Zrazená láska

Anotace: Prošla si trápením. Co když už další zradu nezvládne? V životě je spousta okamžiků, kdy si říkáme, co by kdyby, ale nevíme, o co naším rozhodnutím můžeme přijít a co získat.

„Notaaak, už tam zalez!“ přešlapovala jsem netrpělivě u svých dveří do hotelového pokoje a při tom hlasitě nadávala. Za boha jsem nemohla dostat klíč do zámku. S každým dalším pokusem byla má snaha zbrklejší a horlivější.

Procházející nóbl vyhlížející mladý pár se na mě s opovržením zadíval. Moje chování se zcela vymykalo poměrům tohoto hotelu, kde byli ubytovaní samí zbohatlíci a takzvaně lepší lidé. Vlastně jsem si tu připadala úplně mimo. To jsem si uvědomila ale až teď, když jsem se po vyšperkovaných, lesklých chodbách protkaných červenými sametovými doplňky, pohybovala sama. Bez manžela.

„Aaaa“ vydala jsem ze sebe zoufale po právě promarněném dalším pokusu dostat se do pokoje. Bezděčně jsem praštila čelem o dveře až se mi zatmělo před očima. Takovou smůlu můžu mít fakt jenom já. Bylo mi ale jedno, co si o mně budou myslet, bylo mi jedno jestli mě z hotelu vyhodí na ulici. Bylo mi všechno jedno. Právě jsem viděla svého muže s jinou ženou. Viděla jsem ho, jak mě podvádí s jinou ženou.

„Já jsem tak pitomá, tak zatraceně pitomá!“ začala jsem v afektu bušit na dveře, ale když mi konečně došlo, že takhle je opravdu neotevřu, plácla jsem sebou na zem, až to zabolelo. Měla jsem na sobě černé splývavé večerní šaty a elegantní lodičky, které ve večerních světlech chodby házely lesklé odlesky. Vlasy jsem měla vyčesané do původně hladkého drdolu, teď jsem na něj letmo sáhla a zjistila, že se začíná rozpadat. Stejně jako já. Cítila jsem se zrovna tak, jako by se mi roztříštilo srdce na milion malých kousků, které se při tom rozletěly do všech stran a jsou odsouzeny zůstat navždy o samotě.

„Naivní blbko,“ zašeptala jsem smutně do ticha. Už jsem nebyla plná energie, horlivá, nedočkavá a roztržitá. Začínala jsem cítit vyčerpání a skrz moji duši se po malých kouscích propalovala nesmírná bolest a zklamání. S odstupujícím vlivem alkoholu, který jsem do sebe nalila v záplavu rozčilení dole v hotelovém baru, se tento pocit rozpínal. Ze schodů jsem náhle uslyšela tlumené hlasy, a tak jsem sebrala poslední zbytky sil a vyškrábala se na nohy. Chtěla jsem se vyhnout dalším pohledům, v jejichž očích se nebude zrcadlit nic víc než odpad. Chvíli jsem zůstala opřená o dveře a rozdýchávala hvězdičky, které mi hbitě pobíhaly před očima z té rychlé změny polohy, ale nakonec jsem pevně stiskla klíč v upocené dlani.

Svět se se mnou točil, ale když jsem místo odporu ucítila na první pokus úspěšné zapadnutí klíče do zámku, nahlas jsem vydechla. Nevím jistě jestli to byl výdech nebo vzlyk, ale to už jsem se sunula do pokoje. Pokoje mě a mého muže. Připomněla jsem si bolestnou skutečnost a ucítila žluč na jazyku. Při pomyšlení na něj. Na ni. Na ně. Před očima mi vyvstal obrázek Karla sedícího v jednom z takových těch malých privátních koutů v restauraci, kde máte soukromí, ale zároveň nejste odděleni jinou místností nýbrž elegantní dřevěnou zástěnou protkanou popínavými rostlinami. Bývalo to naše místo. Tam jsme obědvali vždy, když jsme bydleli v tomto hotelu. Co si k čertu myslel. Do očí se mi draly slzy, rychle jsem za sebou zabouchla dveře, neohrabaně běžela přes chodbičku a cestou se pokoušela sundat lodičky, což se povedlo asi až na pátý pokus. Když jsem konečně vklopýtala do volně navazujícího pokoje s manželskou postelí, svalila jsem na ni své tělo, které se chovalo, jako by mi skoro nepatřilo. Byla jsem naprosto vyřízená.


Ležela jsem na boku a pohrávala si s krajkovaným okrajem saténové peřiny, do které jsem se celá zachumlala ve snaze schovat se před světem, který se rozhodl mě neustále zkoušet a házet klacky pod nohy, pokaždé když jsem potkala sebemenší strom.

Neexistoval způsob, kterým bych se mohla ubránit před výjevem, který jsem najednou uviděla před sebou. Vedle mě ležel Karl a usmíval se na mě. Tím jeho upřímným a nakažlivým úsměvem, který jsem vnímala jako nejlepší lék na světě. Propadala jsem se do jeho očí, které připomínaly nekonečně hluboké moře, ne nebezpečné, spíš takové, co přináší útěchu, jako byste se na něm kolébali na loďce. V bezpečí. Tak jsem se u něj cítila. Najednou zvedl ruku. Pomalu. Letmo se dotkl mé tváře a pokračoval nahoru dál až k vlasům. Nespouštěl oči z těch mých. Koutky se mu ještě víc rozšířily, když nahmatal uvolněný pramínek mých světlých vlasů a opatrně jej zastrčil za ucho. Jako by na tom závisel svět a všechen život. Jako bych mohla jedním nádechem přivést vše mrtvé k životu a jedním pohledem udělat každého šťastným. Tak jsem si vedle něj připadala. Úsměv jsem mu oplatila a najednou jsme měli všechno, co lidské srdce potřebuje, co mu dává život, sílu, naději, víru a svobodu. Na služební cestě. V malém hotelu. V malém pokoji. Na posteli. Pod peřinou. Spolu a vedle sebe jsme byli vším.

Byli jsme spolu asi dva roky a já si byla jistá, že jsem jednou z těch šťastných dívek, která potká svého životního partnera už zamlada a šťastně s ním prožije celý život. Byli jsme stejně staří. Já dálkově studovala, zatímco Karl už měl práci a vydělával dobré peníze. Často jezdíval na služební cesty – meetingy se svými klienty, kterým navrhoval interiéry domů. Klienti byli většinou slušně za vodou, a tak jeho práce dost vynášela. Já jsem plánovala dokončit architekturu a být jeho pravou rukou. Otevřít si s ním svou vlastní kancelář a žít spokojený rodinný život plný zábavy, dobrodružství, zážitků a lásky. Pořád mi připadalo jako bychom byli zrovna dospěli a chtěli plnými doušky objevovat svět, který nám byl doposud utajován. Život, touha a vášeň byla naše druhá jména.

Zvedla jsem svou ruku a pomalu ji nechávala klesnout na jeho neposlušné hnědé vlasy, které se u krku mírně stáčely. Když jsem se letmo dotkla jeho kůže na šíji, zatajil dech. Ale já nepřestala, líbilo se mi, co s ním ten jeden dotek udělal, a tak jsem si razila cestičku po jeho paži směrem dolů. Po cestě jsem cítila, jak zatíná svaly na ruce a prsou a jak se mu začíná zrychlovat dech, ačkoliv se to snažil nedávat najevo.

Pohlédla jsem mu do očí, které ze mě pořád ještě nespouštěly zrak a zase se v nich ztratila. Netoužila jsem po ničem jiném, než po něm. Po jeho kůži. Po jeho rtech. Chtěla jsem se ho dotýkat víc. Tohle bylo zatraceně málo, ačkoliv moje neposedná ruka už spočívala na jeho boku a mírně ho třela tam a zpátky. Byla jsem až příliš nízko. Chtěla jsem ho přimět, aby si mě přitáhl blíž k sobě a pohřbil tak tu bolestnou mezeru mezi námi. Mou prosbu vyčetl z mých hladových očí a za vteřinu mě tiskl v náručí. Povedlo se. Jednou rukou mě hladil ve vlasech a tou druhou mi přejížděl po zádech, nad zadkem se vždy zastavil, jako by čekal na svolení. Svým rychlým dechem mě šimral na čele.

Milovala jsem na něm jeho opatrnost a něžnost. Vždy mu záleželo na mém pohodlí. Zbožňovala jsem to a zároveň mě to dostávalo do neskutečných pocitů touhy a šílenství, které jsem nedokázala ovládat. Silně jsem ho objala volnou rukou a přitiskla si jeho tělo k mému. Zasténal a já mu roztála v náručí. Nemohli jsme dál čekat, tak moc energie mezi námi bylo, tak moc spalující byly naše pocity. Naše těla se začala pomalu a opatrně hýbat ve stejném rytmu. „Sally…“ vydechl těsně před tím, než mě políbil a já cítila v ústech sladký závan svého jména. „Sally…Sally…“ ozývalo se mi stále hlasitěji a naléhavěji v hlavě a já vytřeštila oči. ¨


„Sally“ dozníval jeho hlas v mých uších, když jsem seděla na posteli, zamotaná do peřiny. Roztřesená. Zpocená. Okamžitě jsem pohlédla směrem, kde ještě před chvílí ležel Karl a přála si, aby tam stále byl. S tím jeho kouzelným úsměvem plným pochopení a dobra. Aby mě vzal za ruku a řekl mi, že je vše v pořádku. Aby mě schoval do své náruče a ujistil mě, že to všechno, co se dnes stalo, byl jenom zlý sen. Na místě bych se mu rozbrečela do hrudi a pověděla mu, jak moc mě v tom snu ranil. Chtěla bych ujištění, že mi takhle nikdy neublíží. Že se mezi námi nic takového nestane a že se budeme vždy milovat, respektovat a ctít, ale při tom spolu bláznivě sdílet všechny výzvy a zážitky. Že se spolu budeme smát, až nás bude břicho bolet a až nám slzy potečou.

Na tom místě vedle mě však bylo prázdno stejně jako v mém srdci byla velká díra přesně v tom místě, které ještě před pár hodinami vyplňoval planoucí žár.

Nechápala jsem, jak je možné, že se člověku v jedné vteřině obrátí svět vzhůru nohama a nic, co jste brali jako jistotu a samozřejmost, najednou neexistuje. Vše jako by se rozplynulo v nekonečných dálkách, ze kterých není návratu. Cítila jsem se tak neskutečně prázdná. Znovu jsem si lehla a objala peřinu. Kolébala jsem se ze strany na stranu. Neovládala jsem své tělo. Poddala jsem se mu a ono se jen tak hýbalo, jako bych byla panáček na baterky, který stále dokola opakuje stejné pohyby. On to také nemůže vůlí ovlivnit. Panáček bez života. Tak jsem si připadala. Možná mě tak viděli i ostatní. Asi ano. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč se mi neustále někdo snaží rozdupat srdce na kousky. Další zklamání, které nemělo být počato. Další důvěra, která byla podvedena. Další naděje, která byla zastrašena. Další roky, které byly ztraceny. Další budoucnost, která byla minulostí.

Po minulém vztahu, jsem si myslela, že jsem zažila všechno nejhorší, co jsem vůbec mohla a že si dám pozor a nedovolím, aby mi bylo znovu tolik ublíženo. Byla jsem tak opatrná a chránila si své srdce a city. Dlouho jsem nechtěla mít další vztah, nechtěla se spálit a znovu zažívat ty pocity marnosti a prázdnoty. Ale ono si mě to stejně našlo.

Ptala jsem se sama sebe, co je se mnou špatně. Jestli si zasloužím, že je se mnou zacházeno tak krutě. Začínala jsem věřit, že ano. První vztah byl plný citového vydírání, hádek tak krutých a zlých, že bych měla problém tomu při vyprávění ostatních lidí uvěřit. A přes to to byla pravda. Existuje tolik nešťastných vztahů, ve kterých se lidi topí, že si to ani nedokážeme představit.

Ten můj byl jedním z nich. Na oko pohádkový, pro ostatní. Uvnitř opakované utrpení, které den co den prořezávalo vaše srdce a duši skrz na skrz až zbyla jen troska prosta pocitů. Po několika letech jsem našla druhý dech a vztah ukončila. Najednou jsem byla svobodná a nedokázala pochopit, jak se to mohlo stát, když na začátku to bylo pěkné, i když ne doslova kouzelné. Lekla jsem se, že takto skončí každý vztah. Že neexistuje způsob, jak ho udržet zdravý, když vždycky to může dojít do bodu, kdy se vám to vymkne z rukou a vy ztratíte rovnováhu a vše se vám začne hroutit před očima, aniž byste věděli, kdy přesně se to stalo. Tak moc jsem se bála, že bude stačit maličká chyba a stane se to stejné. Že to bude bolest dvakrát tak větší a já ji neustojím. Tak moc jsem se bála, že si znovu ublíží dva lidé, kteří se milují.

A přesto všechno, co jsem si prožila. Přes všechny zkušenosti a utrpení, ze kterého jsem se nikdy tak docela nedostala, jsem šla dál a když jsem uviděla Karla, byla jsem si jistá. Už to bylo doopravdy kouzelné. A nikdy nepřestalo. Až do dnešního dne. Měli jsme se tak krásně. Byl to úplně jiný vztah plný něhy, lásky a důvěry. Děkovala jsem sama sobě, že jsem se neuzavřela před světem a dokázala znovu otevřít své srdce. Přes to jsem se snažila být ostražitá a v hlavě mi čas od času vyvstaly myšlenky na to, že by se mohlo všechno znovu pokazit, ale s Karlem se to zdálo všechno tak snadné, že jsem se nechala asi až příliš ukolébat. A on mě podvedl. Karl. Člověk, který mi spravil rozbité srdce jedním pohledem, když jsme se potkali tenkrát na plese, ho teď vzal a rozbil znovu.
Pořád jsem se kolébala ze strany na stranu a nic necítila.

Asi jsem musela usnout. Probudila jsem se ve stejné poloze, akorát bez pohybů. Naopak, byla jsem celá zkamenělá. Vsadím se, že kdyby mě teď někdo uviděl, začne věřit v zombie. Po chvíli jsem se převlékla z černých slušně zmačkaných šatů do bílého hotelového županu. V malé kuchyňce si napustila sklenici studené vody, kterou jsem si nabrala i do dlaní a pořádně si jí promnula obličej.

Potřebovala jsem čerstvý vzduch. Zrak mi padl na balkon na konci pokoje. Odhrnula jsem dlouhou záclonu a se cvaknutím otevřela posuvné dveře. Potichu, jako bych se najednou ocitla v sále plném hudebníků, kteří se právě chystají na svůj mistrovský kousek jsem popošla k zábradlí. S pohledem na noční, osvětlené město a zářivé hvězdy jsem si doopravdy připadala jako na koncertě. Plnými doušky jsem do sebe dostávala čerstvý vzduch.

„Do pytle,“ ulevila jsem si, aniž bych to plánovala. Moje slova jako by zůstala viset ve vzduchu a pomalu se rozplývala do okolí, jako vlnky, když vhodíte kamínek do vody. Já teď pustila kámen, co mě tížil na srdci do vzduchu.
„Do pytle se dá dát spousta věcí,“ ozvalo se po chvíli odkudsi zprava z vedlejšího balkonu.
Reagovala jsem se zpožděním. „Co?“
„Víte,“ začal zlehka stejný mužský hlas, „přemýšlím, na co potřebujete pytel a říkám si, že bude záležet hodně na velikosti, protože do malého se vejdou třeba knížky, ale do velkého, páni, tam by se vešel i stůl nebo...“
„Dost, dost, prosím…“ přerušila jsem proud slov. Neměla jsem sílu pobrat jich tolik najednou. Moje smysly byly navíc jaksi zamlžené a pomalé.
„…nebo auto. No řekněte, nechtěla byste dostat auto v pytli?“ mluvil až moc vážně, na to, jakou blbost právě vypustil z úst.
„Já nechci auto.“ Odpověděla jsem polohlasem.
„No vidíte, lepšíte se, už aspoň neskáčete do řeči a odpovídáte na otázky.“ Řekl vítězoslavně.

„Jste tam ještě, sousedko?“
„Ne,“ vydechla jsem.
Žádná odpověď, jen se zasmál. A to způsobilo, že jsem ho začala trošku vnímat. Ten smích byl čistý, jako smích nevinného dítěte, kterému uděláte radost maličkostí, byl čistý jako první sníh, jako jarní květiny a svěží zelené listy stromů, byl čistý jako byste dýchali svobodu.
Nevěděla jsem, co se v tu chvíli stalo, ale byla jsem jako omámená. Nadechla jsem se a posadila se zády ke zdi. Nohy jsem si přitáhla k tělu a ze všech sil je objala. Pozorovala jsem hvězdy nade mnou a světla aut na silnicích, které z výšky tvořily spletité labyrinty, ve kterých bych se dozajista hned ztratila.
„Můžu se na něco zeptat?“ zašeptal jemně.
Nic ze mě nevypadlo
„Tak můžu?
„Prosím,“ řekla jsem a opřela se hlavou o zeď. Nebyla jsem si jistá, jestli moje odpověď znamenala žádost nebo vybídnutí.
„Proč pláčete?“
Otázka mě zaskočila. Hlavou mi pulzovalo jedno slovo, jedno jméno, které znamenalo všechno, Karl. Ale bylo nemožné jej vyslovit. Ta čtyři písmena toho v sobě nesla tolik. Nesla v sobě příčinu mého štěstí v posledních měsících a příčinu mého zhroucení v posledních hodinách.
„To je na dlouho a…,“ začala jsem a v hlavě hledala další výmluvy, ale nic smysluplného nepřicházelo, a tak jsem dodala s povzdechem: „Vůbec vás neznám.“ Bylo tak strašně složité mluvit. Skládat písmena do slov a slova do vět. V hlavě jsem měla jednu chvíli prázdno a druhou zase plno. Plno vzpomínek, míst, chvílí a zážitků, co jsme spolu prožili.
„Víte, možná právě proto, že mě neznáte. A já neznám vás. Mohlo…,“ odkašlal si, „mohlo by to být docela fajn, nemyslíte?“

Nedokážu si vysvětlit chování mého těla, ale po zádech se mi rozeběhl mráz, srdce začalo tlouct rychleji a než jsem stihla vůbec něco odpovědět všimla jsem si, jak mám studené a vlhké dlaně. Horlivě jsem je začala třít o stehna, ve snaze zahnat tyhle pocity. Nebyly to pocity vzrušení z rozhovoru s mužem, jehož neznáte a zamlouvá se vám. Naopak. Byly to pocity varování. Pocity, které mi říkaly, že není bezpečné bavit se s muži. Pocity, které mě varovali před bolestí, která se mi jisto jistě zapije do nitra, když některého začnu milovat a on mě pak zničí.

„Já…já se moc omlouvám, nechtěl jsem se vás nijak dotknout, jen vám pomoci. Být tu...,“ začal ze sebe nervózně soukat.
„Nic se neděje,“ přerušila jsem ho. Zhluboka jsem se nadechla a do chladného nočního vzduchu protkaného tlumenými zvuky města pod námi jsem vydechla: „Ptal jste se, proč pláču, že?“ nečekala jsem na jeho odpověď a prostě jen pokračovala, chtěla jsem to mít za sebou a zůstat tu v klidu a tichosti sedět na balkoně. V noci. V chladu. Neschopna cokoli cítit. „Můj muž mě podvedl,“ vypustila jsem z úst tu trpkou skutečnost a ona zůstala viset ve vzduchu v podobě ledových obláčků. Ta čtyři slova v sobě nesla všechno, a i přes to, že o mě a o Karlovi můj soused nemohl nic vědět, vydal chápavé povzdychnutí.
„Jste statečná,“ řekl laskavě a hrozivě klidně. Jako by to byl fakt. Jako by počítal s mou odpovědí. Jako by byla samozřejmá jako dýchaní.

Po chvíli jsem se zvedla a odešla zpět do svého pokoje. Nechala jsem ho za svými zády a neřekla už ani slovo. Věděla jsem, že bude těžké vzchopit se a znovu žít. A také jsem věděla, že už se nikdy nenechám zranit. Nadobro jsem si kolem sebe postavila zeď, aniž bych to chtěla. Prostě to jinak nešlo.

Možná ten muž na druhé straně balkonu byl tím pravým. Možná, kdybych se rozhodla být silnější a povídat si s ním, z nás mohli být kamarádi. Možná časem něco víc. Možná zažil ten den to stejné, co já a byl ještě víc na dně. Možná zažil něco horšího a potřeboval mou pomoc, má slova útěchy. Možná by to byl právě ten jeden muž, zkoušený životem stejně jako já, který by nám dokázal splnit sen a dovést ho až do konce. Možná bych se zamilovala víc než kdy před tím a říkala si, jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že ti muži před ním byli ti praví.

Možná by to byl ale jen další Karl, který by mě okouzlil, opravil mé srdce a potom ho znovu zničil. Ať už jakýmkoliv možným způsobem.

Nikdy nevíme, co se může stát a co přinesou další dny. A je jen na nás, zda dáme šanci novým začátkům, které nás mohou přivést na dno nebo na vrchol. A je jen na nás, jestli se i ze dna dokážeme rozlétnout.

Je možné, že tohoto neznámého muže někdy v budoucnu ještě potkám a že mě právě on zbaví pochyb a ukáže mi, o co všechno bych přišla, kdybych se tento večer nadobro uzavřela do sebe. Možná.