Duha

Anotace: Takže druhý pokus s upravenou verzí :)

Zasněženým rušným městem projížděla noční tramvaj, poloprázdná, stará a špinavá. Jedním z posledních cestujících byla dívka vracející se domů. Celým svým zjevem i rozpoložením dokonale kontrastovala s dopravním prostředkem, ve kterém se blížila k nádraží. Když vystoupila, měla ještě čas, před odjezdem svého vlaku a v blízké kavárně si dala presso, s mlékem.  Posadila se do křesla u jednoho z mnoha kulatých stolků a při tlumené hudbě začala psát příběh. To ta židle před ní, tak zvláštně opuštěná a přitom tak nějak v pořádku. Příběh, byl spíš vzpomínkou na dávno zapomenuté události. Netušila, že zatím co vzpomíná, stává se součástí dalšího, nového vyprávění…

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------

 

Ten kluk je fotograf, ačkoli tohle označení není důležité. Je ve svým životě trochu nešťastnej. Tyhle pocity zavírá hluboko v sobě a prostřednictvím svýho foťáku se jen snaží v ulicích najít kousky magie a přítomnosti. Miluje to napojení tvůrčí energie a zároveň zápasí se svým egem, který mu do všeho pořád kecá. Teď právě je už hrozně zmrzlej a z tý zimy potřebuje na záchod. Prosklená kavárna u tramvajové zastávky se zdá být dobrou volbou. Vejde dovnitř a u slečny za barem si objedná kafe, presso, bez mlíka. Vyhlídne si stůl, povysune židli, ale pak se rozhodne jít na ten záchod, aniž by si odložil své věci, už to nejde vydržet. Když se vrací, vidí u "svého" stolu dívku, jak něco píše. Zastavuje se, co teď? Troufne si jí oslovit? Líbí se mu... Proč si vybrala stejný stůl, když je tu tak prázdno?

Dívka se tu ocitla úplnou náhodou, potřebovala vyplnit čas před odjezdem jejího vlaku. Než sem přišla, byla prostě jen veselá, ale nyní ji zavalil náhlý příval inspirace tak silné, že musela nutně najít volný list papíru a psát, pro tentokrát si ani úplně nevymýšlela. Jindy ale její mysl vytváří nespočet magických obrazů a fantastických příběhů. Díky psaní se stávají její sny alespoň trochu hmatatelné a realita, může být přetvořena v cokoli, co si je schopná představit. Miluje slova, miluje život a všechna jeho tajemství, miluje žít. Často jen tak potkává lidi a vymýšlí si o nich příběhy. Někdy si ale také vymyslí příběh o sobě a jen čeká, zda ho lépe napíše ona nebo život.

Náhle na sobě cítí něčí pohled… Zvedne oči od svých vzpomínek na papíře a vidí kluka…stojí tam, trochu nesmělý, trochu tajemný a neomaleně na ní zírá. Nebo zírá na tu židli? Všimla si ho už při svém příchodu, mihl se v zadní části místnosti. Kavárna je v tuhle dobu poloprázdná, tak proč proboha hypnotizuje právě to místo před ní. Chce, aby se na ni nedíval, klopí zrak ke stolku a touží zmizet. Nelíbí se jí, co s ní dělá pohled cizího člověka. Snad si brzo někam sedne, za 5 minut jí jede vlak. Musela by se zvednout a projít kolem něj. Něco jí nutí z té kavárny utéct a zároveň ví, že právě tam má být. Proboha, to už je to tu znovu?

 

Zase je to tady, zastavil se čas, nedokáže pořádně myslet. Zírá na scénu, kterou by se venku bál vyfotit a i tady má pocit, že všichni čekaj, co udělá.

Sakra věř si trochu, prostě půjdeš směrem k ní a něco řekneš! Ale coooo? Proč bych jí měl oslovovat? Musíš se trochu otevřít. Pro to, co děláš, musíš umět navázat kontakt. Ať už si kluk povídá s kýmkoli, jeho nohy se dají do pohybu, foťák kolem krku, kabát přes ruku, oči hledí na ní. Teď se na něho podívá i ona, jen krátce a dál něco píše. Co mám sakra dělat? Pomyslí si znovu. Chytá se židle a říká: "Vybrala jste si dobré místo..." Jeho větu však přeruší servírka s dotazem, jestli to kafe má dát sem. "Omlouvám se", řekne on pevným hlasem, jakoby o nic nešlo a hned si sedá k nejbližšímu stolku vedle. Servírka pokládá kafe a rychle mizí. Ona ho pozoruje a on pak už jen smutněji a tišeji dodá. "Nechci rušit, to je v pohodě...". Tak nechceš rušit jo? ozývá se hlas v jeho hlavě. Seš tak zbabělej. Jak chceš fotit ty lidi na ulici, když se jim ani nedokážeš podívat do očí? Dyť street foto je o kontaktu, takhle můžeš leda fotit kytičky na louce. Zakrývá si dlaněmi hlavu a chce zmizet. Nutně musí kouřit.

 

"Vybrala jste si dobré místo...?!?" Co to sakra ten člověk plácá. Opírá se o tu židli, jako by to bylo to jediné, co ho může teď zachránit. Ale zachránit před čím? Proč by měl potřebovat zachraňovat a proč by to mělo zajímat právě jí. Musí s tímhle přestat, musí přestat domýšlet veškeré události ve svém životě a dotvářet příběhy. Ještě že přišla ta servírka a ona nemusela nijak reagovat. Její výraz zřejmě odráží vnitřní rozčarování, kluk se totiž omlouvá a říká, že nechtěl rušit. Vypadá u toho tak bezradně, že by tu s ním skutečně chtěla zůstat a poslechnout si ho, určitě má příběh, který by stál za to. Třeba by to byl přesně ten příběh, který stále hledá. Ale nedá se nic dělat, vlak za chvíli odjíždí a ona musí jít. "V pořádku, nic se nestalo!" Posbírá si pomalu své věci a zvedá se k odchodu. Cítí se provinile, protože nechce, aby si myslel, že odchází kvůli němu. A dost! Pořád se zaobíráš tím, aby se Tvé chování nijak nedotýkalo ostatních. To je tak typický, tak sebestředný. Nikoho nezajímáš a už vůbec ne člověka, který náhodou přišel do stejné kavárny. 

Pohledem ještě naposled zavadí o jeho oči. Pořád ten smutný výraz. Přehazuje si kabát přes ramena, šálu kolem krku a odchází, v zádech cítí jeho pohled. Ale to si asi opět jenom namlouvá, pořád si myslí, že se na ni někdo dívá. 

Až na nástupiště zjistí, že na stole zůstala ten cár papíru...

 

Rychle upil kafe, zahýbal zmrzlými prsty u nohou, koukal skrze sklo na ulici a po kavárně. Líbilo se mu to celý, atmosféra i kompozice. Trochu se styděl a nechtěl se podívat na ní, i když právě to byla nakonec jeho nejsilnější myšlenka. Zrovna v momentě, kdy nastala její realizace, ona vstala, oblékla se, a chystala se k odchodu. Bože, odchází. Pomyslel si a ani nevěděl, proč je mu z toho smutno. Opět začal cítit nedostatek sebevědomí, pocity naprosté všednosti a nezajímavosti. Bral si to osobně. Odešla kvůli mě...? Fakt? Koukal se na její krásné vzdalující se nohy, skončil u středně dlouhých blond vlasů. Čekal, jestli dívka alespoň půjde po ulici po nejbližším chodníku, aby ještě uviděl její tvář, ale nestalo se tak. Odešla přímo rovně, směrem k vlakovému nádraží. Zmizela zalitá světlem pouliční lampy a padajících vloček. Vyšel ven, chtěl kouřit a zároveň chtěl jít v jejích stopách. Jeho představivost opět pracovala naplno, skoro jako vždy, když byl sám a nechával se unášet proudy fantazie a zejména romantických představ o ženách obecně. Sebelítostivě se vrací dovnitř a symbolicky hledá očima stůl, kde seděla ona. Již zdálky si všímá papíru, který tam nechala. Pomalu došel až ke stolu, když ho začalo napadat, že jí ho musí... Ne, tohle nedá, nemá šanci jí najít, je to už minimálně 5 minut, co odešla. Bere papír do ruky a ptá se servírky, zda tu holku nezná. Odpověď je však negativní. Ovšem vize toho, že půjde na nádraží a třeba jí ještě potká, mu najednou začala dávat smysl. Ve stoje dopíjí kafe, spěchá. Ježíši, tak se aspoň podívej, co tam je napsaný! Přeci za ní nepoběžíš, aniž bys to četl!  Jenže tyhle myšlenky jakoby nebyly důležitý, ví, že pro tuhle chvíli je to jeho plán a co se stane, stane se. Navíc, i když jí nenajde, stejně už nemá co dělat. Počká na nádraží na nějakej vlak, možná něco vyfotí a pojede domů. Strká papír do náprsní kapsy, aby jej moc nepomačkal, rychle platí kafe a mizí.

 

Když vykročila z kavárny směrem k vlakovému nádraží, vzduch venku byl mrazivý, ve světle pouličních lamp poletovaly vločky, sníh jí pod nohama křupal. Okolo panoval typický městský ruch, naslouchala zvukům projíždějících aut, sem tam zachytila útržek rozhovoru nějaké dvojice, dětský pláč, skupina puberťáků a jejich hudba. Svět se jevil jako to nejvlídnější místo pro život, cítila harmonii a klid.

Teď, když postává na nástupišti a společně s dalším cestujícími čeká na příjezd vlaku, se její myšlenky začínají zatoulávat zpět tam do té kavárny. Už si ani nevzpomíná, kdy naposled měla takovou obrovskou chuť psát. Slova jí vyvstávala na mysl doslova sama, téměř je ani nestihla psát, jako by ani nebyla její, jako by jí je někdo z dálky šeptal. A přitom ten příběh přeci před lety prožila. Škoda že tam ta slova nechala. Celá atmosféra téhle kavárničky se jí moc líbila – někdy se tam musím vrátit, slíbí si.  

Ale to ještě pořád není všechno. Neustále se jí vrací imaginace toho kluka. Musí nad ním bez přestání přemýšlet. Proč tam byl? A co chtěl vlastně říct…  ´Vybrala jste si dobré místo…´Určitě to nebylo konstatování, určitě chtěl dokončit větu. Dobré místo na co, nebo pro co? Skutečně měl hlavu v dlaních, díval se na ní? „Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění vlaku…..“vytrhne ji ze snění nepříjemné sdělení. Celých 20 minut zpoždění, to snad ne, pomyslí si. Bere do ruky telefon a omlouvá se kamarádce, se kterou dnes měla oslavit úspěšně zvládnutí přijímacího pohovoru. Přijede později, neví kdy, musí ještě jednou přestoupit a neví, zda stihne přípoj, kterým chtěla původně jet.

Vrací se zpět před nádražní halu a chce si zakouřit. Najednou jí všechny zvuky strašně štvou, romantika je ta tam, mrzne, všude okolo lidi, jako připomínka toho, že všichni na světě jsou v čemkoli lepší než ona, výsměch v každé tváři. Je to tak vždycky, když má plán, něco se zhatí a její svět přelije černá barva, tak snadno. Ještě navíc jí nejde zapálit ta zatracená cigareta. Odchází do trafiky, kupuje si nový zapalovač a konečně kouří. Zas tak zlé to přeci není, jenom pár minut zpožděný vlak, to nevadí, aspoň si zakouříš a na drink dorazíš prostě jen o trochu později. Usměje se sama pro sebe a  náhle je hrozně unavená.

 

Návrat zpátky do zimy. Uvědomuje si, že na krku má pořád foťák, ale když si přes něj zapne kabát, tak objektiv bude vytvářet divnou bouli. Ach jo. Do prdele. Povzdychne si. Co, když jí fakt potkám? Vystrčím na ní foťák z pod kabátu, aby si nemyslela, že tam mám... Trochu mysli! Nadává. Rychle přehodí foťák přes hlavu a uklidí jej do kabely. Přemýšlí, proč se tak snaží, co tady vlastně předvádí, jak je to celý směšný. K nádraží je to asi 200 metrů. Okolí nevnímá, cestou se vlastně jen snaží zaostřit oči na skupinu lamp, jejíchž světlo představuje terminál a vykresluje obličeje lidí čekajících na vlak nebo autobus. Hustě sněží a mrzne. Uvědomuje si, že nemá nasazenou kapuci a vzápětí to napraví. Tak jo, teď jsem neviditelnej, pomyslí si zrovna ve chvíli, kdy z boční ulice přichází postava držící si límec bundy u krku ve snaze ubránit se nepříjemnému sněhu. Vždyť je to Tomáš z Atavists, rozpozná známou tvář. „Čau Tomáši."

"Nazdááááár, co ty tady, deš na vlak? "zjišťuje.

„Jo, jdu tak nějak asi na vlak, " snaží se působit co možná nejběžnějc.

"Dáme cigáro, nebo spěcháš?“ ptá se Tomáš.

„Já ani nevím, asi nespěchám" řekne s povzdechem kluk v kapuci a hledá v tašce cigára. Při tom pátrá pohledem kolem. Nejsou tam, nejsou ani nikde v kapse, ani v mikině. Nechal jsem je v kavárně?!

„Tome, nemám“.

„Tak na, ale vypadáš nějak sklesle, kamaráde!“

„No jo, a ty zas vypadáš dobře. Sorry, jsem asi trochu mimo." zavádí rozhovor jinam, někam k hudbě a společným tématům. Vzdává se myšlenky na ní. Myslí na svou ženu, na to, kolik mu je, až se na konci ultra rychlýho trychtýře jeho myšlenek usadí obraz 50-ti letýho sexy týpka z nějaký reklamy se sloganem STILL HIGHLY USABLE. What the fuck?! Tomáš ho vrací na zem. Je dávno po rozhovoru i po cigáru. Tomášovi jede tramvaj a jeho přepadla žízeň. Vchází do haly, sundává kapuci, kouká na spoj. 20 min. zpoždění, tenhle vlak by se mu hodil, nápis bliká, vlak akorát přijel. Kašle na flašku vody a utíká na nástupiště. Vlak stíhá na poslední chvíli, najde volný místo. Unaveně i s úlevou padá na sedačku a přemítá o poslední hodině svýho života. Vidí její postavu, chtěl by se jí dotknout. Sakra, ten papír! Úplně na něj zapomněl. Vyndává jej z kapsy a čte její slova.

 

Ještě chvilku postává před nádražím a pozoruje lidi, napadá jí, že by se třeba stihla vrátit pro ten kus papíru, co nechala v kavárně. Proč jí to nenapadlo dřív, než by dokouřila, došla by do tam, (třeba by tam ještě byl, on…) a vzala si zpět své vzpomínky. Když tam tak seděla, v té kouzelné atmosféře, připadala si jako nejlepší spisovatel na světě, cítila se důležitě, téměř jak postava z nějakého filmu. Tak směšné a absurdní, skoro je jí trapně před sebou samou. Ta možnost, že ten blábol někdo najde a přečte si ho, jí naprosto děsí. Představuje si toho, kdo jej bude číst. Nejspíš servírka. Vidí ji, jak přichází ke stolu s hadrem v ruce, unavený obličej z denní rutiny v téhle práci. Bere do ruky list papíru a najednou jí v hlavě vyvstane obraz té holky, co tu ještě před chvilkou seděla. Je zvědavá, chce si ho přečíst. Oproti prvotnímu plánu zmuchlat jej a hodit do koše, kde by navždy splynul s dalšími zbytečnostmi, se zahledí do textu a čte. Co vlastně? Tady přeruší tok fantazií, vždyť ten příběh důvěrně zná. Naposled se ještě podívá na zasněžené nádraží, v dálce vidí dvě postavy, jedna hledá něco po kapsách a přitom se rozhlíží po okolí. Blázne, přeci když něco hledám, tak se dívám po tom hledaném, ne všude okolo, takhle to nikdy nenalezneš. Proletí jí hlavou, ale to už odchází směrem k nástupišti. Nastupuje a hledá volné místo. Ráda jezdí vlakem, někdy chce sedět úplně sama, někdy si schválně sedá vedle lidí, kteří jí něčím zaujmou. Myšlenky při teď ale bloudí vlastním směrem, do nemožných světů a to jí baví. Sedá si tedy nakonec sama, nechává se ukolébat snovými představami a uhánějícím vlakem. 

Zavírají se jí víčka a za nimi se rozprostírá mlhavý obličej. Má tmavé vlasy padající do čela, oči nevidí, ale ví, že jsou hluboké a upřímné, věří jim, zná je, už stovky let. Najednou z dálky zní hudba, brnkaní na kytaru, jednoduchá melodie, která je stále intenzivnější, ale ne hlasitější. Chce jít za tou hudbou, ví, že jí dovede k němu. Už je blízko, cítí to, natahuje ruku a náhle se ty oči změní, jsou hrubé, nebezpečné, magické a nechtějí jí pustit, cítí strach a hudba mizí. Ticho a z ničeho nic rána! S nádechem jako by se vynořila z vody, se rozhlíží. Chvilku jí trvá, než pochopí co se děje a kde je. To byl jen sen, usnula a teď přijela do přestupní stanice. Dobrý, je to dobrý.

Byl to on? Kluk z kavárny? Už na něj nechce myslet. Jen náhodný kolemjdoucí, jako jich dnes potkala stovky. Hlavně se zase neupínej k nějakému svému snu, romantické představě. Jsou to jen příběhy.

Na informacích si zjišťuje další spoj, ten původní nestihne, ale za pár minut jede další.  Bloumá chladnou nádražní halou, zmatená z toho snu, co vlastně ani nebyl sen. Byla celou dobu vzhůru, teda asi. Konečně, vlak je tu a ona nastupuje. Dnes už bylo dost snění, chce se vrátit zpět do reality. Normálně řešit normální věci, aspoň chvíli si připadat běžně. Musí, protože za chvilku bude sedět se skutečnými normálními lidmi a bavit se třeba o posledních událostech v Turecku. A to jí jednou zachrání, tohle sledování zpráv nebo posledních moderních trendů v čemkoliv.  Uvažuje tedy, zda si dá radši pivo nebo víno, to jí připadá dostatečně normální. Dostatečně normální na to, že si sama před sebou hraje na normální. 

 

Probudí jej rána od dveří, který se zastaví o kovové madlo jeho sedadla. Lidi se derou ven a on se zmateně rozhlíží kolem. Samozřejmě si uvědomuje, kde je, ale nechápe, jak usnul a co byl vlastně sen a co skutečnost. Jsou to přesně ty sekundy, kdy je mysl ještě někde mimo tělo, zatímco mozek již prolíná do finálního mixu obraz aktuální scény z vlaku. Ještě zavři oči, neopouštěj ten svět, sedíš hned za hajzlem, stejně musíš počkat, než všichni vystoupí. Blesklo mu hlavou, když už stejně věděl, že je u konce rekapitulace obrazů a pocitů, která vrcholí pohledem na pomačkaný papír. Pocity z přečteného příběhu se snaží prodrat do popředí. „Tak jo, teď to nemůžu řešit.“ Prohodí sám k sobě s představou, že rychle poběží do haly zjistit, v kolik jede další vlak, případně si koupí vodu a pak se vrátí za ní. K jejím slovům a představě, se kterou usínal. Bylo pro něj důležitý mít tyhle krátkodobý plány, už několikrát v životě měl neodbytný pocit zbláznit se, roztáhnout ruce a vzlétnout, dokázat sám sobě i okolí, že žijeme ve snu a naopak, že sen je naše realita, domov duše, na který neustále zapomínáme, ale kam se všichni chceme vrátit. Bylo mu z toho smutno a temnota podchodu i umělý světlo jen umocňovaly jeho chmurné pocity. Nasadil si kapuci, čímž se snažil ještě více izolovat od okolního světa. Konečně došel do haly, aby zjistil, že další vlak jede za chvilku, ale zároveň si v pohodě koupí vodu. Měl z toho malou radost. Vždycky se mu líbilo, když něco plyne tak jasně a samozřejmě. Vlak za chvíli pojede, takže jde směrem k nástupišti, hlavou mu bleskne cigareta, ale pak si uvědomí, že i kdyby šel kouřit až na kraj nástupiště, stejně nemá ty cigarety. V myšlenkách se začíná zaobírat časem a rodinou. V kolik asi dorazí? Co ho doma čeká? Začíná vnímat i zimu a vítr, který se prohání po nádraží, je zpátky v obyčejné šedivé realitě. Uzavřený. Na nástupišti bezmyšlenkovitě kouká před sebe na žlutou čáru oddělující běžného občana od občana sebevraha a začne se zaobírat smrtí a tragédií. Lehce se pohupuje a přešlapuje žlutou hranici k lesklému obrubníku hrany nástupiště ve snaze navodit si stav bláznovství a hazardu, který brzy střídá strach s odpovědností za vlastní život a rodinu. Konečně je vlak tady, naštěstí není problém najít prázdné kupé a vytoužený klid. Odloží kabát a tašku vedle sebe, napadne ho zkontrolovat mobil, nic tam není, naštěstí. Datový přenosy rozhodně zapínat nechce. Automaticky se podívá z okna a tak, jako již mnohokrát jej upoutá velká cedule s nápisem "U MERKURA". Tenhle obchod s hudebními nástroji nikdy nenavštívil, přesto jej má v paměti jako lehce legendární, ačkoli dneska už možná ani nefunguje, začne přemýšlet nad kapelou, ale nejde to. Zdá se mu to nějak beznadějný a podvědomě nechce opustit svou melancholickou náladu, která ho udržuje v nicotě lehce bolestném klidu. Pije vodu a s rozjíždějícím se vlakem se rozhodne znovu číst slova oné neznámé dívky. Jejich intenzita a naléhavost v něm probouzí nevšední romantické představy. Tohle nepsala žádná dívka, je to svět mladé ženy, její touhy a vášně. Chce jí obejmout a rozplynout se v cizím světě bez závazků i pravidel. V ten moment se mu vše hroutí, protože ví, že nemůže pořád jen utíkat. Zase cítí, jak jsou jeho nervy napjaté, klepou se mu ruce a hrozně se potí. Sakra, buď v klidu, měj nadhled. Znovu se napije a rozhodne se pro krátkou modlitbu, aby se uklidnil, možná i usne, už nemá sílu cokoli řešit.

Začíná se trochu nudit, vlak jede pomalu, za okny je tma a tak místo výhledu, který má jinak docela ráda, vidí v odraze okna jen svůj obličej. Trochu se na sebe zašklebí a bojuje s nápadem vypláznout na odraz jazyk, jako nezbedné dítě. Vchází průvodčí a dožaduje se jízdenek, jež přistoupily, hahaha. Touhle slovní hříčkou (přistoupily vaše jízdenky, prosím...přistoupili, vaše jízdenky prosím)  se baví už od střední. Dost možná, že vznikla někde tady, na téhle trase, při jedné z cest do školy nebo ze školy. Ale to už je dávno. Ještě, že na sebe ten jazyk nevyplázla, když vešel průvodčí. To by po ní zřejmě také požadoval i seznam medikamentů, které bere na hlavu.
V duchu se vrací k tomu torzu, které nechala na stolku, byl to jen takový ten první tok myšlenek, vzpomínka na jeden nepodařený pokus o návrat něčeho, co se vlastně ani nikdy nestalo, nebo ne tak, jak si to ona chtěla pamatovat.


….na dnešek jsem nespala, snad proto, že sen jsem již prožila s
Tebou. Ano, včera jsi tam byl. Má touha po Tobě překonala všechny strachy a
pochybnosti, nyní si říkám, že jsem Ti snad psát neměla. Vždyť už je to všechno
tak dávno, tak proč něco vracet. Proč toužím po bolesti, zmatku a prázdnu,
které jsem tenkrát zkusila. Tvá láska tolik spoutávala, bolela  a
zraňovala, pokud to tedy byla někdy láska. Ale vzpomínky vyblednou a kouzlo
vyprchá. A najednou tu jsi znovu. Kouzlo
se pomalu vkrádá s Tebou, ještě nemá takovou sílu, ale ve skutečnosti
nevyprchalo ani po těch letech. A já? O pět let zkušenější, snad moudřejší,
rozhodně ne školačka odhodlaná všechno zkusit a všemu věřit. Neříkal si to snad
tehdy, že svět je zlý a ty mě musíš ochránit? Nakonec si to byl ty, kdo mě
nejvíc zklamal, právě ve chvíli, kdy já si myslela, že naše pohádka došla k
happyendu. Vrátil ses k té, kterou si pro mě opustil. Zkušenost. Život nám
přináší jen ty lekce, které jsme schopni zvládnout a ponaučení jsme schopni
vidět, jen při nejintenzivnějších prožitcích, takhle to je. Zkušenost. Tak proč
si tam včera stál? Rozpačitý a beze slov, v hlavě prázdno, oči se dívají a srdce
buší, na místo slov, pouhá nesmělá gesta. Sednout do auta a utéct do lesů, na
lavičku k lesní tůňce, za zvuků šplouchání kaprů v rybníce. Dvě ryby na souši
lapají po dechu a pokouší se mluvit. Ale o čem, vždyť jsme si cizí, nemáme si
co říct. Půjdeme se podívat k rybníku, na odrážející se hvězdy na hladině. Jdu
až k břehu a ty mě chytáš, objímáš a prosíš, ať nejdu dál. Spadnu?! Ano, vím,
musíš mě chránit, to už znám, divím se, že si mě do té hloubky neskopl.
A v tom objetí mě hladíš a líbáš, ale já nechci, co mám dělat. Když Tě
políbím, budu chtít znovu, neříkáš nic. Můžeme tu sedět, na lavičce v lese,
objímat se, ale už ne tím zoufalým způsobem, jako tenkrát, abychom se sobě
neztratili v nekonečném vesmíru, abychom neuletěli. Spíš tak nějak z povinnosti,
jakože se to očekávalo, jakože musíme. Musíme? Tehdy jsme také museli, ale to
bylo jiné. V hlavě jenom vědomí, že je to pouhé teď, pro tuto chvíli a pak zpět
ke svým všedním šedým dnům. Proč tedy to všechno, když už musím jít, pojď se
mnou. Pro co jsem si to sem přišla. Pro zjištění, že minulost není tolik
romantická, přítomnost tak nějak plyne skrze mě a budoucnost mě děsí? 
Lesní cesta, hvězdy a tma, tvá ruka
kolem pasu, která mě vede tam, kam já nechci, ale přesto jdu, jako vždycky.
Vždyť už mě znáš, ani ta léta to nezmění...

Díky za hezký večer...tři tečky, neukončený děj....

Tak jo, poslední věta by se dala možná použít jako dobrý název, ale tím to hasne. Už nelituje, že tam text nechala, pokud si ho servírka skutečně přečte, může ho zrovna použít místo kapesníku na utření slz. Smíchu.
Ale to už se blíží do cílové stanice. Příjezdy do tohoto města má ráda. Vždy se tam s láskou vracela. Není to jen její rodné město, ale je to místo snů a velkých ideálů. Pro někoho ošklivé, šedé a nudné, pro ni však ne. Je ráda, že nakonec jela k nádraží autem, které na ní teď čeká v podzemních garážích. Vystoupí z vlaku, nadechne se zmrzlého vzduchu a zamíří do podchodu. Mohla by projít přímo do garáží, ale chce se jít podívat do haly, co kdyby potkala někoho známého. Po cestě hledá parkovací lístek a drobné. Najednou ji realita vtáhne, je tu,  naprosto všední a nudná, a ona je za tu nenadálou změnu atmosféry vděčná. Fantazírování a bloumání po snových světech bylo už pro dnešek dost. Zapomíná na napsaný příběh, na kluka z kavárny, romantické lásky, osudová setkání a splynutí duší. Vychutná si ale ještě poslední chvilky klidu. Kupuje kávu, i když jen z automatu, zakouří si a pozoruje noční prostor před nádražím. V tom jí zvoní telefon. Ježíši! Lucka! Vždyť já kráva jí úplně zapomněla zavolat, kdy nakonec dorazím. Bere telefon a spouští záplavu omluv a výmluv. Na druhé straně jen smích a informace, že už sedí v jejich hospodě a čeká na její příchod. Nemusí prý spěchat, ostatní již dorazili. Zase jednou pocítí vděk za přátelé, kteří jsou tolerantní k její občasné nespolehlivosti, a zapálí si další cigaretu. 

Nemůže spát, ačkoli ubíhající večerní krajina se svým pravidelným rytmem k tomu přímo vybízí. On však cítí, že jeho čas, který má jen pro sebe brzy skončí a chce jej ještě nějak využít. Přemýšlí, že si pustí hudbu, ale kromě Sunshine nemá z nabídky svýho mobilu na nic náladu a nakonec ani na ty si netroufne. Tahle, pro něj nejlepší česká kapela, mu vždycky připomene, že úspěch je vykoupen přímou cestou, na který neexistujou žádný velký kompromisy. Žádná rodina ani pevné pracovní závazky. Uvědomí si, že porovnávat se těmahle klukama nechce, vnímá svojí vnitřní sílu. Věří a ví, že je stále obrovská, ale už si vybral jinou cestu. Uklízí mobil zpátky do kapsy a snaží se nějakým způsobem utřídit myšlenky na blízkou budoucnost. Znovu se dívá z okna a cítí náhlý příliv inspirace. Dodává si odvahu tím, že přeci dělá věci autenticky, hudbu nebo fotky, a nic jinýho vlastně nemá smysl, nic jinýho ani neumí. Ve skle náhle zaostří na odraz svého obličeje, chce se na sebe usmát, ale tvář plná stínů vypadá zkroušeně. „Proč seš nešťastnej?" zkouší k sobě mluvit s láskou a pochopením. „Co ti chybí kámo?“ Čas utíká tak rychle a on začíná opět myslet na ní. Proč je to ta nejpříjemnější myšlenka? Kdo byl ten kluk o kterým psala, a kterej jí tak ublížil? Nelíbil se mu. Kdy se to asi stalo? Někdy v létě, před půl rokem? Kde? Stalo se to doopravdy? Jeho fantazie zase pracovala naplno a tomuhle světu se hodlal oddat do konce cesty. Z představ ho vytrhne až vyzvánění mobilu. Je jasný, že volá jeho žena. Rychle jí sdělí, že do půl hodiny je doma. Možná dřív. Nevědomky se pousměje, ví že manželka mu dává volnost a podporu, je jí za to vděčný. Těší se na děti. Vlak přijíždí do cílové stanice. Je čas se sbalit a vystoupit. Myslí už jen na otravnou cestu k autu. Ještě teda musí nutně kouřit a koupit si cigarety. V podchodu před ním je relativně živo, nespěchá, spíš se loudá. Líný krok i myšlenky v momentě přetne obraz stojící dívky u automatu na kafe. Vystoupá po posledním schodu a zmůže se udělat jen jeden úkrok stranou, aby nebránil výstupu osob za ním. Cítí počátek paniky a očima se jen snaží vyvrátit skutečnost, kterou stejně cítil v první vteřině. Není pochyb o tom, že je to ona. Zase stojí zmatený, jako když před dvouma hodinama vyšel ze záchodů v kavárně a uviděl jí u svého stolu. Nyní jí pozoruje, jak něco hledá v kapse, vytahuje cigaretu, odebírá nápoj a míří ven, jde kouřit. Nevšimla si mě, ale co teď? Tohle přeci není žádná náhoda, pomyslí si ve snaze zaplašit myšlenku, že zdrhne doleva a k autu, aby se jí vyhnul. Musíš jí vrátit to psaní, na ničem jiným nezáleží, uslyšel hlas v hlavě a věděl, že teď už nemá jinou volbu. Lehce nejistým krokem došel až na místo, odkud jí mohl vidět skrze prosklené dveře nádražní haly. Telefonovala. Snažil se rychle vymyslet nějakej plán, ale měl pocit, že mu dochází čas. Rukou začal hledat její papír v boční kapse své tašky a současně s ním nahmatal i propisku. Rychle se přemístil k zavřenému okénku prodeje jízdenek a do rohu papíru napsal své telefonní číslo. Nad něj ještě čtyři pruhy duhy v mírném oblouku, které narychlo odlišně vystínoval a poslední pole vytečkoval. Díval se na svůj vzkaz a nechápal, co vlastně dělá, nakonec pod číslo do závorky napsal i svoje křestní jméno. Bez rozmyšlení se otočil a mířil přímo k ní, právě ve chvíli, kdy dotelefonovala a zapalovala si další cigaretu, otočená zády k němu. Obešel jí z levé strany, otočil se před ní a řekl: „Ahoj, to jsem zase já. Tohle je asi tvoje..." Podával jí papír, aniž by si uvědomil, že jí najednou tyká, jakoby jí dobře znal. Díval se jí přitom do očí a viděl, jak září a zároveň jsou vlhké, smutné, ale i živé, možná jen takové, jaké je chtěl vidět. Ona nebyla schopná reagovat a on věděl, že už řekne jen:  „Sice tomu nerozumím, ale díky za hezký večer".  Ve stejnej moment se otočil a odešel směrem ke svému autu. Věděl, že teď on ukazuje záda jí, i že použil poslední větu z jejího psaní - čistě symbolicky a protože to nakonec byla pravda. Díky ní zažil něco opravdovýho a snovýho. Nemohl prostě čekat, co řekne. Ani se teď už neotočí. Bylo tolik možností, ale on se rozhodl uzavřít kruh, přišlo mu to prostě dobrý. A nakonec, měla přeci jeho číslo.