SILVESTR U (BEZ) PARTNERA ANEB ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK

SILVESTR U (BEZ) PARTNERA ANEB ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK

Anotace: SILVESTR - poslední den v roce - má být veselý a s lidmi, které máte rádi. Ale otázkou je , jak to přežít, když oni nemají rádi Vás?

Povídka ze života věnovaná panu Domácímu
SILVESTR U (BEZ) PARTNERA ANEB ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK
I. část: SILVESTR - poslední den v roce
II. část: (NE)Šťastný nový rok - po probuzení

Část první: SILVESTR - poslední den v roce - má být veselý a s lidmi, které máte rádi. Ale otázkou je , jak to přežít, když oni nemají rádi Vás?

Pro mě začal tak jako pro většinu žen pracovně. Podle plánu: NÁKUP-VAŘENÍ A PŘÍPRAVA OBČERSTVENÍ-ÚKLID-A POSLEDNÍM BODEM OSLAVA A PŘIVÍTÁNÍ NOVÉHO ROKU.
Nákup proběhl v pohodě. Měli vše, co jsem potřebovala a mohla jsem začít s vařením a přípravou občerstvení. Malý problém byl, když mi pan Domácí (dříve přítel a partner, dnes krutý pan domácí, který má největší radost z toho, když mě může ubližovat a šikanovat) řekl, že jeho syn bude slavit Silvestra doma a má pozvanou spoustu mladých lidí. Ale to jsem hravě vyřešila, vyndala další veky z mrazáku a místo šedesáti chlebíčků jsem jich udělala stodvacet. Snad to bude stačit! Na chvíli mě i napadlo, že to možná bude hezký den. To když pan Domácí zavolal přítelkyni, ke které byl pozván večer na ovar, že by mohl přijít i se mnou. Bylo předem jasné, že se to staré paní (je totiž nejméně o deset let starší než já a pan Domácí mi ji dokonce v rámci své tvrdosti, ukázal na Facebooku - vypadala jako moje máma před pár lety) nebude líbit. Dala se slyšet, že není na nějakou ženskou zvědavá. Asi to nebylo tak nevinné a kamarádské, jak mi říkal. Ale pro mě jako by najednou vysvitlo sluníčko, protože pan Domácí řekl, že zůstane doma a dokonce sliboval, že pomůže uklidit koupelnu, ale jak se později ukázalo, moje radost byla poněkud předčasná a všechno mělo být úplně jinak. Měla jsem plné ruce práce a pan Domácí odpočival. A jak tak ležel a přemýšlel nějak se mu ten telefonát rozležel v hlavě a šel jí zavolat znovu a tentokrát ven, abych nic neslyšela. Nevím tedy jestli se jí omlouval nebo mě vylíčil jako tu nejhorší megeru, ani nevím, co mu na to paní "stará" řekla a nevím ani to, jak se nakonec domluvili, ale když se vrátil bylo najednou všechno jinak a slunce zastínil velký černý mrak. Zase bylo všechno, co jsem dělala špatně. Nějak jsem nestíhala a pan Domácí byl stále naštvanější a tak musel "odpočívat". Konečně jsem dodělala chlebíčky, umyla nádobí, uklidila koupelnu a zbývalo už jen vytřít. Sláva, je hotovo! Snad se tím panu Domácímu zlepší nálada a budeme trochu slavit. Ale zase jsem asi udělala něco špatně! Že bych málo topila? Nebo jsem spálila hodně dřeva? Nebo jsem nestihla vyprat všechno prádlo?Možná jsem udělala málo chlebíčků?
NEVÍM... Ale začal na mě řvát, že jestli si myslím, že mě bude objímat, tak se moc pletu. Že se mnou nic slavit nebude, že si se mnou nepřipije žádným šampaňským a že jde spát a nechce být rušen. Najednou bylo všechno zpátky. Ty dlouhý měsíce šikany, nepočítaně dlouhých večerů, kdy jsem byla doma sama a on se od někud vracel dlouho po půlnoci. Ten zástup žen, které neustále hledal na internetu, tolik jeho času ztráveného u počitače nebo mobilu dopisováním si s nimi. Ten jeho hrozný nezájem o mě, který mi tak rád dával najevo a který byl plný zlosti ke mě až přešel k nenávisti. Ano, ta jeho nenávist ke mě je to jediné upřímné z jeho strany a už se to poslední dobou ani nesnaží skrývat. Hlavou mi prolétly vzpomínky na Vánoce, kdy udělal cokoliv, aby pro mě nebyly ani trochu šťastné. Na všechny ty protrápené dny a noci, na spoustu mých slz, které jsem proplakala a z kterých by už dnes mohlo být velké jezero. ANO, to všechno vrátila jeho jediná věta: " Jestli si myslíš, že tě tady budu objímat, tak se moc pleteš!" Nevím, co jsem si myslela ani jak moc jsem se pletla, možná jsem v něco doufala a věřila, že to zlý nemůže být pravda. Možná jsem chtěla alespoň trochu věřit na zázraky a netušila, že podle něj nemám právo ani na malý kousek štěstí. Byl poslední den v roce a já chtěla alespoň na chvíli mít něco hezkého, když mi to po celý rok bylo odepřemo. Ale asi jsem si nic takového nezasloužila. Jsem pro něj zlá a odporná a díky jeho slovům si připadám jako malomocná, nakažená leprou, které se štítí byť jen letmo dotknout.
Stála jsem tam a dívala se mu do očí a viděla v nich jenom vztek, nenávist a odhodlání udělat cokoliv aby měl důvod odejít za ní a já budu i poslední den v roce sama. Stála jsem tam, oči zalité slzami a v uších mi pořád zněla jeho slova. Najednou jsem věděla, že nemá cenu brečet ani křičet, bylo to vždy to jediné čím jsem se mohla bránit. Nikdy to nepomohlo, nebylo mi potom lépe. Jen se mi pokaždé smál do očí a všem řikal jaká jsem hysterka. Pro něho není rozdíl mezi hysterií a bezmocností, bezradností s pocitem, kdy člověk neví kudy kam. NE, už jsem nemohla ani křičet. Věděla jsem, že je všechno zbytečné a že stejmě zůstanu poslední večer v roce sama. Tak proč to dělat ještě horší? Proč mu nedat to, co chce? Svobodu a být s ní. Proč ho nutit aby byl se mnou, když jsem ta poslední se kterou by chtěl slavit silvestra? V jeho očích už nezbyla ani malá jiskřička zájmu o mě a kde není zájem, není ani soucit ani láska. Často zbude opravdu už jenom ta nenávist a v lepším případě lhostejnost.
Stála jsem tam, pro slzy nic neviděla, slyšela jeho zlá slova a nevnímala nic z toho, co říkal dál. A najednou jsem věděla, že musím jít pryč, že mu musím dát volnost a možnost být dnešní večer s tou se kterou touží být. Musela jsem odejít a tentokrát to nebyla jenom výhrůžka, nechtěla jsem ho k ničemu nutit. Šlo o to, dát mu možnost volby a nestát mu v cestě ke štěstí. Bylo to moc těžké a musela jsem odejít rychle a bez rozmyslu a stejně jsem litovala už v ten okamžik. Vzala jsem si jen bundu, kabelku a staré kozačky lepené lepidlem, aby do nich neteklo. Najednou jsem stála před domem a bála se udělat další krok do té zimy. Ale musela jsem, krok za krokem, dál a dál. Snad stokrát jsem to chtěla vzdát a vrátit se ale šla jsem pořád dál až na hlavní silnici vedoucí do města. Zavolal mi, ať se vrátím a já chtěla slyšet jenom jeden jediný důvod, proč bých měla. Po tolika letech, co jsme byli spolu, nenašel jediný důvod, proč být ten večer se mnou a tak už nezavolal. Strašně moc jsem se chtěla vrátit domů, ale nemohla jsem a tak jsem šla dál. Byla zima, mráz, neměla jsem ani šálu, čepici nebo rukavice, ale šla jsem dál.
Śla jsem sama a přesto jím vyštvaná do tmy, do zimy, bez domova, bez možnosti se vrátit, bez lásky a bez pocitu, že mu budu třeba na malou chvili chybět, že na mě bude myslet a bude chtít, abych byla vedle něho. On totiž není schopný něco takového cítit. Musím prostě jít co nejdál, abych se dnes nemohla vrátit, kdyby mě opustila odvaha a já padla na kolena. Mávla jsem na auto, projelo jedno, druhé a to třetí zastavilo a vzalo mě do města. Je 18 hodin a já jsem sama. Je to hodně hodin na to aby jelo něco zpátky, hodně hodin na to abych v tomhle stavu otravovala někoho z přátel a kazila jim svou náladou oslavu konce roku, ale je to hrozně málo hodin na to být do půlnoci někde venku a sama. Chodím po městě a čas se vleče strašně moc pomalu a zima je větší a větší. Osamělá, nešťastná, nedokážu zastavit slzy, které mi mrznou na tváři a ani nemusím. Nikdo mě totiž nevidí, nikdo si mě nevšímá a nikomu to nevadí. Čas se stále jenom vleče, začalo pršet a je mi neskutečná zima. Zašla jsem na nádraží, je 20 hodin a já nevím jak přežít do půlnoci. V nádražní restauraci piju grog na zahřátí. Je první a zároveň poslední, protože už zavírají. Lidé pomalu mizí. Všichni spěchají domů. Každý má někoho s kým chce přivítat nový rok a kdo ho o půlnoci obejme a políbí, jen já ne. Uvědomuji si to čím dál víc, jak se blíží půlnoc a je to strašný pocit zůstat tak sama. Ručičky hodin v nádražní hale se sunou dopředu jen hodně pomalu. Kolem se stahují různé existence a bezdomovci. Mám strach vytáhnout před nimi cigeretu a začínám se tam sama docela bát. Raději jdu zase bloumat městem, prší, je zima a do půlnoci zbývají ještě dvě hodin. Na chvíli jsem se schovala na autobusáku na zastávce pod střechou kam alespoň neprší. Sedím na lavičce a odpočívám. Možná jsem na chvíli usnula. Do půlnoci totiž zbývá už necelá hodina. Musím vstát a jít. Nesmím už sedět, usnula bych a je čím dál víc větší zima. Za tu chvíli, co jsem odpočívala, všechno hrozně namrzlo. Je náledí, chodník je jako kluziště a já jdu jen pomalu dopředu. Chvílema mám pocit jako bych se ani nehýbala.
Jsem u kostela a hodiny za pár minut odbijí půlnoc. Lidé v okolních domech se radují, připíjejí si, líbají se, objímají a přejí si hodně štěstí. Jen já tu stojím tak hrozně moc sama. Copak jsem si tohle opravdu zasloužila? Jsem tak zlá, odporná a špatná, že v tuhle chvíli nemám nikoho blízkého, kdo by mě popřál, připil si na zdraví, obejmul mě nebo políbil? Je to kruté, ale nikdo takový prostě není a pan Domácí ani nezavolal ani neposlal SMSku. A přesto na něj stále myslím a vím, že je teď někde šťastný s někým jiným a na mě si ani nevzpomene. Jdu pomalu domů, už nic nikam nejede a mě čeká patnáct kilometrů cesty. Kolem lítají rachejtle, petardy, ohňostroj. Všichni se radují, volají "šťastný nový rok" a já jsem sama, tak hrozně moc sama a nikomu nechybím.
ŠŤASNÝ NOVÝ ROK - to říkám do telefonu, když volám svým synům, rodičům, sourozencům a kamarádce. Tak moc se snažím, aby nepoznali, jak hrozně jsem sama, unavená, nešťastná a na konci svých sil. Přání svým blízkým mám za sebou a už nemusím zadržovat slzy. Tečou mi po tvářích a já cítím, jak mrznou snad proto abych cítila tu bolest, která je ve mě a kterou se tím pláčem snažím vyplavit. Vždyť se říká: "Plač a ono se ti uleví". Ale je to jen další hloupost, není mi ani trochu líp, vůbec se mi neulevilo. A jak by taky mohlo? Nikdo mi ani nezavolal, ani nenapsal. Opravdu už není nikdo, komu bych chyběla a kdo by chtěl být v tuhle chvíli se mnou? Nikdo si na mě nevzpoměl, ani Ti kterým jsem pomohla, pro které jsem udělala, co bylo v mých silách. Prostě NIKDO.
Jdu dál, tedy spíše kloužu a vůbec nevím, jak to zvládnu. Je jedna hodina po půlnoci a já došla teprve na most. Pode mnou teče Labe a já dlouho koukám do té hloubky dolů a přemýšlým o svém zpackaném životě. O minulém roce, který před chvílí zkončil a který mi přinesl hodně moc špatného a vůbec nic dobrého. O tom jaký asi bude ten letošní a vůbec si nemyslím, že bude lepší. Snažím se, dát si nějaké předsevzetí a doufám, že je dokážu splnit. Je mi moc smutno a nemůžu se donutit odlepit se od zábradlí a pokračovat v chůzi. Najednou jde kolem parta mladých lidí, kteří se smějí, křičí, radují se a já konečně nacházím sílu jít dál.
Hodiny utíkají a já se spíše plahočím než jdu. Trvalo věčnost než jsem došla do první vesnice. Čeká mě nejhorší část do další. Mám pocit, že ten kopec nikdy nevyjdu. Klouže to a já jsem víc na zemi než abych šla. Ani nevím kolikrát jsem spadla a kolikrát už se mi nechtělo vstát, ale jdu pořád dál. Je šest ráno a já dorážím do malého města před naší vesnicí. Většina lidí už spí a já jim tak strašně moc závidím. Jsem zmrzlá na kost, ruce a nohy necítím. Boty to nevydržely, asi nebyly tak dobře zalepené jak jsem si myslela. Ponožky mám úplně mokré a cítím, jak začínají v botech mrznout. Jsem k smrti unavená, domů zbývají dlouhé tři kilometry a já se bojím, že to nezvládnu. Cestou míjím lavičky, tak ráda bych si na chvíli odpočinula, ale musím dál. Nesmím si sednout, protože vím, že bych se už nezvedla. Už nemůžu dál. Nedokážu to! Pořád dokola si říkám: "Musíš jít!" Nohy a ruce šíleně pálí mrazem a já se sunu pomalu jako šnek. Potácím se totálně vysílená dům od domu. Ještě jedna zatáčka, kopeček a uvidím jeho dům. Ještě pár kroků, v kuchyni se svítí, ale jinak je všude hrobové ticho. Jsem doma, tedy spíš v domě, kde jsem myslela, že domov mám, ale tak to není. Všichni spokojeně spí, ani pes mě nevítá i ten spí, ani jemu nechybím. Pan Domácí je už doma a spokojeně a bezstarostně spí. A proč taky ne? Vždyť nakonec prožil silvestra tak, jak si naplánoval, někde jinde a s někým jiným. Je šťastný a nemá důvod, proč by ho mělo zajímat něco jiného, někdo jiný nebo se snad strachovat, co je se mnou. Ani neví, že jsem zpátky a ani trochu ho to nezajímá, prostě spí....
Byl to pro mě hodně zlý Silvestr a ta vůbec nejhorší noc v mém životě, ale přesto mi to moc dalo a spoustu věcí jsem pochopila. Už taky vím, že zmrzlý člověk nevnímá citovou bolest, protože
v něm umrznou i všechny city. Jediné co v tuhle chvíli chci je schoulit se k někomu pod peřinu do postele, zahřát se a spát. Zachumlávám se do své studené peřiny, pomalu se zahřívám a konečně
usínám........... SAMA !!!
Autor Aknavi, 03.01.2015
Přečteno 418x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Amelie M.
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

Tak nevím, jestli je to povídka, je zvláštní.Jestli je to příběh ze života, tak smutný, ale láska? Asi byla a nějak se vytratila.

18.11.2015 20:14:57 | xlps

uch, dost těžké téma.. dobře popsané.. ten psychický teror.. pocity oběti.. hmm.. dobré je to..

03.01.2015 20:30:04 | Amelie M.reagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter