Celkem jiná - 5. část

Anotace: ...

Ráno jsem se probudila s bolestí hlavy. Zažmourala jsem do světla a všimla si Adama,který seděl na posteli a sledoval mě.
„Dobré ráno,“ řekl odměřeně.
„Strašně mě bolí hlava. Kolik je hodin?“
„11 pryč, volal jsem do práce, že dneska nedorazíš. Nechápu kde jsi včera byla, ani kde ses tak perfektně zřídila, ale našel jsem tě ležet v obýváku na gauči a když jsem se tě přenesl do ložice, trvala jsi na tom, že se spolu musíme vyspat.“
Jo. Nedivím se. Do 12 jsem seděla v baru a popíjela alkohol a přesvědčovala sebe samotnou, že jsem hetero.
„Proč mi to říkáš..“ zeptala jsem se, ale znělo to spíše jako výčitka.
„Proč jsi mi nebrala telefon? Víš jaký jsem o tebe měl strach? Volal jsem Radkovi, Editě, Leoně, dokonce tvé mámě a nikde jsi nebyla!“
„Byla jsem v baru kousek od nábřeží. Přestaň z toho dělat kovbojku..“
„Nedivím se, že nechceš děti, když se sama chováš jako dítě.“
Vytočeně jsem se posadila a teprve teď mi došlo, že jsem úplně nahá.
„Zase s tím začínáš?! Copak nemůžu mít svůj život? Musím pořád patřit jenom tobě?!“ zeptala jsem se naštvaně.
„A co třeba se začít chovat tak, aby to odpovídalo tvému věku, hm?“
„A já se tak nechovám? Souhlasila jsem se svatbou, snažím se vycházet s tvou nemožnou matkou, od doby co mluvíš o tom, jak bys chtěl mít sobě podobného syna, se snažím smířit s tím, že vysadím prášky, ale tobě je pořád všechno málo! Mohla bych se stavět na hlavu, mohla bych ti snášet modré z nebe, ale tobě nikdy nebudu dost dobrá. Proč se mnou vlastně jsi? Můžeš mi to říct? Byla to tehdy sázka s klukama z kapely, že mě dostaneš do postele? A teď ti připadá cool chodí se šéfredaktorkou?“
„Přestaň přehánět!“ okřikl mě.
„Přiznej si někdy svou chybu, Adame!“ vykřikla jsem, zabalila se do peřiny a šla do koupelny.
„A jak jsem chyboval? Že jsem ti volal a měl o tebe strach?“
Bleskově jsem se na něj otočila a zatlačila ho ke zdi.
„Tys neměl strach o mě! Měl si strach, že tě někde podvádím!“ prskla jsem mu do tváře.
„Křivdíš mi.“ odpověděl hned.
„Pamatuj si, že mezi náma dvěma je to jako s pískem. Čím víc se mě budeš snažit udržet ve své dlani, tím víc o mě budeš přicházet. A tu svatbu bych raději přesunula na neurčito.“ řekla jsem nakonec a zamkla se v koupelně. Potřebovala jsem ledovou sprchu.
Celý zbytek dne jsem prospala a večer alespoň na chvíli usedla k notebooku a vyhledala si čísla lidí, které jsem potřebovala kontaktovat. Připadalo mi fér se ozvat i těm, které jsme si nevybrali. Jen aby věděli na čem jsou. Musela jsem se usmát, když jsem si zadávala číslo na Ondřeje Kyncla.
„Dobrý večer, slečno Velcová..“ ozval se jeho potěšený hlas.
„Nápodobně. Jenom volám abych vám potvrdila přijetí. Gratuluju.“
„Děkuju, od kdy mám nasoupit?“
„Od příštího týdne?“
„To je dlouhá doba“ zasmál se „ale přemýšlel jsem, nechtěla byste přijít k tátovi do ateliéru? Pořád mi v hlavě leží ta vaše nevinná tvář, mohli bychom nafotit nějaké profi fotky.“
„Doopravdy mám věřit tomu, že to bude pro mou pěknou tvář?“ zasmála jsem se i já.
„Nic jiného mě nenapadá. Na střední mi holky za focení platily, já bych byl schopný to klidně udělat zadarmo. Berte, nebo mě pošlete k šípku..“
„Přijímám. Kdy?“ vychrlila jsem a vlastně jsem ani nevěděla kde se to ve mně bere.
„Zítra v 6 večer? Adresu studia vám pošlu do mailu.“
„Dobře. Budu s tím počítat.“
„Super. Vezměte si sebou nějaké bílé oblečení. Mám perfektní nápad.“
Zasmála jsem se.
„Tak jo. Těším se. Zatím..“
„Já taky. Mějte se, pěkný večer..“
Položila jsem mobil na stůl a vylekala se, když jsem na černé obrazovce notebooku zpozorovala odraz Adama.
„Zrušil jsem to. Zrušil jsem tu svatbu..“ šeptl smutně.
Lhostejně jsem pokrčila rameny.
„Asi je to vážně brzy. Měli bychom počkat. Se vším.“
„Jsem ráda, že ti to došlo.“ přikývla jsem, vstala od počítače a šla do postele. Všimla jsem si, že z toho byl špatný, ale vlastně jsem nevěděla jak bych měla reagovat. Udělal ústupek o kterém jsem snila. Chtěla jsem se začíst do knížky, ale místo toho jsem brzy usla a stejně tak brzy se probudila. Byly snad 4 hodiny ráno, když jsem se začala převalovat a pokoušela se ještě usnout. Moc se mi to nedařilo. Využila jsem ten čas a dala si horkou vanu, přichystala Adamovi snídani a překopala si celou skříň, protože jsem nevěděla co si vzít do práce. Čas mi ubíhal tak rychle, že jsem to do práce zase málem nestihla včas. Díky bohu za to, že Kristýna nebyla schválena ani Leou ani Radkem, takže jsem na ní v práci nenatrefila. Jedno neštěstí v podobě Šárky mi připadalo dost.

Seděla jsem v autě a čekala na křižovatce na Vinohradech, když mi zazvonil telefon. Adam. Neměla jsem nejmenší chuť se s ním teď bavit, ale taky jsem věděla, že pokud mu hovor nevezmu, bude doma zase nadávat a vyčítat. Byl to spíš můj otec, než můj přítel.
„Ano?“
„Ahoj. Zrušil jsem dneska zkoušku, takže jsem se před chvílí vrátil z obchodu a jdu dělat večeři. V kolik dorazíš?“
„Mám toho dneska ještě dost, takže ti teď úplně nedokážu říct jestli za 1 hodinu a 21 minut nebo za 3 hodiny a 14 minut.“
„Trucuješ?“ odhadl zcela trefně.
„Hele. Prostě. V nejbližších dvou hodinách se mnou nepočítej. A zbytek nevím.“
„Dobře, pak si nestěžuj, že já jsem ten, kdo nemá čas. Večeři budeš mit na stole.“
Jak ironické. V amerických filmech to bývá naopak. Nedělalo mi problém ten ateliér najít, protože už jsem tam jednou byla zařizovat věci do redakce. Zaparkovala jsem kousek od ateliéru a vydala se dovnitř. Vyběhla jsem schody do posledního patra a zaklepala na obrovské bílé dveře. Ondra je s úsměvem otevřel a rukou naznačil, že mám jít dál.
„Zrovna koukám do noťasu, četl jsem obsah dalšího vydání a tuším, že tam byl rozhovor s Martou Jandovou. Táta jí někdy před rokem fotil, tak mě napadlo, že bychom mohli použít nějaké jeho fotky..“
„Ten nápad se mi líbí.“ usmála jsem se a plácla sebou na gauč.
„Posedávání nebude. Šup, běžte se převlíct.“ tleskl s úsměvem. A sakra. Úplně jsem zapomněla na to oblečení.
„Jejda..“ usmála jsem se trapně.
„Zapomněla jste?“
Poníženě jsem přikývla.
„Tušil jsem to. Podívám se do skříní, třeba tady táta něco bude mít...“ řekl nakonec nevesele a odešel. Unaveně jsem se protáhla a podívala se na mobil. Bylo kolem šesté večer.
„Našel jsem tady jenom nějaký obrovský bílý šátek..“ řekl zklamaně a podíval se na mě.
„Na druhou stranu. Pokud byste si mohla zpustit vlasy. Měl bych pár nápadů..“
Nakonec jsem si ze svých dlouhých blonďatých vlasů upletla cop a dlouhou bílou látku jsme upravily tak, že připomínaly šaty řecké bohyně. Ondra kolem mě pobíhal s foťákem a každou chvíli tahal fotky do počítače, aby si je mohl prohlídnout.
„Páni, tohle je úžasný. Nechápu, proč neděláte modelku. Pózovat umíte skvěle..“
„Na střední jsem se tím živila.“
„To nebude tak dávno, ne?“ usmál se na mě, aby podtrhl svou lichotku.
„Bude mi 23.“ řekla jsem jenom tak mimochodem a vrátila se zpátky na huňatý kobereček, protože mi byla zima na nohy.
„Já předpokládal, že jsme o sebe tak o rok, o dva..“
„A ono o čtyři..“ usmála jsem se.
„Pokračujeme nebo toho máte dost?“ zeptal se a vypojil z foťáku kabely. Nenápadně jsem si ho prohlídla. Jeho triko dávalo vyniknout svalům, které se mu rýsovaly na břiše. Hlavou se mi honila myšlenka, jak asi vypadá bez trika. Pomalu jsem rozvázala dlouhou stuhu, která celé šaty držela a podívala se na Ondrovu reakci. Stála jsem před ním nahá.
„Můžeme pokračovat..“ šeptla jsem.
„Tohle jsem ještě nikdy nefotil..“ řekl a odložil foťák na stůl. Natáhla jsem k němu ruce.
„Copak musí jít vždycky jenom o focení?“přejela jsem mu po hrudi a nechala ho, aby si mě k sobě přitiskl. Byl o hlavu vyšší než já.
„O tomhle jsem přemýšlel už když jsem tě poprvé viděl..“ zašeptal a políbil mě na krku. Zaklonila jsem hlavu a usmála se. V tu chvíli mi došlo, že to, co mi s Adamem chybělo, byla nezávaznost. Volnost, žádné plánování. Svatba? Hloupost. To jsou zbytečné závazky. A děti taky. Nikdy nechci ani jedno.
Svlékla jsem mu triko a své rty přesunula k jeho, abych ho mohla políbit. Líbal skvěle. Pomalu, ale vášnivě a nakonec mě kousl do rtu.
„Hej!“ usmála jsem se. Jeho ruce sjely na moje prsa.
„Nejsi náhodou zadaná?“
„Dokonce zasnoubená.“ přiznala jsem.
„Asi bych z tebe jako tvůj přítel neměl radost..“
„Ale nikdo tě nenutí mít ze mě radost ani teď..“ pohladila jsem ho po tváři, škádlivě jsem se usmála a schválně mu přestala rozepínat kalhoty.
„Tak hloupej nejsem, abych si tě nechal ujít.“ políbil mě.
„Ty s nikým nechodíš?“ zajímala jsem se ještě předtím, než mě povalil na koberec.
„Chození za ručičky se sedmnáctiletou holkou se nedá nazývat vztahem.“
Nechala jsem ho, aby si s mým tělem dělal co se mu zlíbí a přitom přemýšlela nad tím, jak moc je tahle situace stupidní. Kolik holek by platilo zlatem, aby mohlo být na mém místě. Kolik holek snilo o tom, že je Adam požádá o ruku. Zatímco já, která o tom nikdy nesnila, jsem to zvládla během roku. A ve chvíli, kdy se nejspíš rozhodl mi dát volnost, jsem se ho chystala podvést s klukem, který byl od Adama snad o 11 let mladší a téměř mu ještě teče mléko po bradě. A co na celé situaci bylo nejstupidnější, byl to můj budoucí podřízený a já neměla žádné výčity