Tři dny práce

Anotace: Když se dva mají rádi...

V obýváku

„Proboha! To né! To né! To nééééé!!!“  :-O

„???“

 

„Ježíšmarjá! Něco…, něco se stalo hroznýho!“

„Co je? Co se děje?“

 

„Prokristapána, panebože, ty mě určitě zabiješ!“ :-o

„O tom vážně pochybuju. Taky jsem netušil, že jsi tak nábožensky založená.“

 

„Já se fakt strašně omlouvám, já to vážně neudělala schválně…“ :-o

„No dobře, ale co se teda vlastně stalo?“

 

„Já se ti to bojím říct… Ty mě totiž asi fakt zabiješ… Ach jo, ach jo, ach jo!“

„Stejně mi to nakonec řekneš…“

 

„Já vím. Ale já se fakt bojím.“

„Ty děláš, jako bych tě obden mlátil nebo co.“

 

„Tak já ti to teda řeknu. Ale nezabiješ mě ani mě nezmlátíš, jo?“

„No jasně, tak ven s tím.“

 

„Slib mi to!“

„Co?“

 

„Že mě nezmlátíš!“

„Ty ses snad už doopravdy… No dobře, slibuju.“ :-)

 

„Tak jo… Tak jo… Tak jo… Já…, já jsem si promazávala starý články o józe, co mám na ploše…“

„No a?“

 

„No a jak jsem je mazala…, tak jsem… omylem… smazala… i tu povídku…, cos tam měl rozdělanou…“ :-o

„Jakou povídku? Nemyslíš snad…?“

 

„Jo, právě tu…“

„- - -“

 

„Tak vidíš…“

„Co vidím?“

 

„Zuříš!“

„Nezuřím. Jen…, dělal jsem na ní poslední tři dny…“

 

„Ale zálohuješ si přece to, co píšeš, na flashku, ne?“;-)

„To jo. Každý tři dny.“

 

„Takže…?“

„Takže dneska je ten třetí den.“

 

„A kurva!“ :-o

„Jo, nějak tak.“

 

„A fakt se na mě teda jako nezlobíš…?“

„Fakt ne. Vždyť jsi nic neudělala.“

 

„Jak to? Přece jsem ti tak trochu smazala…“

„To jsi přece neudělala ty!“

 

„Cože?! Že jsem to nebyla já? A kdo teda?“

„Přece Vyšší moc, Vesmír, Nekonečno, Absolutno, Zdroj, Bůh.“

 

„Co? Co to…?“

„Bylas jen nástrojem Vyšší moci, která tu povídku chtěla vymazat. To je všechno. Hotovo. Vyřízeno.“

 

„Hotovo, vyřízeno??? Tak tebe neštve, že jsi přišel o tři dny práce?“

„Když o tom tak přemejšlím, tak vlastně ani moc ne.“

 

„Ale mě přišlo, že ses na tom docela nadřel a že jsi byl na tu povídku takovej jako docela až nafoukanej.“

„No, Vesmír měl na ni evidentně jinej názor.“

 

„A vo čem to vlastně bylo?“

„Vo chlapíkovi, co měl léčivý schopnosti. Vyzařovaly mu z prsou takový kroužky energie a von se s tim tak trochu pral.“

 

„Aha. To zní docela zajímavě.“ :o

„Asi jo.“

 

 „No… a ty se na mě fakt nezlobíš?“

„Nezlobím.“

 

„A co teď budeš dělat?“

„Mám dvě možnosti. Buď to napíšu znova plus mínus takový, jaký to bylo, anebo…“

 

„Anebo co?“

„Anebo napíšu jinou, novou.“

 

„O čem bys chtěl tak nahonem psát, prosím tě?“

„Mám spoustu nápadů na další podobný povídky. Možná by to vydalo i na knížku. Anebo můžu napsat  třeba o tom, jak jsi mi smazala povídku těsně před termínem odevzdání a jak jsme to řešili.“ :-)

 

 „No jo no, před termínem. A kdys to měl odevzdat?“

„Letmým pohledem na hodinky…, za tři a půl hodiny.“

 

„To se ovšem nedá stihnout. Ať tak nebo tak.“

„No, to nedá. Navíc jsme to ještě nedořešili, tak ani nemám celou zápletku.“

 

„Tak co teď?“

„No musíme to dořešit, abych tu zápletku měl.“

 

„Ale já myslím nakladatelství.“

„Zkusím redaktora poprosit o prodloužení termínu o den.“

 

„A myslíš, že to klapne?“

„Snad jo…A když ne, mělo to tak prostě bejt. Svět se nezboří. Stejně z toho nekouká Nobelovka.“

 

„Ty se na mě vážně nezlobíš, viď že ne?“

„Ne.“

 

„A víš, že tě miluju, že jo?“

„No, asi jo. Ale úplně jistej si tím nejsem…“

 

„Rozumím. Tak to bych tě o tom asi měla nějak pádně přesvědčit, že jo?“

„To by asi bylo nejlepší.“

 

„Takže tu zápletku asi půjdem dořešit do ložnice…“ ;-)

„Když jinak nedáš…“

 

„Dám… Ale to pak o tom budeš muset napsat v tý svý povídce!“

„Jenom když to bude stát zato.“

 

„Pche! … stejně tě miluju.“

 

Uctívám v tobě místo,

kde přebývá Bůh.

A když Já jsem v tom místě v sobě

a když Ty jsi v sobě v tom svém,

jsme Jedním.

 

Ať jsou všechny bytosti šťastné! :-)

 

PS:

V ložnici

 

„Řekni, že mě taky miluješ!“

„Hele, miláčku, netlač na pilu, jo! Něco jsi smazala, vzpomínáš?!“

 

„To né já, to byl přece Vesmír…!“

„No jo vlastně, já zapomněl.“

 

„Takže…?“

„Takže co?“

 

„No já čekám!“

„No tak jo no…“

 

„- - -„

„No jo, miluju tě.“

 

„Tak vidíš… Ale tady o tom, co jsme tu dělali, v tý povídce psát nebudeš, že ne?“

„To víš, že ne. Tomu by stejně nikdo neuvěřil.“ :-)