Zorka

Anotace: ...

    Zorka seděla proti mně bez hnutí a bez dechu, visela mi na rtech a napjatě hltala každé moje slovo. Určitě bych měl být rád, přesně o to mi přece šlo, chtěl jsem ji upoutat a zaujmout. Koneckonců tohle bylo skoro jako rande, seděl jsem nad výbornou večeří přímo u ní v bytě a každý jiný na mém místě by se tetelil štěstím, jak se mu daří jeho vyvolenou ohromit. No jasně, měl jsem ji evidentně na udičce, už jsem ji nebalil, byla docela jistě dokonale sbalená a zbytek večera by se byl určitě odehrál přesně podle mých představ a přání, ať už by byly jakékoliv. Já z toho ale kupodivu zas až tak nadšený nebyl. Zorčin zájem se totiž točil skoro výhradně kolem toho mého přístroje, o který jsem se zasloužil opravdu jen minimálně a za který jsem si nějaké zásluhy ve skutečnosti ani připisovat nemohl. Tedy pokud jsem nechtěl lhát a vymýšlet si, což jsem, i když vím, že se to na prvním rande smí, nechtěl.

 

   Zorka byla už nějaký čas mojí sousedkou. Potkával jsem tuhle usměvavou hnědovlásku s veselýma zvídavýma očima občas na chodbě, když jsem přicházel nebo odcházel z kanceláře. Dlouhou dobu se naše setkání omezovala na zdvořilé pozdravy, úsměvy a přání hezkého dne. Ne že by mne nezaujala, ne že by se mi nelíbila, to bych musel být po kastraci. Zorka vyzařovala tak podmanivou ženskost a tak velké množství pozitivní energie, kterou navíc kolem sebe šířila tak štědře a sebevědomě, že jsem ji zaregistrovat prostě musel a byl jsem tomu rád. Na té chodbě, která se samotnou její přítomností vždycky úplně rozsvítila, to byla setkání milá a příjemná, aniž by mě zpočátku napadlo, že by mohla vést k něčemu dalšímu. Jednoho dne ale ten nápad přišel a já se čím dál častěji přistihoval při úvahách na téma, jaké by to bylo, být se Zorkou tam či onde, v té či oné situaci. Bylo to příjemné snění. Trávit svůj život v přítomnosti někoho, jako je Zorka, vídat ten oslnivý úsměv plný života den co den, den co den se vyhřívat v paprscích jejího spontánního, ničím neodůvodněného štěstí a dobré nálady, to by byla čirá rozkoš, pomyslel jsem si nakonec a rozhodl se myšlenky přetavit v čin. Zorčin byt byl přece jen přes chodbu.

 

   Jak už to tak v podobných případech bývá, nahrála mi šťastná náhoda. Co říkám nahrála, ona Zorku do mé náruče přímo vehnala. Nějaký čas jsem kolem ní jen opatrně a poněkud nesměle chodil, dodával si odvahy a přemýšlel, jestli si na tak atraktivní ženu vůbec můžu troufnout. Netušil jsem, že budu takový pubertální srabík, ale asi jsem vážně byl.

 

    Jednu podzimní sobotu, potom, co jsem si ráno pěkně přispal, v poklidu se nasnídal, vysprchoval a oholil, vydal jsem se zcela mimořádně do práce. Potřeboval jsem si dodělat nějaké resty v papírech a proběhnout běžnou údržbu přístroje. Nebylo to nic těžkého ani zatěžujícího a na sychravou listopadovou sobotu jsem ani jiné plány neměl. Cítil jsem se odpočatý, bylo mi dobře a čas mi příjemně ubíhal v samých nekonfliktních činnostech. A protože venku bylo opravdu sychravo, navlékl jsem se do svého oblíbeného vínového svetru, který měl oproti všem ostatním svetrům na světě tu nebývalou přednost, že ani trochu nekousal, krk omotal šálou, obul teplé boty, popadl aktovku a ze stojanu u dveří vytáhl černý pánský deštník, který mi v případě bezdeštivého počasí sloužil jako elegantní hůlka.

 

   Chladivý a vlhký listopadový vzduch mi lehce propleskl tváře, až zčervenaly, a dal mi zase jednou pocítit, jak příjemné to je být naživu. Do uší jsem si tlumeně pustil Bachovy árie s Magdalenou Koženou a zvolna vykročil. Neměl jsem to daleko, nikam jsem nespěchal, vychutnával jsem si každý krok, každý nádech a výdech, každý obláček páry, který mi vyšel z plic. Vzduch byl čerstvý a čistý, krásně se dýchalo, všude byl klid a ulice bezmála liduprázdné. Kdo by se taky vydával ven do nevlídna, když mohl zůstat doma v teple a pohodlí.

 

   Prošel jsem Krkonošskou a potkal jen jediného pejskaře pečlivě zachumlaného do zimní bundy a čepice, a pokud mohu soudit, poněkud rozladěného vynucenou procházkou. Usmál jsem se a za několik málo okamžiků už odbočoval dolů Slavíkovkou. Prošel jsem kolem bývalé restaurace U koleje 5. Května a pokračoval dál Kubelíkovkou. Začalo jemně mrholit, ale mě to nepřimělo provést metamorfózu své elegantní vycházkové hole v deštník. Maličké kapičky deště se mi usazovaly na brýlích a jen maličko mi bránily ve výhledu. Chlad se pomalu prodíral vrstvami oděvu a sváděl celkem smírný souboj s mým tělesným teplem. Přesto jsem se už těšil do kanceláře na šálek horké kávy. Taková hřejivá odměna chutná vždycky mnohem líp, když si ji člověk musí napřed tak trochu zasloužit.

 

   Mezitím jsem svým volným vycházkovým krokem došel až k Paláci Akropolis a zabočil doleva. Seběhl jsem posledních sto padesát metrů a stál jsem před domem. Mírně prokřehlými prsty se mi podařilo vylovit klíče z aktovky a po chvilce i odemknout vchodové dveře. Vyběhl jsem v náhlém přílivu energie po schodech do druhého patra, kde byla moje kancelář… a málem jsem zakopl o Zorku.

 

   Seděla zkroušeně na schodech a na první pohled bylo vidět, že je uplakaná. Sevřelo se mi srdce. „Dobrý den,“ pozdravil jsem tiše a Zorka mi místo odpovědi jen pokynula hlavou. Odložil jsem aktovku a posadil se o schod níž, než seděla ona.

 

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a svůj zájem a soucit jsem ani v nejmenším nemusel předstírat. Zdálo se, že si nechce povídat anebo nemůže. Vstal jsem, jemně ji uchopil za loket a pomohl jí vstát. „Pojďte, půjdeme ke mně. Dáte si hrnek kafe, odpočinete si a bude to dobrý,“ rozhodl jsem za ni a zdálo se, že je za takové převzetí iniciativy opravdu ráda.  Odemkl jsem dveře své kanceláře, posadil jsem Zorku do pohodlného křesla pro klienty a jal se vařit slíbenou kávu.

 

„Cukr? Mlíko?“ zjišťoval jsem a odpovědí mi bylo jen unavené zakroucení hlavou. „Výborně, já taky bez,“ uzavřel jsem kávové téma a v příštím okamžiku už servíroval konejšivý nápoj na stolek před Zorčiným křesílkem. Posadil jsem se do stejného křesla, které stálo vedle toho jejího jen přes roh stolku, a oba jsme nějakou chvíli jen mlčeli. Popíjeli jsme kávu a já čekal, jestli začne ona sama nebo jestli to bude na mě. Nechtěl jsem na ni tlačit, nechtěl jsem to uspěchat. I pro mě samotného to byla překvapivá situace; ta usměvavá, elánem nabitá kráska odvedle tady teď seděla jako bez života a já netušil, co s tím. Něco takového by mě ve snu nenapadlo. No, uvidíme.

 

   „Můžu vám nějak pomoct, Zorko,“ osmělil jsem se konečně, když už se zdálo, že ona sama nepromluví. Znovu jen zakroutila hlavou a v tom gestu odmítnutí byla znát jakási rezignace a snad i pocit zahanbení.

 

„Tak proč sedíte na schodech? Proč nejste doma?“ snažil jsem se jí rozpovídat. Popravdě řečeno, ať už byla situace jakákoliv, byl jsem rád, že neseděla doma, ale na schodech.

 

Chvíli bylo ticho. Pak se na mě podívala svýma uplakaným a očima, hořce se pousmála a konečně promluvila: „Prostě jsem si zabouchla klíče, až tak jsem nemožná.“

 

   „To se přece stane každýmu. Mně se to stalo mockrát,“ utěšoval jsem jí drobnou lží. Mně se to stalo jen jednou v životě, ale to nebylo důležité. Bylo jasné, že kvůli takové drobnosti nemohlo být tolik smutku a pláče. Pokývala smutně hlavou a se stejnou hořkostí, jakou jsem v jejím úsměvu zaregistroval před chvílí, pokračovala: „Jenže já toho za poslední měsíc stihla víc. Nabourala jsem auto, prostě jsem to druhý auto vůbec neviděla. Bylo tam, svítilo, jelo po hlavní a já ho neviděla. Pak jsem přišla o práci. Nebyl to žádnej zázrak, ale vydělávala mi na to auto, na bydlení, na normální živobytí…,“ zavzlykala a okamžik se odmlčela. Utřela si oči do papírového kapesníku, který jsem ji mezitím podstrčil a zhluboka vydechla. „A před týdnem se mi zaběhl pes. Jdu ho jako vždycky večer venčit a on z ničeho nic začne utíkat… Nepomohlo volání, pískání, hledání, nic. A teď tohle. Já už fakt nemůžu. Jsem úplně nemožná, jsem pitomá, k ničemu…“

 

   Někdy se to na člověka nahrne, ani neví jak. Kdybych jí teď touhle nespornou pravdou chtěl nějak ulevit, minul bych se jakýmkoli účinkem a byl jsem si toho jasně vědom. Měl jsem s podobnými situacemi bohaté zkušenosti. Koneckonců právě v podobných stavech lidem, kteří mi sem chodili, můj přístroj pomáhal. Takže i když nejsem žádný psycholog, ze zkušenosti vím, co funguje a jak se v podobných případech chovat. Bylo tu ale malé etické dilema. Chtěl jsem se se Zorkou osobně sblížit a nebyl jsem si jistý, kde leží hranice mezi profesionální pomocí a zištnými úmysly. Srozumitelněji řečeno, nevěděl jsem, jestli odolám pokušení využít své odborné pozice a Zorčiny situace k tomu, abych si ji naklonil. Stejně jsem ale věděl, že jí musím pomoct a že to svírání kolem srdce znamená, že ji mám rád, ať už se stane cokoli.

 

   „Mám s těma věcma, o kterých mluvíte, docela dost zkušeností. Vlastně, abych pravdu řekl, právě tímhle se tady zabýváme,“ usmál jsem se na ztrápenou Zorku a v jejím pohledu jsem spatřil náznak překvapení i drobné naděje.

 

   „Slyšel jsem, že podobný věci se lidem stávají, když se má jejich život posunout na vyšší úroveň. Člověk opouští starý pro nový – a lepší. A při tom lítaj třísky a je těžký si tím projít. Já nejsem žádnej psycholog ani mudrc, na takový věci moc nejsem, ale říká se to. A my vám s tím můžeme aspoň maličko pomoct.“

 

   Poslouchala pozorně a zdálo se, že ji to opravdu zajímá. „Tím přístrojem?“ zeptala se váhavě a já přisvědčil.

 

   „Aha. A jak to vlastně funguje?“

 

„Na principu elektrických impulzů směřovaných cíleně do různých částí mozku. V podstatě vám to mozek pěkně pročistí. Nemusíte se bát, nevymaže vám to paměť ani nezmění vaši osobnost, takový kouzla to neumí. Není to až taková věda. Je to jako výměna oleje u auta v servisu. A já nejsem nic víc, než automechanik, kterej vám ten olej pomůže vyměnit. Použitej za čistej,“ odpověděl jsem na její otázku stručně tak, jak jsem byl zvyklý. V jejích očích zazářila ona známá živost a zvídavost. „Budete se cítit líp, odpočatější, svěžejší, bude vám to líp myslet, budete si líp a víc pamatovat. Vaše starosti to za vás nevyřeší, ale v nalezení řešení vám to může pomoct tím, že vám to zjasní myšlení, odstraní starý nečistoty a pročistí vedení. Nic víc, nic míň. Lidi, co tomu rozumí, říkají, že to má podobný účinky jako třeba hodně dobrá meditace.“

 

   „Takže takovej léčivej přístroj…,“ pokusila se Zorka o shrnutí, které jsem jí ovšem musel rozmluvit.

 

   „To ani ne, spíš taková příjemná a očišťující masáž pro mozek,“ upřesnil jsem a moje návštěva přikývla na znamení, že teď už tomu opravdu rozumí.

 

   „A je to bezpečný?“ zeptala se víc z pocitu, že se to patří, než že by se opravdu bála.

 

   „Jinak bych vám to nenabízel. Za celý ty roky se nám tu složil jenom jeden starší pán, ale za to nemohl přístroj. Ten mu jenom pomohl otevřít oči a to pro něj bylo kapku náročnější…,“ usmál jsem se.

 

   „Když já nevím, jestli si to teď můžu dovolit…,“ namítla lehce zahanbeně.

 

   „Tak to budeme brát jako první pomoc při záchraně života,“ odvětil jsem zvesela a dodal, „nakonec dneska není pracovní den a já tu vůbec nemám být. Takže si ani nic účtovat nemůžu.“

 

   „No anebo naopak. Měl byste si účtovat přirážku,“ připojila docela bystrý postřeh a bylo zřejmé, že už se začíná sbírat z nejhoršího.

 

   „Tak napřed zavoláme zámečníka, a než dorazí, tak to vyzkoušíme, jo?“ navrhl jsem a Zorka po chvilce zdráhání přece jen souhlasila.

 

   Tuhle zdánlivě zázračnou proměnu jsem už viděl tolikrát, že mě bezmála přestala uchvacovat. Jakoby starosti úplně zmizely ze světa, člověk ještě před chvílí ztrápený a vyčerpaný se po aplikaci přístrojové procedury zvedá z křesla plný života, energie a jakési snad až nadpozemské lehkosti. Zorčiny oči už zase zářily tím známým veselým světýlkem, které mě k ní přitahovalo jako magnet, její úsměv kolem sebe šířil kladné vibrace do daleka a celá místnost se její přítomností rozsvítila. Po čase jsem si zase jednou tuhle proměnu užíval, vnímal jsem ji a byl jsem za ni vděčný. Ale ani v této situaci, kdy jsem si ji mohl jako své významné plus připočíst v úsilí o získání jejího srdéčka k dobru, jsem nepocítil sebemenší závan pýchy a úmyslu připsat jakékoli zásluhy sobě. No to už snad musím být doopravdy blázen.

 

   Zorka vyskočila, objala mě a políbila na tvář.

 

   „Kdybych to nezažila na vlastní kůži, nikdy bych tomu nevěřila. To je…, no to je něco úžasnýho!“ radovala se naprosto spontánně a to její nadšení bylo skoro nakažlivé. Nemůžu ani dobře popsat, jak rád jsem ji zase viděl takhle veselou. „Vy jste úplnej kouzelník! Páni, a to vás mám jenom přes chodbu! Nepřipadá v úvahu, že bych vám za tohle zůstala dlužná! Děkuju, děkuju, děkuju!!!“ jásala Zorka, načež mě na oplátku pozvala k sobě na večeři.

 

   „Jestli nemáte jinej program, přišel byste na sedmou? Něco dobrýho uvařím a… a to bude asi ten zámečník,“ přerušil její zvací ceremoniál hluk z chodby, načež se bezmála překotně rozloučila a utíkala ke svému bytu, aby ji řemeslník neopustil, aniž odvedl své dílo. „Tak v sedm! Těším se,“ zavolala ještě přes rameno na rozloučenou.

 

   Mohlo to celé se Zorkou vůbec dopadnout líp? Mohl jsem si vydobýt lepší výchozí pozici pro bližší seznámení, než pasovat se do role zachránce, hrdiny a vítěze nad problémy a strastmi života? Asi jen těžko. Přesto jsem z toho nebyl dvakrát nadšený. Ono zalíbení, které ve mně snad nacházela, nepatřilo ve skutečnosti mně, ale přístroji. Tohle už jsem znal, tohle se totiž občas stávalo. Lidi mi v euforii z pročištění mozku často připisovali zásluhy, které nebyly moje, a já věděl, že nemá smysl jim to příliš vymlouvat. Pokud se to však dělo u klientů, které jsem pak už v životě nepotkal, nebo bylo naše další setkání opět jen čistě léčebné, nebyl to žádný zásadní problém. U děvčete, se kterým jsem měl v úmyslu začít chodit, pokud to oboustranné sympatie umožní, jsem si tím už tak jistý nebyl.

 

   Zorka seděla proti mně bez hnutí a bez dechu a napjatě hltala každé moje slovo. Určitě bych měl být rád, přesně o to mi přece šlo, chtěl jsem ji upoutat a zaujmout. Koneckonců tohle bylo skoro jako rande a každý jiný na mém místě by se tetelil štěstím, jak se mu daří jeho vyvolenou ohromit.

 

   Přípitek se stal vhodnou záminkou k tykání. Bohužel, pro Zorku byl zážitek s přístrojovou procedurou tak výrazný, že se řeč točila téměř výhradně jen kolem něj.

 

   „Ty jsi prostě génius!“ pronesla s nelíčeným obdivem a její oči už doslova hořely. „Ty jsi naprosto neuvěřitelnej, úžasnej génius!“

 

   „Kdepak. To vůbec ne. V podstatě jsem k tomu přišel jak slepej k houslím,“ odvětil jsem a snažil se převést téma hovoru jinam. Věřil jsem, že by Zorku mohla zaujmout třeba moje sbírka motýlů. Samozřejmě, že nechytám nikde po lesích a loukách ubohé motýly do sítě, jen abych je napíchl na špendlík a vystavil jejich mrtvoly do vitríny. Cestuju po celém světě a všechny ty krásné motýly, za kterými pořádám tyhle své výpravy, docela mírumilovně fotím. Je to můj koníček, moje vášeň. A pozvat nějakou slečnu k sobě domů na sbírku motýlů, to je nakonec docela neotřelá a vtipná záležitost. Ona asociace na milionkrát obehrané klišé prvorepublikových svůdníků dodává takovým pozváním na jakési zvláštní atmosféře a voní jistou noblesou, humorem a elegancí. Pro tentokrát se to ale hrubě nedařilo.

 

   „Víš, já to nedokážu pochopit, jak někdo může něco takovýho vymyslet. Z hromady plíšků a drátů uděláš přístroj, kterej umí takovýhle věci!“ pokračovala Zorka stále stejným směrem, a i když by mi to mělo lichotit, nelichotilo.

 

   „No, víš, já za to zase až tak nemůžu. Prostě jsem dostal takový vnuknutí shůry a bylo to,“ snažil jsem se mírnit její nadšení, ale moje „falešná skromnost“ spíš naopak Zorčino nadšení ještě víc podněcovala.

 

   „Pověz mi o tom, prosím! Pověz mi to všechno, mě to ohromně zajímá. Prosím, prosím,“ udělala na mě prosebné oči a začala třít dlaněmi o sebe jako malé dítě, které si chce vyprosit v cukrárně lízátko.

Vůbec se mi do toho nechtělo, ale zdálo se, že není vyhnutí. A tak jsem spustil.

 

   „Začalo to asi před šesti lety, docela nevinně a nenápadně. Zdál se mi sen. V tom snu jsem vynalezl a sestrojil přístroj na čištění mozku, aspoň v tom snu se té proceduře tak říkalo. Nebyla to žádná věda, nenosil jsem bílý plášť ani si nenechal říkat pane doktore. Ta metoda byla naprosto jednoduchá a já ji v tom snu přirovnával k výměně oleje…, jak to ostatně už znáš, a sebe k automechanikovi. Viděl jsem se, jak vycházím z domu, právě z tohohle, oblečený v džínech a flanelový košili. Bylo mi tak zvláštně dobře. Nebyl jsem nafoukanej nebo pyšnej na to, co dělám, byl jsem jen spokojenej. Bral jsem to jako dobrou a užitečnou práci, nic víc, nic míň. Vydělával jsem si na normální slušný živobytí, žádnej luxus, nic takovýho. A, jak říkám, byl jsem spokojenej, jen ten přístroj samotnej, kterej to všechno dělal, ten jsem v tom snu neviděl,“ vydechl jsem si a napil se vína. V koutku duše jsem doufal, že jí to třeba bude stačit a že se pro změnu zase chvíli budeme bavit o ní nebo o něčem úplně jiném, ale to jsem se tedy spletl.

 

   „A dál? Jak to bylo dál?“ naléhala Zorka netrpělivě na další pokračování.

 

   „No, dál už vlastně nic moc,“ pokračoval jsem trochu neochotně, „dlouho se nedělo vůbec nic a já na sen skoro zapomněl. Asi o rok a půl později se mi ale znova připomenul. Napřed takovou reminiscencí na ten první sen. Bylo to, jako když se před novým dílem seriálů vysílá souhrn děje předchozích částí. A potom následovalo pokračování. V něm jsem viděl i svou kancelář, pacienty, každej detail svýho života a… i ten přístroj. Obzvlášť na něj jsem se soustředil, protože jsem nějak věděl, že je to důležitý. Něco mi vnuknulo myšlenku otevřít šuplík mýho pracovního stolu a tam byla brožura, něco jako manuál k tomu přístroji. A v tom manuálu bylo i detailní schema. Kdysi dávno jsem chodil na elektrotechnickou průmyslovku, a i když jsem nebyl nějakej oslnivě dobrej student, v základních intencích jsem ho jakž takž chápal. Přinejmenším mi dávalo základní smysl.“

 

   Zora snad už opravdu ani nedýchala. Upínala ke mně své nádherné oči jako k obrázku a zbývalo snad už jen to, aby se ke mně začala modlit. Věděl jsem, že už to musím dopovídat, stejně jako jsem věděl, že s touhle roztomilou hnědovláskou žádný vztah mít nebudu. Neuměl jsem si představit nic krásnějšího, než probouzet se každé ráno vedle ní a jako první věc vídat právě ten její zářivý úsměv. Dal bych všechno za to, kdyby ta životem a veselím dýchající bytost byla po mém boku v dobrém i zlém a já si s ní ten život mohl vzájemně vyměňovat a rozhojňovat v lásce a dobru. Ale teď už mi bylo jasné, že to nepůjde, že ve mně vidí něco, co nejsem, někoho, kým nemůžu ani nechci být.

 

   „Kupodivu jsem si to schéma docela dobře pamatoval i ráno, když jsem se probudil,“ navázal jsem maličko už posmutněle, „a tak jsem si ho narychlo na kus papíru namaloval. Ještě ten samý den jsem zavolal několika bývalým spolužákům, kteří se s tou elektrotechnikou kamarádili podstatně víc než já, no a po nezbytných opravách a úpravách a doplněních a obměnách byl do měsíce na světě první prototyp. Pak testy, zkoušky, legalizace, vyvěšení na internet, aby si nikdo nemohl nárokovat práva na patent a tenhle Boží dar se mohl volně šířit do světa a bylo to. Dělal jsem tenkrát obchodního manažera v jedný softwarový firmě, měl jsem všechno, co jsem potřeboval, dost peněz, postavení, dobrý místo i kariéru, bylo by to naprostý šílenství opustit takovej flek kvůli nějakýmu snu… Ale já to udělal. Zbývalo už jenom najít vhodný místo pro kancelář, a nakonec to bylo přesně to z mýho snu, a otevřít praxi. No a zbytek už znáš.“

 

   Zorka byla u vytržení. Byla si nepochybně jistá, že se stala svědkem, alespoň z doslechu, něčeho naprosto fantastického, nepředstavitelného, nadpozemského, jasného zázraku. Kdoví, možná měla svým způsobem i pravdu. Ale s takovými věcmi se musí zacházet s velikou pokorou, jinak můžou nadělat obrovskou škodu. Respektive my můžeme.

 

   Věděl jsem, že bych od ní v tu chvíli mohl dostat cokoliv, oč bych si řekl. Jen to jedno jediné, co jsem doopravdy chtěl, mi už dát nemohla. Kdoví, možná to ani nikdy neměla a já v ní viděl jen to, co jsem si, ošálen přívalem sympatií a citů, vidět přál. Když jsem se zanedlouho začal zvedat a pomalu loučit, neskrývala zklamání. Bylo mi líto nás obou, ale nedalo se nic dělat. Popřál jsem jí dobrou noc, políbil na tváře a odešel s tím, že se budeme zase potkávat na chodbě u dveří. Jako známí, co se zdvořile pozdraví, usmějí se na sebe a popřejí si hezký den.

 

-   -   - 

 

   Aničku jsem si s sebou přivedl ze svého předchozího zaměstnání, kde pracovala jako recepční. Vždycky jsem byl přesvědčený, že tahle na první pohled křehká černovláska s milým úsměvem a čistýma modrýma očima má na víc, než na to, aby seděla za pultíkem, zvedala telefony, vařila kafe a obskakovala partu ajťáku, z nichž někteří byli obdařeni sociální inteligencí urážející i neandrtálce. A nemýlil jsem se. Měla mnohem, mnohem na víc. Netrvalo dlouho a měl jsem se o tom přesvědčit.

 

   Ono není velké umění naskočit do rozjetého rychlíku, do podnikání, které je zavedené, zaběhnuté, fungující a vydělávající. Velkým uměním a velkou odvahou je začít něco bláznivého úplně od začátku, snažit se vydupat ze země něco nového, něco z ničeho s naprosto nejistými a nevypočitatelnými vyhlídkami, opustit kvůli tomu stabilní zaměstnání, které sice není nic moc, ale zaručuje alespoň pravidelný měsíční příjem dostatečný pro přežití, což náš nový podnik rozhodně garantovat nemohl. Anička se k tomu navíc nemusela postarat jen o sebe, ale i o svého syna, kterého vychovávala sama. Klobouk dolů.

 

   Tenkrát nikdo netušil, že nám práce s přístrojem zajistí velmi dobré výdělky a vcelku pohodlný zajištěný život, tenkrát nikdo nevěděl, jestli klienti opravdu přijdou a budou ochotní za naše služby platit, tenkrát jsme nemohli předvídat, jestli bude přístroj fungovat dlouhodobě, s jakou životností a spolehlivostí, jestli nás nepřeválcuje konkurence, když jsem odmítl cokoliv patentovat… A Anička byla jediná, kdo měl odvahu podstoupit to riziko a kdo do toho se mnou šel. Něco takového se cení a sblíží to lidi jako máloco jiného.

 

 Anička je tudíž už dávno mnohem víc než jen moje asistentka nebo pravá ruka. Jsem si vědom toho, že kontakt a veškerou komunikaci s klienty, obsluhu a běžnou údržbu přístroje zvládá snad ještě i o maličko líp než já. Nemusím si dělat žádné starosti, pokud si chci vzít na pár dní volno. Vím, že všechno bude v pořádku a že se nemusím o nic a o nikoho sebemíň strachovat. Nechávám ji v kanceláři samotnou s klidným svědomím a v klidu se věnuju svým motýlím výpravám nebo odpočinku, jak je mi libo, aniž by mě muselo znepokojovat, co se zatím v práci děje. Nejspíš bych mohl celý provoz předat bez obav jí, možná natrvalo zaměstnat sekretářku, která by obstarala telefony, maily a drobnou administrativní agendu a já bych se mohl nadobro stáhnout do ústraní. Jenže to by mě nebavilo. Jsem tu rád, práce mě baví a Aniččina společnost je mi příjemná. Jako mezi starými přáteli, nemusíme si nic říkat a víme, co ten druhý potřebuje, chce nebo o čem přemýšlí. Anička je parťák a společník, přítel a člověk, na kterého je spolehnutí. A já se snažím ze všech sil, abych jí dokázal oplácet stejnou mincí.

 

   Jako obvykle, dorazila do kanceláře dřív než já. Bylo pondělí, a tudíž stála ve dveřích mojí kanceláře s diářem v ruce, abychom si naplánovali práci nejen na dnešek, ale na celý týden.

 

   „Pojď dál, prosím tě, co tam tak stojíš?“ pobídl jsem ji a v jejích očích jsem si povšiml šibalských plamínků. „Tak co je? Pojď přece,“ hartusil jsem naoko a málem bych přehlédl, že se zpoza jejích zad vynořila dárková taštička bezpochyby skrývající láhev vína.

 

   „Ale, ale, úplatky?! Od kterého pacienta jsme to dostali?“ pokračoval jsem v předstíraném láteření.

Anička očividně potlačovala smích, vykročila ke mně, položila mi tašku s vínem na stůl a odvětila: „Ne my, ale ty. A spíš to bude od pacientky…, kapku stydlivé, řekla bych…, a s krásným úsměvem…“

Trochu jsem se zarazil, protože mi to pořád nějak nedocházelo.

 

„Co tys to tady o víkendu vyváděl, prosím tě?“ zeptala se taky naoko pohoršeně a mně konečně sepnulo, oč tady vlastně jde.

„Aha, no orgie, samozřejmě, jako každej víkend,“ vykoktal jsem ze sebe a myslím, že jsem se maličko začervenal. Vyjmul jsem víno z obalu a byl to opravdu moc dobrý Rýnský ryzlink.

 

„To by mě zajímalo, kdo asi naší pacientce vyzvonil, co rád piju!“ udeřil jsem na Aničku s falešnou výčitkou.

 

„Asi pan šéf sám v nějaké intimní chvilce, protože v oficiálních záznamech tuhle pacientku vůbec nemáme,“ rozesmála se moje pravá ruka a já nakonec taky.

 

„Máš tam nějaký tajný lísteček,“ ukázala prstem k hrdlu lahve, kolem kterého byla opravdu omotaná mašlička se vzkazem. Rozmotal jsem uzlík a jal se číst.

 

„Promiň, chovala jsem se hloupě, omlouvám se. Nenutím tě, ale kdybys nám dal druhou šanci, budu ráda. Pusu, Zorka.“

 

Nemohl jsem si pomoci, musel jsem se začít usmívat jako čerstvě zamilovaný puberťák. Dokonce jsem cítil, jak se mi do tváří hrne krev a jak se mi tím pádem vybarví pěkně do sytě červena. Věděl jsem, že tím riskuju kulometnou palbu uštěpačných poznámek, ale Anička se kupodivu jen shovívavě usmívala a já s tím stejně nemohl nic dělat. Snažil jsem se to celé rychle nějak zamluvit, ale ty nezbedné jiskřičky jsem v jejích očích viděl pořád; těžko se daly přehlédnout. U srdce mě to hřálo a bolelo zároveň a celý den byl od té chvíle ještě krásnější.

 

-    -      -

 

„Nikdy by mě nenapadlo, že by o mě mohl stát takovej chlap jako ty,“ řekla potichoučku.

 

„Já zas nevěděl, jestli si můžu troufnout na holku, jako jsi ty,“ zašeptal jsem jí na oplátku do ucha já a Zorka se maličko zarazila.

 

„Děláš si ze mě srandu?“ podívala se na mě podezíravě.

 

„Ani v nejmenším,“ ujistil jsem ji.

 

„Tak to jsme v tom případě praštěný oba dva,“ usmála se, a pokud to bylo vůbec možné, zavrtala se ještě hlouběji do mojí náruče.

 

„Chovala jsem se jako husa. Byla jsem mimo. Promiň,“ omlouvala se znovu.

 

„Už na to zapomeň, bylo toho na tebe trochu hodně najednou. Navíc, po téhle proceduře to vždycky chvíli trvá, než se člověk srovná,“ chtěl jsem to nechat plavat.

 

„Ale jo, já ti to musím říct,“ trvala Zorka na svém. „Na tobě není nejzajímavější, že jsi vymyslel ten skvělej přístroj, co pomáhá lidem. To nejkrásnější je, s jakou pokorou a skromností to bereš, to je vážně úžasný. Že ti to nestouplo do hlavy a neudělalo to z tebe něco, co nejseš. To se mi na tobě opravdu moc líbí…“

 

„A co moji motýli?“ nadhodil jsem v žertu pohoršeně.

 

„No ti samozřejmě taky, ty motýlkáři,“ zasmála se Zorka.

 

„Ty zase celá záříš. Tvůj smích, tvoje dobrá nálada…, tvoje radost. Vždycky jsem se těšil, že tě potkám na chodbě, že se v tom tvým veselým světle nabiju. Máš úžasnej dar,“ oplatil jsem Zorce upřímnost.

„Fakt?“ podívala se na mě svýma velkýma hnědýma očima, ve kterých se zračil stín pochybnosti, takže se zdálo, že si svojí výjimečnosti vůbec není vědoma.

Přisvědčil jsem.

 

Spokojeně se usmála a položila hlavu na polštář. Políbil jsem ji na ouško a s nebývalou intenzitou pocítil doteky jejího hebkého a teplého těla na svém. Jako by to bylo poprvé, jako bych nikdy před tím nic takového nepocítil a neprožil. Položil jsem hlavu vedle její a zabořil nos do jejích vlasů.

 

Vím, že jsem si to tisíckrát představoval, vím, že jsem to milionkrát viděl před sebou, ale skutečnost byla nesrovnatelně lepší než ta nejbarvitější představa. Spatřit Zorčin rozzářený úsměv na polštáři vedle sebe jako tu úplně první věc po ranním probuzení, cítit její vůni a slyšet cinkot jejího smíchu, je to nejkrásnější, co mě mohlo potkat.