Odpočívej v pokoji, má Lásko

Anotace: Jak to tenkrát bylo - pro LS

"Dnes jsme se tu sešli, abychom si připomněli..."

Unelma moc nevnímala. Byla zabraná do svých vlastních vzpomínek na...

"A teď bych o pár slov poprosil jeho pozůstalou manželku, mladou paní Unelmu Malsonovou!" řečník se na ni soucitně podíval a úsměvem ji vyzval, aby přišla dopředu. Unelma vstala a pomalu došla k pultíku. Odložila si na něj hustě popsaný list papíru a rozhlédla se po přítomných.

"Pesadelova smrt byla náhlá a nečekaná a všechny nás tvrdě zasáhla. Zemřel mladý a mnohé možná překvapil způsob, jakým nás opustil. Musím však přiznat, že mě ne. Pesadelo byl vždy vynikající plavec, ale já jsem od začátku věděla... nebo alespoň tušila... že mi jej jednoho dne vezme voda.

Naše lovestory začala přibližně deset let před tím, než jsme se poznali. Bylo mi patnáct a zdál se mi sen, ve kterém jsem jej potkala. Zamilovala jsem se do něj a bylo to krásné. Jen jsme se celou dobu vyhýbali vodě, protože jsem věděla, že voda je pro něj nebezpečná. Netušila jsem proč... dnes už to ale vím," Unelma se smutně odmlčela.

"Když jsem se probudila, došlo mi, že to byla ve skutečnosti noční můra. Krásný sen, který mi dal naději o tom, jak by život a láska mohly vypadat a potom mě vrátil zpět do reality, kde se mi romantika vyhýbala obloukem. Myslela jsem na něj celé dny, měsíce... roky. Doufala jsem, že se jednoho dne objeví. Že nešlo jen o pouhý sen, fantazii. Snažila jsem se ale zůstat nohama na zemi, takže jsem na to nespoléhala - připadala bych si jako naivní blázen. Jenže neobjevoval se ani nikdo on, ani nikdo jiný a mně nakonec nezbylo nic, než čekat a doufat v zázrak.

A potom, po deseti letech, když jsem se té naděje začínala vzdávat, jsme se konečně potkali doopravdy. Když jsem jej uviděla, byl mi povědomý a trošku se mi rozbušilo srdce. Snažila jsem se vzpomenout si, odkud jej znám a potom mi to došlo. Byl to konečně on!" Unelmě přelétl přes tvář smutný úsměv.

"Jak ale přijdete za někým a řeknete mu - ahoj, sice mě vidíš poprvé, ale já tě znám už deset let, protože se mi o tobě kdysi zdálo! Páni, docela jsi za tu dobu zmužněl...? Naštěstí přišel on za mnou a pověděl mi, jak se mu o mně kdysi dávno zdálo a že to zní asi neuvěřitelně a možná trapně, ale potom už to šlo rychle. Brzy jsem zjistila, že není báječný jen ve snu, ale i doopravdy. A on... konečně se našel někdo, kdo mě dokázal milovat takovou, jaká jsem.

Ti z vás, kteří nás znali lépe, ví, že ne vždycky byly věci mezi námi růžové. Samozřejmě nikdo není dokonalý. Já už vůbec ne. A i když o mrtvých se má mluvit s úctou a Pesadelo byl výjimečný muž, i on měl své mouchy. Jenže když naše chyby vypluly na povrch, nějak jsme to společně zvládali překonat. Troufám si říct, že je ze mě dnes díky němu mnohem lepší člověk. Ne proto, že by se mě snažil změnit. Sama jsem chtěla najít v sobě pro něj to nejlepší. Měli jsme i svá bouřlivá období a jednou jsme to málem vzdali... jenže nedokázali. Naše láska... ta byla větší, než cokoli, o čem jsem kdy četla v knihách (a že jsem jich za svůj život přečetla). 

Vzali jsme se pár měsíců poté, co jsme se setkali. Mnozí jste se na to dívali nedůvěřivě, ale my jsme věděli, že těm pár měsícům předcházely roky společných nadějí. Nebylo pochyb o tom, že jsme si byli souzeni, tak proč to odkládat? Byl to ten nejšťastnější den mého života! Po něm přišla ta pravá náročnost vztahu v celé své kráse. I když jsem měla pocit, že jej znám odjakživa, zjišťovala jsem, že se o něm mám stále co nového učit. Snad každý druhý den mě dokázal něčím novým překvapit a myslím, že i on někdy musel čelit zklamání, když mě lépe poznával. Nikdy to na sobě nedával moc znát, ale... jak říkám, to pouto mezi námi bylo silné a často jsme nepotřebovali ani mluvit. 

Těch pár let, které jsme spolu prožili, byly nejlepší a nejintenzivnější roky mého života. Daly mi víc než cokoli jiného. Mrzí mě, že se můj drahý nikdy nestal otcem. Vím, že po tom toužil a jsem si jistá, že by v té roli byl nepřekonatelný. My... pokoušli jsme se o to, ale nešlo to. Byl to jeden z mála stínů, který se nad naším manželstvím snášel. Přesto mi to Pesadelo nikdy nevyčítal - ani slovem, ani pohledem. 

Tím dalším stínem byla voda. Jak jistě víte, Pesadelo byl vždy nadšeným plavcem a potápěčem. Věděla jsem, že je to jeho velká vášeň a že připravit jej o ni by bylo kruté. Doufala jsem, že můj strach je pouze paranoia, proto jsem své obavy vyjádřila jednou a potom to nechala být. Jen vždy, když se šel potápět, strávila jsem spoustu času na modlitbách. Kdyý jsem jej naposledy vidla živého, šel si zkrátka zaplavat. Už jsem se ani moc nebála a hlavně nešlo o potápění do hloubky. O to větší rána byla, když se nevrátil..." Unelma nedokázala dál mluvit přes slzy. Zírala do papíru před sebou, ale písmenka se jí slévala dohromady. Ještě tolik toho chtěla říct... Nakonec však jsen zašeptala:

"Odpočívej v pokoji, má lásko!"