Druhá šance (Troyler) 5

Anotace: Um... omlouvám na tu "morbidnost". A taky za to, že neskloňuju jméno Troye, nějak to... nejde. (Třeba jednou, až v mé hlavě přestane znít jako Troyéé) :)

Troye´s Pov

Pane bože Troye, proč si tak pitomej? Proč nemůžeš občas přemýšlet?! Proč?!? Proklínal jsem se cestou „domů“. Sakra, sakra, sakra! Mohlo mi dojít, že je Dany s lidma v tom klubu za jedno. Jako ze všema, koneckonců. Se strachem jsem otevřel dveře od bytu a uvítalo mě ticho. Páni, stihl jsem to dřív než on. Měl namířeno na párty a mě výjimečně nechal doma – a po dnešku (jestli ho přežiju), už to ani nikdy neudělá. Překvapilo mě, že se kvůli mně vracel. Nezáleželo mu na mě přece. Před několika měsíci jsem si myslel, že se od té chvíle co ho znám dost změnil. Ale teprve to co jeho osobnost předváděla v posledních pár týdnech mě přesvědčilo o tom, co to vlastně znamená, když se někdo změní. Tenhle byt ještě ani nestihl vyčichnout od toho hnusnýho smradu trávy. Šel sem do obýváku, kde se sem tam povalovala nějaká ta láhev whisky. Občas v ní ještě něco bylo. Tohle Danyho dorazí. Měl jsem to uklidit, než se vrátí. Jenže on se měl vrátit až zítra. Sedl jsem si gauč, skopl z něj všechen ten bordel, pokrčil nohy a silně je obejmul. Snažil jsem se zhluboka dýchat a nepřemýšlet nad tím, co se bude dít dál. Třísknutí s dveřmi mi dalo jasně najevo, že už na to stejně nemám čas. Zvedl jsem k němu svůj pohled. Stál ve dveřích, rozzuřený. Sepjal jsem svoje nohy ještě silněji. Kdybych se teď tak mohl stát součástí té pohovky.

„Tak vstávej ty zmetku,“ pronesl schválně tak klidně, jak jen dokázal. Přitiskl jsem si nohy ještě blíž k tělu, co jen to šlo a sklopil pohled. Slyšel jsem blížící se kroky. Ticho. Pak mě jen jeho ruka silně chytla za paži a vytáhla na nohy.

„Nepokoušej se mě naštvat ještě víc,“ procedil mezi zuby a táhl mě za sebou do ložnice. Táhl z něj alkohol. Wow, řídil kvůli mně opilej. Třeba jsem pro něj přece jen něco znamenal.

„Sundej si to triko,“ poručil a začal něco hledat v kožené bundě. Páni, vážně musím něco provést, aby se mezi námi konečně zase něco dělo? Přetáhl jsem si triko přes hlavu a zkameněl, když jsem zahlídl krabičku cigaret, kterou právě vytáhl z kapsy.

„S-slíbil si, že už to nikdy neuděláš,“ snažil jsem se udržet slzy v očích.

„Oh Troye…To by ses ale nesměl chovat jako nevděčněj bastard,“ přirazil mě ke zdi a ruce připoutal k těm řemínkům, které tam původně byly na o trochu příjemnější věci.

„Víš,“ Pronesl lehce, „měl jsem o tobě jiný mínění. Když jsem tě tenkrát našel jako sotva 17letýcho parchanta - k smrti vyděšenýho ze života na ulici, tak jsem doufal, že se mi třeba jednou odvděčíš. Že mi jednou poděkuješ za to, že jsem ti poskytl střechu nad hlavou a dal ti najíst. Nemusel si dělat nic! Absolutně nic. Chtěl jsem jenom, aby si zůstal doma a počkal na mě,“ pokračoval a obkresloval prstem malé jizvičky, které mi pod klíční kostí tvořily písmena B a I. Tenkrát se mi za ně omlouval. Udělal to s tou jeho bandou, když se poprvé zhulili. Dokonce s nima pár dní nemluvil. Kvůli mně. Kvůli tomu, že mi ublížili...

„Vždyť… v-vždyť se nic nestalo,“ fňukl jsem a nedokázal už dál zabraňovat přívalu nových slz.

„Ale mohlo by. A to nechci, víš?“ Setřel mi slzy z tváře a zapálil cigaretu, přičemž se mi pořád díval do očí. „Jsi statečnej kluk, přece nebudeš bulet,“ mrkl na mě.

„Danny prosím…“

„Pšššt,“ přerušil mě a jemně políbil na tvář. „Aspoň teď všichni budou vědět, jaká kurvička jsi. Přečtou si to, víš?“ Usmál se a namířil cigaretu proti mému tělu.

Ne! Nebudeš řvát bolestí Troye. Takovou radost mu přece neuděláš! Snažil jsem se povzbuzovat sám sebe. Marně. Kousal jsem se do rtu, ale tuhle bolest prostě nepřebilo nic.

Pokračoval dál, kousek po kousku. Dal si záležet, aby z toho vzniklo to, co chtěl. Občas potáhl, aby cigaretu znovu nažhavil a kouř mi foukl do obličeje. Zakuckal jsem se a z očí mi vytryskly další slzy.

„Dýchej zlato,“ smál se, dost nahlas a já měl chvilku strach i o něj, jestli kvůli mně třeba nezešílel nebo tak.

Začínal jsem mít černo před očima, ta bolest mě nesla dál, pryč – daleko od všeho. Nebránil jsem se tomu…

Probudil jsem se na studené podlaze, všude kolem bylo ticho a ta pálivá bolest o sobě dávala dost vědět. Natáhl jsem se pro triko, které leželo vedle mně, a oblékl si ho. Pomalu jsem se postavil na nohy – byl jsem tu sám. Tímhle u mě skončil. Definitivně. Už nestojím o tu jeho „ochranu“. Setřel jsem si nové slzy a zamířil do kuchyně. Nenapadlo mě nic lepšího, než to prostě přepít. Nevěděl jsem, jestli to pomůže, protože jsem nikdy pít nemohl, ale za zkoušku to stálo. Vytáhl jsem z ledničky Danyho milovanou Whisky, zavřel oči a pořádně se napil. Fuj, jak tohle může někdo pít, oklepal jsem se a znovu se napil. Týjo, fungovalo to docela rychle. Po chvilce jsem se začal cítit slabě a tak jsem se jen svezl po zdi na podlahu. Po tom, co už mi v krvi obíhalo dostatečně alkoholu, jsem si řekl, že bych odsud konečně mohl zmizet. Moje nohy ale nevypadaly na to, že by mě chtěly někam nést a tak jsem se znovu napil – jen tak pro jistotu.

Když jsem konečně přiměl svoje tělo k poslušnosti, byla už venku celkem tma. Hodil jsem na sebe Danyho velkou mikinu a vydal se vstříc ulici. Možná jsem tam měl tenkrát zůstat, třeba by všechno bylo lepší….