Jednoho deštivého odpoledne...

Anotace: Když človek prozře

PROLOG

Pršelo. Proudy deště stékaly po okapech. Přikryl jsem si hlavu novinami a vydal se do tohoto nečasu. Po několika krocích jsem ji uviděl. Stála kousek od zástavky ve svítivě žluté pláštěnce. Byla do ni úplně zabalená. Viděl jsem jen kousek profilu jejího obličeje. Dívala se dolů, na zem, do kaluže. Byla tak zranitelná. její tenké ručičky ji čouhaly z pláštěnky a klepaly se zimou. Stejně jako celé její tělo.

„Ahoj," řekl jsem a podíval jsem se na ni. Cukla sebou a podívala se na mě. Její oči dlouho přemýšlely, než něco pronesla. Pramen jejích mokrých vlasů byl přisát k jejímu čelu. Dovolil jsem si ho odhrnout. Ucukla znova.

„Ahoj," řekla tichým hlasem, „jdeš pozdě.“

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Teď když se to všechno snažím zapsat – upřímně – mi to dělá velké problémy. Například si pamatuji ulice, kterými jsme šli. Wolkerova, Seifertova, Hlaváčkova. Nesly názvy samých velkých básníků. Mohl bych je tady popisovat do nejmenších detailů, ale proč? Nemá to smysl. A nikoho to nezajímá, což chápu. Lennu si pamatuji jen matně. Bohužel. Vzpomínám si na tu její žlutou pláštěnku. Je to těžké napsat po tolika letech.

Několik minut jsme šli v úplné tichosti. Slyšeli jsme jen několik aut, které městem projížděly. Potkali pár lidí a nechtěně si vyslechli pár jejich rozhovorů. O běžných věcech. O penězích, o nemocech a o slevách…

Na konci dlouhé ulice konečně promluvila.

„Potřebuju pomoct,“ hlesla tiše.

„Rád ti pomůžu,“odvětil jsem.

„Ale já myslím jinou pomoc.“

Nechápavě jsem jí hleděl do očí. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali. Pak se v rozpacích podívala do země.

„Víš, jak jsme před rokem byli na přehradě? Bylo to přesně touhle dobou, ale bylo hezky. Měla jsem na sobě ty modré šaty, co tak ráda nosím.“

„Jistě, že si vzpomínám.“ odvětil jsem. Ale moc jsem si nepamatoval a už vůbec ne, co měla na sobě. Jak to ženy vždycky tak dobře vědí? Tohle jsem nikdy nepochopil.

„Tak tehdy jsem chodila s Janem.“ řekla tiše a podívala se opět do země.

Byl jsem v šoku. Podíval jsem se na jeden konec ulice a pak na druhý. Srdce mi tlouklo neuvěřitelnou rychlosti. Tohle jsem nikdy nevěděl. Jan se mnou chodil na vysokou, ale nikdy jsem kamarádi nebyli. Věděl jsem, že se stýkají, ale myslel sem, že jde jen o přátelství, o nic víc. Každopádně Jan před pár měsíci zemřel. Teda oběsil se, přesněji řečeno.

Podívala se na mě.

„Promiň.“

A pak mi to všechno došlo. Po celou tu dobu, co jsem ji tak miloval, ona mě vlastně nikdy neměla ráda.