Rock star

Anotace: Příběh o dívce, z jejíž první lásky se stává hudební hvězda...

Slíbil mi, že se na žádnou jinou už nikdy ani nepodívá… že prý od chvíle, co mě zná, chce být navždy jedině se mnou. Říkal to sám od sebe a ke všemu tak přesvědčivě.

Věřila jsem mu a nemínila jsem ani na okamžik zpochybňovat pravdivost jeho slov, přestože mi mnoho lidí v okolí dávalo najevo, že tak mladý, pohledný a čím dál více úspěšný kluk si málo kdy vystačí s jednou dívkou.

Kryštof, můj miláček, se kterým jsem chodila již druhým rokem, byl nadějný zpěvák, který se pomalu začínal prosazovat i jinde než jen na regionálních soutěžích a místních zábavách. Samozřejmě, že díky své kariéře, kterou nesměl zanedbávat (a já ho v tom ani omylem nechtěla omezovat), měl velmi málo času, který se mnou mohl trávit. Stávalo se stále častěji, že jsme se třeba neviděli celý dlouhý týden, na což jsme nebyli ze začátku našeho vztahu, kdy jsme spolu bývali obvykle den co den, moc zvyklí. Přesto všechno jsem ani na vteřinku neuvažovala o tom, že bych se s ním měla kdy rozejít. Byl to prostě můj miláček, má životní láska…

Jenže pak dostal tu zatracenou nabídku. Nějaký hledač talentů si ho kdesi vyhlídnul a nabídnul mu kontrakt na novém projektu, který by ho měl raketově vystřelit do showbyznysu. Nejprve kvůli tomu přerušil studium na gymnáziu, kam jsme spolu chodili již do předposledního ročníku, a následně začal v hlavním městě pobývat tak často, až se tam v podstatě přestěhoval.

Zpočátku mi pravidelně volával několikrát během dne – informoval mě o všech podrobnostech a novinkách a s úžasem mi líčil, jak si ho tam hýčkají. Zajistili mu krásný nový byt nedaleko nahrávací společnosti, kam dojížděl pracovat, a všichni kolem něho pobíhali, jako by byl nějaké princátko. Dokonce mu přidělili i osobní asistentku, která je mu ve dne v noci k dispozici a zařizuje mu program.

Nikdy jsem nebývala přehnaně podezíravá a nedělávala jsem žárlivé scény, ale když se mi o své asistence Ivance (jak ji přede mnou oslovoval) zmiňoval při každém našem hovoru, začala jsem být docela nesvá. Přece jenom byl ode mne přes dvě stě kilometrů v úplně jiném prostředí mezi úplně jinými lidmi. Sice jsem se uklidňovala tím, že ta jeho Ivanka, které je prý o nějakých pět let starší než on, nebude mít o nějakého sedmnáctiletého puberťáka zájem, ale na druhou stranu Kryštof vždy vypadal na svůj věk mnohem vyspěleji a dokázal se chovat vyzráleji, než jeho ostatní vrstevníci.

Po pár týdnech už jsem musela být ráda za to, že mi milostivě zvednul telefon a byl ochoten si na mě najít aspoň minutku, aby prohodil pár slov. Pořád jen to jeho „nemám čas“. Čím dál častěji jsem měla z jeho otráveného tónu dojem, že je mezi námi něco jinak – a dle mého názoru to nebyla jen ta mnoha kilometrová bariéra.

Po půl roce už bylo vcelku běžné, že uběhnul celý měsíc, než dojel domů alespoň na jeden nepracovní víkend. Veškerý svůj program jsem měla přeorganizovaný, abych mohla být se svým miláčkem. Nebyla jsem sice žádnou začínající rock star, jako on – byla jsem obyčejnou holkou z maloměsta – ale i takový člověk má své problémy a povinnosti, takže jsem si musela vyřídit změnu služeb na víkendové brigádě, doma splnit své pravidelné úklidové úkoly již během týdne, stejně jako naučit se do školy vše s předstihem, abych měla víkend naprosto volný.

Měl dorazit v pátek kolem poledne. Chtěla jsem se nějak ulít ze školy, která mi končila až ve dvě hodiny odpoledne, abych mohla svého miláčka přivítat hned na vlakovém nádraží a skočit do jeho mužné náruče. Jenže rodiče mi odmítli napsat omluvenku a jako neplnoletá bych musela jedině podvádět a lhát, abych se ze školy dostala o dvě hodiny dřív, což nebylo mým zvykem.

Přetrpěla jsem nekonečné páteční vyučování a následně jsem vystřelila ze školy jako splašená, abych doklusala rovnou k domu jeho rodičů. Bylo čtvrt na tři – doba, kdy měl dle svých včerejších slov být již dávno doma. Nikdo však neotevíral. Zkusila jsem mu zavolat na mobil, ale nebral mi to.

Ve tři hodiny jsem se slzami na krajíčku odcházela zdrcená domů a kdesi v koutku duše jsem doufala, že mě můj milý touží překvapit a čeká na mě u nás doma… Tato představa mi zahnala slzy a dodala síly, abych přidala do kroku.

Doma byli jen rodiče, kteří se zrovna vrátili z práce. Kryštof nikde. Musela jsem běžet do svého pokojíčku, abych se nerozplakala rovnou před rodiči, kteří na mne koukali jak na zjevení. Naštěstí si pro tentokrát odpustili svoje řeči o tom, že pěkná holka jako já nemá zapotřebí se trápit kvůli tomu namyšlenému panákovi, a že bych se na něho měla vykašlat dřív, než to udělá on a bude mě to zbytečně bolet. Tehdy jsem ještě moc nechápala, co myslí tím „bude mě to zbytečně bolet“.

Kryštof se mi ozval až v pátek v noci. Tedy neozval doslova – napsal jen strohou sms, že mu do toho něco vlezlo (něco nebo někdo? – říkala jsem si při čtení jeho zprávy a zase jsem si vzpomněla na tu jeho Ivanu), ale že v neděli se u mě staví. Snažila jsem se to brát pozitivně a pokoušela jsem se mít radost alespoň z toho, že vím, že je v pořádku… a že ho snad brzy konečně uvidím.

Svůj slib tentokrát skutečně dodržel. Vyzvednul mě v poledne, kdy mě zrovna máma volala ke stolu na oběd. Celá rozjařená jsem se s ním před domem tak dlouho vítala, až máma nevydržela čekat a přišla pro nás, abychom šli oba jíst. Kryštof nechtěl. Že prý mi má co vynahrazovat a tak si myslel, že by mě vzal na oběd a tak… Máma pokrčila rameny – asi se jí to moc nezamlouvalo, ale nebránila mi, když jsem vběhla do domu a začala se co nejrychleji připravovat, aby můj miláček nemusel dlouho čekat.

Vzal mě do nóbl restaurace, kde za nás utratil víc, než jsem schopná na brigádách vydělat za celý měsíc. Po jídle jsme vyšli ven příjemně nasyceni vybranými dobrůtkami a já se pokoušela zjistit, co má dalšího v plánu. Odmítal své tajemství prozradit a vedl mě rovnou k jednomu z přistavených taxi. Otevřel mi dveře a pobídnul mě, ať nezdržuji, že nemáme mnoho času. Nebyla jsem zvyklá jezdit taxíkem, což na mě asi bylo dobře vidět. Kryštof se naopak evidentně vyznal. Udal adresu, kam chceme jet, a řidič se bez váhání rozjel.

Vůz vyjel za město a já si pořád lámala hlavu, co se nachází v místě, které Kryštof udal řidiči jako náš cíl.

Poznala jsem to teprve v okamžiku, kdy jsme tam zastavili. Široko daleko nebylo nic jiného, než louky, lesy a jeden romanticky vyhlížející opuštěný hotýlek. Nejistě jsem na svého kluka pohlédla, ale ten mi stále nemínil nic vysvětlovat. Zaplatil taxikáři, chytil mě sebevědomě za ruku a vedl si mě dovnitř.

Nejprve jsem myslela, že zde znovu zasedneme do nějaké restaurace a už už jsem se obávala, že v sobě jen stěží dokážu najít místečko, kam bych ještě vecpala nějakou lahůdku. Kryštof však namířil své kroky rovnou k recepci, vyslovil jméno, které mi bylo z části dobře povědomé, a následně dostal od zřízence klíč od rezervovaného pokoje.

Stála jsem pod dřevěným schodištěm potaženým červeným kobercem a upírala zrak na úchvatně vyřezávané zábradlí. Kryštof již vystoupal na prvním schodu, když si uvědomil, že ho nenásleduji a stojím jako zaražená. Nemohla jsem se hnout. Nohy nechtěly poslouchat. Nepřestávala jsem zírat před sebe na umělecké zábradlí, které jsem ve skutečnosti ani nevnímala. Hlavou mi znělo stále dokola to jméno Ivana… Ivana… Ivana…

„Pojď už Natálie,“ volal mě netrpělivě Kryštof, který se podíval na své nové draze vyhlížející hodinky a dodal, že nemáme již mnoho času. „Mnoho času,“ opakovala jsem sama pro sebe. „Mnoho času na co?“ chtěla jsem říct, ale zároveň jsem se bála, že by odpověď zněla tak, jak jsem ji netoužila slyšet.

Kryštof udělal ze dva krůčky zpět ke mně, chytnul mě za ruku a vedl si mě nahoru do krásného pokoje s velkou manželskou postelí a s vlastní toaletou, kde se vše úchvatně třpytilo. Byla jsem z toho pohledu unešená. Rozhlížela jsem se všude kolem a otevřenými ústy jsem zírala na přepych, který mi byl v takovéto míře zcela cizí. Kryštof mezi tím, co jsem obdivovala kouzelný pokoj, zamknul za mými zády dveře a klíč nechal v zámku, aby se k nám nikdo nemohl dostat. Na okamžik jsem málem zapomněla, že je tu se mnou. Jeho přítomnost jsem si však uvědomila záhy, když se ozvalo zacinkání skleniček, které vytahoval z barového pultu. „Přeci nebudeme pít?“ polekala jsem se v duchu a opět ve mně byla malá dušička, jako dole pod schodištěm.

„Na,“ řekl stroze, když mi nalil nějaký nápoj, aniž by se předem zeptal, zda ho chci. Začínala jsem mít toho jeho suverénního chování trochu plné zuby a tak jsem na něho rovnou vypálila otázku, jak je možné, že si dva nezletilí mohou pronajmout takovýto pokoj. Ušklíbnul se nad tím, jak jsem hloupoučká a sdělil mi to, co jsem čekala – vše zařídila Ivanka; jeho skvělá, dokonalá asistentka. „Hmm,“ byla moje jediná reakce na jeho odpověď. V první chvíli jsem měla chuť dělat scény kvůli té jeho Ivance, ale nakonec jsem se uklidnila, když jsem si uvědomila, jak dlouho jsem na tento okamžik čekala, kdy konečně budeme zase spolu. „Strašně moc jsem se na tebe těšila, miláčku,“ pošeptala jsem mu do ouška a začala ho něžně líbat…

Po dvou skleničkách toho chuťově výborného nápoje, který byl ovšem evidentně alkoholický, jsem začínala ztrácet počáteční zábrany a cítila jsem se stále více jistá sama sebou i tím, co dělám. Dokonce mi pak ani nevadilo společně vyzkoušet velkou vanu, protože s přibývajícími doušky jsem se přestávala stydět. Rozhodně jsem se ale necítila natolik opilá, abych nevěděla, co se kolem mě děje. Věděla jsem to moc dobře, stejně jako jsem správně tušila, kam to všechno směřuje.

Do velké měkoučké postele si mě Kryštof odnesl v náruči. Nebránila jsem se – naopak jsem toužila, aby mé poprvé bylo právě teď a právě tady… v kouzelném pokoji s mojí rock star.

Asi jsem přeci jenom musela trochu přebrat, protože když mě pak Kryštof ne zrovna jemným způsobem probouzel ze spánku, do kterého jsem ani nevím kdy upadla, cítila jsem se, jako by mě přejel parní válec.

Kryštof pobíhal po pokoji a pokoušel se co nejrychleji najít všechny své věci. Už zase nestíhal. Nadával a vypadal jako někdo úplně jiný. „S tímto klukem že jsem se právě vyspala?“ ptala jsem se sama sebe a nemohla jsem uvěřit, jak se může člověk tak rychle měnit z něžné a pozorné bytosti ve vzteklou a nepříjemnou osobu.

„No tak pohni,“ vyjel na mě, když jsem se neměla k tomu, abych se zvedala z postele. „Už jsem měl být na cestě zpátky a místo toho tady trčím v té zapadlé díře,“ vztekal se nevybíravým způsobem, jakoby to byl můj nápad nechat se zavést do odlehlého hotelu. Chtělo se mi zavřít oči a dělat, že je to jen hloupý ošklivý sen. „Jak může být tak bezcitný?“ přemýšlela jsem potichu s peřinou nataženou až k bradě. „Copak on nemá potřebu užít si své poprvé stejně, jako já?“ zeptala jsem se sama sebe ne úplně vhodným způsobem, neboť mi na mysli vyvstala nepříjemná otázka, zda to vůbec bylo jeho poprvé. „Rozhodně se tak nechová,“ říkala jsem si, zatímco jsem ho pozorovala a pokoušela se v něm objevit alespoň náznak nějaké něhy, která by mě ujistila, že je vše v pořádku, a že nemusím hned pár desítek minut po své postelové premiéře litovat svého rozhodnutí mu dobrovolně podlehnout.

Vypadal hodně vztekle, a tak jsem se raději začala poohlížet po svém prádle, abych ho zbytečně nevyprovokovala k dalším nehezkým slovům, že ho zdržuju. Mezi tím, co jsem se pomalu oblékala (rychle mi to vzhledem k předešlým událostem nešlo), pokoušela jsem se vybavit nějakou situaci, která by mohla stát za Kryštofovou blbou náladou. Na nic konkrétního, čím bych se mohla přímo podílet na jeho podivném rozpoložení, jsem si nevzpomínala.

Konečně jsem byla i já oblečená a už mi zbývalo se jen učesat a trochu upravit, abych mohla s klidem opustit hotel, když v tom Kryštof, stále marně hledající své drahé hodinky, hlasitě zaklel. Stál nad postelí, kde se snažil najít hodinky pod peřinou, a místo nich tam narazil na čerstvě zaschlý flek od krve. „To sis nemohla dát pozor?“ vyjel na mě a já nechápavě zírala tak dlouho, než odsunul peřinu z místa, kde jsem ještě před chvílí ležela. „Já?“ bylo to jediné, co jsem ze sebe v daný okamžik dokázala vysoukat.

Jeho nepříjemné chování se čím dál více stupňovalo, a tak jsem odešla do koupelny, abych tam zkusila najít něco na vyčištění prostěradla. Kryštof však již přestal nadávat jen tak neadresně, a začal svá urážlivá slova směřovat přímo na moji hlavu. Rozplakala jsem se a nešlo to za žádnou cenu zastavit. Kryštof mě asi uslyšel štkát, a na chvíli ztichl. Došel ke dveřím od koupelny, nahlédnul dovnitř, aby se snad přesvědčil, zda skutečně brečím, a pak, když už jsem čekala, že ho můj pláč konečně obměkčil a vrátil do normálního stavu, v jakém ho mám ráda, chytnul se za hlavu a začal se ptát, co komu udělal, že musel potkat zrovna takové nemožné tele.

Zamkla jsem se v koupelně a odmítala jsem se nechat přemluvit, abych nedělala drahoty a šla ven. Skrz dveře na mě křičel, že nemá čas na hysterické scény, a že už dávno měl dělat něco důležitějšího, než poslouchat, jak si tam bulím. Ne, tohle skutečně nebyla slova, která by mne přiměla otevřít. Zůstala jsem schoulená za dveřmi koupelny ještě dobrou půl hodinu po té, co se ozvala dunivá rána, jak ve spěchu opouštěl hotelový pokoj. Místo nějakého rozloučení či omluvy jsem zaslechla jen něco ve stylu, že si mám trhnout, a že si nenechá kvůli blbé náně, co za nic nestojí, zkazit celou kariéru… že Ivanka měla pravdu, aby se zbytečně netahal s nějakou nickou, co ho bude stahovat zpět a nic pořádného mu nedá…

Oči jsem měla celé zarudlé od nekonečných proudů slaných slz. „Takhle nemůžu z pokoje ani vystrčit nos,“ pomyslela jsem si a šla jsem hledat svoji kabelku do pokoje, kde jsem si všimla otevřeného baru. Nebyla jsem zvyklá pít, ale přesto jsem pocítila uvnitř sebe cosi jako zoufalou radost, že mám čím otupit bolest. Jednu skleničku jsem do sebe obrátila na uklidnění hned, aby se mi přestaly třást ruce a mohla jsem se jít do koupelny namalovat; druhou skleničku jsem si dala ve chvíli, kdy jsem sbírala odvahu znovu spatřit skvrnu na posteli, kterou jsem zkoušela alespoň trošku vyčistit; a pak jsem si dala ještě jednu na cestu, když jsem ve spěchu opouštěla pokoj.

Při odchodu hlavním vchodem jsem málem vrazila do zřízence, který si mě podezíravě prohlížel a následně se nabídnul, zda mi může zavolat odvoz. Nechtěla jsem. Muž mě nepřemlouval, jen zdvořile pokynul hlavou a chvíli mlčky sledoval mé nerozhodné ohlížení se po okolí. „Mohu pro vás něco udělat, slečno?“ otázal se zaměstnanec hotelu a já jeho nabídky využila, abych se dověděla, kterou cestou se mám vydat, abych se dostala do města. Ukázal na příjezdovou asfaltovou cestu, a pak na lesní pěšinku, která vedla z nedaleké louky do lesa. „Nezlobte se, slečno, ale myslím si, že procházet se lesem v tuto hodinu není bezpečné,“ poznamenal muž, když jsem vyrazila směrem k pěšince. „To nevadí,“ řekla jsem lhostejně. „Jedno špatné rozhodnutí navíc se dneska bez problému ztratí…“