco?“ zeptala se mě.
Došlo mi, že jsem zapomněl vnímat svět a na dlouho bez jediného slova jsem se ponořil do jejích zorniček.
„Ne nic, já jenom, že máš neuvěřitelně krásné oči.“
Usmála se a lehce zčervenala, což se snažila zamaskovat usrknutím čaje.
Otevřel jsem oči. Ležela mi tam v objetí a chyběla mi. Měsíční paprsky na nás padaly skrz okno našeho bytu. Byla to první noc v našem prvním společném bytě. Podíval jsem se na budík na nočním stolku. Ukazoval hodinu téměř ranní. Bylo půl páté. Měsíc svítil. Objímal jsem ji. Ona spala a chyběla mi. Bylo půl páté. Usoudil jsem, že bych měl přeci jenom zkusit usnout. Okolí se zatmělo spuštěnými víčky.
Držel jsem ji za ruku a rytmus našich kroků se rozléhal prázdným bytem.
„Zbláznil jsi se? Tohle jsi vážně koupil?“ žasla a nepřestávala se rozhlížet kolem.
„Představ si, jak to tu bude vypadat zařízené. Sem si můžeš dát klavír, já si tamhle dám poličku s knihami, tady budeme jíst.“ začal jsem pobíhat po prázdném prostoru a rukama naznačoval, kde by co mohlo být. Posadili jsme se na zaprášenou zem kousek od okna.
„Představ si tady postel.Tady mi budeš usínat a za úplňku se budeme koukat z postele na měsíc.“ nepřestával jsem fantazírovat.
„Ale jenom, když budu moci vybrat barvu zdí v ložnici.“
Její pohyb mě vytrhl z usínání. Leželi jsme spolu v posteli v místě které jsme vybrali při první návštěvě. Ona spala. Já ji k sobě tiskl. Chyběla mi. Budík ukazoval půl páté a pár minut. Při zavření víček jsem se opět ocitl vkleče v prázdném tanečním sále. Srdce mi bušelo napětím. Lehce jsem se klepal. Byl jsem si téměř jistý, co odpoví a přesto jsem se znepokojoval. V tu chvíli bych nejradši potichu utekl, anižbych slyšel její odpověď. Tak jsem se byl nervózní.
„Ano! Moc ráda!“ zavískla a radostí začala na místě přešlapovat.
Nasadil jsem prsten na prsteníček nastavené levé ruky. Padl jako ulitý. Stoupl jsem si, objal jí a políbil. Věděl jsem v tu chvíli, že si ten okamžik budu pamatovat až do konce života. Teď po týdnu, jsem jej měl stále v živé paměti a nepochyboval jsem, že se to nezmění. Byl jsem nejšťastnější ve svém životě a ona nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl.
Úplněk nás neznatelně šimral po tvářích. Přitiskla se kě mě víc a pootevřela oči.
„Ty nespíš?“ zašeptala, když si všimla mého pohledu.
„Spím, jenom u toho tak přemýšlím“ opětoval jsem šepot.
„A nad čím přemýšlíš?“
„Že tě miluji“
„Já tebe miluji“
Letmo jsme se políbili a ona mi znovu usnula na hrudi. Políbil jsem ji ještě jednou na čelo. Přál jsem si, aby šeptající chvilka nikdy neskončila a trvala nekonečně dlouho. Krása v okamžicích je ale v jejich pomíjivosti a zamilovaným lidem běží čas třikrát rychleji. Jednou za sebe, podruhé za toho druhého a potřetí za ně oba. Zavřel jsem oči a opět jsem viděl její. Nemohl jsem se dočkat, až si ji vemu. Přál jsem si s ní zestárnout. Byli jsme tam v posteli v našem prvním společném bytě. Byl jsem tam já. Byla tam ona. Zamilovaní. Chyběla mi.
Autor J. Póža, 27.05.2013
Přečteno 448x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter