Deset odstínů lásky

Deset odstínů lásky

Anotace: Nejde zapomenout...

Každý z nás má někde hluboko v srdci vzpomínku na svou největší lásku, ať už je to láska první, nebo poslední je osudová a nejde na ni zapomenout. Stejně tak já si tuhle vzpomínku uchovávám a vím, že nezapomenu nikdy.
Jmenoval se Pavel a seznámili jsme se na inzerát. Byl úplně jiný než já. On, ač mu šedivěly skráně, byl věčný student a diplom střídal diplom, já jsem odešla ze třetího ročníku a prodírala jsem se životem, jak se dalo. On nevěděl co je půjčka, já byla zadlužená a On pocházel z bohaté rodiny a já z chudých poměrů. Nevěděli jsme o sobě nic, jen to, že se chceme poznat a po pár kladných korespondencí jsme se sešli. Ačkoli nás dělilo asi sto kilometrů, cesta vlakem mi utekla nečekaně rychle, na nádraží čekal On, a mě se začal odehrávat můj osudový příběh.
…. Stál uprostřed haly a čekal na mě, byl velmi, velmi elegantní. Šedivé na krátko střižené vlasy mu ohromně slušely. Černý dlouhý kabát mu sahal až ke kotníkům a černé polobotky tomu dodávaly šmrnc. Působil sebejistě a tajemně. „Ahoj“ pozdravil a políbil mě na tvář. „Jsem rád, že se konečně poznáváme osobně“ dodal a mně se rozklepaly kolena. Šli jsme na tramvaj, která nás měla odvézt na Žižkov, do čtvrti, kde bydlel. Po vzájemné dohodě jsme zašli do restaurace na večeři. Dobré jídlo a víno přidávaly našemu rozhovoru tu správnou atmosféru a čas utíkal nečekaně rychle. „Je pozdě, půjdeme“řekl a gestem upozornil, že bude platit. Bydlel nedaleko, po cestě domů se naše ruce jakoby náhodou dotýkaly, což bylo velmi vzrušující. Ve výtahu proběhlo pár letmých polibků a okouzlujíc úsměvů. Malý, ale přesto útulný byt mě ohromil. Všude kolem to dýchalo Rakouskouherskem. Měl nespočetnou sbírku historických zbraní, klobouků a bodáků. Na stěně tomu dodával důraz portrét France Josefa prvního. „Dělám sedmiletou válku“ dodal, když viděl můj údiv. Nicméně, prožili jsme nádherný víkend, plný něhy, vášně a milování. Jeho ruce byli tak něžné a hebké stejně tak jako jeho polibky. A když do mě pronikal svým mocným údem, bylo to, jako bych se milovala poprvé v životě. V noci mě k sobě pevně přitiskl a jeho náruč mě hřála až do svítání.
…Uplynuli asi tři měsíce a já prožívala neskutečnou lásku. Vzájemně jsme se navštěvovali. Jednou přijel on za mnou do Ústí, poté zas já jsem přijela za ním do Prahy. Klapalo nám to a zažívali jsme různá dobrodružství, ať už sexuální, nebo ta všední. Ovšem přišli i obyčejné starosti a s nimi první potíže. Já neměla moc peněz a Pavel mi sem tam pomáhal s nájmem. „Už Ti nemohu takhle pomáhat“pravil jednoho dne a tak jsme se domluvili, že můj byt pustím. Pomohl mi sbalit, si osobní věci, nábytek se schoval k němu do práce a já se poprvé odstěhovala k rodině na Moravu. Už jsme se nevídali tak často, denně jsme si psali, telefonovali a jednou za dva měsíce strávili spolu víkend. Nastoupila jsem do místního potravinového řetězce a čas ubíhal velmi pomalu. Blížili se vánoce a my se domlouvali, že je strávíme společně, někde na Moravě v nějakém hotýlku. Měla jsem vybrat místo a hotel a velmi jsem se na něj těšila. Den před štědrým dnem se semnou rozešel. Přes zprávu na facebooku a vysvětlil to tím, že už takhle dál nemůže. Že nemůže platit moje cesty do Prahy a on dávat peníze za benzín. Že mě sice miluje, ale nemá to cenu. Byla jsem zoufalá, zraněná a na dně. Na vánoce a já dostanu kopačky. To byl náš první rozchod.
Po pár týdnech jsme se dali opět dohromady. Já si domluvila přestup z místní práce do Prahy a Pavel si mě přestěhoval k sobě. Byli jsme spolu a šťastní. Společné večeře a snídaně, společný život. Opět jsme zažívali různá dobrodružství, výlety na kolech, divadla, cestu do Paříže a hlavně noci a dny plné sexuálních zážitků. Uběhli asi tři čtyři měsíce, ustali polibky a pevná obětí. Má finanční situace to opět utla. „Nejseš schopná se sama uživit“ pravil „a to mě děsí.“ Já, pokladní v penny s výdělkem sotva deset tisíc, a s dluhy na krku mi opravdu z platu nezůstávalo skoro nic. Z osmi tisíc jsem sotva mohla dosáhnout toho, co Pavel po mě žádal. A tak přišel druhý rozchod a opět cesta na Moravu. Proběhla asi hodinová hádka, slzy a žal. Zase mě vezl pryč od sebe, po cestě plakal a tvrdil, že mě miluje, ale že se mnou nemůže být. „nevolej mi prosím a nepiš“ šeptal, „zapomeň na mě!“V noci mě vysadil u mé sestry před domem a odjel. Odjel! Byla jsem jako tělo bez duše. Neustále jsem plakala a nemohla zapomenout. Uběhlo pár dnů a začali jsme si psát. Po pár týdnech jsme se dali opět dohromady. Psali jsme si milostné dopisy a toužily po sobě. Přijel za mnou na Moravu a my strávily nádherný víkend v horské chatě v Jeseníkách. Přemýšlela jsem jak to udělat, aby jsme byli opět spolu, v Praze. Sehnala jsem si podnájem jako spolubydlení, abych mu nevisela na krku. Můj plnoletý syn odjel semnou. Chtěl se v Praze uchytit a začít tak nový život. Sdíleli jsme tedy spolu pokoj v podnájmu. Majitel bytu si naše společné soužití vysvětloval po svém a doufal, že navážeme jiné vztahy než, spolubydlení. Bohužel si tohle myslel i Pavel a tak se semnou opět rozešel. Já oppět celé dny probrečela a nemohla jsem na něj zapomenout. Pár esemesek můj vztah z Pavlem začalo opět měnit k lepšímu. Sem tam jsme se vídali, zašli do kina, plavat a byla i nějaká ta milostná noc plná vášně. Bohužel se stalo, že soužití s bytným vygradovalo po mém opětovném odmítnutí a tak se stalo, že jsme museli se synem byt opustit. „Nemáme kde spát“volám Pavlovi, „majitel nás vyhodil na ulici“. Přijeďte nechám Vás u sebe přespat, řekl do telefonu a my teda jeli. Byla už noc když jsme zazvonili u jeho dveří.Syn měl nachystané lůžko v obýváku a já spala s Pavlem. Doufala, jsem , že nás u sebe nějakou dobu nechá, že pochopí že nemáme kam jít. Nenechal, ráno nás naložil i s kufry do auta a odvezl nás před mou práci, kde jsme měla za chvíli nastoupit. Plakala jsem. „Neber to jako pomstu Hani“, řekl a odjel pryč. Co teď? Stáli jsme v pět ráno s kufry na ulici a neměli kam jít. Musela jsem do práce , syna pustili semnou a já se snažila na pokladně neplakat. Nešlo to, brečela jsem jako malé dítě a nevěděla co s námi bude. Říká se , že v nouzi poznáš přítele. Je to trefné pořekadlo. Na pár dní nás k sobě vzal synův kamarád a my si sehnali za tu dobu podnájem. Syn už pracoval, o nájem jsme se tedy dělili a pár měsíců šlo vše tak jak to chodívá. Tahle zkušenost mě bohužel neodradila a já se opět dala dohromady s Pavlem. Uběhlo pár měsíců, přestěhovali jsme se na Barandov kde jsme sdíleli byt s kamarádkou a jejím synem. Nájem byl tudíž za pakatel a já byla opět na chvíli šťastná. Pavel mě miloval, práci jsem měla jistou a tak plynul pomalu čas.
….Syn si našel své bydlení a já protože mi skončila nájemní smlouva, jsem byla opět na Žižkově u Pavla. Nevydrželo to dlouho. Zhruba po třech měsících se jeho láska ke mně opět vytratila. Začal chodit domů později, vyhýbal se mi. „co se děje lásko?“ptala jsem se den co den a on mi vždy odpověděl, „Žádnou paniku, Hani“. To bylo vše co mi dokázal říci. Jednoho dne mi sdělil, že mi našel podnájem a první měsíc mi zaplatil. Sice mě vystěhoval, ale dále jsme se stýkali. Nájem byl ovšem tak vysoký, že sama ze svého platu jsem to nedokázala splácet. Nevím jak dál, a Pavel mě žádal ať si najdu spolubydlení třeba se třemi ženami na pokoji, ale budu v Praze a můžeme se dál stýkat. Už takhle nemůžu dál. Už nechci. „Odvez mě prosím na Moravu“ řekla jsem mu jednoho dne. Seděl tiše a po tváři mu tekla slza.
….Je to pár týdnů co jsem zpět na Moravě. Sedím na balkoně a přemýšlím. Přemýšlím co jsem uděla špatně. Z našeho rozchodu už mi netečou slzy po tváři. Možná jsem se mohla více snažit, já jsem ale přesvědčená že jsem dělala co jsem uměla. Čtyři roky uplynuly od našeho prvního setkání a já vzpomínám na chvíle plné lásky a něžného milování. Přesto, že mi tolikrát ublížil, a vím, že i já ublížila jemu, nikdy na něj nezapomenu. Srdce mi tluče jak na poplach a do očí se mi ženou slzy, protože už teď vím, že je to definitivní rozchod. Říká se , že čas zahojí všechny rány. Mě tahle hluboká jizva na srdci zůstane pořád. Vím, že je to muž, kterého jsem velmi milovala, milovat budu stále. Ale dnes už jsem si jistá, že nestojím o lásku s tříměsíčním intervalem. Měj se krásně, Lásko, Sbohem...
Autor kokyno, 22.10.2014
Přečteno 811x
Tipy 4
Poslední tipující: lada34, tato22, Lioness
ikonkaKomentáře (8)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

mám to podobně,hodně štěstí Hani.

28.10.2014 15:47:50 | tato22

Co máš podobné???

02.11.2014 11:42:56 | kokyno

Popravdě nikdy povídky na Literu nečtu, připadá mi barbarské číst takové věci na monitoru, nevím proč, asi mi chybí to otáčení stránek.. Ale tuhle jsem nějakou náhodou otevřela a přečetla jedním dechem. Nevím co říct, ale hlavní hrdince držím pěsti na další životní dobrodružství. Největší láska je možná jen jedna, ale obrovských lásek může být jistě několik..ikdyž být sama také není občas k zahození. Navíc slunná krásná Morava je místo pro romantiku jako stvořené :)

22.10.2014 15:54:21 | Lioness

Moc děkuji, po pravdě, jsem se teprve teď rozplakala...

22.10.2014 16:58:16 | kokyno

Jeeee, doufám že jsem nenapsala něco nevhod :( Vím že počasí na to nevypadá (u nás teda určitě ne) ale jednou se probudíš a bude krásný den. Uděláš si voňavou kávu, pohlédneš z okna a ikdyby nejvíc lilo, usměješ se a budeš se těšit na to co Tě čeká :) doufám že to bude brzy, neboť ani ten nejlepší chlap si nezaslouží naše slzy ;)

22.10.2014 17:02:26 | Lioness

Nee, četla jsem to sestře nahlas, přesto že říká, že jsem byla hloupá a tolikrát se k němu vrátila, a on mně vždy opustil, měla slzy v očích...

22.10.2014 17:17:56 | kokyno

První co mě napadlo bylo něco jako "K takovému už bych se nevrátila.." ale nebudu soudit.. Jistou dobu to za to stojí, pak přijde čas kdy už ne.. měla jsem přítele který když se napil byl agresivní - jistou dobu jsem mu odpouštěla všechny ty nadávky, sem tam že jsme se prali.. ale to nebyl jeho jediný problém a já samozřejmě časem pochopila že to nemá smysl. Bolí někoho ztratit, ale získání sebe sama za to rozhodně stojí :)

22.10.2014 17:26:03 | Lioness

To máš pravdu, ale bolí to šíleně...

22.10.2014 18:04:52 | kokyno

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí