SRDCI NEPORUČÍŠ

Anotace: O lásce trochu jinak. (Povídka je obsažena v knize padesáti povídek deseti různých žánrů Malé pivo, malý rum, kterou mi loni vydalo frýdeckomístecké nakladatelství Piscis; pokud by měl někdo zájem, ještě je k dostání; 240 stran, 299 Kč.)

Nemůžu si pomoci, prostě jsem se bezhlavě zamiloval! Pořád mám před sebou její obrovské hnědé oči, smyslné rty, dlouhé tmavé vlasy, oblá ňadra pod tričkem Hello Kitty nebo My Little Pony, štíhlý pas, dokonale tvarované nohy, které tak ráda ukazuje, protože do školy chodí výhradně v minisukni nebo minišortkách, a to i v zimě, akorát si natáhne punčocháče a místo adidasek vysoké kozačky... Zatím si mě moc nevšímá, ale časem jí určitě dojde, kdo stojí za těmi vášnivými milostnými psaníčky, které skoro denně nachází v některém se sešitů nebo v kapse softshellové bundy, visící v šatně... Povzbudivé je, že ty dopisy nevyhazuje, vždycky je pozorně přečte, pečlivě uhladí a vloží do tvrdé složky na sešity s Annou a Elsou z Ledového království.

Včera si pod lavicí zapomněla svůj růžový Huawei P9; vyběhl jsem za ní, naštěstí se před školou zapovídala se spolužačkami. Při předávání mobilu se naše prsty dotkly – úplně se mi z toho roztřásla kolena! Doufám, že si toho nikdo nevšiml. Holky se sice připitoměle chichotaly, to ony ale dělají pořád.

Večer jsem vyhledal fotku třídy z konce loňského školního roku. Sedí tam úplně vpředu na lavičce z tělocvičny, společně s Gemrichovou drží ceduli s nápisem VII. B, a je krásně vidět trojúhelník jejích bílých kalhotek pod ultrakrátkou sukýnkou. Při tom pohledu jsem si ho prostě musel, jako už nejednou, vyhonit.

Dneska si nevzala podprsenku! Skrz bílé tričko s Justinem Biebrem (aha, změna, začíná už se asi zajímat více o muziku, než o animáky) jí nádherně prosvítají bradavky a mně při tom pohledu už zase stojí... Zvadl jsem v okamžiku, kdy se z repráku ozval ředitelčin nevrlý hlas, přikazující, abych se k ní neprodleně dostavil. Nebyla ve své kanceláři sama, v ikeáckých křeslech pro návštěvy seděli oba rodiče mé vyvolené a netvářili se vůbec přívětivě. Na konferenčním stolku před nimi ležela hromádka mých liebesbriefů. Srdce mi vyskočilo až do krku. Z ředitelčiných přísných, ocelově šedých očí létaly blesky, když hlasem, o dvacet stupňů mrazivějším, než počasí na loňském lyžáku, spustila: „Pane kolego...“