Chvála Bohu

Anotace: Nevím jestli je žánrové zařazení správné, ale o lásce tam píši, ale spíš je to k zamyšlení.

I.
Malá místnost. Jedno okno, jedny dveře. Střídmý nábytek pouze podporuje stísněnost prostoru. Vše vykazuje známky staroby, ošoupanosti a let používání. Okenice vržou, stará dřevěná postel nese stovky odřenin. Přestože je zde náznak kuchyňského koutu, nikde nelze spatřit prostor jídelní. Je tu jen jedna oprýskaná židle. Stojí osamoceně uprostřed pokoje. Nesměřuje ani k posteli ani k plynovému sporáku, dokonce ani výhled z okna by se člověku nenaskytl, pokud by se na ni posadil. Ne, jeho pohled by se musel upnout na prázdnou stěnu. I když... Slovo "prázdná" ji tak úplně nevystihuje. Chvála Bohu ohled je to vskutku úchvatný.
II.
"Kámo tohle je kost. Kdes takovou našel?" Procházíme se s Tomem prázdným městem a pomalu směřujeme k mému autu. Je po půlnoci, pokud vyjedeme do pěti minut, mohl bych za čtvrt hodiny ležet v posteli a vyspat se z dnešního večera.
Pozval jsem Kláru do našeho oblíbeného baru. Potkal jsem ji před školou na přestávkové cigaretě. Už jsem si jí všiml dřív, ale posílen entuziasmem z dobrého spánku, jsem ji teprve dnes pozval na panáka. Je to taková typická kráska, s dlouhými vlasy, perfektním make-upem a dokonalou prdelkou. Až jsem se divil, že mě nepřehlídla jako dalšího otravného, šedého čumila. Hned jak jsme vlezli do baru, tak mi bylo jasný, že ta holka není pro mě. Hlasy ztichly a oči se upřely na mou společnici. Věděl jsem, že všichni se v tu chvíli ukájeli necudnými představami a sny, kde by hrála hlavní hrdinku.
"Jo je hodně sexy. Ale to nikam nepovede." Tom se na mě podívá jak na totálního zabedněnce. Chvilku si mě přeměřuje pohledem a pak se vlažně zachechtá.
" Hele neměj nervy. Líbil ses jí. Mohla na tobě oči nechat a myslím, že se ani nehraně nesmála tvým trapným vtipům. Sorry, ale ten o policajtovi byl děsnej. Díky Bohu, že tě uprostřed věty zastavil ten opilej týpek."
Jo měl pravdu, ale nebyla ta pravá, ta moje.
III.
Seděl tam jako každý den. Sám a zachmuřený. Ta stará židle uprostřed pokoje mu skýtala útočiště pro osamělou duši. Sedával na ní každý den. Celé minuty, hodiny, někdy i více dnů bez přestávky. Nemohl se vynadívat na neskonalou ušlechtilost před sebou. Tak krásná, tak vznešená, nedotknutelná.
Sledoval každý tah štětcem po hrbolaté zdi, vnímal sebemenší odstínové odchylky, snažil se vstřebat každý pigment obrazu do sebe. Pozoroval jemný přechod z karmínové červeně vlasů do havraních rozevlátých loken. Pečlivě zaostřil na pihy u roztomilého nosíku. Každá jako by na něj šibalsky mrkala. Mrkaly i oči. Byly hnědé, ale jako kdyby v nich plápolaly rudé plamínky. Pleť bílá jako perleť sama. Šíje, již by i labutě záviděly. Křivky tak ušlechtilé a svůdné, až mu naskočili na krku krůpěje potu. Stačilo si představit, jak se při chůzi vlní. S jakou ladností provádí i ty nejprudší pohyby. V upnutých šatech barvy ostružin. A ty nožky. Jak sametová musí být její pokožka. Chvála Bohu. Jak omamná je její vůně. Jak sladké musí být líbat každý kousek jejího těla.
Jen těžko se mu odtrhávali myšlenky od obrazu na stěně. Namaloval ho už dávno, ale přesto z něj nevyprchalo kouzlo extáze, do které ho dostává. Do které ho ona dostává.

IV.
Proč si koupil zrovna tenhle barák to nechápu. Stará rozpadlá bouda na samém okraji okraje města. V naprosté pustině. Kolem jen pár maringotek. I když už jsem párkrát v televizi viděl záběry na slamy sociálně slabších, tak nějak mi nedocházelo, že to je realita, že ty záběry vznikly na nějakém skutečném místě. Teď tu stojím a pozoruji jeden ze tří malých domků. Můj nejlepší kámoš se do něj nedávno odstěhoval a od té doby nevyšel ze dveří. Chybí mi. Byl to můj brácha, moje spřízněná duše, soulmate. Děkoval jsem Bohu, že Richarda mám, ale pak se v něm cosi zvrtlo. Prostě se jednoho dne sbalil, koupil celý batoh barev na stěnu a odešel sem. Ani jsem nevěděl, že můj nejlepší přítel umí malovat.
Ještě naposledy se zahledím do rozbitého okna. Mihne se v něm ruka s ohnivě rudým štětcem. Otočím se. Odcházím.

Zase na mě civí. Chudáček. Zprvu mi to přišlo roztomilé. Jak moc mě miloval. Celý život mi zasvětil. Uctíval jako bohyni. A co mu zbude? Pár rozpadlých cihel. A co zbude mě? Já budu mít jeho kosti. Vždyť mi patří. Patří mi celý, stejně jako já jemu. Jsem celá jeho a jen pro něj už čtyřicet pět let. On zestárl a scvrkl se. Já si připravovala svou řeč.
Pamatuji si ho jako chlapce s utkvělou představou ohnivé a vášnivé lásky. Žila jsem s ním a sledovala celou jeho životní proměnu. Kolik lahví vypil a kolik krabic od pizzy vyhodil? Kolikrát už nakopl svou starou postel a kolikrát vykukoval z okna, jestli ten otravný Tom už zmizel? Kolikrát na mě zíral celé hodiny i dny? Ach... Pane Bože... Kolik ejakulační látky by se zde pod UV lampou dalo najít? Chi chi. Často mi říkával " Ty moje malá nezbednice, na co to zas myslíš?" Obvykle jsem myslela na úžasný kontrast mých hříšných myšlenek a nápis "Laus Deo" nad mou hlavou. Nade mnou taková věta a já přemýšlím nad spermatem. Vždycky mě udivovalo, že s mou dračí povahou a ďábelsky svůdným tělem mi Richard dal tak podivné jméno. Laus Deo neboli Chvála Bohu. Jaká já jsem to chvála pro Boha? Nebo snad se jmenuji takto, protože Richard chválí Boha a děkuje mu za mou existenci? Bůh mě mu ale přeci neposlal. Spousty jiných ano, ale mě ne. Mě ne.
Už je skoro čas. Začíná podřimovat. Konečně po dlouhé době budu moct opustit okovy své stěny. Svoboda. Naposledy.

Seděl na staré oprýskané židli a podřimoval. Byl unavený. Těžko se mu starými plícemi dýchalo. Každý den byl těžší a těžší. Mládí a vitalita jsou ty tam. Zdraví mu pokulhávalo. A naděje pohasínala. Stále však zrak měl v pořádku a představivost též. Pozvedl skloněnou hlavu, aby rozespalými víčky zamžikal na malbu své Laus Deo. Stála tam jako vždy. Krásná s výsměšným úšklebkem ve tváři. "Na co ty to zase myslíš, že se tak posmíváš ty moje nezbednice?" Ladně sestoupila ze své stěny. Očima vyhledal ty její a jako vždy se mu rozhořelo celé tělo. Přistoupila k němu. Dlaň si položila na jeho rameno. Jemně sevřela konečky prstů až její dlouhé nehty lehce zapraskaly o švy starého saka.
" Ahoj Richarde. Dlouho jsme spolu nemluvili. Začala jsem mít pocit, že dáváš přednost mému obrazu před mou společností."
Nezmohl se na odpověď. Užíval si její vůni, která teď proudila celým pokojem jako rozbouřená řeka.
"Řekni Richarde. Je to naposledy, co spolu hovoříme? Je to naposledy, co se tě mohu dotknout?" Přikývl. Z úst mu vyšel vzrušením vyprahlý dech.
" Ano. Nejspíš to je naposled. Nebudu tu plakat Richarde. Ty víš, že nebudu. Sentimentalitu a nostalgii si u žen nenáviděl. Nemohu tedy plakat. Ale jsi jediný koho znám. Odpověz mi tedy na pár otázek. Vysvětli mi mé tápavé myšlenky."
Zamračil se. Vysvětlování? Přešla k jeho zádům a lehce mu stlačovala body na šíji. Její masáže byly tak uklidňující.
" Proč tu jsem? Co si díky mně získal? Já vím, že už si mi na tuto otázku odpověděl mockrát, ale prosím, promluvme si ještě jednou. Proč sis nenašel skutečnou milující ženu? Žádná nebyla dost dobrá, žádná nebyla dokonalá. Já snad ano? Co mám já a jiné ne? Krásnou postavu? Ne Tu mají i jiné ženy. Tak co?"
Zaryla mu nehty do krku. Hbitým pohybem se svezla na kolena a klečela mu u nohou upírajíc na něj svůj žádostivý, zoufalý a zároveň rozhořčený zrak.
Odpověděl jí. "Vyváženost."
Hned pochopila. Její bystrost na něj vždy dělala dojem.
"Ach ano. Vyváženost. Pokud si vzpomínám na tvé dřívější pokusy o vztah, tak s tímhle si měl vždy problém. S vyvážeností. "
"Já?" rozhořčil se.
"Ach ano ty. Adéla byla moc upjatá. Lucie zase moc zběsilá. Tereza to neuměla v posteli. Andrea byla naopak moc nadržená. Klára příliš krásná. Simona příliš ošklivá. Martina hloupá a Nella génius. Karolína vysoká, Michaela malá. Katka dětinská, Helena vážná, a tak dále a tak dále."
Výsměšně se zakřenila. Takhle se mu nelíbila. Snad poprvé se mu nelíbila.
Proč? Proč byla dnes tak ošklivá?
Mluvila pravdu.
" Vybíral sis a přehraboval se a žádná nebyla ta pravá. Tak sis namaloval mě. Řekni mi Richarde, jsi se mnou šťastný?"
Už neklečela. Tyčila se nad ním, jak nějaký obří rodičovský ukazovák, co kárá své dítko, že neuklidilo hračky.
"A-Ano." Vydal ze sebe a zesílil tím její výsměch.
Předklonila se, aby měl hezčí výhled na její dekolt. Díky své vysoké představivosti viděl i krátkou sukýnku, která jí při předklonu odhalovala temnou mezírku mezi jejími stehny. Malované holky přeci spodní prádlo nepotřebují.
Ona ho však chytla za ramena a stiskla. V tu chvíli zalitoval svého obdivu dlouhých nehtů. "Nelži mi Richarde! Chtěl si mít přeci syna. Rošťáka s odřenými koleny a taky malou dcerku, kterou by starší bratr v budoucnosti chránil před puberťáky, co by se jí chtěli dostat do kalhotek. Chtěl si barák s bazénem a velkého psa. Tohle byla tvá představa života. Takhle si chtěl být šťastný. Nemůžu ti dát syna ani dceru, nemůžu se starat o rodinný dům, nemůžu ti péct z lásky buchty. Nemůžu ti chystat svačinu do práce. Do práce Richarde. Víš, co to je práce? Chtěl si pracovat v televizi a o víkendech vyučovat hru na kytaru. Řekni Richarde, kde máš kytaru? Pamatuješ si vůbec, jak se drží? A pamatuješ, kdo tě na ní učil hrát?"
Drtila mu ramena. Tekli mu slzy z očí.
I když sotva šeptala, jemu její hlas duněl lebkou jako zvon.
A zvonil jedno jméno "Tom. Tom. Tom."
Zapomněl na něj.
Zapomněl na vše.
Je tu sám.
" To je ono Richarde. Sám. Jsi sám. Vzpomeň si na Kláru. Kočka školy. Líbil ses jí a nikdo jiný ji nezajímal. Snažila se tvé číslo získat dva týdny a když jsi ji odkopl brečela celé noci. Představ si jaký jsi s ní mohl mít život. A co byl tvůj důvod k rozchodu? Že je moc hezká. Slyšíš, jak absurdně to zní? Ty ženy neměly problém s vyvážeností. To ty si měl problém s nerozhodností a taky s neschopností přijmout kompromis. A Teď tu na starý kolena sedíš na židli s imaginární představou, která tě za tvé pokrytectví z duše nenávidí." Narovnala se a opět se k němu přikradla zezadu. Havraní pramínky o lechtaly na krku. Vůně Laus Deo ho až dusila.
Zašeptala mu do ucha.
" Sám. Chvála Bohu, že už je konec. Chvála bohu, že už nehodláš prodlužovat trápení své i mé. Richarde dokonalost neexistuje. Tu nikdy nikdo nenalezne. A pokud jí někdo zasvětí svůj život jako ty, tak ho stejně srazí k zemi."
S těmi to slovy zabrala plnou silou a Richardovo stařecké tělo svalila ze židle na podlahu. Ladným pomalým krokem se vrátila k sobě na stěnu. Plamenýma očima mu do těch jeho vypalovala díry. Usmívala se. Jeho Laus Deo. Ještě naposledy se nadechnul. Zahlédl, jak jí stéká slza po tváři. A s tou slzou stekl i celý jeho prázdný život.