Dnes jsem zase brečel

DNES JSEM ZASE BREČEL

Dnes jsem zase brečel, tak asi po 100 letech.
Leželi jsme vedle sebe v posteli, ona nahá pod peřinou,

já oblečenej vedle ní a koukali jsme na telku, velkou jako kino.
Tedy jako svět...
Vono je to vlastně to samý...
A ten svět nám leží u nohou.
Tedy doslova u nohou...
Postavili jsme si tam tu velkou telku.
Ta nahá pod peřinou byla moje žena Marunka.
Tohle všechno, co teď budu psát,
se stalo vlastně před chvílí.
Bylo to tak hezký, ještě teď to ve mě doznívá.
Hráli takovej docela romantickej film
s Martou Vančurovou a Oldřichem Kaiserem.
Byl to takovej, někdo by asi řekl, pošetilej film.
Jindy bych dal přednost nejspíš nějaký kovbojce
nebo tak, dnes mě to ale nějak vzalo.

Viděl jsem tam starou Prahu, tedy Malou Stranu.
Tam jsem se něco nacoural. Často jsem tam chodil, nejraději sám, plný očekávání a touhy mých mladých let.

Najednou se mi začalo chtít čůrat. Podíval jsem se na mou ženu a požádal ji, aby ten film chvíli pozastavila. Měla peřinu vytaženou skoro až k bradě, byla vidět jen její nahá ramena. Najednou jsem si uvědomil, že jsem jí vlastně ještě ani nesáhl na prso. Na to blíž ke mě. Má tak hebká prsa, teď budou jistě krásně zahřátá. Tak možná, abych navodil atmosféru, vysypal jsem ze sebe takovej fórek, kterej mě právě napadnul. Zeptal jsem se jí: "víš možná, proč tak rád chodím čůrat?" V očekávání mé odpovědi se na mě podívala těma svejma krásnejma kukadlama. A já s pohledem na místo na peřině, kde jsem tušil její pravé prso, s cukáním pravého koutku u pusy, podal své vysvětlení: "protože si ho pak můžu vzít do ruky!".
Byl jsem rád, že ji to rozesmálo.
Když jsem se vrátil ze záchodu, odsunul jsem jestě množství polštářů a polštářků někam do nohou, aby mi tak nebránily lehnout si k ní blíž. Hlavy se nám skoro dotýkaly, její nahé tělo od toho mého oblečeného dělila už jenom její peřina.
Marunka povolila na ovladači pausu a film se opět rozběhl. Ti dva na obrazovce se začali líbat, kameraman to bral jako totále, tedy hodně zblízka.
Najednou jsem si uvědomil, jak jsou oba krásní.
Řekl jsem Marunce, jestli to taky tak vidí. A jestli pak ví, proč jsou tak krásní. Měla v očích slzy. I když jsem ani nemusel, vypadlo to ze mě: "protože jsou mladí".
Naklonili jsme se k sobě a já ji objal přes peřinu. Cítil jsem, že se jí teď nesmím dotknout tak, jako většinou jsem se jí dotýkal. Začali jsme se líbat, a líbali jsme se pořád dál...ne znovu, ale pořád dál...protože jsme se líbat nepřestali, a tak jsme se nemohli líbat znuvu. Když jsem otevřel oči, držel jsem ji stále ještě v náručí a díval se jak je krásná...
Za chvíli se pohla i ona a otevřela zase ty svoje krásný kukadla. Teď nadzvedla peřinu a nechala mě vklouznout k ní.
A já vzal zase to její kyprý prso do dlaně a cítil jeho sametový teplo. Když tu mi vjela rukou mezi nohy a řekla: "já ti teď trochu pomůžu, když to máš tak rád a nemáš zrovna volnou ruku...prosím tě ale nečůrej!" Oba jsme se rozesmáli, až nám tekly slzy.
Pak jako na povel jsme se ale přestali smát. Dívali jsme se navzájem do očí a hladili naše bílé vlasy. Chtěli jsme se sebe do nekonečna nabažit.

Věru až za dlouho jsem se dostal k tomu, tenhle příběh hodit na papír...