Kovboj a Klíčenka

Anotace: Probíhá-li tvůj život příliš klidně, je nejvyšší čas si vymyslet problém.

Majitel autoservisu. Nebo spíš nějaké garáže přestavěné ze staré stodoly, kde opravuje kraksny těm, kteří nemohou, a nebo nechtějí mezi léčitele automobilů, jímž je třeba zaplatit i za duchaprostý výraz slečny na recepci. Šedivý chlápek s břichem mírně přehozeným přes pásek kalhot. Pod mikinou s nápisem se mu u pasu rýsuje – cože? Pistole? Miluji kovboje.

Spolu s ním blondýna přibližně v jeho věku, atraktivní, sukně, kterou jsem si já na sebe dovolila vzít naposledy před dvaceti lety, štíhlá, s trikem zdůrazňujícím poprsí. Že by Kovboj vysypal kasičku u plastického chirurga a tak jak je zvyklý tunit vehikly nejrůznějších značek, vytunil si i tuhle podnikatelskou Klíčenku?

Užívám si pokaždé první návštěvu, kdy se otevřou dveře mé partnerské poradny a objeví se nové tváře. Zkouším, zda odhadnu, jakou kombinaci nesourodých existencí si Bůh zamanul ve své bohorovnosti poskládat. „Tentokrát to je snadné“, myslela jsem si. Takových kovbojů jsem za dobu své psychologické praxe viděla zástupy. I když většinou již v okamžiku, kdy převlékli masku kovboje za masku desperáta, zoufalce snažícího se zotavit zbytek svého alkoholem zmoženého mozku a zachránit torzo jater. Za poslední roky od okamžiku mého odchodu z protialkoholní léčebny, kam jsem jako elév psychologie nastoupila hned po škole, a od otevření vlastní soukromé praxe, vídám desperáty ještě v době, kdy jsou z nich kovbojové. A snažím se, aby se z nich desperáti nestali. Moje úspěšnost? Být řidič autobusů úspěšný tak jako já, mohl by dopravní podnik změnit název na Kovošrot. Odstavné parkoviště by bylo plné nepojízdných, více či méně nabouraných autobusů, čekajících na svůj konečný verdikt od chlápka s autogenem.

Tentokrát jsem se ve svém odhadu spletla. Kovboj i Klíčenka jsou kolegové ze zaměstnání. Pracují společně v bance. Později ve mně vzbudí nejistotu představa mých peněz, které dostanu za snahu udržet autobus stranou od vrakoviště, obhospodařovaných právě Kovbojem a Klíčenkou.

Vidím, že v tomhle vztahu zatím na facky, ať fyzické nebo duševní, nedošlo. Zdají se být zamilovaní. Kovboj mluví potichu, trochu zajíkavě, Klíčenka naopak hlasitým a velmi příjemným hlasem. Sedí vedle sebe na protějším dvoukřesle, drží se za ruce, vzájemně propletené prsty, dotýkají se nohama naplňujíc tak znaky dobrého partnerského vztahu. On schoulený, ona sedící vzpřímeně, rovná jak pravítko. Nikdo nemá důvod pochybovat, kdo v tomto svazku má roli řidiče a kdo závozníka. Proč zrovna tihle dva usoudili, že bychom se měli setkat? Po prvních větách tuším. Nebývá to často, ale čas od času se to stane. Holoubkové nepřišli proto, abych minimalizovala počet vzájemně uštědřených facek a ukončila jejich vzájemné trápení doporučením separace. Přišli za mnou jako za rozhodčím. Obvykle přichází tento druh mých klientů proto, abych rozhodla, kdo z nich je – (promiňte mi ten výraz, nerada bych vyjádřila neúctu k mým klientům, ale jinak to nejde) - menší blbec.

Co se tedy stalo: Kovboj prezentoval. Pochopila jsem, že dnes již není nutné, aby ten, kdo prezentuje, byl ve stejné místnosti, městě nebo státu s těmi, kteří chtějí nebo jsou donuceni prezentované myšlenky vyslechnout. Prezentace probíhá online. Klíčenka mu začala psát více než osobní vzkazy na tutéž obrazovku, na které poskakovaly barevné obrázky a texty uspořádané do pitoreskního dílka pochopitelného i ostatními členy kmene zabývajícího se správou peněz, zejména pak kmenovými staršinami odmítajícími přijímat informace jinými kanálem než právě prezentací v korporátních barvách. Jinými slovy – Klíčenčiny roztomilosti si přečetli všichni konzumenti Kovbojových myšlenek. Kovboj nejprve Klíčence napsal, že prezentuje. Ona mu vesele napsala, že kecá a pokračovala dál. Tu se kovboj neudržel, vytočil telefon a na klíčenku zaječel – „Jsi upadla v kině, nebo co? Půlka banky si čte, co mi píšeš“. Bohužel tak, že to slyšelo i celé virtuální auditorium. Včetně moudré rady starších. Z nudné prezentace se rázem stala veselá záležitost. Kovboj následně dostal maily s větami jako „…víme, že toho je na tebe hodně…“ a nebo „…klidně se na nás obrať, pomůžeme ti rádi…“. Pozadu nezůstal ani HR tým, který mu poslal odkaz na individuální online kurz ukončený testem na téma "Pracovní vztahy - hlavní aspekty jejich budování a udržitelnosti". S termínem složení testu do pěti pracovních dnů.

Jak to pokračovalo: Klíčenka se z té kanonády necelých dvaceti zlých slov sesypala. Nemohla s Kovbojem telefonovat, reagovat na jeho písemné frfňání, zrušila společný program (prý kino s následným rytmickým rozklížením vybavení ložnice). Kovboj, světe div se, náhle nebyl kovbojem, nevzal pistoli a nesjednal si respekt, ale byl spíše onucí, která se nejprve doprošuje, pak se plazí a nakonec rozchází. Klíčenka vědoma si své převahy si mezi tím domluvila jiný zajímavý program na následující dny. Bez účasti Kovboje metamorfovaného na klauna. Nakonec vzala Kovboje na milost a dovolila mu přijet za ní, ale svůj program již kvůli tomu nerušila. A co na to Kovboj? Velmi ho to rozrušilo a udělal zásadní věc – poznamenal si celé to bezpráví do svého deníku.

A jaký byl na závěr můj verdikt? Koho z nich jsem poté, co utratili za rozhovor se mnou své peníze vydělané správou mých peněz, označila za většího blbce? Ani jednoho, mám pro tento případ připravené vlastnoručně vyrobené poukazy na relaxační dovolenou. Pro každého zvlášť. Jeden do mužského, druhý do ženského oddělení. Klidné prostředí, zodpovědná péče personálu, dietní strava, střik dvakrát denně. Skotský.