Nejistota

Anotace: Kam až zasahuje nejistota, co dělá s člověkem a co všechno mu bere

Hrdlo měla stažené a v srdci jí zrychleně bušilo, jako kdyby ji popohánělo, jako kdyby samo cítilo urgentnost situace. Usedla před otevřený laptop a světlo z něj ozářilo její tvář, oči rozšířené strachem, strachem z toho, co najde, strachem z toho, že ji přistihne. Najede kurzorem na ikonku malé lupy, naťuká pár písmen, ještě ani nedopíše celý název, a průzkumník jí nabízí chatovací aplikaci. Najede na ni rychle, jako by mohla utéct, a otevře ji. Se srdcem až v krku shlédne seznam posledních konverzací. Žádné neznámé jméno, nic, co by naznačovalo to, co si myslí.

- Mohl ji pojmenovat jako kamaráda.

Jen co ta myšlenka bleskne hlavou, už najíždí na první konverzaci. Robert. Řeší auta.

Druhá konverzace. Luboš. Řeší dům.
Třetí konverzace. Naše. Píše, kdy se vrátí domů.

Na dvoře uslyší kroky. V dešti je nelze identifikovat, aplikaci zavře a vyskočí od počítače. Do hrsti nabere kukuřičné křupky, strčí si je do kapsy velké potrhané mikiny a vychází na dvůr. Pes. Ne on, ale pes. Nenapadne ji vrátit se a hledat dál. Už tak se cítí dost špatně. On toho má přece tolik. Dělá toho pro ně tolik.

- Ale to ty přece taky.

Zarazila se ve stísněné chodbičce, čelem ke dveřím. On dělá dům, ona dělá domov. A teď je ta práce dvojitá. Musí udržovat domov, který aktuálně mají, jakkoliv je nedostatečný a nedokonalý. A musí připravovat ten jejich. Ne, nezahrnuje to práci s pilou, vrtačkou a kladivem. Ani hodiny klečení na tvrdé betonové podlaze a přenášení těžkého materiálu. Její práce stojí peníze. Peníze, které vydělávají oba dva. A čas, kterého má možná ještě míň, než on. Co si vůbec myslí? Že je to zábava? Že je to jenom sranda a hry, celý den, každý den, non stop od šesti od rána do osmi do večera? A pak už jen umyje nádobí a dobrý?

- Myslí si, že se flákáš.

Zamračí se na prosklené dveře, jako by za to mohly. Jo, takže ona se fláká. Ona každé ráno vstane dřív, než on, i když má jít do práce. Ona je na nohou celý den, neustále. On přijede domů a sedne si k jídlu, k počítači, ona jí ve stoje, za běhu, její směna nikdy nekončí. Když se ona vrátí z práce, musí hned pokračovat, nemůže si umýt ruce, sundat si tašku, zavřít na chvíli oči a vzpamatovat se, nabrat síly. Pořád v pohybu, pořád v zápřahu.

- To není pravda.

Zarazí se. Ano. Skutečně by mohla být vytíženější. Nemusela by chodit běhat. Každý den. Ale běh jí udržuje víc, než jen postavu, běh jí pomáhá, vrací jí zdravý rozum, uklidňuje ji. I když už to není, co to bývalo. A postava je na tom hůř. Bude muset radikálně zakročit. Častěji se vážit. A občas vynechat večeře. Zase. Stálo jí to tolik práce, udělat se sebou něco. Každý den běh, redukovat jídlo, vážit se ráno nahá před snídaní, před obědem, po obědě, po běhu, po večeři, před spaním. Váhu si nemusela nijak aktivně zapamatovávat, vryla se jí do paměti zcela sama. Jako kdyby jí někdo vypálil cejch. Racionálně ví, že číslo na váze není důležité. Ale když má říct doktorovi, kolik váží, je jí na zvracení. A pak je ještě jeden ukazatel. Fald, který se utvoří na vnější straně stehen při sexu. I když zhubla už čtvrtinu svojí původní váhy, ten fald tam pořád je. Doufá, že ho nevidí, ale logicky vzato ho vidět musí. V ten moment veškeré její sexuální uspokojení mizí a myslí jen na to, jestli se on udělá, když musí koukat na takovou odpornost.

Proč si toho nevšimne?

- Protože jsi mu jedno. Jsi pro něj zbytečná, nijak nepřispíváš, jenom pořád něco potřebuješ, na něco poukazuješ, něco chceš. Má tě dost. Potřebuje ulevit.

Zalituje, že se nevrátila k jeho konverzacím. Jak dlouho je pryč? Hodinu? Řekl, že jede jen něco změřit. Otočí hlavu zpátky k zašlé kuchyňce. To přece nemůže trvat hodinu. Nebo snad ano? Dojet ale někam dál, za někým jiným, udělat něco s někým jiným, to se ale za hodinu taky nedá. I když… Dá. Samozřejmě se to dá. Vzpomene si na poslední sex. Vyvolala ho ona (jak jinak), i když tentokrát o něco nenápadněji, než běžně. S hlavou opřenou o jeho nohy se mírně natočila, a políbila ho na vnitřní stranu stehen. A zase se otočila zpátky. Pohladil ji po vlasech. Po chvíli se znovu otočila, tentokrát ho laskala o něco déle, lehce, a láskyplně, jako by jen vyjadřovala cit, nikoliv touhu. Uslyšela hluboký nádech. Přesně to potřebovala. Znovu se stáhla. Jeho ruka se posunula po jejích zádech, hladila ji a klouzala po záhybech jejího trika níž. Byla opatrná, kolikrát už takhle byla příliš rychlá a jeho zájem se ztratil rychleji, než si ho stihl sám uvědomit. Už ho nepolíbila, jednou rukou přejela po jeho penisu, jen aby se ujistila, že je tvrdý. Jeho dlaň ji na zlomek vteřiny sevřela. Znovu se stáhla. Přidal i druhou ruku, přejížděl jí po hrudi, kroužil kolem prsou, aby ji navnadil, vyprovokoval k akci. Políbila mu ruku. Pořád se tvářila, že všechno se děje jen mimoděk, že je to běžný protokol při sledování filmu. Nahnul se, aby dosáhl dál, aby mohl sklouznout níž. Zajela rukou pod jeho boxerky. Bylo to fajn. Ale nic, co by si zapamatovala a vzpomínala na to, když nechávala mysl zatoulat se k příjemným zážitkům. To ostatně moc často nedělala. Nechtěla být zaskočená.

- Musíš být pořád ve střehu.

Vrátila se zpátky. Jedním rychlým pohybem otevřela laptop, naťukala heslo, vyhledala chat. Prozkoumala konverzace. Zavřela chat a na webu našla sociální síť, tu jedinou, kterou používal. Opět chat. Zamračenýma očima přelétala jednotlivé konverzace, v angličtině se tomu říká „skim“, rychle překlikávala, když cítila, že už tam nic dalšího nebude. Nebylo.

Na chvíli se zamyslela, vráska mezi očima se prohloubila. Pak znovu naťukala do vyhledávání pár písmen a najela na poznámky. Tady to bylo. Záložka „Život.“ S bušícím srdcem, které jako by dosahovalo až do krku, jako by ji chtělo udusit, na kartu najela myší.

- Míň pít
- Vymyslet, jak s Klárou trávit kvalitně čas, když ho máme málo
- Nikdy nevynechat koupání

Srdce se začalo zmenšovat, jako by se rozpouštělo. Nenašla nic. Vráska mezi očima se rozpouštěla taky, všechno napětí se rozpouštělo jako vanilková zmrzlina na letním slunci a odtékalo pryč, až v jejím těle nezbylo nic. Otupěla.

Kroky.

Rychle zavřít laptop.