Ty, já a tohle místo

Anotace: Příběh jednoho krásného místa.

"Kačí! Pojď! Tak pojď!" křičel na mě nadšeně Honzík zpod stromu. Je to to samé místo, kde jsme se poznali. Malý kopeček za naší vesnicí. S jediným osamoceným stromem a starou lavičkou. Už je to 10 let, co jsem tu byla naposledy. Přesně 10 let, co jsem ho poznala. Tenkrát mi bylo 16 a zrovna jsem nastoupila na gymnázium. On byl o rok mladší. Přijde mi, jako by vůbec nezestárnul. Pořád ten stejný svalnatý mladík, do kterého jsem se zamilovala. Slunce v jeho vlasech vytvářelo dojem, že má svatozář. Přisedla jsem si k němu na lavičku. Modré oči mu zářily štěstím.
"Co se tak směješ?"
"Jen jsem šťastný," usmál se ještě víc. Miluji jeho úsměv. Ty dolíčky v tvářích.
Naklonila jsem se k němu abych ho políbila. Uhnul.
"Až po svatbě," ušklíbl se. Zvedla jsem obočí a chtěla něco říct, ale ladným "psst" mě utišil. Postavil se a odkašlal si. To moc často nedělá. Nikdy není nervózní. Ach, já vím co přijde.
Poklekl přede mnou a z bundy vytáhl prsten. "Vezmeš si mě Kačenko?"
"Ach ano! Ano!" jako v americkém filmu jsem mu skočila kolem krku a líbala ho, dokud nám nedošel dech.

Sedla jsem si na starou trouchnivějící lavičku. Z ještě staršího stromu spadl na bílý kříž list. Vzala jsem ho do dlaně a sevřela ho. Rozpadl se. Drobečky mi zůstaly v ruce. Foukla jsem do nich. Rozlétly se.
"Jako růže na naší svatbě, že lásko?" zašeptala jsem. Neodpověděl mi. Jak by mohl? Je to už 10 let co zemřel. Ale vím, že tu je se mnou. Tady a navždy.